Ivan Pletan

„Denní režim byl takový, že ráno se vstávalo v šest hodin, mezi šestou a sedmou hodinou. Prostě každý se umyl nebo udělal prostě tu ranní hygienu tak, jak uměl a jak mohl. Možnosti tam v podstatě nebyly žádný, protože voda nebyla, to se sníh nabíral do nádoby, co jsem z ní jedl, nabral jsem sněhu, no a u toho kotle se to ohřálo. To byla voda. Do sedmi hodin se muselo se snídaní skončit, v sedm hodin byl nástup a šlo se na trasu, dělat. Nejprv se porážely borovice, pak se to kopalo, pak se dávaly pražce. Ty pražce se dávaly z těch borovic, co jsme káceli, tak se dělaly i pražce a pokládaly se na tu zmrzlou zem. Tak se dělala železnice. A to provizorní nejprv. Až teprve ta provizorní byla, tak jezdily železniční vagony, takové lehké na tu provizorní trať a lehká lokomotiva. Tak teprve potom vedle se stavěla trať stabilní. Za práci bylo jídlo. Podle toho, jak se plnila norma, tak podle toho také se přidělovaly potraviny. Pokud se norma nesplnila, tak bylo 300 gramů chleba na den, ráno kypja tok, to je vařící voda, do toho kostku cukru. Ten cukr nebyl kostkový, to byly homole, tak to oni uloupávali, každý dostal kousek homole a zapíjel kypjatkovým čajem. V poledne polévku dovezli na trasu a večer zase polévka. Pokud se plnila norma, tak potom ještě bylo další jídlo. Pokud se norma neplnila, tak jenom polévka byla. A polévka byla tedy mizerná. To se vařily ryby, prostě vývar z ryby nebo koně, tam se poráželi koně, který nebyli schopni tahat. Strava tedy byla mizerná.“

„Koncem února jsem byl propuštěný z nemocnice a byl jsem odeslán k druhé paradesantní brigádě. Druhá paradesantní brigáda se organizovala v Sovětském svazu z vojáků, který bojovali ze slovenského štátu, vzdali se a byla organizována paradesantní brigáda. Já jsem byl po propuštění z nemocnice do tý paradesantní brigády zařazen. Prodělával jsem výsadkářskej výcvik, skákal jsem – nejprv byly seskoky z padáku, s padákem z balonu, no a když bylo po úspěšných seskocích z balonu, pak už se skákalo z letadla nejprv beze zbraní, potom už s plnou polní, tak jak se bojuje. Ten výcvik byl v Jefremově nějak do konce dubna a od května do srpna už jsme byli přemístěni z Jefremova do Proskurova. V tom Proskurově pokračoval výsadkářský výcvik nadále, a to už jsme byli jako záloha, frontová záloha až do září 1944. V září 1944 jsme byli zasazeni u Dukly v prostoru Ilava, tam brigáda bojovala asi osm nebo deset dní. Já jsem v tý době byl šifrantem na štábu brigády a asi v polovině září brigáda byla stažena z fronty do Krosna na letiště a postupně byla přepravovaná na Slovenské národní povstání, protože na Slovensku vzniklo předtím 28. srpna 1943 Slovenské národní povstání. Brigáda byla připravovaná na přesun z Krosna na Slovenské národní povstání na Tri Duby. To je letiště u Zvolena, zvolenské letiště se tehdy jmenovalo Tri Duby. Postupně byla brigáda přepravovaná, tedy ti, co byli raněný, tak zůstali se léčit. Ti, co byli zdraví, tak postupně brigáda byla přepravovaná na Slovensko. Já osobně jsem byl přepraven 27. září letadlem na Slovensko a dělal jsem tehdy jako desátník, velitel osobní stráže generála, jak se jmenoval ten generál, to si musím najít, generál Viest. Jako velitel osobní stráže generála Viesta, 27. září. My jsme přistáli ještě na těch Trech Dubech, to ještě bylo možno přistávat. Pozdějc už potom nepřistávali a seskakovali. Přesun byl ze Zvolena do Banské Bystrice, tam jsem dělal jako velitel stráže štábu 1. československé armády na Slovensku.“

