Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Dagmar Pohunková (* 1929)

• narozena 17. ledna 1929 v české rodině ve Vídni

• po smrti otce, klenotníka Jana Kebrdleho, se matka znovu provdala za českého bankéře Josefa Velka

• po anšlusu Rakouska rodina přesídlila do Prahy

• díky dědictví po otci byla i v době komunismu spolumajitelkou klenotnické firmy ve Vídni

• od doby dospívání stále více tíhla ke křesťanství

• v letech 1948 - 1953 studovala lékařství na UK

• roku 1953 se provdala za kolegu z fakulty Milana Pohunka

• od listopadu 1953 do roku 1955 společně působili jako lékaři v Ústí nad Labem

• v letech 1955 - 1958 pracovala v Praze ve Výzkumném ústavu zdravotní výchovy

• v období 1958 - 1968 byla obvodní lékařkou v Hořovicích

• od 60. let se přátelila s katolickými aktivisty

• v 60. letech se účastnila ekumenických dialogů v Jirchářích

• překládala přednášky v rámci Díla koncilové obnovy

• roku 1968 napsala dopis Alexandru Dubčekovi, v němž požadovala větší svobodu vyznání

• v letech 1968 - 1970 pracovala ve Státním zdravotnickém nakladatelství (později Avicenum)

• v období normalizace aktivní v křesťanském disentu

• jako spolupracovnice Václava Vaška mu pomáhala s vedením nakladatelství Česká katolická charita

• vydávala samizdatový časopis Salus

• byla jednou z inspirátorek hospicového hnutí u nás

• v letech 1970 - 1989 pracovala na radioizotopovém oddělení Endokrinologického ústavu v Motole

• od roku 1991 šéfredaktorkou Zdravotnických novin

• od roku 1992 předsedkyní Etické komise Ministerstva zdravotnictví

Životní příběh Dagmar Pohunkové připomíná romány klasiků 19. století. Podobně jako příběhy Dickense či Tolstého ji zavedl do zcela protikladných světů, od vídeňských salonů po vyloučené lokality na Ústecku, a je zalidněn desítkami postav - osobností, s nimiž se setkala při své práci lékařky i díky svým aktivitám v katolické církvi. 

 

Z Dražic až na Istrii

Narodila se 17. ledna 1929 ve Vídni jako Dagmar Maria Kebrdlová, v milující a dobře situované rodině dvou Čechů, kteří pocházeli z různých koutů někdejšího Rakouska-Uherska. Její maminka Maruša Josefa Landrová měla kořeny na Mladoboleslavsku. Prababička Marie Kroupová se tam v sedmnácti letech provdala za Josefa Kyselu, společně vedli v Dražicích statek a mlýn, přivedli na svět sedm dětí, ale nakonec se navzdory dobovým konvencím rozvedli. 

Marie Kyselová chtěla svým dětem dopřát dobré vzdělání, a proto pro své syny, kterým se ve škole zrovna nevedlo, najala na doučování dva domácí učitele, nemajetné studenty medicíny: Josefa Landra a Františka Vyskočila. Do chudých studentů, kteří pravidelně docházeli do domácnosti dávat kondice jejich bratrům, se zamilovaly dvě dcery paní Kyselové, Marie a Evženie. “A byly z toho dvě slavné svatby,” dodává Dagmar Pohunková. 

(“O nejmladší dceru Blaženu se ucházel nějaký švec. To se její mamince nelíbilo, nepřipadalo jí to dost nóbl,” poznamenává Dagmar Pohunková. Později svého rozhodnutí zřejmě litovala, protože “ten švec se jmenoval Tomáš Baťa,” podotýká s úsměvem.) 

Marie Kyselová, prababička pamětnice, zemřela 1. února 1929, jen dva týdny po narození malé Dagmar, na rakovinu štítné žlázy. “Je to jakási ironie osudu, protože já jsem se o půl století později zabývala právě léčbou této choroby,” říká Dagmar Pohunková. Josef Landr a František Vyskočil na přelomu 19. a 20. století přesídlili v rámci tehdejšího Rakouska-Uherska na Istrii. František Vyskočil se usadil jako lázeňský lékař v přímořském Lovranu a jeho přítel, budoucí dědeček pamětnice, zakotvil v nedaleké Abbazii, dnešní chorvatské Opatiji. “Oba byli praktičtí lékaři vzdělaní ve venerologii, a protože v kraji bylo hodně námořníků, měli co dělat,” konstatuje Dagmar Pohunková. 

Oba páry začaly na pobřeží Jadranu provozovat penziony, které navštěvovali prominentní hosté z Čech - herci a pěvci Národního divadla, Eduard Vojan, Jaroslav Vrchlický, později Olga Scheinpflugová, Marie Rosůlková, Jiřina Šejbalová a další. “V domě byl šofér i sluha, který hostům čistil boty. V kuchyni měli vždy ,na sezonu‘ kuchaře z Vídně v kuchařské uniformě s vysokou čepicí. Měl veliký prsten, kostičkované kalhoty. To byl nesmírně vážený pán, toho si ještě pamatuju,” popisuje Dagmar Pohunková penzion svých prarodičů Landrových, jehož atmosféru ve 30. letech ještě stihla poznat. 

A v tomto vybraném i poněkud bohémském prostředí se Josefovi a Evženii Landrovým narodila roku 1902 dcera Maruša Josefa, budoucí maminka pamětnice. Po absolvování lycea v Sušaku, části města Rijeka, ji rodiče poslali do pražského lycea v klášteře Sacré-Coeur v Holečkově ulici, kde řádové sestry kongregace Dames du Sacré-Coeur vyučovaly v němčině a ve francouzštině. Kromě běžných gymnazijních předmětů se dívky učily i hudbě, vyšívání a vedení domácnosti. “Bylo to velmi zbožné, velký zřetel se kladl na mravnost. Maminka vzpomínala, že i sprchovat se musely v košilích,” vypráví Dagmar Pohunková. 

Po návratu do penzionu svých rodičů, kde se často rekreovaly tehdejší celebrity, bohémští umělci i nesezdané páry, sice Maruša prožila šok, ale brzy se zapojila do vedení podniku: “Babička potřebovala někoho, kdo by nosil u pasu klíče, vydával materiál, počítal jídla vynesená z kuchyně do jídelny,” říká Dagmar Pohunková. “A právě zde v letech po první světové válce maminka poznala mého tatínka.”

 

Český zlatník ve Vídni 

“Císařskou Vídeň postavily české ruce,” uvádí Dagmar Pohunková vyprávění o původu svého otce. “Chlapci z Čech chodili do Vídně jako zedníci a dívky jako slečny k dětem nebo kuchařky.” Její dědeček Jan Kebrdle přišel do Vídně se svým bratrem Václavem, oba jako zlatničtí tovaryši. Jan tady koncem 19. století složil mistrovské zkoušky a stal se mistrem zlatníkem a klenotníkem. Jeho budoucí žena Emilie se do Vídně dostala už jako dítě a od dětství mamince vypomáhala s výšivkami na zakázku. S Janem Kebrdlem vedli živnost společně: v jedné místnosti měl on své zlatnictví, v druhé ona svou vyšívačskou dílnu. 

Podnikání se dařilo, ale konec první světové války jim nepřinesl štěstí: “Po pádu Rakouska-Uherska přišlo ohromné znehodnocení měny. Lidé házeli bankovky z okna, peníze neměly žádnou hodnotu. Lidé přišli na mizinu. A můj dědeček se zbláznil. Nakonec ho dali na Steinhof, do místního ústavu pro choromyslné,” říká Dagmar Pohunková. 

Starost o živnost i celou rodinu musel tedy po návratu z fronty převzít nejstarší syn Jan Kebrdle (italský legionář), budoucí otec pamětnice. Šperkařskou firmu vedl společně s maminkou a záhy se dostavily úspěchy: “Firmu pozvedl natolik, že oběma sestrám mohl dát věno.” 

Vysoké pracovní nasazení se ale podepisovalo na jeho zdraví, a tak se rozhodl dopřát si oddech na břehu Jadranu. Zamířil do vyhlášeného českého penzionu v Abbazii. A právě tady se seznámil s Marušou Landrovou. Jejich svatba se konala 26. června 1926 v přímořském kostelíku sv. Jakuba. 

 

Domov na Westbahnstrasse

Svůj život ve Vídni zahájili mladí manželé Kebrdlovi ve velkém stylu. Nechyběly jim k tomu finance ani dobrý vkus. Babička Emilie Kebrdlová jim nechala zrekonstruovat pětipokojový byt na Westbahnstrasse, kde dříve měli zlatnickou dílnu. Rodiče Landrovi objednali nábytek na míru u tatínkova švagra, továrníka Kalbáče: bílou ložnici ve stylu Ludvíka XVI., jídelnu intarzovanou několika druhy barevného dřeva ve stylu Marie Terezie, velký panský pokoj z dubového masivu, kabinet, jenž se měl v budoucnu přeměnit na dětský pokoj, a mahagonem zařízený pokoj hostinský.

“Maňulka tam přišla a měla představu, že domácnost se vede tak, jako její maminka vedla hotel,” usmívá se Dagmar Pohunková. Její matka měla o vedení domácnosti značně ambiciózní představy, každý den například připravovala jídelní lístek a podávala oběd o třech chodech. Každý další chod přinášela služebná po zazvonění zvonečku ke kulatému stolu v jídelně.

Také úklid stylové domácnosti byl značně náročný: “Každý den se ostrým smetáčkem zametaly koberce, v podřepu nebo pokleku. Potom se koberec stočil a flanelovým hadrem se přeleštily parkety. Jednou týdně se luxovalo elektroluxem. Potom se utřel prach, vyřezávané ozdoby na nábytku se musely čistit štětečkem. Obrazy a rámy se oprašovaly mopem z kohoutího peří,” vzpomíná Dagmar Pohunková. 

Až do druhé světové války s provozem domácnosti matce pomáhala služebná, oslovovaná Anny nebo Mitzi, bez ohledu na to, jak se doopravdy jmenovala. “V tom krásném velkém bytě byl pro služku automaticky určen pokojík se zamřížovaným okénkem vedoucím na chodbu. Byla to úzká nudlička s kovovou postelí, kovovým stojanem s plechovým umyvadlem, džbánem na vodu. Skoro jako vězeňská cela,” popisuje Dagmar Pohunková situaci tehdejších služebných. “Služka navíc neměla dovoleno používat naši koupelnu. Když se chtěla vykoupat, musela do městských lázní,” dodává. 

