Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Walter Plischke (* 1944)

• narodil se 16. června 1944 v Liberci německým rodičům Franzi Josefu a Hedwice Plischkovým

• otec pracoval jako mistr textilních strojů, a proto rodinu nezařadili do odsunu

• v letech 1948 a 1949 přešel s rodiči dvakrát ilegálně hranici ve Šluknovském výběžku, když nesli sestře maminky lék na rakovinu

• v roce 1950 nastoupil na obecnou školu v Rudolfově v Liberci

• v roce 1954 se rodina přestěhovala do Bílého Potoka, kam byl jeho otec přidělen na práci v textilní továrně

• v roce 1958 začal jezdit motocyklistické závody

• jako Němec se mohl vyučit jen u okresního komunálního podniku ve Frýdlantu, ačkoli jeho snem byla práce automechanika

• nastoupil do frýdlantských Kovozávodů jako seřizovač strojů

• v letech 1963 až 1965 absolvoval základní vojenskou službu v Žatci jako řidič Tatry 111

• v roce 1966 nastoupil do frýdlantské nemocnice jako řidič, se sanitkou jezdil 32 let

• v roce 2024 žil s manželkou ve Frýdlantu

Jeho němečtí rodiče mohli jako jediní ze širokého příbuzenstva zůstat po válce v Liberci díky tomu, že otec pracoval jako mistr textilních strojů, a patřil tak mezi žádané německé specialisty. Vysoké pracovní nasazení otce mu pomohlo v přijetí alespoň na učební obor u komunálního podniku. Kvůli svému německému původu musel zapomenout na svůj sen stát se automechanikem, přestože od 14 let upravoval motocykly a jezdil na nich závody. K automobilům si nakonec cestu našel – 32 let pracoval jako řidič sanitky ve frýdlantské nemocnici.

Po válce se loučili s celou rodinou

Walter Plischke se narodil 16. června 1944 v Liberci do německé rodiny. Jeho otec Franz Josef Plischke pocházel z Kristiánova u Frýdlantu, matka Hedwig, rozená Tandler, z Fojtky u Liberce. V době, kdy se jeho rodiče narodili (otec v roce 1906 a matka v roce 1909), žili na Liberecku a Frýdlantsku převážně německy mluvící obyvatelé a Kristiánov i Fojtka měly i v době první republiky jen německé názvy – Christiansau a Voigtsbach.

Rodina žila v liberecké části Ruprechtice v Horské ulici v domě číslo 263. V době pamětníkova narození se jmenovala Isergebirgestrasse a patřila do oblasti textilních továren, které v Liberci a jeho okolí vyrůstaly od 19. století jako houby po dešti. Ve zdejších textilkách pracovali i oba jeho rodiče – otec jako strojmistr v továrně Josefa Salomona a maminka jako přadlena. Po válce se na rozdíl od všech příbuzných nemuseli vysídlit, protože Franz Josef Plischke patřil mezi potřebné německé specialisty.

„Pamatuji si, že jsme s mámou pořád jezdili z Horské do Stráže nad Nisou, kde byl lágr pro Němce, za babičkou a dědou Tandlerovými. Nevím, jak to vypadalo uvnitř, protože to bylo celé oplocené, oni vždycky vyšli před bránu. Také si pamatuji, jak jsme jim mávali, když odjížděli transportem do Německa. Každý měl těch svých 35 kilo,“ vypráví pamětník.

Prarodiče mířili do dalšího tábora v Německu, odkud se dostali do Bavorska – města Katzwang pod Norimberkem, kde žili v dřevěném baráčku. Jejich starý dům ve Fojtce šel k zemi. „Po válce se dělaly demolice domů po Němcích. Přijelo vojsko a zbouralo je,“ vzpomíná Walter Plischke a ukazuje fotografii roubeného domu ve Fojtce, který již nestojí.

