Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

MUDr. Jiří Podlipný (* 1969)

Hlavní náplní časopisu Plzeňský student bylo, že jsme chtěli lidem říkat pravdu

  • narozen 9. září 1969 v Plzni Květoslavě Podlipné, dívčím jménem Hodanové, a Janu Podlipnému

  • jeho dědečkem byl významný herec a režisér meziválečné avantgardy Zdeněk Podlipný

  • Jiří Podlipný vyrůstal v Karlových Varech

  • po studiích gymnázia v Karlových Varech absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni

  • se spolužákem Karlem Moravcem vytvářeli politicky angažované pořady v kolejním rozhlasovém studiu

  • podepsal petici za uveřejnění Charty 77

  • o sametové revoluci v roce 1989 členem stávkového výboru na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni

  • působil v redakční radě časopisu Plzeňský student

  • po práci v cestovním ruchu začal od roku 1994 odborně působit ve Fakultní nemocnici v Plzni

  • zároveň odborným asistentem na Psychiatrické klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni

  • v letech 2002-2008 byl radním obvodu a předsedal Výboru pro Roudnou

  • v době natáčení v roce 2024 žil s manželkou v Plzni na Roudné, vychovali spolu dvě dcery

Už od útlého dětství vnímal nespravedlnost komunistického režimu. Vlivem rodičů i německých přátel poznal, na jaké straně stát. Navzdory angažovanému dědečkovi i mamince, která se o Pražském jaru nechala unést. O sametové revoluci v roce 1989 se stal členem stávkového výboru na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni. Působil v redakční radě časopisu Plzeňský student a aktivně se podílel na rozbití totalitního komunistického režimu.

Dědeček uměleckým šéfem Divadla Vlasty Buriana

Jiří Podlipný se narodil 9. září 1969 v Plzni Květoslavě Podlipné, dívčím jménem Hodanové, a Janu Podlipnému. Maminka Květoslava přišla na svět v roce 1943 v Klatovech. Tatínek Jan se narodil v roce 1940 v Praze. Zdeňka Podlipného, pravým jménem Zdeňka Ulipa, dědečka z tatínkovy strany, nezažil. Narodil se v roce 1898 v Praze a jeho životní cesta se uzavřela v roce 1946 v Opavě. Byl to významný herec a režisér meziválečné avantgardy. Své hvězdné období zažíval v druhé polovině třicátých let v Divadle E. F. Buriana. „Když Němci v roce 1941 zavřeli Městská divadla pražská, vystřídal v Praze různá angažmá. V roce 1945 se rozhodl, že bude aktivisticky zakládat divadlo v Opavě. Takže odešel s pětiletým synem, mým tatínkem, a se svou ženou do Opavy,“ uvádí své vyprávění Jiří Podlipný. Jeho dědečkovi však byla v Opavě dopřána pouze jedna sezóna, v pouhých osmačtyřiceti letech náhle zemřel na tromboembólii. V Opavě byl jakožto významný herec a zakladatel Slezského národního divadla pochován.

Dle některých pramenů[1] se za války zapletl s okupačními orgány, možná proto se šířeji uplatnil ve filmu. Ještě před koncem války však založil ilegální Revoluční odborovou radu divadelníků[2]. „Byl komunista. Já jsem nikdy neměl žádnou afinitu ke komunistům. Nechci si hrát na proroka, ale i podle toho, co se v rodině vypráví, mám takový dojem, že vzhledem k tomu, kam se to ubíralo, by asi vystřízlivěl.“ Po válce a zatčení Vlasty Buriana byl ustanoven uměleckým šéfem Divadla Vlasty Buriana přejmenovaného na Divadlo kolektivní tvorby. Jeho první manželkou byla herečka Zdenka Podlipná, rozená Kalibertová. Jeho druhou ženou byla o sedmnáct let mladší Hana Podlipná, rozená Klímová. Její životní příběh se uzavřel v šedesátých letech. „Moje teta Šárka Podlipná říkala, že kdyby se maminka dožila toho osmašedesátého roku, tak by ji to zabilo,“ říká o své babičce Jiří Podlipný.

