Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Podběra (* 1921)

• narozen v roce 1921 v Lounech

• za války působil v odbojové skupině Ivana Makuševského

• po válce pracoval v dílnách ČSD

• v roce 1948 se zapojil do ilegální protikomunistické buňky

• v roce 1949 unikl zatčení, po dva roky se skrýval

• 1. listopadu 1951 zatčen v Praze, odsouzen na 11 let odnětí svobody

• vězněn v Jáchymově a Leopoldově

• propuštěn byl na amnestii v roce 1960

Josef Podběra se za války stal členem partyzánské skupiny, později se angažoval také v protikomunistickém odporu. Během prvního působení v odboji ztratil nejlepšího přítele, za druhý otevřený nesouhlas s vládnoucím režimem zaplatil mnoha lety ve vězeních, pracovních táborech a uranových dolech. Stojí před vámi muž, který značnou část života strávil v ilegalitě, v neustálém ohrožení života a pod hrozbou zatčení a poté v lágrech a pracovních táborech. Přesto sám sebe nepovažuje za hrdinu. Z jeho vyprávění máte spíš dojem, že svůj osud bere jako danou věc, samozřejmost. Když se ho ptáte na to, co prožíval a jak se cítil, když ho po odsouzení odváželi do Jáchymova s vidinou dalších jedenácti let ve vězení, s obdivuhodnou lehkostí odpoví: „Nijak, já to všechno házím za hlavu.“ Můžete se jen ptát, kde na to všechno bral a bere sílu.

Josef Podběra se narodil v roce 1921 v Lounech jako prvorozený syn v rodině dílovedoucího v závodech ČSD. O čtyři roky později přišel na svět jeho bratr Vratislav. Ještě před válkou vystudoval Josef Podběra střední průmyslovou školu v Roudnici. Zásadní význam pro jeho pozdější život měl vstup do Skauta. Sám vyzdvihuje a zdůrazňuje, že se tam naučil nejen mnohé dovednosti, ale získal i psychickou odolnost a byly mu vštípeny pevné morální vlastnosti. To vše mu pomohlo přežít během války mezi partyzány i později v komunistických lágrech: „My jsme byli prostě zvyklí na tvrdší podmínky a jak si v nich poradit. Já bych mohl teď odejít jen s nožem a přežiju v lese klidně měsíc. A ne špatně. Skaut mě určitě formoval i morálně a eticky. Tenkrát to byla ideologie, která hlásala především lásku k vlasti. Dneska je to první láska k penězům. Každej jen hamty, hamty.“ I ve Skautu se ale setkal s lidmi, se kterými se názorově zásadně rozcházel: „Když mi bylo tak šestnáct sedmnáct let, zjistilo se, že vedoucí, jmenoval se Vaněk, je fašoun. Tak jsme se od něho odtrhli a založili jsme novou skupinu skautů při národních socialistech. Ty nám vyšli plně vstříc,“ říká pan Podběra o skupině skautů, kam patřil.

Po ukončení střední školy byl přijat jako zámečník do továrny Avia v Ostroměři. Již půl roku nato, v září 1938, byla v Československu jako reakce na mezinárodní situaci vyhlášena všeobecná mobilizace: „Na mobilizaci si pamatuji velmi dobře, protože jsem se jí jako skautík účastnil. Hlídali jsme hraniční přechody, kudy chodili henleinovci. Taky jsem stavěl tehdejšího ministra národní obrany, který odjížděl z hranic do Prahy,“ vzpomíná pamětník. V továrně Avia vznikla za protektorátu odbojová skupina pod vedením jednoho z vedoucích dílny, pana Schwarze, který mimo jiné také ilegálně tiskl Rudé právo. Josef Podběra zakázané noviny roznášel po okolí. Po prozrazení byl Schwarz zatčen a později popraven. Josefu Podběrovi se naštěstí podařilo včas uniknout.

Pan Podběra okamžitě vstoupil do partyzánské skupiny, která operovala v Podkrkonoší nedaleko Ostroměře. „Normálně jsem seděl večer v jedný hospodě v Ostroměři, přišli ke mně známí a prostě mi to navrhli.“ Na místě souhlasil, protože po něm v té době už pátralo gestapo. „Vedoucí byl Ivan. Byl to Rus. To byli parašutisti, který sem byli shozený. Jejich vybavení bylo ubohý. Zbraně jsme získávali tak, že jsme přepadali německý hlídky. Ostatní vybavení jsme brali z německé továrny, kde pracovali lidi, kteří nám je sami dávali,“ přibližuje vznik skupiny Josef Podběra.