Navzdory tomu, že rodina žila v relativním luxusu, její maminka nebyla ve Vídni úplně šťastná. Z rodné Abbazie byla zvyklá na společnost intelektuálů, umělců a velkopodnikatelů. Českou komunitu ve Vídni však tvořili hlavně obchodníci a řemeslníci, “malí lidé”, kteří jí nestačili. Scházely jí také drobnosti, které ve Vídni nebyly k sehnání, jako například italské špagety a parmazán. Každé jaro proto odjížděla k rodičům do Abbazie a nechávala tatínka v péči služky a jeho matky. 

Život ve Vídni byl samozřejmě velice nákladný a otec musel veškerou energii věnovat svému podnikání, často jezdil do Antverp na briliantovou burzu, pracoval mnoho hodin denně. Nakonec onemocněl vředem na dvanáctníku. 

Jeho tchán Josef Landr mu domluvil operaci v Bratislavě u vyhlášeného profesora Kostlivého. Po operaci ale došlo ke komplikacím, otec dostal zánět pobřišnice, a protože antibiotika ještě neexistovala, infekce se mu stala osudnou. Zemřel jako pětatřicetiletý 6. července 1930. Malé Dagmar byl v té době teprve rok a půl. 

 

Spor o dědictví

Její otec sice neměl sepsanou závěť, ale ještě než zemřel, nadiktoval, jak má být rozdělen jeho majetek: svým sestrám odkázal určité finanční částky, firmu a klenotnický obchod rozdělil mezi svou sestru Mimi, svou matku Emilii a malou Dagmar. “A mojí mámě neodkázal nic,” dodává Dagmar Pohunková. “Řekl jí, že se jistě brzy znovu vdá. Až do mé plnoletosti měla pouze dostávat výnos z mého podílu na majetku.” 

Do této ožehavé situace navíc vstoupil Janův bratr, který se vrátil ze zkušené v Americe, a přihlásil se dodatečně o svůj podíl na dědictví po jejich již dříve zemřelém otci, který dožil v ústavu pro duševně choré. Maminka mu odmítla podíl vyplatit. Došlo tak k velkému rodinnému sporu. “Pravděpodobně v tom měl prsty tatínkův kamarád Josef Velek, který se začal kolem maminky točit,” uvažuje Dagmar Pohunková. Domnívá se, že právě on matku přesvědčil, aby se začala soudit se svou tchýní a se švagrem: “Byl z toho velký soudní spor. Došlo k hluboké rodinné roztržce mezi mojí maminkou a rodinou mého tatínka. Dokonce jsem celá léta měla zakázáno se s nimi stýkat,” konstatuje Dagmar Pohunková. 

Každopádně, vídeňské dědictví mělo po mnoho let vliv na její následující život. Jako majitelka podílu na firmě ve Vídni totiž o něj nepřišla ani v době, kdy se v Československu ujali vlády komunisté.

 

Josef Velek jí nahradil otce

Tatínek Jan Kebrdle měl pravdu: matka se skutečně znovu provdala. Jejím druhým manželem a nevlastním otcem Dagmar se stal onen Josef Velek, mladý a pohledný bankéř, který se vypracoval z velmi chudých poměrů. Jeho otec byl krejčí, pracující jako subdodavatel pro větší firmu, vlastenec, starosta Sokolské župy rakouské vyznamenaný Řádem Bílého lva. Mladý Josef už v devatenácti letech nastoupil do vídeňské pobočky české Živnostenské banky a po čase se stal jejím prokuristou, nakonec ředitelem. Byl angažovaným sociálním demokratem a zapojoval se do kulturního života české menšiny ve Vídni. 

S Marušou se vzali roku 1935 a o dva roky později se jim narodil syn Jiří. “Byl ke mně strašně hodný, nahrazoval mi otce,” vzpomíná Dagmar Pohunková na první roky soužití s Josefem Velkem. “Ukládal mě večer ke spaní, nosil mě do postele. Maminka nebyla moc mazlicí, takže ji v tom trochu zastupoval. Vymýšlel pro mě různé zábavy.” Až po letech pochopila, že laskavé chování jejího nevlastního otce mělo temné pozadí, v době jejího dětství ale jejich vztah působil idylicky.

 

Atmosféra ve Vídni se přiostřovala

Malá Dagmar se už jako předškolní děvčátko věnovala mnoha aktivitám dětí ze středostavovských rodin. Chodila do baletu, na bruslení, ona i její mladší bratr Jiří měli německé vychovatelky a byli vychováváni dvojjazyčně. 

Školní výuku zahájila prvním rokem s domácí učitelkou, slečnou Geržovou z Komenského české školy ve Vídni. Do druhé třídy nastoupila do školy ve vídeňském klášteře Notre Dame de Sion. Dagmar ráda vzpomíná na laskavé řádové sestry i školní uniformy s pásky různých barev a tkaničkou s křížkem. “Když některá z nás zlobila, ten křížek jí vzali. Musela chodit bez křížku a bylo vidět, že to je zlobivá holka. Když někdo zlobil ještě víc, vzali mu i pásek, a to byla hrůza!” směje se Dagmar Pohunková. “Tam jsem zažila i první svaté přijímání,” dodává. “To byla taková nádhera! Vypadala jsem v bílé uniformě se závojem neobyčejně směšně, ale byla jsem blažeností v sedmém nebi,” usmívá se. 

Německojazyčná klášterní škola měla jen jeden nedostatek: “Neměla jsem tam žádnou kamarádku. Bylo to na přelomu let 1937-1938. Atmosféra už se tenkrát přiostřovala a se mnou jako s Češkou se děvčata nechtěla bavit. V lavici se mnou seděla dcera brazilského konzula,” vzpomíná. 

Do třetí třídy nastoupila do české školy, kde byly jejími spolužáky většinou děti z chudších dělnických čtvrtí. Ani tady nemohla zapadnout do kolektivu, jako dívka z “lepší” rodiny, kterou tatínek vozil do školy taxíkem, opět vyčnívala. Její matka navíc při charitativních akcích postrádala určitý cit pro to, co je vhodné: “Maminka některé věci nechápala. Například když se dělala charitativní sbírka oblečení pro chudé, darovala nějaká svoje krajková kombiné a podobně, za což ji nepříjemně vyprali v místních novinách. A ona se hrozně urazila,” vzpomíná Dagmar Pohunková. 

Mezitím v březnu 1938 došlo k anšlusu Rakouska nacistickým Německem. Malá Dagmar byla s mladším bratrem a s guvernantkou na procházce ve Volksgarten, velkém parku v centru Vídně, kde skotačili kolem sochy Thésea. Na zpáteční cestě byli svědky toho, jak po Mariahilfer Strasse přijíždí německé vojsko: “Projížděl proud tanků a náklaďáků. Po obou stranách ulice šly davy lidí. Jeden zástup skandoval: ‚Rot-Weiß-Rot, alles tod‘. Ti druzí zas volali: ‚Rot-Weiß-Rot, Hitler tod‘,” popisuje Dagmar Pohunková. [Rot-Weiß-Rot, červeno-bílo-červená, jsou barvy rakouské vlajky, a tedy symbol samostatného Rakouska, kterého se v těch dnech zmocnilo hitlerovské Německo.] 

V těch dnech se ve Vídni také velmi vyhrotily protižidovské nálady: “Táta přišel domů úplně zhnusený,” říká Dagmar Pohunková. “Byl svědkem toho, jak Vídeňáci vyháněli Židy z jejich domů a nutili je drhnout chodník zubními kartáčky.” On sám měl mnoho přátel mezi židovskými makléři, jimž pomohl sehnat československé vízum a utéct z Rakouska. 

Její matka pod vlivem těchto událostí sbalila nejnutnější věci a odjela s Dagmar i s malým Jiřím k rodičům do Abbazie. Josef Velek musel zůstat ve Vídni, aby zlikvidoval místní pobočku Živnostenské banky a celý jejich byt. Do Vídně se rodina už nikdy nevrátila.

 

Mezi německými oficíry a chorvatskými partyzány

V Abbazii malá Dagmar s maminkou a s bratrem zůstali až do doby po Mnichovské dohodě, protože československé hranice v té době byly zavřené. “Měli jsme se tam moc krásně. Mohla jsem se koupat, chodit do parku. Hostů bylo málo, takže babička na nás měla čas a podstrojovala nám,” vzpomíná na poslední prázdniny na Jadranu. 

Zatímco Maruša, Dagmar a malý Jirka se po Mnichovu odstěhovali do Prahy, prarodiče Landrovi na Istrii zůstali i během války. Abbazia byla nejdříve pod italskou, později pod německou správou. Dokud to bylo možné, dědeček s babičkou v penzionu ukrývali Čechy, kteří se z různých důvodů dostali do hledáčku gestapa. Spolupracovali také s partyzány v horách: “Jezdili pro dědečka volskou károu, když potřebovali v horách u partyzánů doktora,” říká Dagmar Pohunková. 

Partyzánům pomáhala i rodina Vyskočilových v sousedním Lovranu: “Tetička v salonu nalévala likér německým oficírům a strýček Vyskočil zatím šel k partyzánům,” popisuje. Ke konci války v Lovranu partyzáni dočasně obsadili město. Strýček uvěřil, že se jedná o definitivní vítězství a dostavil se na místní radnici, kde se hlásil do služby v čele obce. Jenže Němci partyzánskou ofenzívu potlačili, strýce zatkli a odvezli do Rijeky. Když ho později převáželi na sever na korbě nákladního automobilu, auto vyletělo do vzduchu a celá jeho posádka zahynula. “Strýčkovo tělo se nikdy nenašlo,” dodává Dagmar Pohunková. 

Její dědeček Landr zemřel v roce 1946. Babička po jeho smrti přišla o veškerý majetek, protože v Jugoslávii došlo ke znárodňování už v roce 1947. Krátce poté se odstěhovala do Československa. 