Rodina za válečných let

Zajímavou osobností byl nadlesní Rudolf Kašpar, Jiřího pradědeček z maminčiny strany. „Bojoval v první světové válce a jeho bratr Karel v ní padl. Oba bojovali na jižní frontě v Itálii na Piavě a potom v pozdější Jugoslávii.“ Dědeček z maminčiny strany se narodil v roce 1914 v Malechově u Švihova. „Prý si z něj vždycky dělali legraci, že kvůli němu začala válka,“ říká s úsměvem Jiří Podlipný. Babička se narodila v roce 1922 v Horní Blatné, v pohraničí Krušných hor. Až do třicátých let s tamějšími německými obyvateli dobře vycházela, pak se však poměry změnily. Rodina se nejprve přestěhovala do Valdeku a pak do Švihova, aby žila v českém prostředí. Jiřího babička Květoslava měla být v roce 1942 jakožto dvacetiletá totálně nasazena na práci do Německa. Chtěla se tomu vyhnout, a tak se provdala za Josefa Hodana. Oba prarodiče tak přežili válku celkem v poklidu na venkově.

Šeříky a cukrátka

Tatínek Jan Podlipný vyprávěl svému synovi o osvobození Prahy, které sám zažil. Co mohlo pětiletému chlapci utkvít v paměti? Byly to především omamně vonící šeříky, symbol vítězství nad fašismem. Jeho budoucí ženě byly v té době dva roky. Ta s rodiči pro změnu vítala americké vojáky ve Švihově. „Všichni se veselili a Američané rozhazovali dětem cukrátka. Ona ale byla malinká, nejmenší, a tak stála stranou. Ty starší děti ji vždycky vystrčily. Pamatuje si toho amerického vojáka jako hrdinu. On se na tom jeepu vztyčil a hodil jí cukrátko, aby si ho chytla právě ona,“ vypráví s úsměvem Jiří Podlipný.

Idítě damoj!

Po předčasné smrti Jiřího dědečka Zdeňka Podlipného v roce 1946 se čerstvé vdově narodilo děvčátko, pohrobek. S dcerkou a již šestiletým synem se z Opavy přestěhovala do Českých Budějovic, rodného města Jiřího babičky. Jako vdova po angažovaném komunistovi po únoru 1948 žádné problémy neměla. Těžkosti však postihly větev z maminčiny strany. Nadlesní Rudolf Kašpar se s širokou rodinou ze Švihova přestěhoval do Bečova nad Teplou, kde pracoval u lesní správy. Jednalo se o konfiskovaný majetek šlechtického rodu Beaufortů. Jiřího dědeček Josef Hodan si zde jakožto vystudovaný právník otevřel notářskou praxi. „Hned po osmačtyřicátém mu to ale zrekvírovali.“

Později se stal notářem v okrese Karlovy Vary. Co se týče vztahu úzké rodiny ke komunistické straně, Jiřího tatínek byl prý navzdory příkladu svého otce v podstatě antikomunista. Jiřího maminka vstoupila do Komunistické strany Československa v lednu 1968. „Vydržela tam chviličku, po srpnu ji vyloučili. Pochopitelně tam ale ani ona sama už nechtěla dál být.“ Uvěřila ideálům pražského jara, ale brzy nato vystřízlivěla. Jako absolventka Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni z roku 1966 jezdila o dva roky později po Plzni. „A říkala, že tady spolu s dalšími psali vápnem nápisy ,idítě damoj‘ a tak dále. Říkala mi, že tehdy od lékařské fakulty dostala Tatru 603, aby to nebylo nápadné. Nějakým způsobem také spolupracovali s rozhlasem na náměstí Míru.“

Jiřího dělnický původ

Tatínek Jan Podlipný byl od útlého věku bohém, pravděpodobně po svém otci. Nebyl schopen po základní škole vystudovat jedno ani druhé gymnázium a jeho maminka jej odmítla zbůhdarma živit. „Já ti dám herce!“ hrozila mu. Chtěla, aby měl pořádné zaměstnání. V sedmnácti letech se tudíž vydal do Borovan, kde na seřadišti skládal pytle z vagónů.