Noví rekruti neprodělali žádný výcvik. Josef Podběra vzpomíná, že bez skautské průpravy by těžko v divokých podmínkách krkonošského podhůří přežil. O akcích skupiny plně rozhodovalo ruské vedení, které dostávalo instrukce pomocí vysílaček. Zpočátku se skupina věnovala záškodnické činnosti na železnici, především vyhazovala do povětří vlaky a koleje na železničních tepnách, kudy transportní vlaky dovážely zbraně a vojenský materiál ze zbrojovek na východní frontu, popřípadě kudy cestovali dělníci zbrojních fabrik denně do práce. Poté, co získali lepší vybavení a také nabyli nezbytné zkušenosti, zahájili útoky i na vojenské kolony. Během jedné akce zahynul pamětníkův blízký přítel. Zároveň to byla jediná ztráta na životech, kterou tato partyzánská skupina zaznamenala za celou dobu své diverzní činnosti. „Největší přestřelka byla po prvním máji přímo kolem Ostroměře, když jsme zabrali pancéřový vlak. Zbraně, těžký kulomety a protiletecké kulomety jsme vynesli nahoru do lomu. Odsud jsme odstřelovali silnici, aby nemohl nikdo projet. Pak ale projelo auto, zastavilo za vesnicí. Vylezl z něj chlap, kterej měl jednu ruku postřelenou, ale dořídil to. Šofér byl mrtvý a vzadu byli taky mrtví. Tam také zastřelili mého největšího tehdejšího kamaráda Otíka. Zastřelili ho Němci, kterým dal on povolení, aby mohli projet. Vydávali se totiž za lazaretský transport. Jel za nimi na motorce. Z posledního vozu /kolony/ ho zastřelili,“ vypráví Josef Podběra.

Partyzánská jednotka čítala na třicet bojovníků převážně ruské národnosti. Velikost a složení skupiny se ale během války měnilo. Josef Podběra je však přesvědčen, že konfident se mezi ně nikdy nedostal. Členové veliteli Makuševskému plně důvěřovali a měl mezi nimi velkou autoritu. Nestrpěl však sebemenší odpor a v jednotce vládla tvrdá disciplína. Všichni si byli vědomi, že vzepření se rozkazu velitele by znamenalo jistou smrt. „Kdyby někdo neudělal to, co chtěl, tak ho zastřelil. V tomhle to byl děsnej divoch.“

Pro přežití skupiny byly nezbytné desítky informátorů. Nejdůležitější byly spojky na nádražích, které dávaly informace o projíždějících vojenských transportech. Přesto musela být skupina z bezpečnostních důvodů neustále v pohybu. V roce 1945 se k jednotce připojil americký stíhací pilot Johny, který byl sestřelen při bombardování Vysočan. Přes počáteční jazykovou bariéru pomohl zanedlouho Johny skupině, aby se nedopustila chyby.

Koncem války se německá armáda stahovala ku Praze a partyzánské skupině Ivana Makuševského se podařilo ovládnout křižovatku směřující z Plzně do Prahy: „Z Plzně vyjelo šest amerických džípů s kulomety a jeli do Velichovek, kde zajali velitelství pro protektorát. Jenomže oni je cestou odzbrojili. Takže když jsme je stavěli, zbraně neměli Američani, ale Němci. A ti Němci tvrdili, že jedou podepisovat mír do Plzně. Už jsme je chtěli pustit, ale v tom se nachomejt’ Johny. On americkým klukům rozuměl, že to oni jsou držený. Tak nám to sdělil posunkama a sám na ně mířil a řval. Tak jsme to na ně vybalili. Němce si vzal kapitán Makuševský. Pak jim tam vysvětloval, co je to komunismus a co fašismus, že se to navzájem absolutně nesnáší (ačkoliv já si myslím, že je to jedna a ta samá pakáž) a vyndal pistolku. Seděli na betonových melioračních rourách. Chodil od jednoho k druhýmu a střílel je do hlavy. Tomu nikdo z nás absolutně nemohl zabránit, protože by nás zastřelil taky,“ vzpomíná pamětník. 

