plukovník Stanislav Pohořal

„Každá instituce státní, dnešní, minulá, má své tajné služby. Tyto tajné služby mají svoje úlohy. A já jsem samozřejmě měl, a to říkám naprosto odpovědně, za povinnost a bylo to i ve prospěch mých funkčních povinností, který jsem plnil, spolupracovat s pracovníky vojenské kontrarozvědky. Což byla součást armády, ale zároveň to byl orgán Státní bezpečnosti. A samozřejmě se zpravodajskou správou, protože sám jsem byl jeden čas zpravodajec a byl jsem zástupce velitele pluku zpravodajského zaměření ve Zbirohu, tady kousek od Prahy, kde jsme prováděli radiotechnickou rozvědku. Dneska už o tom můžeme mluvit, byli jsme přísně utajovaní a byla to normální služba, kterou má každá armáda. Dokonce i ta dnešní armáda tuto rozvědku provádí. Proč? Protože my jsme měli za úkol dělat technickou, radiotechnickou rozvědku na území Evropy, abychom chránili území, respektive vzdušný prostor Československé republiky. Takže jsem sám byl součást zpravodajské služby československé armády. Pokud jde o vojenskou kontrarozvědku, musím říct, že jsme měli velice dobrou vojenskou kontrarozvědku, a pánbůh zaplať za to, že jsme ji měli, protože když jsem sloužil na Zbirohu, tak naše jednotky byly roztažený po celý státní hranici. Jestli si umíte představit, když tady byl ještě ten drát natažený, ten drátěný plot po hranici, tak tam to hlídali příslušníci Pohraniční stráže a teprve za tím plotem, ve směru do Německa, jsme měli my umístěny naše jednotky, naše točky, protože my jsme tam měli naše technické zařízení, abychom mohli s pomocí radiolokace a dalších provádět specializovanou výzvědnou činnost na území potencionálního protivníka.“

„Tak mně říká, no, že bysme měli být vděční Americe za to, že nás zbavila okupantů, a takový ty velký hesla, co tenkrát byly, a já jsem ho upozornil, že my sice vděční jsme, ale že si musí uvědomit, že to, co se tady stalo v osmašedesátým roce, nebylo vůbec dílo armády, že to bylo prostě dílo politiků, stejně jako v Americe, protože armáda dostala rozkaz, tak ho šla plnit. Co jako jsme si museli vysvětlit, protože oni si udělali takovou představu, že taky za všechno mohla armáda, i v tom šedesátým osmým. Tak jsem mu musel vysvětlit, zeptal jsem se pana kongresmana, jak hodnotí vstup americké armády v osmdesátém devátém roce, v listopadu a v prosinci, do Panamy. Nevím, jestli si vzpomínáte, ale tam násilnou agresí vstoupili Američani do Panamy. Při té agresi… jo, tak ten kongresman mi odpověděl jak z politického školení. ‚Pane plukovníku, americký voják poprvé přinesl svobodu panamskému lidu,‘ a teď to do mě hučel, jak ti Američani tam dělají svobodu v tý Panamě. A tak já mu odpovídám: ‚Pane kongresmane, to přesně nám říkali v tom šedesátým osmým a šedesátým devátým, víte? Jak teď bude svoboda a co všechno bude dobře.‘ A jak to vidíte, tak tady za celou tu dobu pobytu, co tady byla sovětská armáda na našem území, včetně těch opatření kolem toho 21. 8. 1968, bylo… je to tedy špatný… bylo zhruba asi 417 až 420 mrtvých nebo zahynulých lidí. Ale to nebylo jenom při střílení, to zdaleka nebylo jenom při střelbě, ale bylo to při různých dopravních nehodách, bylo to při různých haváriích a podobný věci. Zatímco za měsíc v tý Panamě Američani postříleli přes čtyři tisíce lidí. Postříleli, zdůrazňuju. Tak si vezměte to srovnání, já vím, že se to někomu špatně poslouchá, ale takhle to je. Tak vždycky si kladu otázku, když se povídá o Američanech, jak jdou dělat nějakou demokracii někam, kam to zase směřuje a jaký cíl sledujou.“

„Vojenská obroda, jako disidentský klub, mě nepřesvědčila s tím, že prostě… jejich záměr, který oficiálně hlásali, a to, co potom reálně provedli, mě fascinovalo. Z některých těch vojenských obrodistů se stali noví jezuiti, kteří prostě vyhazovali. Jediný cíl, který měli, bylo vyhazovat lidi, vyhazovat důstojníky, vyhazovat generály a prostě tímhletím směrem šli, takže výsledek je takový, jak dneska vidíte. My, když jsme s Vackem, ministrem obrany, opouštěli armádu v devadesátém prvním roce, tak jsme opustili armádu, která měla dvě stě tisíc vojáků, příslušníků armády. Byla plně vyzbrojená, byla zabezpečená, vojska byla vycvičená, měli jsme zabezpečeny zálohy, měli jsme zabezpečenou výchovu a odešli jsme s tím, že jsme odevzdali armádu, jak se říká, zu grunt, v pořádku. Bohužel, dneska když se podíváte, tak armáda má dvacet tisíc vojáků, používají zbraně a techniku ve velké části právě tu, kterou měli ještě v tom roce devadesát jedna, to znamená před třiceti lety, a když si vezmete, co tedy vlastně dělají, tak hlavně jezdí po misích, aby se nechali zabíjet. Čtrnáct lidí mrtvejch v Afghánistánu, aniž by to mělo nějaký smysl a efekt.“

