Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Pleva (* 1939)

• narodil se 6. listopadu 1939

• rodiče vlastnili podnik Sběrné suroviny, který komunisté v roce 1948 znárodnili

• v roce 1949 otce Jaroslava Plevu staršího na základě udání zatkli a soudili za údajné rozkrádání národního majetku; v letech 1949 až 1951 s ním proběhly celkem tři soudy

• v roce 1949 se musela rodina vystěhovat do Trutnova

• v roce 1951 soud otce odsoudil na dva roky vězení, otec však trest nenastoupil a pět let se skrýval doma

• v roce 1957 pamětník maturoval na gymnáziu v Trutnově, poté nastoupil do práce jako pomocný dělník na stavbě

• v letech 1958 až 1960 byl na vojně, po odchodu do civilu absolvoval večerní průmyslovou školu s maturitou v Trutnově

• v roce 1966 se oženil a od roku 1969 pracoval ve Vrchlabí

• od roku 1978 do roku 2002 vedl investiční oddělení Správy Krkonošského národního parku

• v roce 2023 žil ve Vrchlabí

Jaké to je, když se váš otec pět let skrývá doma? Když je vám dvanáct let, a nemůžete si domů vodit kamarády? Když je váš otec považován za zločince jen proto, že byl vlastníkem a šéfem firmy Sběrné suroviny? A když po pěti letech skrývání vtrhnou do domu estébáci s pistolemi v rukou a otce zatknou a odvedou?

Jaroslav Pleva tohle všechno zažil a podle jeho slov tyto zážitky silně ovlivnily nejen jeho dětství, ale i celý další život, například mu bylo dlouhá léta odepíráno další studium. Nikdy nevstoupil do KSČ, proti režimu však veřejně nebojoval. Chtěl totiž zabránit tomu, aby jeho děti měly stejné problémy, jaké zažil on kvůli tomu, že jeho otec byl „nepřítel režimu“. Příběh Jaroslava Plevy se tak vždy oklikou vrací k událostem padesátých let, která, jak se ukazuje, zapříčinila v osudu člověka silné doživotní trauma.

Život otce

Jaroslav Pleva starší pocházel z ševcovské rodiny od Vlašimi. Po přestěhování do Hradce Králové založil firmu na tehdy populární a žádané pletené svršky obuvi, které měly odbyt i v zahraničí. Výroba však skončila poté, co je začal Baťa vyrábět strojně. V roce 1931 otec založil v Hradci Králové firmu Sběrné suroviny, kterou vlastnil a vedl až do jejího znárodnění komunisty. Byl členem Sokola a hrál fotbal za hradeckou Slavii. Velmi dobře hrál také šachy a kulečník.

Sběrné suroviny

Sběrna již neexistuje. Nacházela se u železničního mostu přes Labe, na pozemku pronajatém od města. Obchodovali s kůžemi, ve kterých se otec i matka vyznali, ale i s jinými běžnými surovinami, jako například s papírem, hadry, kovy, sklem, kostmi atd. V areálu sběrny bydlela rodina v malém domku a za války měla kozu a koně. Později ve sběrně pracovali i trestanci, kvůli nimž musela být ve firmě zbraň, se kterou je musel formálně hlídat některý ze zaměstnanců. Ke sběrně vedla vlečka a na ni se přistavovaly vagony, do kterých se nakládaly všechny vytříděné suroviny. Jaroslav Pleva vzpomíná, že jako dítě „pomáhal“ při práci. Dělníci na otce i po letech rádi vzpomínali, protože se k nim dobře choval, a když bylo potřeba, pomohl jim i manuálně. Matka pracovala s dělnicemi celý den. Otec postupně vybudoval vztahy s velkými dodavateli i obyvateli Hradce Králové, kteří mu nosili materiál. Jeden ze zaměstnanců na to složil říkanku: „Jsi-li, hochu, dobrým Čechem, vytírej si prcku mechem, každý kousek papírku dej Plevovi na sbírku.“

V dubnu 1948 byl do Sběrných surovin nasazen národní správce Berný a později Horák, který se k rodině choval velmi špatně. Výměr o znárodnění však dostal Jaroslav Pleva starší až 30. dubna 1949 se zpětnou platností od začátku roku 1948. Proti zestátnění se neúspěšně pokoušel odvolat.