Náročná práce Jiřího tatínka postavila do latě stejně jako vojna, kterou pak absolvoval. Poté přece jen vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích, načež se přihlásil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. Studia stomatologie úspěšně zakončil v roce 1969. Právě na lékařské fakultě se seznámil se svou budoucí manželkou. „Takže já jsem byl takové dítě lékařské fakulty a toho osmašedesátého,“ konstatuje Jiří Podlipný.

Klidné časy v Krušných horách

Jakmile Jiří Podlipný přišel na svět, přestěhovali se s ním rodiče do Karlových Varů. Tam všichni společně žili u maminčiných rodičů. „Myslím, že tam ta normalizace nebyla tak šílená. A ani v tom osmašedesátém se tam nic moc nedělo,“ říká. Dědeček Josef Hodan poslouchal rádio Svobodná Evropa a svého vnuka káral, aby se mimo domov o ničem neprořekl.

Jiří Podlipný má zato, že byli v době komunistického režimu chráněni před perzekucemi i proto, že má díky tatínkovi dělnický původ. Tatínek byl na něj někdy přísný, maminka spíše laskavá. Za jejich výchovu je dodnes vděčný. Jiří vyrůstal na chalupě prarodičů v Suché u Nejdku, kde si našel cestu i k původním obyvatelům, sudetským Němcům. Jmenovali se Koutští a byli pro něj něco jako další prarodiče. Chodíval také za manželi Böhmovými, od kterých se naučil trochu z Egerlandisch, chebské němčiny.

Premiant rebelem

Jiřího bezstarostné mládí vystřídaly časy vystřízlivění. Přišla puberta a s ní uvědomění si, jak sám říká, „dekadence režimu“. Díky pochopení zrůdnosti komunismu a faktu, že žije v okupované zemi, se stal již ve svých patnácti letech na gymnáziu v Karlových Varech rebelem. „Měl jsem z toho problémy, protože jsem vždycky nemlčel. Ale měl jsem kliku, že už začala ta perestrojka, ta glasnosť. V osmdesátých letech nastoupil Michail Gorbačov. Oni už si zas tak moc netroufli na takové malé děti,“ říká. Své rebelie většinou přečkal bez úhony, měl dělnický původ a také výborné studijní výsledky. Učitelský sbor gymnázia byl plný uvědomělých členů komunistické strany. V uvolněné době osmdesátých let však strach vystřídala naděje. Komunisté byli otevření diskuzi. Jiří byl zvídavý, rád se ptal. Jednou se stalo, že si svou otevřeností vysloužil důtku z chování, záhy si ji však vyžehlil úspěchem z chemické olympiády.

Na lékařskou fakultu po vzoru rodičů

Jiřího Podlipného v časech gymnaziálních studií zajímaly jak přírodovědné, tak humanitní předměty. Na maminčinu radu ohledně dalšího vzdělání se nakonec vydal na lékařskou fakultu. „S tím se neztratíš, protože ty humanitní vědy, to je průšvih. Tam jsou samí komunisti, to je prolezlé ideologií. Udělej si medicínu, to se neošulí, tam jde o lidské životy, tam jde komunismus stranou,“ říkávala mu. Souhlasil s tím, ale v hlavě už měl myšlenku na emigraci. Byla otázka, co se tady bude dít. „Měl jsem sen, že vystuduji a odjedu do Kanady, do nějaké té frankofonní části.“ Začal se učit francouzsky. „Pak ale, díkybohu, ve třetím ročníku přišel ten listopad.“

