Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Pokorná, roz. Žďárská (* 1921)

• narozena 19. srpna 1921 v Praze

• za protektorátu pracovala ve fotografickém ateliéru Balzar v Praze

• znala se se známými herci a umělci

• její rodina byla zapojena do protinacistického odboje

• po válce dostudovala vysokou školu a živila se jako učitelka jazyků

• její muž měl problémy v práci, protože dával najevo nesouhlas s komunistickým režimem

Až do začátku druhé světové války byl její život pěkný. Pracovala v prestižním pražském fotoateliéru, znala se se známými umělci a hrála divadlo. Jenže válka a posléze komunistický převrat vše příjemné, co do té doby znala, zničily.

Anna Pokorná se narodila 19. srpna 1921 v Praze. Její otec Josef Žďárský pracoval ve farmaceutické firmě, jeho o sedmnáct let mladší žena Anna byla sekretářka. Přes velký věkový rozdíl to bylo krásné manželství plné pohody, kterou malá Anna pociťovala až do svých jedenácti let. Pak její otec zemřel. Zůstala sama s mámou, která se už poté nikdy neprovdala. Vedly skromný, ale pěkný život. Pamětnici se po studiu na gymnáziu podařilo dostat na vysokou školu. Studovala pedagogiku a psychologii.

„Jenže přijeli Němci a školy zavřeli. Vzpomínám si, jak Němci odváželi vysokoškoláky do Ruzyně,“ říká Anna Pokorná. Našla si práci pokladní ve fotografickém ateliéru Balzar. Šlo o prestižní ateliér v centru Prahy, ve kterém si nechávala dělat fotografie řada předních herců. „Byly přivezeny rekvizity z Barrandova, aby to odpovídalo hře, ve které právě vystupovali. V nich se pak fotili. Tak jsem se znala s Högerem, Svozilovou a dalšími. Všichni, kteří v té době byli známí a slavní, se tam fotografovali. Dělaly se tam takzvané fotosky, což byly záběry z hraných filmů, a ty se pak vystavovaly ve vitrínkách před biografy. Když začala válka, promítaly se zpočátku hlavně německé a italské filmy. Dokud nebyly Spojené státy americké ve válce, tak i americké westerny. Jakmile vstoupily do války, tak se už americké filmy promítat nesměly. Náš šéf Jaroslav Balzar zároveň pracoval u Miloše Havla na Barrandově,“ popisuje pamětnice období, kdy se cítila v práci velmi spokojená. Přátelila se s dcerou majitele ateliéru Julií Balzarovou. Jezdila s ní a dalšími přáteli na kánoích a hrála ochotnické divadlo.

Fotografování nacistických důstojníků

Život za protektorátu označuje za těžký. Na jedné straně se bála německých okupantů a uvědomovala si, že musí být velmi opatrná. Na druhé straně s nimi běžně přicházela v práci do styku. Nacističtí důstojníci si totiž chodili do vyhlášeného fotoateliéru pro snímky. „I oni chtěli pěkné fotografie. Tak se pan Balzar uvolil a některé dny byly rezervovány jen pro ně. Oni se v těch dnech k nám chodili fotografovat,“ vysvětluje Anna Pokorná.

Na práci v ateliéru vzpomíná velmi ráda: „Lidé se v té těžké době k sobě chovali hezky a velmi si pomáhali. Pan Balzar mně například umožnil navštěvovat v Lucerně kurz pro scenáristy, takže jsem se tam seznámila i s řadou spisovatelů.“

Spolu s přáteli napsala scénář, který vyhrál v soutěži. Dostali za něj deset tisíc korun, což byla tehdy vysoká částka, a navíc i příslib, že z něj vznikne film. „Scénář byl uložen v kanceláři společnosti National film. Už jsme tam byli domluvení, vypadalo to slibně. Jenže ten dům pak při bombardování dostal přímý zásah. Celý National film byl při náletu zničený, tak bylo po scénáři i po filmu,“ říká.

Život za protektorátu

V roce 1943 se vdala. Její muž se za války skrýval u známých na Vysočině, protože se bál, že ho hledá gestapo. Měl sestru, která se zapojila do protinacistického odboje. „Užili jsme si s ní legraci. Roznášela letáky. Pak ji už někdo pronásledoval, tak s nimi přiběhla domů, a jak se je snažila zničit, ucpala s nimi záchod. Byly z toho velké nepříjemnosti, protože jsme museli volat instalatéra a ten vlastně na ty letáky přišel,“ vzpomíná Anna Pokorná.