 

Nový domov v Praze

Manželé Velkovi s Dagmar a Jirkou odešli do Prahy krátce po Mnichovské dohodě. Josef Velek postoupil v Živnostenské bance do funkce generálního tajemníka a měl na starosti stavbu nové budovy Na Příkopě [budovy dnešní ČNB]. On i Maruša získali v Čechách domovské právo, ale devítiletá Dagmar - přestože všude vystupovala jako Češka - zůstala Rakušankou, a tedy občankou říšského Německa. 

Rodina se nastěhovala do krásného rohového domu na Vinohradech u Riegrových sadů v dnešní Chopinově ulici. „Byl to velmi komfortní čtyřpokojový byt ve třetím patře, s výhledem na tehdy nově postavenou sokolovnu a v dálce na Hradčany. V kuchyni byl plynový sporák, kachlová kamna a lednička. Dávaly se do ní bloky ledu, které rozvážel koněm tažený vůz z Branického pivovaru. Měli jsme moderní ‚americkou‘ kredenc a podstatnou součástí kuchyně byl ‚myčák‘, tedy stůl s odklápěcím vrškem, pod nímž byla velká vytahovací zásuvka a v ní dva pozinkované škopky. Vodu na mytí nádobí jsme museli ohřívat a poté se přenášela do dřezu.“ Pračku v té době pochopitelně ještě neměli: „Osobní prádlo se přepíralo v koupelně a velké prádlo si v kufru odnášela pradlena, která nám ho potom přinesla vyžehlené. Veškeré prádlo – kombiné, noční košile, podprsenky i podvazkové pásy – se tehdy šilo na míru. Bylo to drahé a údržba byla poměrně náročná.“ 

I v Praze měli Velkovi služebnou, ale jen do doby, než služky musely do totálního nasazení: „Maminka chtěla udržet dosavadní standard, a tak si – coby jemná dáma s rukama ošetřenýma manikúrou – vzala zástěru, přes frizúru si nasadila šátek a myla nádobí. I v nejhorších válečných dobách jsme denně uklízely všechny pokoje. Měly jsme je s maminkou rozdělené, každá jsme uklízely dva. Otec se do domácí práce nezapojoval.“ 

Dagmar Pohunková popisuje společenské postavení jejich rodiny jako „upper middle class“: „Byli jsme zámožní, ale nepatřili jsme mezi bohaté lidi. O víkendech jsme jezdili vlakem do Černošic, kde jsme měli pronajatý jeden pokoj jako letní byt. Ti skutečně bohatí lidé, průmyslníci, majitelé podniků, měli na břehu Berounky krásné vily. Ale všichni se scházeli na plovárně na pravém břehu Berounky, kde byl okrašlovací spolek, tenisové kurty, fotbalové hřiště.“ Jinak se ovšem Velkovi do společenského života příliš nezapojovali: „Divadla byla zavřená, do kina jsme nechodili. Televize nebyla. Večery se trávily pod lampou, a to doslova. Sedávali jsme pod stojací lampou, kde měli rodiče fotely a já svoje malé křesílko, a četli jsme si.“ 

K jejich postavení patřilo i to, že maminka chodila do kadeřnictví v Panské ulici a na pedikúru k panu Fröhlichovi, kde si pražské herečky a dámy ze společnosti vyměňovaly aktuální drby, a oblečení si nechávala šít v salonu (nikoli u Podolské, tu vyhledávaly nejvyšší vrstvy). Později během války měly švadleny i jinou důležitou úlohu: „Neustále se přešívalo, povolovalo, spravovalo, nastavovalo oblečení. Když došly zásoby látek, šilo se oblečení z buničiny i z kopřiv,“ vzpomíná. 

Omezené válečné zásobování poznamenalo samozřejmě také jejich jídelníček. „Do školy jsem dostávala dva tenké krajíčky chleba namazané margarínem nebo máslem a umělým medem. Nebylo to vůbec dobré. Můj bratr sáčky s těmi chleby házel za knihovničku, plesnivé chleby se našly až mnohem později při malování,“ vypráví Dagmar Pohunková. „Základem jídla byly brambory, kapusta a zelí. Maso jsme měli dvakrát týdně, ve středu a v neděli.“ 

Dovézt z venkova do Prahy maso bez povolení bylo životu nebezpečné, byl to trestný čin a na nádražích i na silnicích byly časté policejní kontroly. Proto se často na propašování načerno koupeného masa používaly děti. „Vzpomínám si, že jednou, to mi bylo asi dvanáct let, jsem šla do jedné právnické kanceláře v Londýnské ulici, dostala jsem tam do tašky desetikilovou husu a měla jsem ji pěšky donést kus cesty k domovu. Tramvají se s tím jet nedalo, tam byla kontrola. S kabelou jsem si musela pohupovat, jako by byla prázdná a úplně lehká, a donést ji až k Vinohradské vodárně, kde na mě už čekala maminka a tu tašku ode mě převzala,“ říká Dagmar Pohunková a dodává: „Ta husa se nemohla péct. Musela se stáhnout, sádlo vyškvařit, játra naložit do toho sádla, udělat nějaké jídlo z drobů a samotné maso pak muselo vydržet dost dlouho na úpravu.“

 

Okupaci prožívala v modlitbách za vlast

V Praze začala Dagmar navštěvovat čtvrtou a potom pátou třídu ve škole sester františkánek na rohu Korunní ulice na Vinohradech, v budově dnešního Arcibiskupského gymnázia. Tam také nastoupila do primy reálného dívčího gymnázia. Po jeho zrušení byla s částí své třídy přesunuta do Státního klasického gymnázia v Londýnské ulici. „Byla to výborná škola,“ konstatuje Dagmar Pohunková. „Každý den jsme měli latinu, od kvinty se vyučovala starořečtina.“ S úsměvem vzpomíná, že její spolužačka, budoucí sinoložka Danuška Šťovíčková, z lásky k latináři přeložila do latiny Čapkovu Dášeňku a později se pustila do překladu Tří mušketýrů. „Nekladl se takový důraz na matematiku, ale nácvik logického myšlení byl dán právě latinou, která nám navíc dala základ pro studium dalších jazyků. Na češtině jsme měli řečnická cvičení, kultivovali jsme výslovnost, učili jsme se samostatně vystupovat i diskutovat.“

Okupaci ovšem prožívala velmi tíživě, zejména proto, že rodiče s ní o politice nebo svých názorech zásadně nemluvili. „Jednou v noci jsem se šla napít a uviděla jsem, že v panském pokoji se svítí. Našla jsem tátu [Josefa Velka], jak leží na zemi u rádia s hlavou pod dekou a poslouchá BBC. Předtím mě rodiče zapřísahali, že nic takového nedělají,“ vysvětluje. „Pro mě to byl šok v tom, že mi lhali. A strašné zklamání, že ke mně neměli důvěru. Už jsem byla dost velká na to, aby mi to mohli říct.“ 

Ona sama za okupace velmi pěstovala vlastenecké cítění, zajímala se o české patrony, přečetla celé Palackého Dějiny národa českého, historické knihy Josefa Pekaře a Josefa Šusty. Z důvodů, které tehdy ani později nepochopila, jí rodiče nedovolovali číst Aloise Jiráska. Zároveň se v ní probudila silná zbožnost, kterou rodiče nesdíleli: „Okupaci jsem prožívala hodně duchovně, modlitbami za vlast,“ vzpomíná.

 

Konec války v Riegrových sadech

Konec okupace byl v okolí jejího bydliště značně dramatický. 14. února, v den náletů na Prahu, spadla bomba také do Riegrových sadů přímo před jejich domem: „Udělalo to v parku takový velký kráter,“ říká Dagmar Pohunková. Během poplachů, když se sousedy utíkali za roh do krytu v Čerchovské ulici, bylo jejím úkolem hlídat tam malé děti ze sousedství. 

Na samém konci války během Pražského povstání se v sokolovně v Riegrových sadech opevnilo několik příslušníků SS, zatímco povstalci na ně stříleli ukrytí v kráteru po oné bombě. „Vypadalo to tam velice zle, bylo tam hodně raněných, lidi z domů vybíhali ven a ošetřovali je,“ vzpomíná. Esesáky nakonec porazili teprve vlasovci, kteří dorazili za velkého jásotu místních lidí a utábořili se před domem Velkových. 

„Táta nás varoval, ať nechodíme do centra města, že tam viděl Němce upalované a pověšené na kandelábrech,“ vzpomíná Dagmar Pohunková. 

S příchodem Rudých gard těsně po osvobození nastaly pro rodinu problémy. Protože šestnáctiletá Dagmar měla německé občanství, jejich byt zapečetili jako říšský majetek. Nastaly dlouhé právní opletačky, protože jako nezletilé nebylo možné jí občanství změnit. „Podařilo se to až někdy v roce 1947 nebo 1948, kdy by se mi rakouské státní občanství bývalo docela hodilo,“ směje se Dagmar Pohunková. 

Ve škole se hned v roce 1945 začala vyučovat ruština a náctiletí studenti se snad nadchli pro různé vlastenecké aktivity: Dagmar Pohunková se například se spolužačkami scházela v recitačním kroužku moderní české poezie. Až později si uvědomila, že v té době se ve škole zcela zamlčovala existence české katolické literatury, jejíž někteří autoři se kompromitovali v období druhé republiky. „Texty Jana Čepa nebo Jana Zahradníčka se mi dostaly do rukou až po roce 1968,“ vzpomíná. 