Přátelé z CSU, zakázané knihy a německá televize

Jiřímu Podlipnému bylo v roce 1989 dvacet let. Maminka tou dobou pracovala jako lázeňská lékařka Sanatoria Imperial v Karlových Varech. Většinu svého profesního života byla zaměstnána v lázeňském sanatoriu Švýcarský dvůr, kam jezdili také západní lázeňští hosté. Díky své povaze si mezi nimi brzy udělala přátele. „A ti západní hosté ji milovali.“ Jistě k tomu dopomohlo i to, že byla velice dobře jazykově vybavená – uměla anglicky, francouzsky, německy a rusky. Většinou to byli Němci, kteří se rádi do lázní vraceli. Touto cestou si rodina udělala přátele především v Bavorsku, jednalo se mimo jiné o členy CSU, Křesťansko-sociální unie Bavorska. Váženým rodinným přítelem se stal například Helmuth Schreyrer, starosta města Krailling. Jelikož Jiří Podlipný odmala němčinu ovládal, tak už jako patnáctiletý chlapec chodíval se svým tatínkem a panem starostou ven. Sedli si, povídali a Jiří pozorně poslouchal. Získal tak řadu zajímavých informací, které mu pomohly orientovat se ve světě. „Já jsem to vnímal tak, že ten režim je falešný, prohnilý. Ale nenapadlo by mě, že se to pak sesype jako domeček z karet...“ Po stránce politické na něj neměla vliv jenom rodina. Četl zakázanou literaturu od Ladislava Mňačka a Josefa Škvoreckého. Po roce 1988 následovaly Lidové noviny a samizdaty. Odmalička sledoval západoněmeckou televizi. Jezdili také do východního Německa. Stejně jako jeho rodiče se také Jiří naučil řadu cizích jazyků. Osvojil si němčinu, ruštinu, angličtinu, francouzštinu a latinu.

Předehra k listopadu 1989

Když Jiří Podlipný studoval roku 1989 Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni na Lochotíně, bydlel na kolejích v Bolevecké ulici. „Byly to koleje L1, L2, L3 a tam byl kolejní rozhlas. Organizovalo to SSM, že tam je rozhlas a že se tam dělají nějaké pořady. A my jsme ještě s mým spolužákem a spolubydlícím Karlem Moravcem pochopili, že ten kolejní rozhlas můžeme využít k tomu, že tam budeme dělat nějaké pořady, které budou v rámci té glasnosti trochu politicky angažované,“ vzpomíná Jiří Podlipný. Jak sám říká, komunistický režim už byl v té době zdegenerovaný, ta tam byla jeho síla z padesátých či sedmdesátých let. Oba kamarádi s rebelskou povahou tak měli volnější ruce. „Dělali jsme si z toho režimu srandu.“

Rádi vymýšleli nástěnky k různým komunistickým výročím, které šibalsky parodovali. Jiří Podlipný dal nakonec mamince zapravdu v tom, že lékařská fakulta je mnohem méně zpolitizovaná. Ta pedagogická byla stále sevřená komunisty. K jejich recesím patřila i iniciovaná procházka Plzní v plynových maskách, kdy se snažili akcentovat tehdy velmi zanedbávanou otázku životního prostředí. „Sebrali nás policajti, co že si to dovolujeme. Odvezli nás s těmi maskami na děkanát lékařské fakulty, ať si nás tam ukázní.“ Příslušníci VB jim prý chtěli udělat průšvih, ale děkan František Macků se za studenty postavil. V té době už se na fakultě profilovali ti studenti, kteří v Plzni odstartovali sametovou revoluci. V čele stál již tehdejší chartista Marcel Hájek, který jim do třídy přinesl petici za zveřejnění Charty 77 v tisku. Svůj podpis k ní připojil i Jiří Podlipný. Významným aktérem byl také spolužák Vladimír Zinder.

