Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín Václav Plos (* 1923)

• volyňský Čech

• narukoval na Volyni

• prošel od Dukly až do Prahy

• byl ve vojenské kapele a hrál na pohřbech

• po roce 1945 osidluje pohraničí Československa

• tento majetek mu byl po roce 1948 konfiskován

• staví se proti podmínkám, které panovaly v pohraničí

• strávil za to pět měsíců v Jáchymově

• pomáhal sudetským Němcům, kteří byli odsunuti

• po roce 1989 byl odškodněn

• již nežije, jeho příběh vyprávěla jeho manželka Zlatka Plosová

„Jmenoval se Václav Plos, narodil se na Volyni, byl to volyňský Čech. Byl ve válce, bojoval pod vedením generála Ludvíka Svobody. Byl to ušlechtilý člověk, vzpomínal na válku, na své mládí a na rodiče, rád vyprávěl a zajímavě vyprávěl o válce. Bylo to dosti poutavé a zajímavé, škoda, že se nedožil tohoto rozhovoru, možná by to vyprávěl lépe než já. Můžu říct pouze to, co vím z jeho úst.“ - Zlatka Plosová

Dětství a mládí

„Chodil do školy, kde se učili do páté třídy. Když chodil do školy, byla velká zima, často museli s panem učitelem vyrazit na dříví, aby si mohli zatopit. Učil se, byl to krejčovský synek z krejčovské rodiny, jeho maminka byla v domácnosti, vyučil se řemeslem, hrál na trubku a pak byl ve vojenské posádkové hudbě, hrál i v Kroměříži na náměstí, kde vyhrávala vojenská kapela.

Na svoje období z války vzpomínal něco v dobrým, něco ve zlým, válka byla zlá pro všechny lidi.“

Poválečná léta

„Nejhorší léta byly pro něho poválečný. Když obsazovali nebo dostávali přidělený baráky na pohraničí, měl tam jednu paní z Německa, která mu tam sloužila, a ta měla s sebou děti. Když byla přesunována do Německa, a protože si nemohla nabrat mouky a nic takového s sebou, tak jí můj muž dovolil, aby si napekla pro děti na cestu buchty, v jakémkoliv množství chce. Po té válce mu párkrát napsala, potom mu přestala psát, tak neví, co se s tou ženou stalo dál, jestli se znovu provdala, nebo jestli našla manžela.

Když si chtěl třeba namazat chleba s máslem, tak musel máslo odevzdávat na kontingent, jak se tehdy říkávalo. Nemohl si zabít ani prase, ani krávu, všechno se muselo dělat tajně ve stodole při svíčkách, a protože mu nedovolili zabít veřejně za bílého dne, tak přišel na velitelství a žádal o povolení na porážku a to mu nedali. A jak měl v kapse dvě kostky margarínu, tak s nimi ‚šlahl‘ o zeď. Ten voják, co tam byl, zavolal stráž a chtěli ho zavřít. Přišel kamarád, který ho chtěl odvést, a říká: ‚Václave, co blázníš, co děláš, vždyť běž dom, máš tam doma dobytek.‘ A on říká ‚Já jsem kurva bojoval za republiku českou, dneska si ani nemůžu chleba namazat, co to je za větší bordel, než to bylo.‘ A chtěl, aby ho prostě zavřeli. Ale oni ho poslali domů, tak šel dom, a protože ho nezavřeli napoprvé, tak pozabíjel husy a šel je prodat do textilky, vyletělo to ven, že prodal husy a neodevzdal na kontingent, tak si pro něho přišli a skutečně ho zavřeli. Vzali mu veškerý majetek a zavřeli ho do Jáchymova na pět měsíců. V Jáchymově rubal, byl v dolech. Po pěti měsících ho propustili, a protože už neměl kam jít, tak se ho ptali, kam půjde, že musí do zemědělství. ‚Do zemědělství už nepudu.‘ Nějaký čas jezdil u Vodostavu, potom přestoupil do Uničovských strojíren jako slévař, potom se jeho zdravotní stav zhoršil, musel přestoupit do výroby, kde se dělaly stany, a tam byl až do odchodu do svého důchodu.“

Vojákem na Dukle

„Za války měl velké potíže se zádama - když byl na Dukle, tak promrzl. Jeli na nákladních vozech, sundávali je jak sochy, umrzlý je sundávali. Nemohli si v autě sednout, protože by se nepostavili, a tlačili se jeden na druhého. Sundávali je dolů, protože sami slézt nemohli. Protože se prochladil, dostal na záda vředy, který mu potom léčil německý lékař. Měl z něho strach, ale ten Němec byl na něho velice slušný. Zůstaly mu jenom jizvy.“

