Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erna Pokorná (* 1931)

• narozena 16. května 1931 v Hroubovicích

• pocházela ze smíšené česko-židovské rodiny

• její otec Ervin Lampl zemřel v roce 1939 na následky autonehody

• větší část židovských příbuzných nepřežila druhou světovou válku

• po dosažení patnácti let deportovali do Terezína bratra Jiřího Lampla, později zahynul během pochodu smrti

• za války schovávali dva ruské uprchlíky

• po válce nastoupila na gymnázium ve Skutči

• v roce 1958 vyhozena z Transporty pro ztrátu důvěry

• po čase se do podniku vrátila, ale jak ona, tak manžel zažili normalizační čistky

• v době natáčení (2019) žila v Hroubovicích

Erna Pokorná, rozená Lamplová, se narodila 16. května 1931 v Hroubovicích jako druhé dítě do smíšené rodiny; tatínek byl židovské víry a maminka katolické. Lamplovi vedli už po několik generací obchod s vyšíváním. Měli po okolních vsích šikovné vyšívačky a těm přiváželi především ložní prádlo, aby ho ozdobily výšivkami. Zakázky vozili hlavně z větších měst, nejčastěji z Vídně. Tato živnost přinášela Lamplovým slušné zisky, a tak si rodina žila na místní poměry velmi dobře. Bydleli ve vlastním domě naproti synagoze a už v třicátých letech vlastnili automobil. „Tatínek chtěl, aby se maminka taky naučila řídit,“ vzpomíná Erna, „a ona se to naučila tak dobře, že se odvážila jet s námi až za příbuznými do Brna.“ Tatínek nebyl příliš věřící, do synagogy občas chodil, ale žádné židovské svátky ani pravidla se u mladých Lamplových nedržely. „Měli jsme Vánoce jako všichni sousedé,“ vzpomíná Erna. Přestože nebyli praktikující Židé, nechali rodiče obě děti, Jiřího a Ernu, zapsat v židovské matrice v Heřmanově Městci, kam Hroubovice správou spadaly. V rodném listě obou dětí tak stálo: víry Israel. Tato skutečnost poznamenala v následujících letech osud celé rodiny Lamplových.

Židovské Hroubovice

V Hroubovicích byla velká židovská komunita. Ještě před druhou světovou válkou žilo ve vesnici několik židovských rodin, chudých i bohatých, často ve smíšených manželstvích. Jejich minulost připomíná velký židovský hřbitov, který leží ve stráni na okraji obce, čtvrti pod ním se dodnes říká V Židovnách. V centru Hroubovic stála velká synagoga, do které se sjížděli Židé z širokého okolí. „Synagoga měla krásné křišťálové lustry,“ vzpomíná Erna, „a na střeše věžičku s hodinami, hodinový stroj byl údajně celý ze dřeva, byla to velká vzácnost, lidi to ale všechno rozkradli, děti vytloukly okna a ze synagogy se stalo smetiště.“ Hroubovická synagoga byla díky věži s hodinami evropskou raritou, připomínala barokní křesťanskou stavbu a pravděpodobně měla symbolizovat dobré vztahy mezi místními židy a křesťany. Synagoga byla uzavřena po příchodu německých okupantů a pro špatný technický stav v roce 1979 zbourána.

„Tatínek sledoval, co se děje v Německu,“ vysvětluje další běh událostí pamětnice, „a tak když v březnu 1939 přišli Němci, věděl, že bude zle.“ Erně Lamplové bylo v létě toho roku osm let. Její otec jel autem do Skutče za svou sestrou a cestou zpět narazil plnou rychlostí do stromu. Poranil si míchu a po týdnu v pardubické nemocnici zemřel. „To nabourané auto bylo u nás na dvoře celou válku,“ vzpomíná Erna, „odtáhli ho až Rusové jako válečnou kořist na konci války.“

Transporty

„Museli jsme nosit hvězdu a už během roku 1939 jsme nesměli chodit do školy,“ vzpomíná Erna. Židovské děti jezdila do Hroubovic učit Ernina sestřenice Květa Habalová ze Skutče. Ta sice byla také ze smíšené židovské rodiny, ale ještě před válkou se nechala pokřtít. Do transportu sice nemusela, ale nesměla oficiálně učit na žádné škole. „S Květou jsme se učili u nás,“ vzpomíná Erna, „bylo nás kolem deseti, v létě na zahradě nebo doma v kuchyni. Dvě holčičky Polákovy pak ještě Květa jezdila učit do Luže.“ Když odešly hroubovické židovské děti do Terezína, musela pamětnice jezdit za Květou do Skutče sama. Sestřenici Květě je vděčná, že nezůstala negramotná. Hned po válce ji přijali na chrudimské gymnázium.

