Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Plovajko (* 1922  †︎ 2020)

• narozen 5. 2. 1922 na Podkarpatské Rusi

• 1939 po záboru Podkarpatské Rusi Maďary utekl do SSSR; tam byl zajat, vyslýchán NKVD ve Skolje, Striji, ve Starobělsku odsouzen na tři roky

• gulag: Krasnojarsk, Norillag

• 1943 vstoupil do formující se československé armády, cesta do Buzuluku

• 1948 pronásledován StB

• 17. září 1950 vyhozen z armády

• zemřel v lednu roku 2020

Citát k listopadu 1989:

„Pád režimu jsem v roce 1989 předpokládal. Dost jsem toho přečetl o komunistické ideologii a kapitalismu a znám jejich klady i zápory. Na komunismu nebo spíš socialismu bylo nejhorší to, jak byl falešný. Proto musel padnout. V dnešní době se zas vše točí kolem peněz. Mocní se opět nestydí okrádat lidi a málokdo myslí na blaho národa.“

 

Medailon:

Jana Plovajka zastihl během studií na gymnáziu v Užhorodě zábor Podkarpatské Rusi Maďarskem. Stejně jako mnoho vrstevníků a rodinných příslušníků se rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Doufal, že tam vznikne československá legie jako za první světové války, která osvobodí Československo od německé a maďarské nadvlády. Nedlouho po překročení hranice ho však zadržela sovětská pohraniční hlídka a byl uvězněn.

Po obvinění ze špionáže byl ve Starobělsku odsouzen ke třem letům v pracovním táboře a následně transportován vlakem na Sibiř. V přecpaném dobytčáku jel přes Omsk, Novosibirsk, Tomsk až do Krasnojarsku. Tam byli uprchlíci smícháni s kriminálními vězni a po dvou měsících čekal Jana Plovajka transport za polární kruh. Několik set vězňů bylo naloženo na nákladní loď, která se plavila po řece Jenisej až do přístavu Dudinka u Severního ledového oceánu. Odtud byl převezen v otevřeném nákladním vagonu po nejseverněji položené železnici na světě do Norilska, centra Norillagu – komplexu desítek pracovních táborů roztroušených v okolí.

Od třicátých do padesátých let prošly těmito tábory statisíce lidí, většinou politických vězňů. Jan Plovajko tam strávil tři roky. Každý den, v létě i v zimě, kdy teplota klesala až k minus 50 stupňům, musel docházet několik kilometrů z tábora na práci v kamenolomu, v dolech či na odklízení sněhu. „Já byl sportovec. Běhal jsem, hrál fotbal, cvičil jsem. Doma jsme měli hospodářství, tak jsem makal a byl otužilý, takže jsem to vydržel. Ale pak už jsem v tom táboře docházel tak, že jsem vážil čtyřicet kilo a nemohl dál pracovat. Tak mě dali na vytahování hřebíků ze starých prken. Nějaký měsíc jsem dělal tuhle práci. Říkali mi už ‚dochoďjága‘.“ Termín „dochoďjága“ označoval vyřízeného, odevzdaného vězně, kterého už čekala jen smrt.

Jana Plovajka zachránil až vznik jednotky československé armády v SSSR. Po absolvování výcviku v Buzuluku u těžkých minometů prošel se Svobodovou armádou mnohé významné bitvy na východní frontě. Nejvíc vzpomíná na boje u Wrocanky a Machnowky: „Postup byl výborný. Všechno tam bylo rozsekáno dělostřelectvem a letectvem: z lesa byly zápalky a živá duše tam nemohla přežít. Pak přišel ten nejtěžší boj. Do Wrocanky jsme dorazili v noci. Ráno to začalo nanovo. Čistil jsem automat a náhle fííííí – přilétl dělostřelecký granát. A pak další a další.“

S blížícím se koncem války začali agenti sovětské tajné služby NKVD lákat vzdělané vojáky z Podkarpatské Rusi na významné posty v budoucí prosovětské vládě: „Pozval si mě politický poručík na štáb. Byl to komunista a agent NKVD. Povídá mi: ‚Tvůj brácha padl u Kyjeva a ty bys už vůbec nemusel jet na frontu. Půjdeš s námi. My tady končíme a budeš mít nějaké křeslo na Podkarpatské Rusi.‘ Já jsem to odmítl a možná i to zapříčinilo, že jsem pak byl tady u komunistů vedený jako ten, který je odmítl.“

Po válce se Jan Plovajko rozhodl zůstat v armádě. V roce 1950 však byl z armády propuštěn, jelikož se odmítl podílet na politických čistkách. Od té doby pracoval v různých profesích až do roku 1970, kdy odešel do důchodu. Jan Plovajko zemřel v lednu 2020.