Listopad 1989 v Plzni

Události 17. listopadu v Praze na Národní třídě na vlastní kůži nezažili. Jiří Podlipný se o pátečním brutálním zásahu dozvěděl v neděli z rádia Svobodná Evropa. Už v sobotu, dne 18. listopadu, se v Plzni objevily první známky aktivity ze strany divadelníků. Před uvedením premiéry v Komorním divadle přečetl herec Pavel Pavlovský jménem souboru prohlášení, v němž přítomní odsoudili policejní zákrok na Národní třídě v Praze. V neděli vyhlásilo Divadlo J. K. Tyla stávku.[3] K hercům Divadla J. K. Tyla se den nato připojilo divadlo Alfa. „Bylo jasné, že se to spustilo, že jde do tuhého. Řekli jsme si, že tedy v pondělí nepůjdeme do školy, že začneme stávkovat, že uděláme tu takzvanou okupační stávku.“

Právě studenti lékařské fakulty byli první, kdo začali stávku připravovat. V této dramatické době bylo těžké dostat se k pravdivým informacím, v Československu stále vládla komunisty kontrolovaná média. „Zdůrazňovalo se, že na západě je klid, v Plzni se nic neděje. A to nás samozřejmě naštvalo.“ Už v pondělí 20. listopadu se totiž studenti lékařské fakulty sešli před Pavlovovým ústavem. Vznikl tak zárodek studentského revolučního hnutí, který začal organizovat první stávkový výbor. „Všechno se to upeklo už v pondělí večer, ale bylo nás málo, většina studentů šla normálně do školy.“ Studenti se díky Marcelu Hájkovi spojili i s plzeňským disentem. Probouzela se také pedagogická fakulta v čele s Michalem Šamanem[4].

Dát vale životu v atmosféře strachu

Oficiálně vstoupili studenti lékařské fakulty do stávky v úterý 21. listopadu. Ten den se také před lékařskou fakultou v Plzni uskutečnila první velká demonstrace čítající zhruba třista lidí. Studenti včetně Jiřího Podlipného nasedli v nočních hodinách do auta a jeli za studenty pražských fakult, aby je informovali, že i oni stávkují. Budovy vysokých škol polepené obrovskými protirežimními plakáty v něm zanechaly hluboký dojem. „Bylo jasné, že už není cesty zpět. Strach opadl a ten lid začal mít navrch. V té době jsme si ale vlastně ani pořádně neuvědomovali, že se začínají hýbat dějiny.“

V Plzni tedy dle principu okupační stávky začali okupovat školu a rozdělovat si různé úkoly. Cyklostyly pro ně byly nedostupné, a tak přepisovali materiály pomocí průklepových papírů. Jezdili do malých obcí v okolí, aby podpořili tamější zakládání Občanských fór. Když se zakládalo Občanské fórum v Pivovarském muzeu, za lékařskou fakultu tam byl vyslán Marcel Hájek, předseda koordinačního stávkového výboru plzeňských vysokých škol. „Musím říct, že jsem byl první, kdo přinesl informaci, že se v Plzni zakládá Občanské fórum. Myslím, že jsem o tom nejprve mluvil s Mírou Antonem,“ vzpomíná Jiří Podlipný.

Ve středu 22. listopadu se uskutečnila druhá velká demonstrace, a to na náměstí Republiky. Další demonstrace následovaly. Na pondělí 27. listopadu byla vyhlášena celorepubliková generální stávka. Když náměstí zaplavili i dělníci ze Škodovky, bylo vyhráno. Na padesát tisíc lidí spolu se zástupci dělnické třídy dalo jasně najevo svůj názor. V úterý 28. listopadu pak studenti a divadelníci oznámili, že setrvávají ve stávce. O den později Federální shromáždění provedlo ústavní změnu, když byl zrušen článek o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Svobodě už nestálo nic v cestě. 