Její nevlastní otec se po roce 1945 dostal do čela celé Živnostenské banky a v této funkci prováděl slučování bank. Dagmar Pohunková dodnes zcela neporozuměla jeho politickým postojům: „Na jednu stranu pocházel z velmi chudých poměrů a považoval se za sociálního demokrata. Na druhou stranu si liboval v eleganci, nosil obleky ze salonu Kníže, zelený hubertus se světlými balónovými výložkami.“ 

Jisté však je, že vždy byl loajální především ke svému zaměstnavateli. V době války svým příbuzným a přátelům radil, aby ukládali peníze do akcií. I on sám takto naložil s rodinnými úsporami. Po roce 1945 však Velkovi stejně jako mnoho jejich přátel o jmění uložené v akciích přišli – jejich peníze padly za oběť tzv. milionářské dávce. „Mnoho lidí se na tátu obracelo s prosbou, jestli jim může pomoci něco zachránit. On ale odmítl jakoukoli pomoc, protože byl k režimu a nově zavedeným opatřením naprosto loajální,“ říká Dagmar Pohunková. Mnoho přátel se tehdy od Velkových odtáhlo. Po otcově boku stála nakonec jen Maruša, jeho manželka, protože, jak podotýká Dagmar Pohunková, „u nás doma vládl kult osobnosti. Co udělal tatínek, to bylo dobře.“ 

V roce 1948, po násilném sloučení sociální demokracie s KSČ, Josef Velek ve straně zůstal a stal se tedy komunistou. Později pracoval na ministerstvu financí, kde pomáhal připravovat měnovou reformu roku 1953. Jeho loajalita vůči režimu byla tak veliká, že nevaroval dokonce ani svou vlastní rodinu: „Netušili jsme to. Já jsem krátce předtím prodala nějaké věci a měla jsem peníze, které se měnou znehodnotily. Neochránil ani vlastní rodinu,“ konstatuje Dagmar Pohunková. K dokreslení portrétu svého nevlastního otce dodává, že byl v roce 1953 zatčen, krátce vězněn se skupinou ekonomů obviněných ze snahy o obnovení sociální demokracie. Propuštěn byl bez soudu a později se dozvěděla, že také spolupracoval se Státní bezpečností. 

Ona sama nicméně okolo roku 1948 prožívala svou první lásku. Byl jí Edgar Knobloch, chlapec, kterého potkala v salonu své spolužačky z gymnázia Evy Procházkové. Dagmar byla rodiči vychovávána velmi přísně ohledně mravnosti a do devatenácti let se nikdy s žádným chlapcem nescházela: „Měla jsem vsugerováno, že si nesmím dovolit žádné důvěrnosti. Ale s Garym jsme se do sebe zamilovali. Byla to neobyčejně jemná, krásná láska. Chodili jsme spolu bruslit na kluziště u židovských hřbitovů a potom mě pěšky doprovázel domů k Riegrovým sadům,“ vzpomíná. Když ji ale Gary chtěl pozvat k nim domů, aby se podívala na čerstvě narozená štěňata, rodiče jí to nedovolili. 

Později Dagmar Pohunková podle svých slov „dospěla k názoru, že jsou na vážnou známost moc mladí“ a s Garym se rozešli. Později se oženil se spolužačkou z právnické fakulty a v roce 1968 emigrovali do Velké Británie. Dagmar Pohunková s ním po letech navázala kontakt a dokonce pomáhala redigovat český překlad jeho knihy Nomádi a Rusové, jejíž původní anglický text vyšel pod titulem Russia and Asia. Překladatelem byl vnuk Dagmar Pohunkové Jan, archeolog.

 

První roky na medicíně 

V roce 1948 nastoupila Dagmar Pohunková do prvního ročníku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Původně sice chtěla studovat některý z humanitních směrů, ale rodiče ji přesvědčili, že za nového režimu by to k ničemu nebylo, kdežto medicína bude potřebná v každé době. 

„Byli jsme jeden z prvních ročníků řádného studia,“ vysvětluje. „Po válce bylo potřeba rychle doplnit řady lékařů, a tak se po válce udělal jeden nebo dva ročníky takzvaného masového studia. Braly se dělnické kádry, přednášky pro stovky lidí se konaly v Lucerně, celé studium bylo velmi zkrácené. Lidé, kteří byli takto narychlo vyškoleni, se potom objevovali ve funkcích jako manažeři ve zdravotnictví, ředitelé nemocnic nebo Krajských ústavů národního zdraví, protože nebylo možné je pustit k pacientům.“ 

Ještě před nástupem na fakultu prožila se svou kamarádkou Evou Procházkovou jedny prázdniny na stáži na Bulovce, kde jim Evin otec dal příležitost vyzkoušet si práci pomocných sester. „Byly tam ještě různé válečné dozvuky, setkala jsem se například s novorozeneckou příjicí. Miminka už tehdy dostávala antibiotika. Jejich krev byla nakažlivá, musely jsme se naučit s ní zacházet. Pomáhaly jsme při transfúzích, kdy tyto děti dostávaly krev od dárců do cév na hlavě.“ 

Studium lékařské fakulty bylo především v prvních dvou letech zaměřené zejména na anatomii. Rigorózum z anatomie zahrnovalo ústní zkoušku, pitvu a zkoušku z osteologie, tedy rozeznávání jednotlivých kostí v těle podle jejich malých úlomků. Pokud jde o pitvy, Dagmar Pohunková vzpomíná, že v anatomickém ústavu tenkrát byla velká zásoba konzervovaných mrtvol k pitvání. „Většinou to byli atletičtí muži. Byli to padlí vojáci? Lidé umučení nebo zastřelení? Nevím. Nebyly na nich žádné známky poranění,“ popisuje. „Řadě mladých studentů se v pitevně dělalo špatně a zvraceli. Přebíjelo se to určitým cynismem.“ 

Dagmar Pohunková také ráda vzpomíná na profesora Bělehrádka, který vyučoval biologii, a jeho asistenta Pavla Jerie. „Profesora Bělehrádka potom vyhodili, protože jeho způsob výuky biologie neodpovídal dobovým požadavkům. Dostal se do Unesca, do Paříže, a zůstal tam. Pavla Jerie potom přeložili jako lékaře na důl Obránců míru, což byl jeden z nejhroznějších povrchových dolů na Ústecku.“ 

Třebaže po roce 1945 byla ona sama socialisticky orientovaná, po příchodu na fakultu začínala vnímat zločinnou podstatu vládnoucího režimu. Hlavním impulzem pro ni bylo postupné mizení zajímavých profesorů i spolužáků. Zmizeli například bratři Jonášové, které znala ještě z gymnázia a kteří se na medicíně angažovali ve Spolku mediků. Později se dozvěděla, že byli zatčeni a skončili uvězněni v Jáchymově.

 

Dramatický rozchod s rodinou

„V druhém ročníku jsem během hodiny na pitevně zaregistrovala mladého muže, který tam nesmírně exceloval. Byl neobyčejně vtipný, bavil všechny kolem stolu. Měl fialkové oči a krásné blond vlasy,“ popisuje Dagmar Pohunková seznámení se svým budoucím manželem Milanem Pohunkem. Jejich vztah se vyvíjel rychleji než platonická láska s Edgarem Knoblochem: „Bral věci věcně a intenzivně. Nebyl na básničky. Ani na literaturu. Ale naprosto si mě získal,“ usmívá se. 

Jeho matka Ema pocházela z Malé Strany, kde její otec v domě v ulici U Lužického semináře provozoval kovářskou dílnu. Za války ovdověla, její muž, legionář a plukovník generálního štábu, byl popraven jako člen odbojové skupiny Obrana národa. 

Po válce se z rodného domu odstěhovala do vily manželova přítele, který ji podporoval, a v malostranském domě žil nadále její bratr František Nejedlý s manželkou a jejími příbuznými. Těm později svůj podíl na domě prodala. V době seznámení Dagmar s Milanem žila tedy se svým synem v podnájmu v Košířích a živila se soukromými hodinami klavíru. Dagmar a Milan spolu chodili na praxi do nemocnice Pod Petřínem, kde působil primář Jindřich Karpíšek. „Když Milan za války přišel o otce a jeho matka se zhroutila, přijal ji do nemocnice a Milana vzal k sobě jako fiškuse, držel nad ním ochrannou ruku,“ vysvětluje Dagmar Pohunková. 

Vztah s Milanem nicméně pravděpodobně urychlil krizi, která už dlouho dozrávala v její rodině. A především, pomohl jí pohlédnout novýma očima na svého nevlastního otce Josefa Velka. „Jsou to věci, které jsem na mnoho let odsunula v paměti,“ začíná své vyprávění na toto tíživé téma. 

Rodiče ji vždy vychovávali velmi přísně, drželi ji doma, oblékali ji jako malou holčičku. Dagmar Pohunková se domnívá, že zčásti za tím byl jejich sobecký zájem – udržet ji doma, aby jim i po dosažené plnoletosti odevzdávala své příjmy ze šperkařského obchodu ve Vídni, který zdědila po tatínkovi. Ale to nebyl jediný důvod. 

Otcova něžnost totiž po čase přerostla v sexuální zneužívání. „Když byla máma ve městě, například u kadeřnice, přijel domů služebním autem, zastavil před domem, vyběhl nahoru do bytu a chtěl, abych ho manuálně uspokojovala. A já jsem ho milovala, vážila jsem si ho, nedokázala jsem mu říci ne.“ Jenže ve chvíli, kdy začala chodit s Milanem, to pro ni už nebylo možné. Teprve když se začala sexuálně stýkat se svým budoucím mužem, pochopila, co se jí v rodině doopravdy děje. Už v tom nedokázala pokračovat a v únoru 1953 se svěřila matce. 

„Já jsem se toho bála a modlila jsem se, aby to nebyla pravda,“ odpověděla její matka. „Ale nic proti tomu neudělala,“ dodává Dagmar Pohunková. Právě naopak, pouštěla Dagmar s nevlastním otcem na služební cesty, kde spali společně v hotelovém pokoji, nebo ji nechávala místo sebe spát v manželské ložnici, když byl mladší bratr Jiří nemocný. Matka odmítla Josefa Velka opustit. Prý nepřichází v úvahu, aby se osamostatnila. „A nemohla by ses vdát?“ navrhla své dceři sňatek jako východisko z nouze. 

Ještě téhož dne nabraly věci rychlý spád. Matka se svěřila svému manželovi. „On potom večer přišel do mého pokoje a strašně mě seřval, co jsem to mámě napovídala. Dal mi pohlavek, až mi praskl ušní bubínek, a odešel,“ popisuje dramatickou situaci Dagmar Pohunková. „Já jsem uprostřed noci vstala, oblékla jsem se, a protože druhý den jsme měli se školou odjet na lyžařský výcvik, vzala jsem sbalený ruksak, lyže a odešla jsem z domu. Bylo před půlnocí. Šla jsem pěšky od Riegrových sadů na náměstí Míru ke svaté Ludmile, kde jsem našla telefonní budku a volala jsem Milanovi, co se stalo. On mi řekl, ať si vezmu taxíka a přijedu k nim.“ 

Domů se Dagmar už nevrátila. Po návratu z lyžařského výcviku se obě rodiny setkaly, Milanova maminka šla rodiče Dagmar žádat o její ruku. „Ona byla dáma, pianistka z povolání, ale už dlouho žila v chudobě a vůbec nebyla elegantní. Milan sám měl jedny zelené vojenské kalhoty a jeden tmavý oblek, který jsme pořizovali až na tu svatbu. A můj otčím se před nimi předváděl, říkal, jaká budu bohatá nevěsta,“ vzpomíná Dagmar Pohunková. 

