Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Pokorná (* 1950)

Žili jsme ve vnitřní emigraci

  • narozena 12. prosince 1950 v Přerově

  • vyrůstala v Jáchymově a Příbrami

  • matka byla protikomunisticky založená, otec členem KSČ

  • vystudovala stomatologii

  • se svým mužem měla přátele z prostředí disentu

  • v roce 1985 navštívila Finsko a Norsko a domů přivezli několik zakázaných knih

  • v roce 2022 žila v Praze

Jeden politický vězeň mi z okýnka zamával

Dagmar Pokorná, za svobodna Havelková, se narodila 12. prosince 1950 v Přerově. Od roku 1951 do roku 1958 vyrůstala v Ostrově u Karlových Varů. „Bylo tam strašně moc politických vězňů. […] Bydleli jsme v činžácích, jako děti jsme mohly chodit samy ven. Pamatuju si, že jsem byla venku někde na trávě, a okolo mě jel takový ten starý autobus s politickýma vězněma a jeden mi z okýnka zamával. To jsou takové věci, který si člověk vybaví zpátky, ale vlastně, když si to uvědomuju, tak i do toho šťastného dětství vnesl smutek,“ říká. Už od mala také věděla, že se některé věci před ostatními lidmi nesmí říkat. „Rodiče byli opatrný, moc toho neříkali. […] Předali mi strach a opatrnost,“ dodává.

Otec pamětnice pracoval jako administrativní pracovník v jáchymovských dolech. V roce 1958 změnil místo a rodina se přestěhovala do Příbrami. „Situace tam byla trochu podobná – přestěhovali jsme se do rozestavěného sídliště, pod naším balkonem byl dvojitý ostnatý drát a stál tam voják, protože skoro celé sídliště stavěli politický vězni,“ popisuje. Na roky strávené v Příbrami nemá Dagmar Pokorná dobré vzpomínky a nerada se tam dodnes vrací. Ve městě navštěvovala střední všeobecně vzdělávací školu a  prožívala zde i pražské jaro a následnou okupaci. „V Příbrami jsem nezažila žádný přímý střet. Nepřijela vojska, nepřišli tam Rusové, nepřijely tanky, nic takového nebylo. Měla jsem to jen zprostředkované rozhlasem. Těsně na to jsem odjela na chmelovou brigádu,“ vzpomíná na srpnovou invazi.

Chtěla jsem Hosta do domu. Koukali na mě, jakože jsem spadla z nebe

Matka Dagmar Pokorné byla protikomunisticky založená, její otec naopak pocházel z komunistické rodiny z Kladenska. Do strany vstoupil brzy, ale v roce 1947 z ní právě kvůli smýšlení své ženy vystoupil. „Po únoru 1948 tam tatínek znovu vstoupil, ale to už měl škraloup. Pokoušel se dostat na ministerstvo a nikam ho nepustili, byl z toho hodně nešťastný. Až pak jsem pochopila, proč podepsal souhlas se vstupem vojsk. Tím že podepsal, pokračoval dál, a aby si přilepšil, tak myslím, že už tenkrát začal spolupracovat se Státní bezpečností. To jsem nevěděla, po roce 1968 jsem se s ním pohádala, on mě strašně uzemnil, takže nemělo cenu si s ním povídat. Nechala jsem to být a odešla  do Prahy, neřešila jsem to,“ říká.

Po střední škole studovala pamětnice v Praze rok angličtinu na jazykové škole a zároveň se připravovala na studium medicíny. „Byla jsem v té době taková trošku naivní. […] Jak jsem říkala, maminka odebírala Literární noviny. A pak jsem přišla k takovým časopisům jako byl Plamen a Host do domu. A přestěhovala jsem se do Prahy a šla jsem si někdy na podzim koupit do Československého spisovatele Hosta do domu a oni na mě koukali, jakože jsem spadla z nebe, protože to už dávno nevycházelo.“