Odsunuté tetě nesli přes hranice lék na rakovinu

Vysídlení se týkalo i sourozenců jeho maminky – mladších bratrů Emila a Ernsta i o rok starší sestry Elfriede, se kterou si byla velmi blízká. „Teta se strejdou se dostali jen do Neugersdorfu hned za hranicí ve Šluknovském výběžku. Teta měla rakovinu a nemohla tam sehnat lék, který potřebovala. Opatřila jí ho maminka u ruprechtického doktora Schwarzwalda a my jsme jí ho tam potom vezli.“

Byly mu čtyři nebo pět let a dva tajné přechody hranice za tetou Elfriede se mu vryly do paměti. „Jeli jsme vlakem do Jiříkova ve Šluknovském výběžku. Za Jiříkovem byl Filipov a v něm velký kostel, kde se scházelo hodně lidí, kteří ještě většinou mluvili německy. Tam jsme se pomodlili. Za hranicí v Neugersdorfu byla textilní fabrika a teta zjistila, že bychom se tam mohli protáhnout bránou. Tehdy ještě hranice hlídali jen financové, takže jsme jen museli vyčíhnout, kdy chodí,“ popisuje pamětník.

Riskantní přechody hranice s lékem bohužel jeho tetě nepomohly, rakovině podlehla a pohřbena byla v Neugersdorfu. Hranice se v roce 1951 neprodyšně zavřela, příslušníky finanční stráže vystřídali příslušníci Pohraniční stráže. Plischkovi mohli navštěvovat jen příbuzné, kteří se dostali do východního Německa. Pamětník si vybavuje návštěvu babičky Plischkové, která po vysídlení žila s dcerou u Magdeburgu.

„Jeli jsme tam v roce 1954 vlakem a cestou jsme se stavili u příbuzných v Drážďanech, které byly ještě totálně zlikvidované. Bydleli v domě, na kterém visely postele. Museli hlídat trámy, jestli se hýbají,“ popisuje podmínky v poválečném Německu a dodává, že z bomb, které spadly na dům, si udělali závaží na hodiny.

Otec byl pořád v práci

V roce 1950 nastoupil do první třídy do obecné školy v Rudolfově nad Ruprechticemi. Byla to jednotřídka a všechny předměty učil pan učitel Fibinger. Až ve škole se začal malý Walter učit češtinu, protože doma mluvili pouze německy. Do třídy s ním chodil syn národního správce textilní továrny, ve které pracoval jeho tatínek.

„Jmenoval se Urbánek a jeho táta odjel do Prahy, aby vyřídil pro mého tátu povolení pracovat v továrně, a vrátil se za 20 let z Jáchymova. Nevím, jestli to bylo kvůli tátovi, protože spolužák Urbánek se se mnou normálně bavil,“ sdílí vzpomínku, která ilustruje krutost doby po převzetí moci komunisty v únoru 1948.

Ta neskončila ani po úmrtí sovětského vůdce Stalina a po něm i Gottwalda v březnu 1953, na které má také vzpomínku – fotografii veřejného truchlení na místním národním výboru v liberecké části Kateřinky nedaleko jeho bydliště. „Nepamatuji se, že bychom si o tom říkali ve škole, ale pamatuji se, co se říkalo mezi lidmi. Že Gottwalda postřelili, když jel vlakem přes Podkarpatskou Rus.“

Rok poté se s rodiči z Ruprechtic stěhoval do Bílého Potoka v Jizerských horách, kam jeho otce přidělili na práci do textilní továrny. „Dostali jsme byt ve fabrice, takže byl táta pořád v práci. On byl odjakživa workoholik, i dřív odešel brzy ráno a vracel se až večer, takže jsem si ho v dětství moc neužil, a tady to pro něj bylo ještě jednodušší. Lidi hodili kamínek do našeho okna, a on už běžel něco spravit nebo pomoct,“ popisuje.