V prvních měsících německé okupace se počet Židů v Hroubovicích zvýšil, hledali bezpečí a utíkali z měst, kde začínala být prosazována protižidovská nařízení. Tak se například z Teplic přistěhovali k židovské rodině Mandelíkových jejich příbuzní se čtyřmi dětmi. Sami Mandelíkovi měli pět dětí, dceru Alici a čtyři syny. Jeden ze synů se oženil s Nežidovkou, ostatní synové se pokusili utéct, v Polsku je ale chytili a do Anglie se dostal jen nejmladší Vilda, který na západní frontě bojoval proti Němcům až do konce války. „Mandelíkovi museli i s Alicí do transportu,“ vzpomíná Erna. „Alice byla sice vdaná za árijce Balíčka z Chrasti, ten se s ní ale během války rozvedl, asi aby neztratil práci, a ona musela do transportu. Zemřela v plynové komoře v Osvětimi. Staří Mandelíkovi ale v Terezíně zůstali až do konce války. On šil boty a to je asi od dalších transportů zachránilo.“

V Hroubovicích žila například také židovská rodina Wernerových, která vlastnila továrnu na obuv. „Víte, já nechápu, proč někam neodjeli, ať už Wernerovi, nebo náš tatínek,“ diví se Erna, „babička s dědečkem už nežili, tatínek věděl, co se v Německu děje… Proč někam neodjeli?“ Podle pamětnice všichni lidé věřili, že odjíždějí za prací. O koncentračních táborech, plynových komorách a pochodech smrti se dozvěděli až na samém konci války.

Z hroubovických Židů se vrátili pouze staří Mandelíkovi. Podporoval je z USA nejmladší syn, který se v Anglii oženil a později odešel do USA.

Bratrovi Jirkovi ještě nebylo patnáct let

Na jaře 1942 museli všichni Židé z Hroubovic k registraci do Pardubic. „Já s bratrem také,“ vzpomíná Erna, „ale nebylo nám ještě patnáct let, a tak se nás první transport v prosinci 1942 netýkal.“ Z Hroubovic a okolních vesnic odešlo dvaačtyřicet Židů, na nákladním voze je vezli do Chrasti na vlakové nádraží. Německé úřady ale na Jiřího nezapomněly, patnáct let mu bylo v květnu následujícího roku. „Přišel dopis, že musí nastoupit do Terezína,“ vzpomíná Erna, „a tak ho maminka sbalila a v červnu odvezla do Veletržního paláce v Praze. Mohl mít s sebou padesát kilogramů.“ V Terezíně na Jirku čekal o čtrnáct let starší bratranec Ervin Habal ze Skutče, který přišel do ghetta už s prosincovým transportem. Z Terezína psal domů dopisy, vynášel je známý český četník ze Skutče a Lamplovým poradil, co sbalit Jiřímu do povoleného padesátikilogramového zavazadla. O Jiřího se pak v Terezíně po celou dobu staral. Bohužel se ani oni nevyhnuli přesunu na východ, odjeli jedním z posledních transportů v září nebo v říjnu 1944. „Poslali nám ještě dopis,“ vzpomíná Erna, „ať se nebojíme, že mají dost jídla na cestu, konzervy, plné kufry. Jirka mi odtamtud psal, že už se těší, že se brzy uvidíme.“ Ervin s Jiřím se dostali do pracovního tábora v Bialystoku. Ještě odtud se Ervinovi podařilo propašovat dopis. „Pracovali v nějaké továrně,“ vzpomíná Erna, „chtěli poslat teplé oblečení, rukavice, že pracují hodně venku. Zima byla v tom roce krutá, hodně sněhu a silný mráz.“

Při likvidaci tábora v Bialystoku se Ervin schoval pod hromadu mrtvol a Jirka nastoupil do pochodu smrti. Tehdy šestnáctiletý Jiří údajně dostal během pochodu tyfus a po cestě zemřel. Ervin našel útočiště u rodiny polského sedláka, přešla fronta a on se vrátil domů. „Ervin pak přišel mamince říct, jak Jirka skončil,“ vypráví pamětnice, „maminka se z toho tenkrát úplně sesypala.“ Dopisy, které psali Ervin a bratr Jiří, si Erna přečetla teprve před třemi lety, kdy je v pozůstalosti našla rodina Ervina Habala.