Pan Podběra dále popisuje, jak do prostoru Bělohradu, kde se zrovna nacházela jejich partyzánská jednotka, přijela Rudá armáda. „Přijeli Rusáci a my jsme nevěděli, o co jde. A protože jsme jen viděli jet tanky, tak jsme do nich stříleli,“ popisuje Josef Podběra omyl, který se naštěstí brzy vyjasnil. Ivan Makuševský se zahlásil veliteli postupujících jednotek a odjel s nimi. Poté byl v Ostroměři vyznamenán. Podle slov Josefa Podběry se s ním již nikdy nesetkal a nedostal odpověď ani na jediný z mnoha dopisů, které mu psal. Odbojová skupina se pak automaticky rozpadla. Josef Podběra lakonicky říká: „Už jsem toho měl dost. Zahodil jsem flintu a šel domů.“

Po válce Josef Podběra musel řešit především existenční podmínky, politická situace a dění v zemi ho příliš nezajímalo: „Víte, já jsem se o odsun Němců příliš nezajímal. Já jsem se potřeboval najíst, oblíknout, potřeboval jsem zaměstnání a tak dále.“ Zanedlouho nastoupil do dílen ČSD v Lounech, kde pracoval také jeho otec. Poválečnou vnitropolitickou situaci hodnotí pamětník takto: „Určitě to bylo lepší než to, co nastalo potom. Ale s první republikou se to podle mě srovnat nedá. Lidé furt žili válkou, postupně se to začalo zlepšovat, ale pak přišly volby 1948…“

V revolučních únorových dnech 1948 komunisté pořádali zájezd do Prahy na demonstraci na Staroměstském náměstí. Pan Podběra byl vyzván, aby připravil speciální vlak pro demonstranty. Se smíchem vypráví, jak se jeho rodina v souvislosti s touto událostí dostala do konfliktu s režimem: „Měl jsem jim dát vagony na přepravu do Prahy. Tak jsem jim dal vozy, které neměly dveře a okna. A byla zima, takže přijeli a měli chřipku. Hned na to vyhodili tátu z dílen, protože prohlašoval, že válku vyhráli Spojenci, a ne Sověti.“ Josef Podběra pracoval v ČSD až do poloviny roku 1948: „Pak to převzali komunisti. Ti kradli jeden víc než druhý. Když jsem byl zavřený a prošel jsem Jáchymovem, Leopoldovem a vrátil jsem se na Pankrác do technického ústavu, tak tam přivedli pana předsedu KSČ a předsedu dílen ČSD z Loun. Zavřeli ho, protože rozkrádal barvy. Ale těch zlodějů tam bylo víc.“

Na jaře roku 1949 jeho kolega Kamil Novotný a bývalý boxer Antonín Lhotský zorganizovali protikomunistickou ilegální skupinu. Členy se stali především bývalí skauti a sokolové. Pan Podběra, rozhořčený z nové situace ve státě, se opět zapojil do odboje, tentokrát protikomunistického. Do skupiny vstoupil společně s přítelem Seidlem. „Jednak se dělaly letáky a jednak se udělal atentát na nějakýho komunistu Fantu. Ale šlo jen o zastrašující akci. Dali jsme mu bombu za okno. Já jsem s tím tenkrát nesouhlasil a nesouhlasím s tím /dodnes/, protože jakýpak zastrašování, když oni už normálně lidi zabíjeli,“ popisuje činnost skupiny Josef Podběra.

Novotného skupina byla rozbita StB na podzim 1949. Většinu členů se podařilo StB zatknout. Pamětník o probíhajícím zatýkání věděl. „Když pro mne přišli, byli už všichni pozatýkaný. Já věděl, že pro někoho jdou. Že pro mne, to mě nenapadlo. Ale stejně jsem se radši schoval u souseda. Přišli k nám. Vedl je můj kamarád ze Sokola Vlastík Musil. Znal se dobře s mou mámou a řekl, že jde za mnou. Prý naboural vlak a máme tam jít. Já si říkal, že je to levárna. Zůstal jsem schovanej. Šli dovnitř. My měli na balkoně bidlo, který spadlo, a oni vyběhli ven. Jeden levou rukou rozsvítil baterku a pravou rukou se do ní střelil. V tu chvíli jsem frnknul,“ se smíchem vypráví Josef Podběra.