Za své pracovní nasazení se otec pamětníka dočkal v roce 1957 ocenění, když převzal odznak „Nejlepší pracovník v textilním průmyslu“ od tehdejší ministryně spotřebního průmyslu Boženy Machačové-Dostálové. Pamětník se domnívá, že jen díky tomu se mohl vyučit alespoň strojním mechanikem u okresního komunálního podniku ve Frýdlantu[1], ačkoli se toužil stát automechanikem. „Komunisté se snažili, aby z nás Němců nic nebylo,“ vysvětluje své omezené vzdělávací možnosti.

Dvaatřicet let jezdil sanitkou

Po vyučení nastoupil do frýdlantských Kovozávodů, které jako jediné v Československu vyráběly od roku 1959 domácí pletací stroj Dopleta. Jako seřizovač strojů ale pracoval krátce, protože musel narukovat na základní vojenskou službu. Původně měl odjet na Slovensko podle tehdejšího zvyku umisťovat Slováky na vojnu do Čech a Čechy na Slovensko, ale díky závodění na motocyklu se dostal do Žatce, kde býval armádní oddíl Dukla.

„Přišel jsem ke své posteli a na ní byla vizitka ‚Walter Plischke – řidič Tatry 111‘,“ vzpomíná se smíchem a dodává, že její kolo bylo velké jako on sám. Hned při prvním výjezdu s polní kuchyní do Mimoně se naplnila jeho noční můra – obří kolo Tatry začalo ucházet a on se je snažil marně vyměnit.

Ještě než se vrátil do civilu, zemřel v roce 1965 jeho tatínek. „Ještě stačil koupit v Bílém Potoce dům číslo 88, kam jsme se s maminkou mohli přestěhovat z továrního bytu,“ uvádí. Maminka pak v domě poskytovala ubytování Němcům, kteří do Bílého Potoka přijížděli na dovolenou z východního Německa.

V roce 1966 nastoupil jako řidič sanitky frýdlantské nemocnice, kde se osvědčil, když zaskakoval za svého kamaráda ze Svazarmu během jeho dovolené. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy měl dovolenou on a trávil ji u maminky v Bílém Potoce.

„Zažila válku, a tak se jí vůbec nelíbilo, když tolik letadel přelétalo nad Bílým Potokem směrem na Prahu,“ vzpomíná na srpen roku 1968. „Kamarád jezdil autobusem mezi Frýdlantem a Harrachovem, tak jsem se ho ptal, co se děje. Řekl, že v Desné Rusům vyskočila rychlost a nemohli zastavit s cisternou benzinu. Byl to fajrák, že nemohl projet kolem. Říkal, že je to špatné a fůra lidí v autobuse nadávala.“

Své bývalé ženě tehdy navrhl, aby se odstěhovali za příbuznými do západního Německa, ale nechtěla, protože tu měla rodinu. Samotnému se mu emigrovat nechtělo, a tak zůstal. Po tatínkovi byl workoholik, takže trávil většinu času v práci. Brával si služby navíc a v práci strávil i sametovou revoluci v roce 1989. Měl radost, i když klíčemi prý sám nezvonil.

Ačkoli se nesplnila jeho očekávání z porevolučního vývoje, nestěžuje si. Je spokojený s důchodem a v březnu 2024 žil se svou druhou manželkou v rodinném domě ve Frýdlantu. 

Poznámky

[1] Komunální podniky sdružovaly od 1. ledna 1949, kdy vešel v platnost první zákon č. 199/1948 Sb. o komunálních podnicích, soukromé živnostníky. Zřízením komunálních podniků komunistická vláda zlikvidovala soukromé podnikání, protože živnostníci zpravidla nepatřili k oporám nového režimu. Státem řízené komunální podniky převzaly zejména tyto živnosti: truhlářství, obuvnictví, elektro, kovosoustružnictví, zámečnictví, klempířství, lakýrnictví, malíře pokojů, zednictví, pohostinství, holičství a kadeřnictví a pohřební ústavy.