Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimila Plocová, roz. Holcová (* 1930)

• narozena 1930 v českém Závidově na Volyni

• od roku žila 1935 v Českých Novinách

• zažila sovětskou i nacistickou okupaci Volyně za války

• svědkem působení tzv. banderovců – jednotek UPA

• roku 1947 reemigrovala do Československa

• usadila se na Žatecku

Volyňští Češi kdysi opustili svou vlast, aby se mnozí z nich po druhé světové válce zase vrátili. Z daleké Ukrajiny vedla náročná cesta domů, do země, kterou už začínal svírat nový totalitní režim, zasahující i do jejich životů.

Vlastimila Plocová prožila své dětství i mládí na ukrajinské Volyni. Ta leží na pomezí dnešního Polska, Ukrajiny a Běloruska. Je to oblast, kterou v druhé polovině 19. století tehdy ještě v carském Rusku kolonizovali převážně čeští zemědělci. Lidé z Čech tam odcházeli hlavně s vidinou dostatku zemědělské půdy, a tedy i možnosti samostatně hospodařit. Výměnou za to se stávali občany Ruska; po první světové válce pak území spadalo do polské nebo ukrajinské správy. V důsledku výbušné geografické polohy se přes toto území od začátku druhé světové války přelila vojska sovětská i německá. Na celém území také operovaly jednotky Ukrajinské povstalecké armády (tzv. banderovců), které se zaměřily hlavně na likvidaci místních Poláků a od volyňského nepolského obyvatelstva vymáhaly potraviny a potřebnou výstroj (pozn. ed.).

Pradědeček pamětnice pocházel ze Smolnice na Rakovnicku, kde zůstala ještě většina rodin Holcových. Po návratu do Čech se „tam tatínek jel podívat, věděli, že nějakej Holec odjel tam, na Ukrajinu, to byl dědeček. Odjel na Ukrajinu, protože tam carský Rusko levně prodávalo půdu, jenže to byly spíš lesy, takže museli kácet, začínali tam v zemljankách. Tam si Holec vzal Somolovou.“

Volyňští Češi se stali z našeho pohledu součástí dramatických dějin meziválečného a válečného období 20. století. „... pak nás najednou okupovali Rusáci, zabrali tu Volyň, pak přišli Němci, no bylo to těžký.“ Viděno očima malé dívky však spatříme dětství prožité na zemědělském venkově, v němž už čas smazal ty nejhorší vzpomínky. Nejmladší z rodiny Holcových se narodila v maličkém Závidově, ale posléze se celá rodina přestěhovala do větší vesnice, do Českých Novin, kde už byla více než stovka popisných čísel. Pamětnice měla několik sourozenců, z nichž někteří předčasně zemřeli. Její nejstarší sestra byla dvacátý první ročník, a tudíž nuceně nasazena za války v Německu, bratr Josef Holec se po mnoha peripetiích angažoval v odbojové skupině Blaník a posléze se zapojil do nově zformované československé brigády a byl těžce zraněn v bojích na Dukle. „Myslím, že soused nám psal, že Pepa Holec je raněn do hlavy, tak jsme se to dozvěděli, Pepa psát nemohl, pravou ruku měl nepohyblivou.“ Plukovník Josef Holec byl po únoru 1948 odsouzen za protistátní činnost k bezmála dvěma letům prací v jáchymovských dolech.

V Českých Novinách si rodina postavila mlýn, který však později shořel. „Všude se svítilo petrolejkama, ale my jediný jsme měli tu výhodu, protože jsme měli mlejn, tak jsme měli lustry, elektřinu. (...) Shořel ze soboty na neděli, podpálil ho někdo z Ukrajinců, nevíme kdo, ale tušíme... Maminka si šla ráno pro mouku – a mlýn byl pryč, tak jsme neměli ani mouku na buchty. To už jsem byla jedenáctiletá holka.“ Válka se dotkla všech obyvatel Volyně, ať už muži narukovali, nebo přes vesnice přecházela jednotlivá vojska či skupiny banderovců. Otec pamětnice už do války nenarukoval, bylo mu více než pětapadesát let. „No, nebylo to lehký, ale ty sedláci kolem nám pole obdělávali. Vlastně tatínek byl doma, už byl starej. Tatínek uměl řemesel, devatero řemesel... opravoval sedlákům, kdekdo z vesnice, kdo potřeboval něco opravit, tak chodil za dědou Holců. Tatínek uměl opravit brány, pluh, zemědělské stroje, tak nám za to ostatní pole obdělali.“