Svatba se konala 7. března 1953. Když Dagmar řekla, že nechce, aby ji Josef Velek vedl k oltáři, matka se odmítla obřadu zúčastnit. „Úplně jsme přerušili styky. Dokonce i bratrovi zakázali se se mnou stýkat. Máma se mnou nemluvila, ani když se mi narodilo dítě. Znovu jsme navázaly kontakt až v době, kdy umírala babička,“ dodává Dagmar. 

Přestěhovala se k Pohunkovým do Košíř, ale ani tam nebyla situace ideální. „Cítila jsem se úplně méněcenná a tchyně mi to dávala najevo. Přišla jsem do úplně jiného prostředí. Připadalo mi, že všechno, co jsem se doma naučila, celý dosavadní způsob života, bylo špatně.“ Celá situace měla ale jeden pozitivní výsledek: na své svatbě navázala kontakt se svými vídeňskými příbuznými a začala od nich dostávat balíky. 

 

Na umístěnku v Ústí nad Labem

Dagmar a Milan Pohunkovi promovali 25. listopadu 1953 a necelé dva týdny nato už nastupovali do nového zaměstnání. Dostali umístěnku do Ústí nad Labem, kde byli přiděleni na krajskou internu. Bydleli v lékařském pokoji, který zpočátku ještě sdíleli se sekundáři. „Byly to divoké časy zdravotnictví,“ konstatuje Dagmar Pohunková. „Neexistovaly perorální léky na srdce, jediná dostupná antibiotika byl penicilin a streptomycin. Na vysoký krevní tlak se podávaly výtažky z rostliny Rauwolfia.“ Většina jejích kolegů byli velmi mladí lidé bez zkušeností, kteří se sem dostali na umístěnky, nebo lékaři s různými kádrovými škraloupy. „Ředitel KÚNZ pracoval zároveň v Thomayerově nemocnici a do Ústí jezdil jednou týdně operovat. Na živých lidech se učil operace srdečních vad a plic. Většinou v úterý odoperoval a ve středu jsme šli na patologii pitvat jeho pacienty,“ popisuje Dagmar Pohunková šokující praxi, která zřejmě procházela bez následků, protože šlo o nemocnici v pohraničí, ve vybydleném a znečištěném kraji, bez prominentních pacientů. 

Nemocnice fungovala zároveň jako záchytka, takže mladé drobné lékařky často musely zvládat hřmotné opilce. Někdy také Dagmar Pohunková zaskakovala za obvodního lékaře v Předlicích – převážně romské vyloučené lokalitě. „Jednou přišel starý Rom a říkal: ‚Dcéra mi zomrela!‘ Velice naříkal a já jsem se vyděsila. Sestra mě ale uklidňovala: ‚To je letos už počtvrté.‘ Vzala jsem stříkačku, sestra šla se mnou a s tímto mužem jsme vyrazily k němu domů. Tam už byla shromážděná celá rodina a mladá žena ležela na zemi v hysterickém záchvatu. Já jsem se nad ni naklonila, píchla jsem jí injekci s kofeinem a ona ‚ožila‘. To mi udělalo ohromnou reklamu, rázem jsem pro ně byla zázračná paní doktorka, která ji vzkřísila,“ vzpomíná.

 

Bezbolestný porod? Jen teoreticky

Oba mladí lékaři samozřejmě toužili vrátit se do Prahy. V té době lékaři nemohli volně měnit místo své působnosti, mohli změnit pracoviště jedině na základě konkurzu. To se jim podařilo roku 1955. Milan Pohunek se dostal do Ústavu mikrobiologie a epidemiologie, Dagmar Pohunková nastoupila do Výzkumného ústavu zdravotní výchovy. „Byl zřízený po válce podle sovětského vzoru, ale jeho činnost byla v podstatě v souladu s linií Světové zdravotnické organizace. Zdravotní výchova, zlepšování zdravotního uvědomění obyvatelstva a propagace zdravého životního stylu byla považována za velice důležitý obor.“ 

V té době Dagmar Pohunková otěhotněla a brzy nato také dostala výjezdní doložku do Rakouska. Ve Vídni mohla poprvé navštívit tatínkovy sestry a svou babičku: “Poznala jsem, že nejsem bez příbuzenstva, nejsem vykořeněný člověk, že mám někoho, o koho se můžu opřít, že mám zázemí. Vrátila jsem se do Prahy s jistým sebevědomím.” Manžel se jí později svěřil, že očekával, že Dagmar ve Vídni zůstane a on se za nimi později pokusí emigrovat. 

Na porod byla Dagmar Pohunková velmi dobře připravena - ale jen po teoretické stránce. “V té době jsme propagovali takzvaný bezbolestný porod. Rodička se na něj měla připravit určitými cviky a nácvikem správného dýchání. Rodit jsem tedy šla s lehkým srdcem,” vzpomíná. Na porodnické oddělení v Londýnské ulici dorazila vybavena manikúrou a knížkou na čtení. “A najednou přišly bolesti,” vypráví. “Vypotácela jsem se na chodbu a volala jsem: ‚Ono to bolí!‘ Taková starší porodní asistentka mě objala a řekla: ‚Holčičko, a co sis myslela? Jistěže to bolí.‘ Byla jsem sice paní doktorka, ale úplně nezkušená a pitomá,” usmívá se Dagmar Pohunková. 

Měla sice možnost porodní bolesti tlumit rajským plynem, jehož přísun do kyslíkové masky si mohla sama regulovat, ale této možnosti raději moc nevyužívala, bála se, aby neublížila miminku. Po šesti hodinách přišel na svět čtyřkilový chlapeček Petr. 

“Samozřejmě ho hned odnesli, zavinuli ho a přinesli mi ho až ráno. Jak v té době bylo v porodnicích zvykem, neměla jsem ho při sobě, vozili mi ho jenom na kojení,” dodává. Na pokoji byla se čtyřmi dalšími ženami, ležela v horečkách a s halucinacemi, ale velice toužila vrátit se domů. Manžel s tchyní jí ovšem sdělili, že se nemůže vrátit domů předčasně, protože dělají velký úklid. 

I po návratu Dagmar cítila, že to doma neklape. Manžel trávil hodně času se svou matkou, měla pocit, že tchyně na ni žárlí. Veškerý čas jí ale zabírala péče o dítě. “Miminko spotřebovalo šedesát látkových plen za den. Ty se vždy musely ručně očistit, prát a vyvařovat. Dostala jsem sice od příbuzných z Vídně pračku, ale prádlo se muselo máchat a ždímat ručně. Potom rozvěsit na zahradě, usušit a žehlit,” popisuje. Při péči o syna se řídila tehdy populární příručkou Miroslavy Klímové-Fügnerové Naše dítě, která nařizovala striktní pravidelnost při kojení, uspávání a dalších rituálech: “Byla to celodenní práce. Nakojit, přebalit a mezitím pořád prát, ždímat, věšet a žehlit pleny,” popisuje. 

Tehdejší mateřská dovolená ovšem trvala jenom čtyři měsíce. Dagmar Pohunková pak ještě chvíli pracovala z domova, ale záhy se musela vrátit do zaměstnání. Malého Petra začala hlídat její tchyně. 

 

Lékař byl jako nevolník

V roce 1958 probíhaly ve Výzkumném ústavu zdravotní výchovy prověrky a Dagmar Pohunkovou kdosi udal, že o Velikonocích byla v kostele u sv. Ignáce. Bylo jí naznačeno, že jako věřící není dostatečně kompetentní, aby se zabývala zdravotní výchovou obyvatelstva. 

Se svou vedoucí se dohodla na rozvázání pracovního poměru a našla si práci jako lékařka na interně Na Slupi, v bývalém klášteře sester alžbětinek. Protože neshody s manželem pokračovaly, po čase začala v nemocnici se synem bydlet v jedné bývalé klášterní cele. Zažádala o rozvod a na podzim roku 1959 byli s manželem rozvedeni. 

“S pomocí příbuzných jsem získala místo jako obvodní lékařka v Hořovicích,” pokračuje Dagmar Pohunková. Obvodní lékař byl v tu dobu podle ní “nevolník”, který podléhal řediteli místního Ústavu národního zdraví. 

Brzy si povšimla, že politika zasahuje i do toho, jak je nakládáno s jednotlivými pacienty. “Někteří lidé měli ve svých papírech červené písmeno P. To znamenalo, že nesměli dostat invalidní důchod. Často to byli bývalí kulaci nebo političtí vězni, kteří na tom byli zdravotně velmi špatně,” vysvětluje. Ona se však takovým pacientům přesto snažila pomoci. Posílala je na konzilium za příbuzným docentem Modrem do Thomayerovy nemocnice, a když potom tento znevýhodněný pacient přišel žádat o invalidní důchod s mnohastránkovým posudkem z prestižní nemocnice, komise už si netroufla ho odmítnout. 

Zápasila také s nedostatkem léků: “Některé léky se nesměly předepisovat ekonomicky neaktivním lidem, například důchodcům. Byly na to směrnice a chodily kontroly. Ale po domluvě s lékárníkem se i to dalo obejít.” 

Velkým problémem tehdejšího zdravotnictví byla korupce. Ona sama dostávala od pacientů jen občas květiny, jablka nebo pět vajíček do sáčku od mouky. Byla si ale vědoma, že mnozí její kolegové berou od pacientů peníze. Přišla na to během nočních služeb, kdy měl každý lékař na starosti také obvody svých kolegů: “Když jsem přijela k pacientovi z některé jiné obce, už tam byl nachystaný větší dar, peníze a podobně, podle toho, jak to měl ten příslušný obvoďák zařízené.” 