„Když jsem přišel do Prahy a viděl jsem, jak sem přišly vojska, byl jsem se také podívat na Václavském náměstí a musím říct, že jsem z toho měl ještě smutný pocit z dvojího hlediska. Zaprvé proto, že jsem viděl, jak někteří ti hoši, kteří tam na tom Václavském náměstí byli, prostě snad pod vlivem emocí dělají strašně špatné věci. Ne v tom smyslu, že by špatně protestovali proti vstupu, ale v době, kdy třeba (a to jsem posuzoval jako voják) jsem viděl, jak stojí tanky u rozhlasu, jeden tank začal hořet. A hoši tankisti měli natolik duchapřítomnost, že okamžitě ten jeden tank, který byl plný střeliva, kdyby to začalo bouchat, tak je tam spousta mrtvých, tak s ním odjeli od těch dalších tanků, aby to nechytlo. Ti naši chlapi, nebo ti kluci mladí, místo aby od toho tanku utíkali pryč, tak tam ještě před tím tankem poskakovali. Bohužel se stalo i to, že tam někoho vzali pod tank.“

„A ono se nám to stalo za rok. Protože já jako nejmladší poručík jsem dostal rozkaz, že půjdu s četou do Prahy v šedesátém devátém, na 21. srpna. A že budeme pomáhat likvidovat nějaké akce, které se tady děly. My jsme nevěděli, o co se pořádně jedná. Přijeli jsme do Prahy na ‚vétřieskách‘, jakoby na procházku – my neměli s sebou zbraně ani plynové masky, nic, akorát přilby. A teď přijdeme na Národní třídu a tam všude slzný plyn, mydlilo se to, policie (respektive tehdy Veřejná bezpečnost) s těmi druhými. Nebylo to pěkné, tak nám honem ujížděli zpátky do Staré Boleslavi vyfasovat plynové masky a přilby a přivezli nám samopaly, tak jsme byli připraveni. Protože naší úlohou bylo, abychom hlídali významné objekty, kde se čekalo, že tam může dojít k nějakým napadením. Tak jsme hlídali polské velvyslanectví, budovu ÚV KSČ – tenkrát to byla budova, kde je dnes ministerstvo dopravy – a tam jsme strávili asi deset až čtrnáct dní. Mrzelo nás, že tam na nás lidi mávali pěstmi, protože my jsme za to nemohli, my jsme tam museli hlídat. Ale chci tady říct naprosto otevřeně: nikdy jsme proti nikomu nestříleli, neměli jsme ani vyfasovaná ostrá střeliva. Proto mě hluboce urážejí některé názory současných senátorů, nebudu je jmenovat, kteří tam prostě přicházejí s prohlášeními, že šedesátý devátý rok byl špatný v tom, že armáda střílela proti vlastním. Nikdy armáda proti vlastním nestřílela.“

„My jsme v té době už připravovali možnost setkání s panem Havlem, v té době ještě předsedou Občanského fóra. Protože a jelikož bylo třeba řešit zásadní věc: kdo bude armádu řídit, kdo bude ministr a co ta armáda bude dál dělat, protože to není legrace. Představte si, že máte v té době, jak už jsem říkal, 220 tisíc vojáků, několik plných divizí motostřeleckých, tankových, tanky, letadla. A teď to všechno někdo řídí a teď proti tomu někdo někde útočí. Protože se nám stávalo, že Občanské fórum polepilo třeba kasárna letáky a urážkami proti armádě, a hrozilo nebezpečí, že nějakému veliteli pluku, kterým bylo v té době 30–35 let – to byli mladí kluci – že mu, jak se říká, sepne v hlavě, vyjede s tanky a je tady občanská válka. Což nikdo nechtěl. Takže jsme se dohadovali právě s panem Havlem. Vidíte, že je tam s ním i pan Křižan, to je tento pán, to byl dramaturg, který také přišel za Občanské fórum. Byl tam tiskový mluvčí Občanského fóra a my jsme z naší strany byli: tady jsem já, tady je pan ministr Vacek a vedle něho sedí pan generál Ducháček, který byl první zástupce náčelníka generálního štábu. Otázek tam byla celá řada, jedna z těch otázek, pro mě úsměvných, byla, když pan Havel přišel s názorem, že by ve vojenských útvarech mohlo být zabezpečeno, aby ve vojenském útvaru působily nejen stranické organizace, tenkrát KSČ, ale aby tam byly kluby, občanská sdružení, klub mladých sociálních demokratů. Samozřejmě já jsem zase vzal zkušenosti z československé armády z doby první republiky a z doby, kdy armádu budoval pan prezident Masaryk. A museli jsme panu Havlovi vysvětlit, že to není možné, že všechna politika musí z kasáren pryč. Že musí za bránu kasáren a že musí být armáda apolitická.“