Nějaký čas se pak skrýval v Praze u známých. Poté se několikrát pokoušel o útěk do zahraničí, ale nikdy se mu nepodařilo úspěšně překročit hranice. Pak odjel do Starých Kestřan u Písku, kde se ukrýval a pomáhal stavět farmu na chov nutrií. Pan Podběra vzpomíná na tuto dobu jako na krásné období svého života: „Řeknu vám, tam to byla havaj. To bylo překrásný, idylický městečko. Všechno jako v pohádce. Sedláci tam ještě hospodařili na svým. I hospoda byla ještě soukromá. Smekám před lidma, který tam tenkrát žili.“ Ve stejné práci pak pokračoval i na jiných místech, mimo jiné i v Nových Hradech. Dodnes si živě pamatuje drancování tamějšího zámku: „Viděl jsem, jak rozkrádali obrazy a vozili je Gottwaldovi a ministrovi kultury Nejedlému. Byly tam třeba pozlacený lustry a ty házeli ven. Prostě lidi, který o hodnotě těch věcí neměli ani ponětí, to tam demolovali.“ 

Z jara roku 1950 odjel pan Podběra za přítelem Karlem Brabcem do Pece pod Sněžkou. Za měsíc se vrátil do Prahy a po neúspěšném pátrání po spolehlivém převaděči na západ přijal nabídku svého přítele Jaroslava Mangla, hudebního skladatele, aby se připojil jako spoluorganizátor koncertů ke skupině „Lišáci“. V té době utekl za hranice Karel Brabec, který se v Rakousku stal agentem-chodcem a přenášel do republiky nelegální tiskoviny. Ty předával Podběrovi, jenž je dále distribuoval během turné kapely. Pokud se ptáte na jeho motivy, proč vědomě dělal něco, za co mu hrozilo dlouholeté vězení, odpoví: „Věřil jsem tomu, že to jednou praskne, a podle toho jsem se taky choval.“

Josef Podběra se před zatčením úspěšně skrýval téměř dva roky. Prvního listopadu 1950 přišla kontrola do bytu Jaroslava Mangla a přistihla zde pana Podběru s falešnými osobními dokumenty. „Doklady, které jsem měl momentálně u sebe, jsem snědl. Převezli mne do Ústí. V Ústí začala vojna. Odvedli mne k výslechu, dolů od výslechu mne nosili v dece a hodili mne do kasemat. To byla tři metry dlouhá a 1,5 metru široká cela. Bylo v ní dálkové topení, roura 50 cm v průměru, která topila. Voda se brala ze záchodu, kterej byl šlapací. Velitel se jmenoval Pekárek. Pak tam byl Zrzavý, Vejrážka, Dlabal. Mě vyšetřoval úplně neznámý člověk a tloukli mne dva taky neznámí. Jeden se, myslím, jmenoval Šťovíček, takový tlustý, a byl to buzerant. V tom Ústí to bylo to nejhorší, co mne mohlo potkat. Potom jsem vážil 40 kg,“ vzpomíná na své zatčení a první dny vyšetřovací vazby.

Před převozem do Prahy na Pankrác k soudu byl odvezen do vězeňské nemocnice, kde se tři týdny léčil z následků brutálních vyšetřovacích metod StB. Soud se konal v květnu 1951. Josef Podběra byl odsouzen za protistátní činnost: „Dostal jsem jedenáct let a asi deset nebo dvacet tisíc pokuty. Já jsem řekl, že se odvolávám, a obhájce mi řekl, abych mlčel…“

Josef Podběra se za roky vězení setkal s mnohými vyšetřovateli i vězeňskými dozorci. Jeho vzpomínky na ně jsou vesměs záporné a nepříjemné: „Na Barboře byl pověstný bachař, byl to zloděj. Nutil nás, abychom si kupovali věci, a pak nám je bral. Prodával nám předražený kafe, cigarety, knížky a tak. Jmenoval se Kulhánek. Náčelník Slánský to podporoval. Abych nezapomněl, tak bych se taky měl zmínit o mém velkém né kamarádovi, ale super nepříteli, náčelníkovi Františku Palečkovi na Rovnosti. Byl to vrah. A neexistuje žádný esesák, který by mohl být horší než on. To, co jsem zažil s ním, jsem nezažil s nikým. To vůbec nebyl člověk. Když řeknu, že to byla hyena, tak jsem tu hyenu urazil. Náčelník Paleček měl krásný tresty. Žádná korekce. Ve vánici v zimě v přesně omezeném oděvu stát venku. Já jsem tam stál 48 hodin, což nic není, protože tam Jehovovi bratři (se kterými já vůbec v ničem nesouhlasím) stáli týden. Rozmrazovali je v koupelně a šli tam zas.“ Zcela jinak vzpomíná na vězeňského dozorce na Pankráci: „Když jsem přišel na Pankrác, tak jsem se tam setkal s bachařema, který to dělali jenom proto, že museli, a byli opravdu slušný. Až mě to překvapilo.“