„Tak já pocházím z Podkarpatské Rusi, to byl za první republiky ten východní cíp Československé republiky. Tam jsem se narodil, tam jsem žil do roku 1939, kdy jsem 1. prosince 1939 utekl za hranice do Sovětského svazu. Narodil jsem se 19. října 1922 v obci Bukovec, okres Volové, Podkarpatská Rus. Tam jsem chodil do základní školy v Bukovci. No a po absolvování základní školy jsem absolvoval měšťanku. To byla, dneska tato škola neexistuje, ale bylo to něco mezi obchodní akademií, učitelským ústavem, nebo další nějaká střední škola. Byla čtyřletá, po základní škole. To byla takzvaná měšťanka. Po skončení měšťanky jsem potom dělal doma, pomáhal jsem v zemědělství. Rodiče měli dva hektary půdy, takže jsme měli dvě krávy a koně. Pomáhal jsem doma rodičům do doby, než jsem se potom rozhodl utéct za hranice. Proč jsem utekl za hranice? V roce 1939 Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři – horthyovci. Já jsem chtěl pokračovat ve škole na obchodní akademii. Ovšem neuměl jsem maďarsky, tak jsem nebyl v roce třicet devět přijat do obchodní akademie, proto jsme se sebrali ve čtyrech a utekli jsme za hranice, a sice 1. prosince 1939.“

„Nebyl jsem ovšem straníkem. Ve straně žádný jsem nebyl, byl jsem prostě bezpartijní. V tom Ostrovci byl můj známej dobrej, ještě z války, nějakej major Vursta. Zavolal mě a říká: ‚Ivan, ty musíš do strany, jinač se nikam nedostaneš.‘ Já říkám: ‚No jo, ale mně se nechce.‘ Můj táta říkal: ‚Heleďte, do žádný strany nechoďte, strany nechte straníkům, který tomu rozumí. Když tomu nerozumíte, tak do toho se nehrňte, nikdy.‘ Já jsem odolával, to už byl rok padesát šest. Říká: ‚Hele, potřebuješ taky do školy, na jinou funkci.‘ Nakonec já jsem to podepsal, v roce padesát šest. Byl jsem potom, to už byla vyšší funkce, přemístili mě do Budějovic už na divizi, tak jsem byl náčelníkem finanční služby divize, a to už jsem byl majorem. Tam byla předepsaná vysoká vojenská škola, už podplukovnická funkce. Tak tehdy já jsem, v roce padesát osm to bylo, tak jsem šel za velitelem divize a říkal jsem mu: ‚Já chci do akademie do Brna.‘ – ‚Na co ti to je?‘ Říkám: ‚Je tam předepsaná. Jestli to nebudu splňovat, přijdou z akademie a já půjdu a vám by se to taky nechtělo.‘ No, tak jsem ho přesvědčil o tom, aby s tím souhlasil. V roce padesát devět byl nábor, žádost šla na ministerstvo na kádrovou správu a z kádrové správy to vrátili zpátky, že berou jen do pětatřiceti let a že já už jsem starej. Mně už bylo v roce 1959 třicet sedm. Tak velitel divize mě zavolal a povídá: ‚Ivan, podívej se, máš to zamítnutý.‘ Já říkám: ‚Jo? Tak to tedy ne, to já se nedám.‘ – ‚A co chceš dělat?‘ – ‚Žádám jeden den dovolený a já si tam zajedu s nima pohovořit.‘ Říká: ‚Neber si dovolenou, ale napiš si cestovní rozkaz, já tě tam posílám a jeď tam.‘ Tak jsem jel do Prahy na hlavní kádrovou správu ministerstva obrany. Dostal jsem se tam za generálem, jak se jmenoval, už si nepamatuju. Prý, co chci. Říkám: ‚Já chci do školy a mě vy jste nepovolil.‘ – ‚Jak to?‘ – ‚Tady to je.‘ – ‚No jo, jste už přes pětatřicet let starý.‘ Já říkám: ‚Já si myslím, že existujou výjimky. Když moji vrstevníci studovali, tak já jsem prolíval svoji krev za tuto republiku. Já jsem bojoval.‘ – ‚Tak to je něco jinýho,‘ povídá. Zavolal náčelníka sekretariátu, aby to přepsal, dal do obálky, že s tím souhlasí a že dělá výjimku. No a tak souhlasil s tím, že půjdu do vojenskej akademie do Brna.“