Časopis Plzeňský student

Když jel brzy po 27. listopadu Jiří Podlipný s Karlem Moravcem do Prahy do divadla Disk, kde zasedal stávkový koordinační výbor, na místě si společně uvědomili, že v Plzni je zásadní informovanost. V průběhu listopadové revoluce se tak začali podílet na tvorbě nezávislého časopisu Plzeňský student[5]. Jednalo se o deník koordinačního stávkového výboru plzeňských vysokých škol. Navázal na Krsadlo, vydávané studenty v kolejním rozhlasovém studiu. Časopis Plzeňský student vydávali až do doby, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. „Mám sborník, kde jsou všechna ta listopadová a prosincová čísla.“

Kariéra lékaře a politika

Jiří Podlipný znalý cizích jazyků se po absolvování lékařské fakulty začal věnovat práci v cestovním ruchu. Pak se ale vrátil ke svému oboru. Od roku 1998 začal odborně působit ve Fakultní nemocnici v Plzni a rovněž vyučovat jako odborný asistent na Psychiatrické klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jeho aktivní občanský odpor proti záměru města vybudovat slévárnu hliníku na Borech jej znovu sblížil s politikou, konkrétně se stranou Pravá volba pro Plzeň. V letech 2002-2008 byl radním obvodu a předsedal Výboru pro Roudnou, kde dodnes bydlí.

Vedle lékařství a politiky se věnuje i hudbě. Hraje na piano v doktorském bandu Jazzindustry, který vede a pro nějž i skládá muziku. V době natáčení v roce 2024 žil se svou ženou Martinou Podlipnou, za svobodna Paulíkovou, v Plzni na Roudné. Vychovali spolu dcery Annu Marii a Josefínu.

 

[1] file:///C:/Users/Admin/Desktop/Vlasta_Burian_v_zemi_nikoho_-_bakalarka_Archive.pdf

[2] „Programově levicové, radikálně socialistické pojetí divadelního života krystalizovalo už ve válečných letech, kdy se rodily první představy programu zestátnění českých divadel. Ve zcela konkrétní strategický plán dozrály v posledních měsících před osvobozením. Tvůrcem této koncepce byla Revoluční odborová rada divadelníků, která v dubnu 1945 soustředila socialisticky orientované divadelní tvůrce. Pod vedením divadelního architekta Miroslava Kouřila vypracovala Generální projekt poválečné přestavby československého divadelnictví, jenž divadlo chápal jako součást národní kultury a prohlašoval je za veřejnou kulturní instituci, plnící především osvětové a výchovné poslání.“ (https://edicee.ucl.cas.cz/images/data/dejiny/dcl_1945-1989/I/Souvislosti%20divadeln%C3%ADho%20%C5%BEivota.pdf)

[3] https://plzensky.denik.cz/volny-cas/listopad-1989-jak-se-revoluce-odehrala-na-zapade-cech-20141117.html

[4] „Na pedagogické fakultě tak od pondělí začali dávat hlavy dohromady a přemýšleli co podniknout. Na rozdíl od jiných fakult se věci dávaly do pohybu pomaleji, protože chyběl přímý účastník pražských událostí. „A to by bylo to, co vás udělá uvěřitelnější, když to z vás ti lidé vycítí. Takže se tam o tom začalo diskutovat, někteří nešli na výuku a v úterý se domluvilo, že se sejdeme v aule a předložíme vedení, že se to má všechno vyšetřit. Šlo zkrátka o takové první body. Mezitím na jiných fakultách, hlavně na lékařské a myslím, že i ta strojírna byla rychlejší, tu stávku vyhlásili. A zřejmě měli i kontakty s tou Prahou, s FAMU a s Martinem Mejstříkem. A také to bylo nějak koordinované.“ (https://www.pametnaroda.cz/cs/saman-michal-1965)

[5] „Redaktory byli po celou dobu Jiří Podlipný, Marek Pražák, Karel Moravec, Hynek Zykmund, Jaroslav Štěpánek. Po část doby pak Ladislav Švestka a Josef Hajnár. Krsadla vyšla tři čísla (Krsadlo č. 3 bylo zároveň Plzeňský student č. 1).“ (https://scriptum.cz/cs/periodika/plzensky-student)