Tři otcovy soudy

Národní správce Horák (známý hradecký recidivista), dosazený do Sběrných surovin v roce 1949, se s Jaroslavem Plevou starším přirozeně nepohodl. Skončilo to tím, že ho Horák udal. V brzkém soudu (28. října 1949) byl otec odsouzen. V rozsudku stálo, že dával svým známým peníze, aniž by mu dali suroviny, a že nelegálně vlastnil pistoli. Tu měl ale Jaroslav Pleva starší legálně kvůli práci trestanců v podniku. Držení pistole mu povolil Krajský národní výbor Hradec Králové, protože republika potřebovala surovinové zdroje a pomoc trestanců byla nezbytná. Toto potvrzení se však pochopitelně před soudem „ztratilo“. Jak říká Jaroslav Pleva: „Přece by otec nebyl tak hloupý, aby nehodil pistoli do řeky, která byla hned vedle, kdyby věděl, že je to nelegální.“ Správce Horák soukromě rozprodával materiál a zval zaměstnance Sběrny do hospody, přičemž se mu podařilo je zpracovat, aby proti Jaroslavu Plevovi staršímu svědčili. V prvním rozsudku byl vyměřen trest: „Jeden měsíc tuhého vězení s jedním postem a propadnutí pistole.“ Měsíc si ale odseděl ve vazbě.

Prokurátor se však proti rozsudku odvolal a po roce, 17. srpna 1950, proběhl další soud. Do rozsudku přibylo, že si Jaroslav Pleva starší tajně schovával majetek. Jelikož byl ale podnik zestátněný se zpětnou platností, býval by si ho schovával ještě v době, kdy byl šéfem svého vlastního podniku. Byl mu přidán další trest: 18 měsíců vězení a navíc pokuta 20 000 Kčs. V této době se rodině podařilo se s otcem, který byl ve vazbě, krátce setkat díky známosti s dozorci, kteří přiváděli vězně do sběrny. V době soudu byla uvalena vazba i na matku a nedospělou sestru Jaroslava Plevy, zůstal tedy nějakou dobu doma jen s babičkou.

Jaroslav Pleva starší se proti rozsudku odvolal a 21. února 1951 proběhl třetí soud na základě odvolání prokurátora u Krajského soudu v Hradci Králové. Ten jeho odvolání odmítl a rozsudek ještě zvýšil na odnětí svobody na dva roky a pokutu 50 000 Kčs. Nově přibylo odebrání poloviny majetku.

Vystěhování a život na statku

Pro celou rodinu však bylo zásadní ještě další nařízení: ONV rodině vydal příkaz, aby se do tří dnů vystěhovala z Hradce Králové pro nepřátelský postoj k režimu, což mělo zjednodušit zabavování majetku firmy. Rodina byla nejdříve poslána do Kunštátu, který ležel v zdevastovaných Sudetech. Nakonec se jí povedlo díky vzdáleným příbuzným sehnat si bydlení v Trutnově.

V Trutnově žila rodina Plevových na statku. Bydleli ve špatných podmínkách, měli dvě místnosti, z nichž jedna nešla pořádně vytopit. Žili proto převážně v kuchyni. Používali společný suchý záchod a vodovod se studenou vodou. K bytu ale patřila část půdy, kde se mohl otec později skrývat. Po vystěhování do Trutnova pracovali rodiče v lese za velmi nízký plat. V roce 1951 dostal otec předvolání k nástupu trestu. Zde začíná pět let jeho skrývání. Jaroslav Pleva vypráví, jak doprovázel otce na vlak a potom odjel na prázdniny. K jeho velkému překvapení se s ním však shledal doma. „Teď si představte, přijel jsem z prázdnin, šli jsme s mamkou domů z nádraží. Máti mi nic neprozradila. Přišli jsme do kuchyně, rozsvítili a táta seděl u stolu. Nemůžu popsat ten šok. Vletěl jsem tátovi do náruče a brečel jsem radostí.“

Skrývání otce

Pamětníkův otec se doma skrýval asi pět let. Byl totiž přesvědčen, že se komunistický režim v brzké době zhroutí. Rodina si prošla těžkou zkouškou. S rodinou žila i babička, takže maminka živila celkem tři lidi. Matka nejdříve pracovala v lese, potom v mlékárně a následně v zelenině. Všechna zaměstnání byla velmi namáhavá, v mlékárně tahala pětadvacetilitrové konve s mlékem, v zelenině těžké bedny. Obě děti jí v obchodě podle svých možností pomáhaly. Práce v zelenině neměla dnešní výhody v podobě jižního ovoce z dovozu, kromě 1. máje a Vánoc se prodávala jen domácí produkce. Prodej hlídala soudružka z uličního výboru, která kontrolovala prodávané množství na osobu a také určovala prodejní dobu.