Jednomu z nenáviděných dozorců se s kamarády pokusil i „pomstít“, ač předem věděli, že to nebude mít valného významu: „V Barboře jsem dělal v korunkárně. Dělal tam se mnou Jarda Handl, to byl retribučák. A pak ještě Vašek, příjmení si už nepamatuju, byl to čalouník ze Slatiňan. Oba to byli vynikající kluci. Společně jsme napsali na Kulhánka stížnost a poslali jsme to na Hrad, na ministerstvo vnitra a na ministerstvo spravedlnosti. Pak jsme losovali sirkama, kdo jednu kopii tý stížnosti donese Kulhánkovi. Já jsem prohrál, tak jsem za ním musel jít. Řek’ jsem: ,Pane, tady Vám předávám stížnost na Vás, abyste to poslal na Hrad.‘ On se smál, tak mu říkám: ,Já bych se nesmál, my už jsme to poslali.‘ A on na to: ,Ha, ha, to bude sranda. Moje manželka dělá na poště a všecko, co jde odsud z věznice, kontroluje, a když je to nějakej podezřelej dopis, tak mi ho přinese a já to prohlídnu. Takže až mi to přinese, tak bude další korekce a z tý už nikdy nevyjdete!‘ Jenže já jsem se tam ve vězení seznámil s klukem, kterej byl artista a taky byl u filmu a skákal na lyžích. A protože já jsem byl taky lyžař, tak jsem mu načerno upravoval lyže v korunkárně. On mně i mýmu kamarádovi za to občas nosil něco z domova. Když jsme pak napsali tu zmíněnou petici a on ji vynes’ ven a poslal to z Prahy.“

S dozorcem Palečkem se Josef Podběra několikrát náhodně setkal i po válce. V tu dobu se však setkání odehrálo ve zcela jiném duchu. Role se vyměnily: „Když jsem se po válce přestěhoval do Hostivaře, kde manželka dostala byt… Mimochodem moje manželka byla taky ve vězení. Dostala dvanáct let, a osm si odseděla. My jsme pěkně povedená rodinka. Já jsem odtamtud ráno jezdil autobusem nebo tramvají. Paleček nastupoval na Zahradním Městě a vždycky, když mě poznal, tak vypad’.“

Na poměry ve věznici měla podle slov Josefa Podběry vliv také politická situace: „Když jsem byl v kriminále, tak byly vždycky taková období, na který mělo vliv mezinárodní politický řešení. To byla vždycky taková úleva a vždycky se nám líp dařilo.“

Po odsouzení byl ihned odvezen do jáchymovského pracovního tábora. Když se ptáte pamětníka na jeho první dojmy z Jáchymova, jeho odpověď zní poněkud úsměvně: „Když jsme přišli na ústředí, tak nám dali oběd. Byla to rýže s nějakou šťávou a bylo to poměrně dobrý. Tak jsme zjistili, že jídlo bude celkem fajn.“ Byl zařazen na Mariánskou šachtu. Josef Podběra odmítl fárat do dolů: „Ne kvůli tomu, že je to nebezpečný, ale nechtěl jsem podporovat výrobu atomových bomb. Nedostával jsem maso. Byl jsem 14 dní na lágru. Dávali mně jen to, co zbylo, ale byl tam kuchař, který mně šoupnul pod brambory nebo pod knedlíky tři čtyři kousky masa.“

Lidem, kteří odmítli fárat, se říkalo baptisté. Několik případů se objevilo na dalších štolách. Bachaři je trýznili obvykle hladem a zejména korekcemi: „Byl jsem v korekci třeba na Barboře (jeden z uranových dolů na Jáchymovsku), to byla nejhorší korekce vůbec. Zvláště v zimě. Nebyly tam žádný okna, jenom díry. Na noc vám dali prkno, který bylo široký 20 cm. To byla postel. Na to nic nepřišlo. Jednu deku, která byla děravá. Tam jste byl v bagánech, v onuci a ve spodkách. Někdy vám dali halenu, ale většinou jen košili a odhalený kabát. Žádný kalhoty. Tohle byly praktiky pana bachaře Kulhánka. Já jsem byl v korekci často. Za blbý řeči. Vždycky mne někdo prásknul… Třeba co jim stačilo... Bylo posledního dubna. Já jsem říkal: ,Kluci, zítra /na 1. máje/ se oblékněte a půjdem do průvodu,‘ “ vypráví se smíchem.