Ruští uprchlíci

Během poslední zimy jezdily přes území protektorátu transporty s válečnými zajatci. Mnoho lidí uteklo a dva ruští zajatci našli útočiště ve Skutči u ruského emigranta Michaila Andrusiva, který si kousek od města pronajímal žulový kamenolom (dodnes je po něm pojmenován). Andrusiv schoval uprchlíky do boudy na nářadí u lomu a hledal jim lepší úkryt. „Přišel poprosit maminku, jestli by je neschovala,“ vypráví pamětnice, „byla zima a oni si v té boudě nemohli ani zatopit, aby se neprozradili. Maminka řekla, že je schová, že třeba stejně někdo pomůže jejímu synovi.“ Uprchlíkům nechali pokoj na půdě, v tu dobu u Lamplových bydlel ještě maminčin mladší bratr Jan Bureš, který chodil do práce do Chrasti a rodině pomáhal. Strýc Jan s maminkou uprchlíky vykoupali, odvšivili, dali jim nové oblečení a do konce války je živili. S potravinami Lamplovým pomáhali starší manželé Krejčovi, kteří o uprchlících věděli. Zajatci si psali deník, který zůstal u Lamplových. V květnu 1945 odešli k partyzánům a ještě 5. června poslali z Kyšperku pohled, ve kterém oznamují, že jsou naživu, litují, že nemají žádné fotografie, a loučí se se slovy: „Budeme na Vás po zbytek života vzpomínat.“ Více se neozvali.

V domě u Lamplových bydleli ještě Dudkovi, původem z Hroubovic, ale jinak žili v Berlíně. Během bombardování však přišli o dům, a tak se vrátili do rodných Hroubovic. Jejich dcera byla vdaná za říšského Němce von Schlipenbacha, tou dobou důstojníka na frontě, a měli už dvě děti. Bydleli u jednoho z bratrů, kam se ale nemohli vejít, a tak požádali o ubytování Lamplovy, kteří měli v přízemí volné pokoje, kde do války byly dílny. „Jednou ten Němec přijel z fronty na dovolenou,“ říká Erna, „a chtěli se ženou nějaké soukromí, a tak tloukli na dveře u toho pokojíčku, kde byli zamčení ti ruští uprchlíci. Ještě že jim neotevřeli!“ Dudkovi se o ruských uprchlících na půdě nikdy nedozvěděli. Z Hroubovic odešli hned, jak se doslechli, že se v okolí pohybují partyzáni, ještě v roce 1948 měli krejčovský salon v Praze. Po návratu zetě (pravděpodobně ze zajetí) se všichni vystěhovali do Německa.

Lamplovi měli pět dětí

Tatínek pamětnice byl z pěti dětí, měl bratra a tři sestry. Nejmladší sestra Bedřiška se vdala za maďarského Němce Johanna Husche, ale zemřela ještě před válkou při porodu. Johann Husch v Hroubovicích zůstal a přivedl si novou ženu Hedviku, také Židovku, z nedaleké vesnice Kameničky. Další sestra se vdala do Skutče za muže nežidovské víry (Habala) a jako jediná z rodiny Lamplových přežila holokaust, ostatní sourozenci (Steinerovi z Pardubic, Lamplovi z Brna) včetně jejich partnerů a dětí nepřežili koncentrační tábory.  

Ernin otec musel švagra Johanna Husche vyplatit, protože spolu ještě za života otcovy sestry Bedřišky postavili dům. Husch si postavil vlastní dům (dnešní obecní úřad) a s novou rodinou se do něj přestěhoval. Narodily se jim čtyři děti. Němec Husch se se svou židovskou ženou Hedvikou nerozvedl, a tak v létě 1944 musel do pracovního tábora i on, Židovka Hedvika musela na Hagibor. Děti zůstaly v Hroubovicích.

Johann Husch se vrátil po válce do Hroubovic a lidé ho bez soudu utloukli k smrti, spolu s vlajkařem Kysilkou, který pracoval v hroubovické továrně na boty. „Místní lidi to udělali,“ říká pamětnice, „strejda Jenda viděl, jak ho mučí v hospodě v sále, utekl odtamtud, říkal, že to byla hrůza.“ Johann Husch údajně mučení přežil. „Odtáhli ho do takové kůlny, říkali jí kryt, a tam ho prý Heyduk dorazil.“ Když se Hedvika Huschová vrátila z Hagiboru, tak je nenechali nastěhovat do jejich domu, kde už sídlil národní výbor, a vystěhovali ji i s dětmi do vagonu k lesu.  