V té době už pravidelně dostávala výjezdní doložku a jednou za rok mohla navštívit své příbuzné v Rakousku. Výnosy z vídeňského klenotnického obchodu jí teta ukládala v Rakousku do banky. Jednou ročně musela Dagmar Pohunková výnos odevzdávat českému státu a obdržela příslušnou sumu v tuzexových bonech. Do jisté míry se to ale dalo obejít. “Nahrazovalo mi to druhý příjem v rodině,” vysvětluje Dagmar Pohunková. 

Postupně se jí podařilo našetřit několik desítek tisíc korun, takže mohla od tety bývalého manžela, vdovy po Františkovi Nejedlém, a od jeho sestry koupit dům v ulici U Lužického semináře. Ten v té době nutně potřeboval rekonstrukci, jinak by ho zabavilo město. O tetu Mílu Nejedlou se Dagmar Pohunková starala až do její smrti. Později na Malé Straně pečovala také o matku svého exmanžela, bývalou tchyni, která měla svůj podíl na rozpadu jejich manželství. “Zemřela ve zbožné péči pátera Máši,” dodává. 

 

Komunita věřících od Matky Boží před Týnem

V první polovině 60. let začala Dagmar Pohunková pravidelně navštěvovat kostel Matky Boží před Týnem, kde v té době působil páter Jiří Reinsberg: “Měl zajímavá kázání, byl to výborný zpovědník a na zpověď u něj se stály dlouhé fronty,” vzpomíná Dagmar Pohunková. Kolem Jiřího Reinsberga se soustřeďovala početná komunita katolických rodin i nezadaných lidí. “Často chodil navštěvovat své farníky, přebalovat staré a nemohoucí, nosit obědy opuštěným a nemocným. Staral se také o kluky, kteří přišli o tatínka. Ve své vile v Podolí měl velký elektrický vláček, bral tam kluky a hrál si s nimi. Věnoval se i mému synovi,” vypráví. Ona se na oplátku jako lékařka starala o jeho maminku, která přebývala v prvním poschodí týnské fary. 

“Kněží, kteří byli po roce 1960 propouštěni z kriminálů, obvykle mířili právě do Týna,” vzpomíná Dagmar Pohunková. Často tam chodil zejména Antonín Mandl, bratranec herečky Adiny Mandlové. “Mluvilo se o tom, co prožili v kriminálech, ale probíral se i koncil a teologické myšlenky.” 

Ve společenství okolo Jiřího Reinsberga a týnské farnosti získala Dagmar Pohunková mnoho dobrých přátel, zejména rodinu Přemysla a Zdeny Muchových: “Vnímala jsem je jako vzor křesťanské rodiny, která žila ve skromnosti, v lásce, ale zároveň měli smysl pro humor. Nebylo jim cizí dobře se pobavit, dobře se najíst, měli zájem o všechno lidské. Své děti vychovávali láskyplně a liberálně. Dovedli také vytvářet domovské zázemí pro řadu kněží, byli prostě taková domácí církev, ecclesia muchensis,” usmívá se Dagmar Pohunková. “Zdena chodila do práce, ale dokázala přijít domů, odložit nákupní tašky a vzít na chvíli do rukou sbírku básní, než se začala starat o domácnost. Otec rodiny, Dóďa, nebyl z těch, co by museli pořád něco kutit a opravovat. Tyhle věci někdy nechávali plavat, ale vždycky i ze skromných prostředků dokázali připravit dobré pohoštění a zábavu, vždycky byla plná miska pro jezevčíka, který si přišel pro něco dobrého. Do jejich krkonošské chalupy jsme se sjížděli na lyže, nějak se tam naskládalo krásné společenství – naše děti, student Tomáš Halík, P. Miloslav Máša, P. Antonín Mandl a jezuita Jan Rybář působící v Janských Lázních.”

 

Pražské jaro v katolickém společenství 

V šedesátých letech začaly ve společnosti probíhat ekumenické diskuse mezi evangelíky a katolíky, ale tento dialog záhy zahrnul i marxisty: “Jezdila jsem na tyto diskuse do Prahy, z Hořovic jsem byla velmi intelektuálně vyhladovělá, ale dialog s marxisty jsem nebrala příliš vážně,” říká Dagmar Pohunková. Na setkáních v Ekumenickém semináři v Jirchářích poznala filozofa Jiřího Němce, znovu se také setkala s někdejšími spolužáky z gymnázia, bratry Milanem a Dušanem Machovcovými. “Z těch jsem byla trochu zklamaná,” připouští. “Na gymnáziu to byli horliví katolíci a pak se z nich stali učitelé marxismu.” 

Začátkem roku 1968 se křesťané, s nimiž se Dagmar Pohunková přátelila, dohodli, že budou psát dopisy nově zvolenému prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi a žádat o větší svobodu vyznání. Bylo ujednáno, že nepůjde o koordinovanou akci, dopisy budou psát jako jednotlivci. “Sesumírovala jsem velmi pokorný, ženský, neliterární dopis, ve kterém jsem se na něj obracela jako venkovská lékařka, která se jako věřící cítí diskriminovaná. Psala jsem o tom, že potřebujeme víc uznání a náboženské svobody,” vysvětluje Dagmar Pohunková. Později ale zjistila, že byla z celé skupiny jediná, kdo svůj dopis doopravdy odeslal: “Asi týden před okupací jsem dostala kladnou odpověď,” dodává. “Z ÚV KSČ mi napsali, že děkují, že snad už vidím určité změny k lepšímu a že se vynasnaží v nich pokračovat.” 

V rámci pražského jara se účastnila i dalšího dění v katolické církvi. V komunitě okolo pátera Oto Mádra například vznikl manifest za větší svobodu pro věřící, který Dagmar Pohunková rozvážela po vesnicích v okolí Hořovic a přemlouvala lidi k podpisu: “To byla zkušenost, která se později hodila i v roce 1989. Ukázalo se, že každé hnutí za svobodu vychází hlavně z pražského centra. V roce 1968 i v roce 1989 bylo potřeba aktivizovat venkov. Lidé na venkově byli více apatičtí a adaptovaní na dané poměry, bylo tedy potřeba vyvinout určitou buditelskou činnost.” 

Další katolickou iniciativou, které se Dagmar Pohunková od jara 1968 účastnila, bylo Dílo koncilové obnovy. Komunistický režim se do té doby snažil zabraňovat modernizaci katolické církve, kterou v 60. letech vyhlásil Druhý vatikánský koncil. Dílo koncilové obnovy bylo hnutím, které se v Československu snažilo uvádět myšlenky koncilu v život. V jeho rámci se každý měsíc konaly v Praze přednášky různých teologů, kterých se účastnila i Dagmar Pohunková, a mnohé přednášky sama tlumočila z němčiny.

 

Ženská, a přes čtyřicet? To nechceme 

Dagmar Pohunková v té době už nežila v Hořovicích. Po mnoha letech totiž přestal platit zákon, který lékařům nařizoval pracovat na místě, kam jsou přiděleni podle umístěnky. Dagmar Pohunková tedy z Hořovic odešla, ale sehnat v Praze místo lékařky bylo téměř nemožné. Podobně jako ženy v mnoha jiných kvalifikovaných profesích v té době, i ona narazila na nepokrytou diskriminaci: “Po všech špitálech jsem prosila svoje známé, doktory, docenty, profesory. Všichni mi řekli: ‚Ženskou, a ještě starou? To nechceme.‘“ V té době jí nebylo ještě ani čtyřicet let. 

“Stála jsem na zastávce tramvaje na Malostranském náměstí, otočila jsem oči k nebi a povídám: Pane bože, jestli mě chceš mít v Praze, tak mi koukej dát práci,” vzpomíná. V tu chvíli jí padl zrak na budovu Státního zdravotnického nakladatelství, pro které kdysi redigovala jakýsi sborník a měla tam známé. Vešla tedy dovnitř a zamířila do sekretariátu, aby se zeptala na místo. “Naproti se náhodou otevřely dveře, vyšla jedna žena, kterou jsem znala, a povídá: ‚Soudružko Pohunková, copak vy tady děláte?‘ Řekla jsem, že sháním práci. ‚My máme zrovna volné místo.‘” A tak byla okamžitě přijata jako redaktorka pro oblast zdravotní výchovy. 

Na rozdíl od místa obvodní lékařky v Hořovicích zde nebyla zavalena prací, právě naopak. “Penzum práce, které jsem měla na čtvrt roku, jsem měla hotovo za měsíc. Ostatní redaktorky mě prosily, ať práci neodevzdávám dřív, abych jim nezvedala laťku. Tak jsem si práci šetřila a mezitím jsem postupně opravovala dům v ulici U Lužického semináře,” usmívá se.

 

I velmi svatý člověk zůstává člověkem

Jednou z důležitých osobností, se kterou se na jaře 1968 Dagmar Pohunková spřátelila, byl páter Oto Mádr. Římskokatolický kněz, který byl roku 1951 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí za údajnou špionáž pro Vatikán a roku 1966 podmínečně propuštěn, se opět zapojil do církevního dění. Dagmar Pohunková se s ním seznámila v březnu 1968 na shromáždění katolické komunity v domě rodiny Kaplanových. 

“Oto Mádr je velká osobnost, nejenom v rámci českého národa, ale celosvětově, celocírkevně,” říká Dagmar Pohunková. “Řadí se do kategorie velkých postav církevních i světových. Já jsem měla velké štěstí, že jsem ho mohla poznat i zblízka, jako člověka. I v jeho případě platilo to, co říkají životopisci svatých: i velmi svatý člověk zůstává člověkem a může mít mnoho lidských stránek, které jsou z určitého úhlu pohledu negativní nebo trochu směšné, ale nic mu neubírají na jeho velikosti, spíše dokreslují jeho lidskost.” 

V případě Oty Mádra k oněm lidským stránkám patřil především určitý asketismus, který uplatňoval i ve chvílích, kdy to bylo společensky nevhodné: “Když přišel večer ke mně do bytu, třímal v ruce černou nylonovou síťovku plnou rukopisů. Vyložil ji v kuchyni na stůl a vysvětlil mi, co je k překladu, co je k redakci, co je k recenzi. Když jsem mu chtěla nabídnout večeři, jídlo odstrčil a prohlásil: ‚Škoda času na ten žvanec!‘ Vůbec si neuvědomoval, jak je to pro hospodyni urážlivé.” 