Baptisti, kteří vydrželi nátlak bachařů a stále odmítali dolovat uran, byli nakonec převeleni na lehčí povrchové práce a často je stěhovali na různé tábory, aby nepodněcovali svým příkladem neposlušnost vězňů. Josef Podběra postupně prošel lágry Mariánská, Rovnost a Barbora. Byl také přeřazen na důl Eduard: „Tam jsem měl hned průšvih, protože jsem řekl: ,Jó, na překop? Nejdu!‘ Zavolali náčelníka. Pan náčelník mne odvedl a vrazil mne do korekce, která byla fungl nová. Byla vynikající. Byla suchá, takže jsem si tam krásně hověl. Byl jsem tam asi týden. Něco se dělo na lágru, tak jsem se horem koukal ven. Kluci kolem chodili a křičeli na mne: ,Je stávka.‘ Říkal jsem: ,To je sranda.‘ Oni: ,A hladovka.‘ Přišel bachař a přinesl mi buchtičky se šodó. Já jsem do šodó kopnul a řekl jsem: ,Tábor nežere. Nežeru taky,‘ “ vypráví.

Vůbec nejhorší vzpomínky má na důl Rovnost: „Nejhorší to bylo na Rovnosti, když jsem ráno potkal Palečka. Ten si vždycky něco vyvzpomněl a snažil se mi to nějak zprotivit. Já jsem se zas vždycky snažil, abych to zprotivil jim. Když jsem byl u něho na koberečku, tak vyhrožoval, že se můžeme jít projít (on se totiž taky s někým projít šel a vrátil se sám). Měl psa, boxera, a měl tam pověšený minimálně 60–70 párků pro něj. Když jsem na něco došáhl, tak jsem to vzal.“

Josef Podběra ale vzpomíná i na černý humor, který se mezi vězni pěstoval: „Taky tam byla sranda. Byla zima na Rovnosti. Začali nám dělat novou kotelnu, umývárnu a šatnu na lágru. Byl tam jeden kohoutek na mytí a na vodu, který byl obvázaný slámou, aby nezamrznul. Vypukla epidemie průjmu. Měl jsem kamaráda a komplice Karla Eizerta, který bydlel v prvním baráku. Na záchod musel přes celý lágr až dozadu za kuchyň. Já měl službu večer na baráku, aby něco nehořelo. To byla buzerace, ráno do práce. Tak jsem tam stál a vidím, jak něco bílého vzadu. To byl Karel. Tak křičím: ,Hello, Charlie. Co je?‘ On: ,Nezdržuj, musím někam.‘ Udělal dva kroky a povídá: ,Tak už nemusím!‘ Šel ke kohoutku, umyl si zadek a vrátil se.“

V polovině padesátých let StB stahovala všechny politické vězně do Leopoldova na Slovensku. Také Josef Podběra tam byl převezen: „Přijely tři autobusy a náš velký kámoš (ironicky), bývalý náčelník z Rovnosti Paleček František dělal velitele eskorty. Když přečetl Píšek, Podoven, Podběra. Tak vlezl do autobusu a sdělil: ,Soudruzi, tady při nejmenším podezření použijte zbraně. Tady se nemůžete mýlit.‘ Když nás vypustili na záchod, tak nejdříve vyházeli kulomety, pak psy a pak nás po deseti. A pořád na nás mířili. I v autobuse,“ vzpomíná na transport z Jáchymova do Leopoldova. Leopoldovská věznice byla vyhlášená instituce na zlomení rebelantů. Bachaři byli vybíráni z nejnevzdělanějších vrstev. Navíc se neskrývali s nenávistí vůči Čechům. Zdejší práce nebyly zdaleka tak těžké a nebezpečné jako doly v Jáchymově, zato zde vězni trpěli hladem: „Tam to bylo hustý. Bratia Slováci si nenechali do ničeho kecat. Furt jenom: ,Jako sa voláte? Udělejte si tri sta drepov.‘ No byli to debilové, když to teda chcete vědět. Slováky miluju, ale ty debily z Leopoldova…“ V Leopoldově ho zastihla zpráva o smrti matky. Žádost, aby se mohl zúčastnit pohřbu, mu však byla zamítnuta.