Konec války

Když se blížil konec války, projížděly krajem kolony prchajících německých vojáků. V okolí Luže se objevilo velké množství partyzánů, kteří na kolony útočili. „Ze sousední vesnice, z Bělé,“ vzpomíná Erna, „šli místní chlapi takhle bojovat, ale Němci si jich všimli a všechny je na poli postříleli. Mají tam u lesa pomník.“ Atmosféra v kraji byla napjatá, pamětnice s maminkou byly tou dobou už v domě samy, a tak pro ně přijel Balíček (bývalý muž Alice Mandelíkové) a odvezl je do bezpečí do Chrasti k rodině stavitele Rybenského.  „To byla pouť a maminka zrovna pekla koláče, vytáhla je horké z trouby a strčila do sklepa. Dům jsme zamkly a odjely.“ Fronta přešla přes Hroubovice bez větších incidentů. „To pak pro nás přišel pan Krejčí a vzal nás k nim, aby nám vojáci Rudé armády nic neudělali,“ vzpomíná Erna, „pak se u nás doma usídlilo velitelství, to už s nimi byly i ženský, tak u nás nějakou dobu žili, všechny příbory se ztratily. My jsme ale ještě před koncem války většinu cenných věcí, štosy látek i peřiny zazdili ve sklepě.“ Oddíly Rudé armády se rozprostřely v lesích. „Když pak vojáci odešli, tak jsme se tam šli podívat. Stany už tam nebyly, ale bylo vidět, jak před každým měli takovou zahrádku vyskládanou z kamenů. Bylo to tam dlouho, stejně jako odpadní jámy, než všechno zarostlo.“ Když pak přijeli Rusové v roce 1968, rozprostřeli se ve stejných místech jako v roce 1945. Jen do vesnice údajně už tolik nechodili.

Hroubovice po válce

Za války několik hroubovických občanů kolaborovalo s Němci, ale po válce se z nich stali ryzí komunisté. A všichni Hroubovičtí se jich báli. „Dělali zle všem, nejen nám,“ vzpomíná Erna. Z Vídně ještě za války přišla Růžena Spilková s malým synem Walterem, která ve vesnici zdědila domek po své babičce, porodní bábě. Ve Vídni nemohla zůstat, protože jim nálety zničily dům. Růžena byla původem Češka, ale celý život prožila ve Vídni, barvila si vlasy a lakovala nehty a mluvila špatně česky, stejně jako její syn. Po válce v Hroubovicích zůstala a vdala se za Oldřicha Langera. Pro místní ale byla Němkou, a tak jí to dávali při každé příležitosti najevo. Nejhůř se v posledních měsících války a prvních měsících míru choval prokurista Dolejší, který dělal u německého správce v bývalé Wernerově továrně. Údajně Němcům donášel a svou horečnou aktivitou chtěl zamaskovat vlastní prohřešky. Po válce se odstěhoval do Sudet a do Hroubovic se vrátil, když šel do penze, pracoval pak jako účetní národního výboru. (Jeho švagr Pírko byl předsedou místního národního výboru.)

Židovští živnostníci po válce

Pamětnice toužila studovat, maturovala ale v roce 1951, v době, která jí už další studia nedovolila. Nastoupila jako kreslička do konstrukce chrudimského podniku Transporta, další ústrk přišel v roce 1958 během akce „Z kanceláře do výroby“. „Zavolali mě na kádrové oddělení a řekli, ať už prvního nechodím,“ vzpomíná Erna, „na otázku proč, mi odpověděli, že pro ztrátu důvěry. Byla jsem nejen dcerou živnostníka, ale ještě napůl Židovka!“ Pamětnice už byla vdaná a měla dvouletého syna. Její manžel Jiří Pokorný pracoval také v Transportě, vystudoval techniku v Praze a od roku 1949 počítal statické výpočty různých konstrukcí. „Když se stavěla přehrada Orlík,“ vzpomíná Erna, „počítal konstrukci kabelového jeřábu, který přepravoval vozíky s betonem. A za to tenkrát dostal docela velkou odměnu, koupili jsme si za ni auto.“

V Transportě proběhly v roce 1958 velké personální změny. „Tenkrát tam byl ve vedení hlavní inženýr Šaman,“ vzpomíná Erna, „sesadili ho a dosadili nějakého inženýra Havlíka, který gymnázium udělal za tři měsíce a vysokou školu také za pár měsíců. Ten potom vedl Transportu několik let.“

Srpen 1968

O invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se dozvěděli ráno 21. srpna 1968, když jeli s mužem do práce. „Soused na nás křičel: ‚Víte, co se děje? Že nás zabrali Rusové?‘“ vzpomíná Erna. Chrudimskou Transportu invaze úplně ochromila, týden byla zastavena výroba. „Děly se tam neuvěřitelné scény,“ vypráví pamětnice, „jeden z kolegů se odstěhoval na Čachnov, že bude konec světa. My jsme měli šéfa, nějakého Marvana, komunistu kovaného, od kterého nikdo nikdy neviděl výkres, tak za ním přišli a ptali se ho, co tam ještě dělá a že bude brzy viset na nákladním jeřábu. Ale pak přišly prověrky a bylo po všem.“ Prověrky poznamenaly i manžela Erny Pokorné, nevyhodili ho, ale přeřadili na jiné oddělení a nedávali mu žádnou práci. „U prověrek seděl mladý kluk, nějaký Bohatý, tvrdý komunista,“ vzpomíná Erna, „a ten cápek mě dusil u té komise. Takovej cápek po škole, po tom všem, co jsme si prožili za války.“

Erna Pokorná zůstala v Transportě až do důchodu, odešla k 1. červenci 1989.