Otec nemohl z domu ven a zároveň se rodina snažila omezit vstup cizích lidí do bytu. To pro tehdy dvanácti- až sedmnáctiletého Jaroslava Plevu znamenalo, že k němu nemohli chodit kamarádi a i jiné návštěvy bývaly většinou krátké. Pokud potkal v blízkosti domu policistu, honem běžel za otcem, aby se šel schovat na půdu, protože přes den býval dole v bytě.

Několikrát se také stalo, že do domu někdo přišel a otec se nestačil schovat na půdu. Stál potom v kuchyni za kredencí a rodina se snažila návštěvu co nejrychleji vypoklonkovat. Ze začátku přišel několikrát do bytu exekutor a právě při jedné takové návštěvě tam byl i otec. Nebylo jiné řešení než ho zastlat do babiččiny postele, která stála v kuchyni. Když exekutor obcházel celý byt a zkoumal majetek, muselo jít o infarktovou situaci. „Byli jsme zkrátka pořád ve střehu a ve velkém napětí.“ Když rodina dostala obzvlášť silné podezření, že se něco nepříjemného chystá, otec se na několik dní schoval u svého holiče pana Baudische. O otci tak kromě rodiny a obyvatel domu věděl jen pan Baudisch a zubní lékař. Pro ostatní byl otec v zahraničí.

Otcovo zatčení

Někdy na podzim 1956, přesné datum pamětník v myšlenkách vytěsnil, si pro otce přišli ozbrojení příslušníci StB do bytu. Otce mohl někdo udat, ale Jaroslav Pleva přiznává, že někdo mohl mít dobrý úmysl: věděl, že otec by nemusel jít do vězení, a chtěl ukončit jeho skrývání a usnadnit rodině život. „Ten večer si pamatuji do detailu. Na rohu u hřbitova stál celý den cizí člověk, který statek hlídal. Když se zešeřilo, tak u bytu někdo zvonil. Byli jsme všichni doma. Odemkl jsem a otevřel dveře. Venku stáli estébáci s pistolemi a mířili na mě. Dva vešli do kuchyně, táta stál u kamen. Mířili na něj: ‚Ruce vzhůru!‘ Nasadili mu pouta a odvezli ho neznámo kam.“ Po zatčení následovala domovní prohlídka. Jaroslav Pleva si dodnes pamatuje, jak po prohlídce seděl na šicím stroji a nervozitou na něm úplně poskakoval. Otec se skutečně za několik týdnů vrátil, trest nenastoupil. Pro tuto radostnou skutečnost však není vysvětlení.

Rodina prý o soudu a vězení s otcem mluvila, ale děti tím nechtěla zatěžovat. Později Jaroslav Pleva se sestrou nechtěli znovu toto bolavé téma otevírat. O těchto událostech tedy pamětník se svým otcem nikdy osobně nemluvil.

Jaroslav Pleva (mladší)

Vyrůstal v Hradci Králové a po nuceném vystěhování rodiny v Trutnově. V mládí chodil do turistického oddílu, který fungoval jako Skaut. Z Hradce si pamatuje konec války: „Se sestrou Evou jsme chodili vítat sovětské vojáky, kteří jeli na Prahu na vozech tažených koňmi. Stály tam špalíry Hradečáků a Rusové házeli jablka a cigarety. Jednou jsme šli se sestrou po ulici kolem kasáren. Na konci ulice stálo vojenské auto s dveřmi otevřenými na chodník. Ve dveřích stál voják. Dřepl si, přitáhl si mě k sobě a něco mi dal do pusy. Poděkovali jsme a Eva řekla: ‚Víš, co ti dal?‘ V tom květnu jsem poprvé v životě ochutnal čokoládu. To jsou takové vzpomínky, u kterých brečím. Jak jsem později zjistil, čokoládu jsem dostal od amerického řidiče, jehož velitelé jednali v kasárnách s představiteli města.“

Školní léta

Jaroslav Pleva nastoupil po základní škole na gymnázium (jedenáctiletku), kde odmaturoval. Potom chtěl jít studovat stavařinu, složil přijímací zkoušky na nástavbové studium v Hradci Králové, ale kvůli kádrovému posudku nemohl nastoupit. Dostal příslib, že pokud prokáže svůj kladný poměr k pracujícímu lidu, na školu se dostane. Nastoupil tedy do Lenky n. p. v Mladých Bukách, pozdějšího Texlenu, kde pracoval jako přidavač na stavbě. Kádrovačka soudružka Chlupatá mu přesto po roce studium nepovolila. Místo toho tedy pamětník odešel na vojnu, kterou znovu vnímal jako příležitost, jak se dostat na školu, a proto ji podle svých slov bral vážně. Hodnocení z vojny bylo dobré, ale na přijetí to opět nestačilo.