Její dvě sestřenice se znaly s parašutisty, kteří provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Část rodiny byla po atentátu zatčena a mnozí její příbuzní poté zemřeli v koncentračních táborech, přežili jen někteří. Pamětnice si vybavuje následující: „Teta Růža měla strach, že přijdou i pro ni, tak si k nám přišla schovat věci po strýci, který byl legionář. Přinesla i jeho revolver. Dědeček ho vzal a schoval do bedny s pískem, která byla u sklepa. Jenže další teta na to přišla. Revolver vzala a v noci šla na Palackého most a hodila ho do Vltavy.“

Anna Pokorná velmi těžce nesla nálety na Prahu. Bydlela v Praze na Smíchově a přímo proti oknu jejího bytu byla umístěna siréna. Její zvuk byl pro ni časem téměř nesnesitelný. Právě v té době byla těhotná. „Kvůli těm sirénám jsem porodila už v osmém měsíci. Ten zvuk, to bylo něco hrozného,“ říká. Její dcera se narodila v lednu 1945 v Nemocnici Na Bulovce. I tam pamětnice slyšela sirény a často musela do krytu. „Sestry pochytaly miminka do náručí nebo je naložily na vozíky a jelo se do krytu. Když odhoukali, tak zase nahoru. Bylo to tam velice časté,“ vzpomíná. Klid neměla ani po návratu domů. S miminkem dál musela běhat do sklepa jejich domu a tam čekat, až bude poplach odvolán.

Osvobození Prahy a vyhánění Němců

Nakonec se pamětnice přece jen dočkala osvobození Prahy. Poslední dny války prožila ve strachu, protože její muž stavěl barikády. Byla svědkem několika nebezpečných situací, kdy se střílelo přímo na ulici, přes kterou procházela. „Moje teta, která mi právě hlídala holčičku, vyšla na terasu, aby vyklepala drobky z ubrusu, a hned se začalo střílet. Na střeše ještě leželi němečtí vojáci a ostřelovali nás. V domě prostřelili hned vedle naší terasy okno na chodbu a ta střela prorazila i dveře u sousedů. Skutečně byli velmi blízko. Tak jsme tam prožívali poslední dny války,“ vypráví Anna Pokorná.

Byla svědkem vítání jednotek vlasovců, kteří projížděli Prahou. „Házeli jsme jim šeřík, mávali jsme, měli jsme radost,“ říká. Zároveň také v následujících dnech viděla, jak se Pražané vypořádávali s německými obyvateli Prahy. Vzpomíná si na německou rodinu, kterou označuje za slušnou. „Ti lidé bydleli v Liborovce. Nebyli to žádní nacisti. Ale naši sousedé je pak pronásledovali po ulici. Hnali je k Němcům. A potom ti všichni němečtí vojáci, celí skleslí, byli hnáni po Bělohorské, po ulici Pionýrů nahoru na Bílou horu. A lidé se hned přidávali a nadávali jim. To nebyl moc hezký pohled.“

Po válce se pamětnice dozvěděla o smutných osudech mnoha lidí, které znala z doby, kdy pracovala ve vyhlášeném fotoateliéru. Jeho majitel Jaroslav Balzar spáchal sebevraždu, protože byl nařčen z kolaborace s nacisty kvůli tomu, že se k němu za protektorátu chodili fotografovat. Jeho dcera Julie, se kterou se přátelila, emigrovala do Austrálie. Anna Pokorná také znala sestru herečky Lídy Baarové, Zorku Janů, a těžce nesla to, že dotyčná po válce spáchala sebevraždu kvůli všeobecnému odsouzení její sestry, která měla vztah s nacistickým vůdcem Josephem Goebbelsem.

Problémy za komunismu

Pamětnice dostudovala vysokou školu a živila se výukou jazyků ve večerních kurzech. Těžce nesla, že se po únoru 1948 dostali k moci komunisté. Její muž s politickým vývojem v zemi nesouhlasil a dával to najevo. Kvůli tomu mohl pracovat jen v dělnických profesích. Několik let jezdil na stavby mimo Prahu a poté byl řidičem tramvaje.

Anna Pokorná prožívala velké starosti kvůli nemoci své dcery. Ta nakonec musela podstoupit náročnou operaci srdce. Po ní se její stav výrazně zlepšil, přestože jí zpočátku lékaři mnoho naděje nedávali.

Z politických změn v listopadu 1989 měla velkou radost.

„Radovala jsem se, protože můj muž proti komunistům pořád něco měl. Nikdy se neudržel, i v tramvaji na ně huboval. Proto za komunistů nemohl dělat svou původní práci ve statistice. Pořádně si to musel odpracovat na stavbách, než se zase mohl vrátit na místo statistika na generálním ředitelství Dopravního podniku. Vrátil se tam ještě před rokem 1989. Listopadové revoluce se už nedožil. Ale měl by z ní radost,“ říká Anna Pokorná.

Po všech svých životních zkušenostech má pamětnice toto životní krédo: „Na všechno se dívat optimisticky. Ve všem hledat něco hezkého a dobrého, i když je to velmi nepříjemná situace. Jinak to nejde.“