Ve válečné kapele

„Z nemocnice se dostal jako zázrakem k vojenské kapele. Když se kapelník dozvěděl, že tam leží člověk, který hraje na trubku, tak ho povolal do kapely. Bohužel, dělal tu smutnou věc, že chodili hrát na pohřby svých padlých kamarádů. Říkal, že to bylo štěstí, že si ho ten kapelník vybral, že tím pádem si zachránil život, kapela přece jenom už nebyla ve středu boje, proti řadovým vojákům.“

Život bez žen

„Ve válce si žádnou ženu namlouvat nesměli; nemohli, že jako tam bylo všechno zavšivený, všecko byly tzv. filcky, nakažený ženy, protože některé byly zneužity, takže se varovali tady těchto problémů. On si našel ženu až po válce, až tady na Moravě. Němci byli k ženám slušní, Rusové naopak ne.“

„Spánek v noci nepřipadal v úvahu v důsledku poplachů a přesunů, ve dne spíš, že si tak někde sednul a když viděl, že je klid, tak si honem trošku zdřímnul.

Jeho mladší bratr padl na Dukle, kde ho roztrhal granát. Víc sourozenců neměl.“

Přátelství?

„Nemohl se uzavřít do jednoho přátelství, protože na frontě museli spoléhat jeden na druhého, takže byli kamarádi všichni mezi sebou, protože jich bylo třeba padesát na světnici. Museli si věřit všichni. Hodně kamarádů mu ve válce padlo. Podle novin, které vycházely, v jednotce sledovali, kdy kdo padl.“

Neúcta k ženám

„Nejhorší bylo, když viděl, že měla žena malinký miminko, které ještě měla v náručí, a přišel voják, vytrhl to děcko, praštil s ním o zem a kopl ho do hlavičky. Hlava úplně prej zůstala na botách a bylo po dítěti. Žena byla pak zneužita. Tohle pro něho byly nejhorší chvíle, které zažíval. A když slyšel, jak ty ženy křičí o pomoc, a oni jim nemohli pomoct, to prej bylo strašný. Bylo to hrozně kruté, už by to nikdy nechtěl zažít.

Když se měnila politická situace v roce 1989, tak říkal: komunisti stavěli, demokraté budou prodávat a měl pravdu.“

„Vzpomínal na tátu, jak si pod kaštan dal stroj, on s maminkou seděli na trávě na dece, maminka donesla buchty, táta seděl u šicího stroje a šil.

Vzpomínky na frontu byly spíše tragické než veselé.“

Ne každý Němec byl špatný

„Když jednou k nim do kuchyně přišli Němci, objevil se tam znenadání Němec. On jako kluk seděl u okna. Matka stála u kamen a on chtěl něco pojíst, máma mu řekla, ať si sedne, a dala mu něco k jídlu, protože se všichni báli, nevěděli, co to je za Němce. On furt chtěl ‚cvikl, cvikl‘ a máma nevěděla, co to je cvikl. Ona furt krčila rameny, že neví. Nakonec jí ukázal, že je to cibule. Jestli si může vzít, takže si vzal, pokrájel si to. Němec se najedl, velice mámě děkoval, asi tak za hodinu přišli dva Němci, vojáci, my jsme se lekli, co je, otevřeli jsme dveře a oni nám dali dva pytle a v nich bylo jídlo – konzervy, chleba atd., a že nám to posílá ten velitel, který tady byl na jídlo.“

Banderovci

„Vzpomínal na banderovce, před kterými schovávali doma jednoho partyzána. Když ho banderovci hledali, tak mimo jiné sebrali všechno možné - i jídlo ( to pak dodali partyzáni).“

Rusové horší Němců

„Rusové byli víc vulgární než Němci. Zvláště na naše ženy. Na jedné ženě se dokázalo vystřídat klidně i deset Rusů, což teda Němci nedělali. Němci když šli s jednou, tak šli s jednou. Rusové vůbec nebrali ohled na ženy, prostě je válka, tak ‚Davaj! Davaj suda,‘ vždycky říkával. Na Rusy nevzpomínal rád, když potom jim vzali ruské vojenské uniformy a dostali americké, ty svoje uniformy museli odevzdat, tak říkal, že americké uniformy byly teplejší a celkově lepší, ty své původní dostali nováčci.

Vzpomínal na Masaryka, tatíčka Masaryka.

S Ludvíkem Svobodou se setkal jen jednou, při nějakém pietním setkání.

Na Jáchymov vzpomínal jen málo, že mu chybělo slunce, byl rád, že tam byl jen krátkou dobu.

Rodiče šli oba sem za dalšími příbuznými a jsou zde pochovaní. Spíše vzpomínal na poválečnou dobu než na válečné.

Manžel skončil válku v Praze. Ale byl i v Berlíně. V Praze byl u toho, když vztyčovali prapor, jak byli přitom dojati.“

Pozn. ed. životní příběh pamětníka nám reportérům Post Bellum vyprávěla jeho manželka Zlatka Plosová, která též podepsala souhlas s publikováním.