Jako zámečník byl pan Podběra později zařazen na práci do továrny AGROSTROJ Pelhřimov, která byla součástí vězeňského areálu. Náčelníkem tam tehdy byl budoucí prezident Gustáv Husák. Podle Josefa Podběry se Husák choval k ostatním rezervovaně: „On pořád říkal, že ho strana zkouší. Jeho vztah k ostatním vězňům byl takovej všelijakej. On k sobě lidi moc nepouštěl.“ Pamětník v dílně opravoval poškozené zemědělské stroje. Protože vykonával kvalifikovanou práci, dostával vyšší plat a pracovní podmínky byly také snesitelnější. Jenomže jeden ze spoluvězňů iniciativně oznámil na velitelství, že Podběra údajně práci, kterou by měl mít za 20 minut, dělá dvě hodiny. Na základě tohoto udání byl pan Podběra přeřazen na draní peří: „Jemná mechanika perie. To byla norma 60 dkg sedraného peří. Oni vozili také holubí peří, které se ani drát nedalo. Já se v tom ulejval. Učil jsem se anglicky. Moc jsem toho nenadral. Kámoši, kteří to uměli, mi sem tam něco dali. Já sbíral všechno možný – odpady, písek, sádru, beton. Taky jsem do toho i čůral. A sypal jsem to do toho peří. Pochopitelně to prasklo, že jim vozím stavební materiály. Přijel náčelník a dělal bububu. Bachaři pak vyfasovali rukavice a šahali do toho. Jenže protože český rozum je nad všechny rozumy, tak jsem přišel na to, že pytle jsou vrstvený z více pytlů. Když tam trochu peří dám, on to promačká, stejně nepozná, kolik peří tam je. Hlavně, že se dá mezi vrstvy nasypat jemný písek. Když jsem to šel vysypat, udělalo to ,hu‘ a peří vylétlo do vzduchu. Pak se to zvážilo. Od té doby jsem plnil normu.“ Dalším stanovištěm byla pro Josefa Podběru věznice na Pankráci. Zde také pracoval pro AERO Vodochody.

Josef Podběra si odseděl necelých 10 let. V květnu roku 1960 byl propuštěn na základě amnestie prezidenta Novotného. Měl přislíbenou práci v AERO Vodochody, která mu ale nevyšla (vyměnilo se vedení). Proto se vrátil domů do Loun. Kvůli rodinným neshodám a podřadné práci, kterou mu na úřadu práce přidělili, odjel na čtrnáct dní do Krkonoš do Pece pod Sněžkou. Po příjezdu zjistil, že je na něj už vydán zatykač pro neplnění pracovní povinnosti. V Lounech se mu ale nepodařilo získat odpovídající zaměstnání. Doslechl se, že Škoda vyhlásila v Praze nábor nových zaměstnanců, přihlásil se a byl přijat. Oženil se s bývalou politickou vězeňkyní, která byla vězněna osm let. Ve Škodovce poté pracoval až do důchodu. Jeho odkaz budoucím generacím zní: „Nevěřte komunismu.“

Zajímavě vzpomíná na rok 1968: „Vždyť to byli stejně komunisti! A chartisti? Když nás věšeli, tak oni tleskali. Vždyť k nim patřil i bývalej náčelník odborů na Jáchymově, kterej nás tejral, a když se někomu povedlo utéct z vězení, tak ho stíhal a pak ho zastřelili nebo ho utýrali v korekci. A takovýhle lidi oni brali mezi chartisty! A pak se divili, že mezi ně nechci jít! Co bych tam dělal?!“

Srovnání nacismu a situace v padesátých letech: „To byla jedna a ta samá verbež. V kriminále nás tejrali jeden jako druhej. Tvářili se jako nadlidi, jenže to si jenom mysleli, vlastně to byli podlidi. Lid, kterej zradí národ, to je póvl. A s takovým póvlem, jako jsou komunisti, se vůbec nemá cenu bavit.“

O víře: „Tak já jsem pokřtěnej. Ale já věřím v jednoho boha, a to je příroda.“