Svoji snahu o studium se stále snažil prosadit, a proto dostal pozvání na výbor KSČ v Texlenu. Po delším pohovoru o jeho představách mu nakonec tehdejší ředitel Texlenu soudruh Šváb nabídl, že může jít studovat, pokud se zřekne svého otce. „Když jsem to slyšel, tak jsem jednoznačně odmítl. Řekl jsem, že mám tátu rád, že se vždy příkladně staral o rodinu a nevzdám se ho za žádnou cenu.“ Díky spolupracovníkovi ze stavební čety panu Hůlovi, který byl také členem výboru KSČ, mu nakonec přece jen bylo povoleno večerní mistrovské studium a později dostal i povolení zakončit studium maturitou.

Výslech

Jaroslav Pleva si velmi dobře pamatuje výslech, který musel absolvovat v šedesátých letech. StB tehdy sbírala materiál na bývalého vedoucího turistického oddílu, kam pamětník v dětství chodil. Vedoucí měl přezdívku „Starouš“ a údajně byl zatčen za nedovolené držení vysílačky a za to, že byl homosexuál.

Jaroslav Pleva vzpomíná, jak byl odveden do budovy soudu, kde měla StB sídlo, a zavřela se za ním těžká železná vrata. „Říkal jsem si – jak ta vrata za mnou zabouchnou, tak jsem se ztratil ze světa. Uvnitř neplatila žádná pravidla.“ Pamětník se snažil nevypovídat, ale když mu vyhrožovali fyzickým násilím, tedy když řvali, „že mu rozsekají držku, a ještě horší věci“, podepsal nakonec předloženou a upravenou výpověď. Se „Staroušem“ se prý ale později zdravil, výpověď tedy nejspíš nebyla pro soudní řízení důležitá.

Reflexe

„Po těch letech se komunistům podařila jedna věc – zlikvidovat moje sebevědomí a sebedůvěru. Za ta léta člověk pořád čekal od komunistů nebo od StB nějakou ránu. Situace se změnila, když jsem měl děti. Do té doby jsem si mohl vyskakovat, ale potom jsem se snažil, aby neskončily stejně jako já.“ Děti Jaroslava Plevy už osud jejich dědečka přímo nezasáhl. V roce 1968 se ztratily pamětníkovy kádrové materiály a on potom uváděl, že jeho otec byl dělnického původu. „Posudky jsem měl dobré a obě děti mají vysokoškolské vzdělání. Snažil jsem se je uchránit. Přiznávám se, že bych podstoupil všechno, abych děti uchránil.“

Další život

V šedesátých letech se nakonec Jaroslav Pleva dostal na dálkové vysokoškolské studium stavařiny. Jelikož už byl ženatý a pracoval na plný úvazek, studium po roce ukončil. Jak říká, po celodenní práci s přesčasy si sedl v nevytápěné místnosti k učení a většinou se probudil s hlavou na knize. Pamětník se přes zklamání z vysoké školy věnoval různým aktivitám. Závodně běhal na lyžích a střílel, hrál kopanou, angažoval se ve Svazarmu (Sokolovský a Dukelský závod) nebo dělal předsedu SRPŠ. Několikrát se ho různí lidé pokoušeli přesvědčit ke členství v KSČ, ale pokaždé to odmítl.

Na začátku sedmdesátých let získal práci ve Vrchlabí v Automobilových závodech, a to i s bytem. Po několika letech přešel do investičního oddělení Správy KRNAP, kde působil až do důchodu. Podílel se například na rekonstrukci staveb a infrastruktury v Krkonošském národním parku, na stavbě vyhlídky na Sněžce, dostavbě Rýchorské boudy, pomáhal s pokládáním elektrických kabelů v chráněných zónách apod.

Rok 1989

V roce 1989 byl Jaroslav Pleva podle svých slov nadšený, i když se bál, že se komunismus vrátí a všichni, kteří se během sametové revoluce angažovali, budou potrestáni. V roce 2002 odešel ze Správy KRNAP do důchodu a v rámci možností několik let pracoval u menších stavebních firem ve Vrchlabí. Žije ve Vrchlabí s manželkou Janou a často hlídá vnoučata.

Motto

Řekl jsem si dvě věci – nikdy nevstoupit ke komunistům a nikdy nezdravit „čest práci“. Pomohlo mi, že jsem chodil v zelené uniformě a zdravil „lesu zdar“.

Svá předsevzetí jsem dodržel na sto procent. Jsem si vědom, že problémy naší rodiny jsou oproti problémům například politických vězňů malicherné, ale i tak si myslím, že by se o nich mělo mluvit.

Redakční poznámka: životopisné texty byly autorizovány pamětníkem.