Asketismus Oty Mádra se projevoval i v tom, že ačkoli miloval hudbu a sám uměl hrát na housle, hudbě se vyhýbal jako světskému potěšení. Nechodil na koncerty, do divadla ani do kina, a také jiných světských zábav se účastnil jedině z povinnosti. Dagmar Pohunková s úsměvem vzpomíná, že v roce 1970 mu přátelé věnovali zájezd k moři do Rumunska, kam jela společně s ním, s Václavem Vaškem, který byl Mádrovým přítelem z dob komunistického kriminálu, a se svým synem: “Oto bral pobyt u moře jako vážnou povinnost, protože mu to přece přátelé zaplatili. Takže většinu času trávil ve vodě a koupal se až do úplného zmodrání. Bylo těžké vytáhnout ho z vody a přilákat ho, aby se ohřál. Bral to jako jakoukoli jinou povinnost, kterou svědomitě plnil.” 

Vzhledem k jeho povaze pro něj bylo obtížné navazovat spontánně vřelá přátelství, ale když už k tomu došlo, lidem kolem sebe byl velice oddán. “Oto byl nějakou dobu také mým zpovědníkem, ale nebyla jsem v tom šťastná,” říká Dagmar Pohunková. “On byl svým způsobem obdivuhodný, ale byl dost rigorózní a chtěl člověka za každou cenu vést. Snažil se mě tedy formovat a dostat do určité své představy. Sice uznával duchovní gradualitu, gradualitu ctností, gradualitu usilování, ale já jsem se v tom cítila trochu spoutaná, ujařmená.”

 

Přítel a spolupracovník Václav Vaško 

Od poloviny šedesátých let se Dagmar Pohunková přátelila s Václavem Vaškem, který do roku 1949 působil jako československý diplomat v Moskvě a v roce 1953 byl uvězněn za údajnou velezradu. Ve vězení zůstal až do amnestie roku 1960. Václav Vaško se v Moskvě také oženil a narodila se mu dcera, ale během věznění se s ním jeho žena Irina rozvedla. 

Dagmar Pohunková o jejich vztahu hovoří jako o blízkém přátelství: “Neměli jsme žádné intimní styky, ale společenství stolu. Bylo to velmi něžné. Sdíleli jsme auto, sdíleli jsme starosti, sdíleli jsme práci i myšlenky. Prostě jsem se do něj zamilovala, ctila jsem v něm muže, který toho mnoho prodělal. Starala jsem se o něj, přinutila jsem ho například, aby si udělal řidičský průkaz.” 

Prostřednictvím Václava Vaška a pátera Oty Mádra začala Dagmar Pohunková také spolupracovat s nakladatelstvím České katolické charity. Václav byl sice oficiálně vedoucím, ale s nakladatelskou a redaktorskou prací neměl žádné zkušenosti: “Každý den chodil po práci ke mně. Přinesl rukopisy a do noci jsme spolu redigovali. Já jsem k tomu vařila a potom jsem ho autem odvezla domů.” 

V redakční radě nakladatelství probíhal dlouhodobý spor o to, jak by vlastně vydavatelská činnost České katolické charity měla vypadat. “Jiří Němec, který byl v poradním sboru, zastával názor, že když jsme jediným katolickým vydavatelstvím v zemi a máme omezené kapacity, musíme vydávat věci kvalitní a reprezentativní, aby to mohli číst vzdělaní lidé. Zatímco Václav Vaško a do jisté míry i Oto Mádr chtěli dělat populární literaturu.”

 

Dny otevřených dveří a páter Josef Zvěřina

Další z galerie osobností, které Dagmar Pohunková poznala díky svému působení v katolické komunitě, byl páter Josef Zvěřina, vězněný až do roku 1965. “Poznala jsem ho po jeho propuštění z vězení na faře u Matky Boží před Týnem,” vzpomíná. Později se s ním setkala znovu prostřednictvím Václava Vaška, který ho znal z vězení. Spolupracovala s ním na vydávání časopisu Via a podobně jako mnohým jiným i jemu pomáhala redigovat rukopisy. 

Docházel k ní domů, do domu v ulici U Lužického semináře, na pravidelná úterní setkání, kdy mívala “den otevřených dveří”. Setkávali se tam mnozí kněží, kteří nemohli vykonávat své povolání duchovní služby a pracovali v civilním zaměstnání, například Antonín Bradna či Bonaventura Bouše. 

Josef Zvěřina od roku 1969 krátce působil na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, ale roku 1970 nastoupil jako farář v Praskolesích u Zdic. “Neměl tam nějaké skvělé pastorační výsledky. Místní lidé ho moc nebrali, říkali mu ‚pan profesor z Prahy‘,” popisuje Dagmar Pohunková. “Měl ale skvělé pochopení pro mládež. Umožňoval křesťanské mládeži hrát na mších na kytary a okouzloval mladé lidi svým přirozeným humorem.” 

Díky páteru Zvěřinovi se Dagmar Pohunková dostala k literárním překladům z němčiny a angličtiny, samozřejmě pro samizdat. Překládala teologickou a filozofickou literaturu: například knihu Romana Guardiniho O živém Bohu, Pokoj v duši od amerického televizního kazatele Fultona Sheena či Úvod do filozofického myšlení od Josefa Marii Bocheńského. Některé z jejích překladů vyšly po roce 1989 i oficiálně.

 

Srpen 1968 v Římě

Během srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byla Dagmar Pohunková mimo domov. Společně se svým bratrem Jiřím a synem Petrem se svým fiatem vydala na cestu do Říma. Dvacátého srpna odpoledne se ve Florencii měli sejít s páterem Jiřím Reinsbergem a jeho sestrou Evou. “Měli jsme sraz v patnáct hodin pod sochou Davida. Přijeli jsme asi o půl hodiny později. Reinsberg stál pod Davidem a hrozně nás seřval,” směje se Dagmar Pohunková. 

Ve městě strávili příjemný večer, druhý den ale pochopili, že se děje něco dramatického: “Město bylo plné letáků a plakátů,” vzpomíná. Pokračovali nicméně po cestě do Říma, kde zamířili do Nepomucena - papežské koleje pro české studenty bohoslovectví. Ukázalo se, že arcibiskup Josef Beran, který v té době žil v Římě v exilu, bezprostředně po okupaci rozhodl, že všichni Češi v Římě mají být ubytováni a zaopatřeni na jeho náklady. V Římě tak nakonec zůstali až do září a Jiří Reinsberg zde v kapli sloužil mše s kázáním v češtině. “Ohromně nám dodával kuráž,” říká Dagmar Pohunková. 

Po návratu do Prahy ještě nějaký čas působila ve Státním zdravotnickém nakladatelství, které se v roce 1968 přejmenovalo na Avicenum. Nastoupil ale nový šéfredaktor, konformní k normalizačnímu režimu, a Dagmar Pohunková pozorovala nižší kvalitu rukopisů: “Při redigování jsem přesně poznala, že ty texty jsou opsané z německých nebo anglických originálů.” 

V roce 1970 pak musela předstoupit před prověrkovou komisi. “Zeptali se mě, co říkám na ‚bratrskou pomoc‘. Odpověděla jsem, že to bylo v logice věci, že se to dalo čekat. Oni se zarazili, protože na to se nedalo nic namítnout,” vzpomíná. Dagmar Pohunková ale cítila, že za těchto okolností už v nakladatelství není vítaná, a rozhodla se k odchodu dobrovolně. 

Od 1. října 1970 nastoupila jako lékařka v Endokrinologickém ústavu v Motole, na radioizotopovém oddělení určeném zejména pro léčbu rakoviny štítné žlázy. Zatímco jinde ve zdravotnictví byl její věk 40+ důvodem k diskriminaci, zde byl dokonce podmínkou: na oddělení, kde se pracovalo s radioaktivními látkami, nesměly působit ženy, které ještě plánovaly otěhotnět. 

“Bylo to naprosto odlišné od všeho, co jsem do té doby zažila, jako lékařka i jako člověk. Bylo to nesmírně zajímavé a náročné, mnoho věcí jsem se musela učit od úplného začátku,” říká Dagmar Pohunková. Průběžně začala studovat učebnice chemie, fyziologie, farmakologie a výtahy ze zahraniční literatury, aby si nový obor osvojila. 

 

Mimo pozornost StB

“V době totality a zdánlivého bezčasí, respektive začátkem normalizace, byl život v pražských křesťanských kruzích velmi živý,” říká Dagmar Pohunková ve své připravované knize vzpomínek, jejíž spoluautorkou je redaktorka Hana Svanovská. Během roku 1968 totiž v Praze vznikl poměrně čilý církevní život, navázaný na osobnosti některých populárních kněží, jako byl například páter Jiří Reinsberg u Matky Boží před Týnem, a ten pokračoval, byť neoficiálně, i po nástupu normalizace. 

Dagmar Pohunková zpočátku ještě spolupracovala s Václavem Vaškem na jeho činnosti v čele nakladatelství České katolické charity. Jedním z jejich společných děl byl sborník textů Naše víra, který svými jmény zaštítili kněží z organizace Pacem in Terris, spolupracující s oficiálním režimem. Její spolupráce i blízký vztah s Václavem Vaškem však skončily roku 1971, kdy se rozhodl obnovit vztah se svou ženou Irinou a dcerou, kterou téměř neznal, a vydal se do Moskvy je navštívit. 

Z důvodů, kterým sama Dagmar Pohunková nikdy dobře neporozuměla, zůstávala navzdory svým četným aktivitám v katolické komunitě mimo radar Státní bezpečnosti. Neměla odposlouchávaný telefon, a jak se dozvěděla po roce 1989, nebyla ani evidována jako nepřátelská osoba. 

Stranou nevítané pozornosti StB se jí podařilo zůstat možná i díky tomu, že nepodepsala Chartu 77. “Žádala jsem tehdy Ivana Medka o radu, jestli mám Chartu podepsat. A on mi poradil, abych nepodepisovala: že mám nadaného syna, který musí studovat, a že po pádu komunistického režimu musíme mít mladé vzdělané lidi schopné ujímat se věcí veřejných a angažovat se vědecky,” říká ve svých pamětech. 

Díky tomu také stále měla možnost jezdit do Vídně a navštěvovat své příbuzné i jinde na Západě. 