Občas krajinou táhli banderovci, „to byla tlupa mladejch lidí, večer, ještě když mlejn stál a tatínek měl plány, co ještě přistaví, zaklepali na okno a volali hospodáře. Tatínek vyšel ven a většinou něco chtěli, mouku, kroupy, prostě přišli vydírat. K ukrajinským rodinám prej chodili v noci, ale oni to zapírali.“

Zpátky do Čech

Po válce bylo volyňským Čechům nabídnuto, že se mohou vrátit do své původní vlasti. Většina Volyňáků tu někoho měla, takže nepřijížděli do neznáma. Protože jim už byly dobře známy způsoby, jak se hospodařilo v Sovětském svazu, upozorňovali i ve své staronové vlasti na problémy se znárodňováním a nastupujícím komunistickým režimem, jehož praktiky pak mnohé z nich opět postihly. Rodina Vlastimily Plocové se vracela v roce 1947, tedy do ještě relativně svobodného Československa.

„Na tu reemigraci jsme se strašně těšili, každý z rodiny tu někoho měl, my jsme tu měli bráchu, těšili jsme se do Čech. Cesta to byla, jeli jsme v jednom dobytčím vagonu, čtyři rodiny... Každý měl čtvrtku toho vagonu, čtrnáct dní jsme byli na cestě, vezli jsme si krávu a maminka ji chodila dojit. Ostatní vezli i koně, my ne, kráva tady dobře sloužila... Jeli jsme přes Mukačevo, Čop, jedním vlakem jsme dojeli až do Hranic na Moravě. Tatínek tam odtud posílal Pepovi telegram do Tvršic, a tak brácha o nás už věděl. Dojeli jsme do Dolního Jiřetína, Pepa tam už čekal, ve čtyři hodiny ráno s nějakým Volyňákem, ten měl nákladní vůz, tam jsme měli konečnou... Po nás tam odeslali Ukrajince z Polska, tzv. pereselence, do našeho baráku.“

Rodina se usadila v Tvršicích na Žatecku, kde už Josef Holec pracoval v místním koloniálu, o který přišel, když ho zavřeli. Vlastimila Plocová se těšila, že s příchodem do Čech se jí splní její dětský sen. „Já jsem chtěla bejt letuškou, brácha tady odtud z Čech odebíral zpravodaj a nejstarší sestra odebírala List paní a dívek a Hvězda a tam byly na pokračování romány, to jsem četla tajně, aby maminka nevěděla. No a tam bylo o stevardkách, letuškách, a já si říkala, jé, pojedeme do Čech. No ale to už bylo pozdě. (...) Když jsme sem přijeli, tak tady v Žatci udělali rodinnou školu. To bylo tříletý, za jeden rok jsme musely zvládnout všecko, denně jsme vařily, šily, to bylo pro nás, reemigrantky.“

Po večerech ještě před bratrovým zatčením společně připravovali přídělové lístky na jídlo i ošacení. Pomáhal jim s tím i Mirek Ploc, Pepův kamarád a pozdější manžel pamětnice, který pocházel z Čech. Byl vyučen jako obchodní příručí. „Když Pepu zatkli, chtěl zachovat jeho prodejnu pro něj, až se vrátí z kriminálu. Ale v Rakovníku povídaj, my dáváme vesnický prodejny nejraději manželům, tak on povídá, tak já se budu ženit. Já jsem o tom nevěděla, my jsme spolu nechodili, jen kamarádili... Když bráchu zavřeli, to si pamatuji přesně, devatenáctého listopadu... jel Mirek znovu do Rakovníka, tak říkaj, jo, beze všeho, přijeďte si pro dekret... Za čtrnáct dní přijel nešťastnej, řekli, že mu ho nemohou dát, ptal se proč, ale vymlouvali se... Můj muž byl ale neústupnej, nakonec mu řekli, vy si berete sestru reakcionáře, tak to nemůžeme. To jim napsali tvršický komunisti. (...) Nakonec nám dali prodejnu ve Velemyšlevsi, to už bylo po svatbě. Tak vidíte, vzali jsme se, ale Pepovu prodejnu jsme nedostali. Ale můj muž byl moc hodnej, nemůžu si stěžovat...“