Jaroslav Pleva

„Tátu odvedli a potom estébáci, které jsem v Trutnově potkával, udělali domovní prohlídku. Takovou důslednost jsem už pak v životě neviděl. Každé triko, každou košili obrátili naruby a prohlédli včetně švů. Na stůl dávali všechno podezřelé. Odložili tam mince, co mi maminka kupovala, moji pokladničku, moje skautské nože, moji poplašnou pistoli… O estébácích jsem slýchal, že to byli takoví zloději, že co neukradli, to neměli. Ale musím říct, že tam tomu velel takový starší bělovlasý pán, ten určitě nebyl z Trutnova, ten byl z nějaké vyšší šarže, a ti kluci si nemohli vzít ani špendlík. Nechali to tam absolutně všechno a odtáhli.“

„Když byl táta ve vyšetřovací vazbě, tak z něj udělali chodbaře, aby nebyl pořád v cele. A maminka nějak – to je skoro zázrak – se domluvila s těmi šéfy věznice, že se na tátu můžeme podívat. Přišli jsme do věznice, tam byla taková kruhová velká místnost, která zřejmě ústí do chodeb k celám. Tatínek byl na druhé straně. Upozornili ho, že tam přijdeme. Zamával na nás, skočil na mříž, udělal přítah, znovu zamával a zas musel pryč.“

„Jeden člen výboru, soudruh ředitel Šváb, mně řekl, že mě pustí do školy, když se zřeknu táty. Když se zřeknu táty! Představte si to, to bylo hrozný! Já si pamatuju, že jsem tam seděl, lilo ze mě, úplně jsem cítil potůčky potu. Šlo mi o hodně, šlo mi o celý další život. Když jsem tohle slyšel, tak jsem jednoznačně odmítl, řekl jsem, že táta se o rodinu vzorně staral celý život, že ho miluju, a přece takového člověka já se nemůžu vzdát! A odešel jsem.“

„Někdo zazvonil. Protože byt byl vždycky zamknutý, aby nás někdo nepřekvapil. Já jsem šel otevřít. Dveře se rozlétly. Stáli tam dva estébáci s pistolemi v rukou. Vlítli do pokoje, tam viděli jenom maminku a mě, tak vlítli do kuchyně, protože určitě byli s dispozicí bytu seznámení. Tam u kamen stál táta. Já jsem vlítnul za těma dvěma estébákama. Vidím to jako dnes. Pistolemi mířili na tátu. ‚Ruce vzhůru! Ruce vzhůru!‘ řvali. Táta říká: ‚Musí to být?‘ No, bylo to. Samozřejmě mu nasadili pouta a odvezli ho.“

„Buďto se ten člověk dovnitř nepustil a vyřešilo se to na chodbě, anebo když už zkrátka musel do pokoje a do kuchyně, tak jsme se ho snažili zdržet v pokoji. V kuchyni jsme měli velkou kredenc. Za tou bylo místo a tam táta stál, tam se schovával. Vždycky nám to vyšlo. Babička měla v kuchyni postel, my jsme tam bydleli s babičkou. Jednou, to bylo, právě když tam byl ten Kolařík, představte si, když tam ten Kolařík vpadl a nemohli jsme už tátu dostat pryč, tak ho babička, jeho tchyně, zastlala do postele. Táta celou tu dobu, co tam ten hajzl likvidoval oděvy atd., tak celou dobu byl zastlaný v posteli.“