Emigrace pro nás byla nepřijatelná

Během vysokoškolského studia se pamětnice přes kamarády seznámila s fotografem Miroslavem Pokorným. Na rok 1975 plánovali svatbu, a protože Miroslavův bratr emigroval do Curychu, rozhodli se, že se s ním ještě před svatbou setkají. Pamětnice tak šla za svým otcem a poprosila ho, jestli by jí nepomohl. „Tatínek mi to celý zařídil s tím že [až se vrátím] budu muset pod tu kolej v Nuslích: ‚Až se vrátíš, tak mu nahlásíš s kým ses sešla.‘ Domnívám se, že to byl estébák, a hlásila jsem, že jsem se sešla se švagrem a švagrovou a že to bylo všechno. Nikdy jsem se do těch záznamů nedívala,“ popisuje.

Rok po svatbě, v roce 1976, se jim narodil syn, později ještě dcera. „Tím, že jsme nesouzněli s režimem a emigrace pro nás pro oba nebyla přijatelná, tak tenkrát se tomu říkalo vnitřní emigrace. To znamená, že jsme si koupili chalupu, budovali jsme chalupu a tam jsme se scházeli. Navštěvovali jsme se tam se známými.“ Manžel Dagnar Pokorné fotografoval pro Činoherní klub, a tak řada jejich přátel byla z disidentských kruhů. „Nechtěli jsme být vidět, stali jsme se schválně outsidery. To, že byl nedostatek peněz nebo že nebylo hmotné zabezpečení, nebylo důležité. Pro nás se staly důležitými vztahy a kultura a v tom jsme naše děti vychovávali,“ říká. 

Přivezli jsme plnou tašku knížek

V roce 1985 se rodině Pokorných naskytla možnost vycestovat do Finska, kde v té době otec pamětnice pracoval na obchodním oddělení na velvyslanectví. Cestu si naplánovali tak, aby se mohli setkat i s manželovým kamarádem Martinem Roubíkem, který žil v Norsku. Získali vízum, ale neměli výjezdní doložku. Setkání se jim nakonec  podařilo uskutečnit ilegálně. „Martin Roubík měl všelijaké kamarády, hlavně Standu Makarova, a ten nám nabalil celou tašku knížkami, které měl doma a které vycházely u Škvoreckého – hlavně jsme tam měli Václava Černého. […] A byli jsme pak s kamarádem domluvení, že přijede do Drážďan, protože má chalupu kousek od Děčína, a že my mu tam ty knížky dáme. Kdyby přišla celní kontrola, abychom je neměli v tom vlaku,“ vzpomíná a dodává, „ale kamarád do Drážďan nepřijel, takže […] jsem to přikryla nějakou mikinou a dali jsme to nahoru na ty držáky, a dětem, kterým tenkrát bylo Mařence pět, Ondřejovi devět, jsme řekli, že kdyby někdo přišel, budeme zapírat, že ta taška není naše, že se k ní nebudeme znát. Naštěstí kontrola žádná nepřišla, takže jsme přivezli plnou tašku knížek.“

Přišla veliká úleva

Dagmar Pokorná pracovala nejdříve v Praze ve Spálené ulici jako stomatoložka na poliklinice pro vysokoškoláky. To znamenalo, že měla hodně práce během semestru, ale přes prázdniny si mohla brát volno a být na chalupě společně s rodinou a přáteli. V roce 1984 přešla na detašované pracoviště na Žižkov. Tam byla i v roce 1989. Událostí přímo během sametové revoluce se příliš neúčastnila, protože měla ještě malé děti, ale vše sledovala v televizi. „Byla to velká úleva, i když na druhou stranu přišla určitá nejistota, co dál. Bylo to veliké nadšení,“ vzpomíná na sametovou revoluci. V 90. letech čekaly Dagmar Pokornou velké změny – rozvedla se, zřídila si soukromou stomatologickou praxi a musela se naučit mnoha novým věcem spojeným s podnikáním. Těsně před covidovou pandemií odešla do důchodu a od té doby hodně času tráví na své chalupě. Pamětnice se stále zajímá o společenská, kulturní a filozofická témata a mladé generaci přeje, aby všechny úkoly, které ji čekají, například ekologickou krizi, zvládla. V roce 2022 žila v Praze.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)