 

Ztratila veškerý strach

V jejím osobním i duchovním životě byla velmi významná cesta do Kanady. V roce 1979 tam navštívila svého strýce Stanka, kterého poznala kdysi jako malá holčička, když jezdila za svými prarodiči do Abbazie. 

Jako hlavní zážitek svého pobytu v Kanadě popisuje setkání s letniční komunitou, součástí hnutí, které klade důraz na osobní zkušenost s Bohem prostřednictvím křtu Duchem Svatým. Velmi intenzivně zde prožila zkušenost křesťanského společenství. “V našich kostelích mívám pocit, že si tam každý z nás jde se svou soukromou zbožností, fungujeme jako oddělení jedinci. Dokonce i když se pozdravíme a přejeme si pokoj. I já sama jsem těžko chápala, že ostatní lidé třeba během svatého přijímání mohou mít stejně intimní a blízký vztah s naším Pánem jako já. Trochu jsem na ostatní jakoby žárlila. Ale tam byli všichni spojeni. Drželi se za ruce. Asiati, Afroameričané, skutečně pestrá paleta lidí,” líčí tento zážitek ve své knize vzpomínek. 

Po bohoslužbě se setkala s tamním knězem a po dlouhém rozhovoru, který byl jakousi zpovědí týkající se celého života, jí udělil křest Duchem Svatým. “Uvědomte si, prosím, jednu věc: to není osobní dar pro vás. Vy z toho nebudete mít žádné duchovní povznesení, žádné skvělé duchovní zážitky. Je to pro vaši službu lidem okolo vás. Je to pro službu vašemu národu,” řekl jí kněz. 

“Od té doby jsem ztratila veškerý strach,” dodává ve svých pamětech Dagmar Pohunková. “Předtím jsem se často budila ve strachu, že mě někdo pronásleduje. Všechny tyhle ošklivé sny zmizely a já jsem se přestala bát.”

 

Na počátku hospicového hnutí

Ve svém malostranském domě v ulici U Lužického semináře Dagmar Pohunková často ubytovávala křesťany, kteří do Prahy přijížděli na návštěvu ze zahraničí. Jedním z nich se stal i student Hans Heynemann z tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), jehož prostřednictvím poznala Heinricha Peru, katolického kněze z Halle. Ten začal na přelomu 70. a 80. let poskytovat duchovní podporu mladým mužům postiženým rakovinou varlat a jejich rodinám. Inspirován krakovským hospicem Haliny Bortnowské založil v Halle ambulantní hospic - denní stacionář pro pacienty v poslední fázi nemoci, kteří zde dostávali paliativní péči i duchovní zázemí. 

Dagmar Pohunková psala o jeho aktivitách pro samizdatový křesťanský časopis Salus a pomohla tak dostat první informace o hospicovém hnutí do normalizačního Československa. Jako jedna z prvních se této myšlenky chopila Marie Opatrná, onkoložka z Všeobecné fakultní nemocnice, a na její aktivity navázala Marie Svatošová, která v roce 1995 stála u zrodu prvního kamenného hospice v Červeném Kostelci. 

Časopis Salus, který pomohl inspirovat zrození hospicového hnutí v Československu, vydávala Dagmar Pohunková vlastně sama, tiskla ho na jehličkové tiskárně připojené k počítači Sinclair dovezenému z Vídně. 

První čísla časopisu Salus byla věnována tématu blahoslavené Anežky, o kterou se Dagmar Pohunková velmi živě zajímala. “Byla mi zvlášť blízká. Taková moje přítelkyně,” říká o Anežce ve svých pamětech. (Později, v roce 2009, dokonce vydala spolu s Marií Kyralovou její životopis Naše sestra Anežka) Na Anežčino svatořečení do Říma v listopadu 1989 bohužel odjet nemohla: nějaký čas předtím se na chalupě vážně zranila, zlomila si obratel a léčila se v Janských Lázních.

 

Mysleli, že budou další funkce

Tam ji také zastihl 17. listopad 1989. O demonstraci na Národní třídě se dozvěděla až druhý den, když jí do lázní telefonoval syn Petr, a pomáhala spolu s P. Janem Rybářem rozšířit v Janských Lázních informace o dění v Praze.

Po návratu domů se zapojila do Občanského fóra zdravotníků a ještě v prosinci 1989 přišla s myšlenkou založení společenství katolických lékařů. První setkání lékařů-katolíků bylo sezváno na 28. prosince do posluchárny Endokrinologického ústavu. “A představte si, že tam bylo plno. Plná posluchárna lékařů! V životě by mě nebylo napadlo, kolik je mezi lékaři katolíků. Všichni se k nám hlásili. S odůvodněním, že jako mladí ministrovali, že babička chodila do kostela, že kdysi chodili na náboženství,” směje se Dagmar Pohunková ve své vzpomínkové knize a dodává: “Prostě si mysleli, že budou další funkce.”

Na tomto setkání bylo domluveno založení pražského Kolegia katolických lékařů a později se Dagmar Pohunková dokonce účastnila celosvětového sjezdu katolických lékařů v Bonnu.

 

Na prahu reformy zdravotnictví

Začátkem roku 1990 dala Dagmar Pohunková v Endokrinologickém ústavu výpověď a vrátila se ke své původní specializaci - zdravotní výchově. Ústav zdravotní výchovy, odkud musela odejít z kádrových důvodů roku 1958, byl po revoluci přejmenován na Ústav výchovy ke zdraví a měl ambice stát se moderní institucí podle doporučení Světové zdravotnické organizace. 

Ve stejné budově sídlil Ústav organizace zdravotnictví, jehož posláním bylo studovat různé zdravotnické systémy ve světě a připravovat pro ministerstvo reformu zdravotnictví v Československu. Dagmar Pohunková, stejně jako její kolegové, apelovala na tehdejšího ministra Pavla Klenera, aby nenechal rozpadnout předrevoluční zdravotnickou síť: “Ta nebyla špatná, především z toho důvodu, že prakticky každá vesnice měla zajištěnou lékařskou službu. Byla zajištěna pohotovost, služba dětských lékařů, gynekologů a zubařů, a to se prostě nemělo rozbít, jenom se to mělo vhodným způsobem privatizovat a odstátnit,” říká Dagmar Pohunková ve svých pamětech.

 

V čele Zdravotnických novin

Pavla Klenera vystřídal v červnu 1990 ve funkci ministra zdravotnictví Martin Bojar, z jehož iniciativy vznikla při ministerstvu zdravotnictví etická komise. Dagmar Pohunková si během své dosavadní lékařské praxe byla vědoma toho, že etickým otázkám se československé zdravotnictví nevěnuje a práva pacientů zůstávají stranou. 

Ona sama se již před revolucí angažovala v osvětě proti interrupcím, což bylo v té době zcela opomíjené téma. (Počet potratů byl u nás koncem 80. let neobyčejně vysoký. Jediným regulátorem byly takzvané interrupční komise, které však fungovaly spíše formálně a roku 1986 byly úplně zrušeny. Interrupce byla využívána v podstatě jako antikoncepční metoda.) Z tehdejší Jugoslávie získávala tištěné materiály o prenatálním vývoji člověka, které překládala a rozdávala do gynekologických ordinací. 

Od roku 1990 se proto Dagmar Pohunková podílela na přípravě novely potratového zákona: “Věděli jsme, že potraty zakázat nelze. Ani na to nemohou být komise, kde o budoucnosti ženy a dítěte rozhoduje nějaká bába z národního výboru. Ale chtěli jsme zavést povinnou návštěvu poradny, která by byla povinna nabídnout ženě pomoc, podobně jako tomu bylo v Německu nebo ve Francii,” říká Dagmar Pohunková. “Šlo nám o to, aby si veřejnost uvědomila, že potrat není antikoncepční metoda, že to není způsob regulace početí.” Tato novela se ovšem setkala s mnoha obstrukcemi a na jaře 1992 ji parlament nakonec zamítl. Dagmar Pohunková však působila v Etické komisi ministerstva zdravotnictví i nadále, od roku 1992 jako její dlouholetá předsedkyně. 

V roce 1991 se ujala nové funkce, kde spojila své dosavadní zkušenosti lékařky, redaktorky a vydavatelky samizdatů - stala se šéfredaktorkou Zdravotnických novin, odborně zaměřeného týdeníku pro pracovníky ve zdravotnictví. Noviny vedla několik let, po nástupu dalšího ministra zdravotnictví, Petra Loma, se však začala dostávat do konfliktů. 

“Tento pán si mě zavolal ‚na kobereček‘. A řeknu vám, že to byl jeden z nejhorších kádrových pohovorů, jaký jsem v životě zažila,” popisuje ve svých pamětech. Vytýkal jí, že noviny se příliš věnují politice, propagují sociální inženýrství a neoddělují zpravodajské a názorové rubriky. Mimo jiné byla také kritizována za nedůvěru k alternativní medicíně, která byla v 90. letech “v kurzu”.

 

Rozloučení s rodiči

Po mnoha letech začala Dagmar Pohunková znovu komunikovat s matkou a nevlastním otcem, s nimiž se dramaticky rozešla v době svých vysokoškolských studií. “Maminka byla postižena naprostou demencí a můj nevlastní otec nesl velice těžce nové poměry, protože až do listopadu pracoval ve státní plánovací komisi,” říká ve své vzpomínkové knize. Oběma rodičům bylo už přes devadesát let, musela za nimi každý den dojíždět a starat se jim o domácnost. Nakonec se jí podařilo najít pro ně místo v domě seniorů v Kobylisích, kde oba zemřeli roku 1995, maminka v červenci a nevlastní otec na podzim. 

Po roce 2000 začala i Dagmar Pohunková trpět zdravotními potížemi: vše začalo těžkou zlomeninou pravé paže při nehodě na stavbě protipovodňových zábran na Kampě roku 2002. Zlomená ruka se hojila těžce, posléze onemocněla znovu a do práce tedy již nenastoupila. Stále se však věnovala překladům a redigování duchovní literatury. 

Dagmar Pohunková na závěr svého vyprávění nenabídla žádné životní motto. Celý její život je však mimořádně inspirativním příběhem víry, pokory, pracovitosti, přátelství a neokázalého hrdinství.