Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Pleskačová, roz. Bendlová (* 1926)

• narozena 10. července 1926 v Nymburce

• koncem února 1945 Bendlovi schovali na půdě Žida Františka Picka

• studovala rodinnou školu a završila ji praxí v pražském módním salonu v roce 1947

• koncem 50. let byla Bendlovým vyvlastněna truhlárna

• za svého prvního manžela Jaroslava Žilika byla vdaná od roku 1948 do roku 1956, žili v Jablonci

• v letech 1958 až 1968 byla administrativní pracovnicí v nymburském sklenářství

• roku 1968 se podruhé vdala, za Oldřicha Pleskače, a porodila mu dceru, žili v Nymburce

• počátkem 90. let byl Bendlovým v restituci majetek částečně navrácen

Libuše Pleskačová je prvorozená dcera vyhlášeného nymburského truhláře Jaroslava Bendla a jeho ženy Marie. Jaroslav pevně vedl rodinný podnik i rodinné hospodářství, takže ani za války neměli Bendlovi úplnou nouzi. Pro pamětnici to znamenalo podílet se na péči o domácí zvířata a pro jejího mladšího bratra Jaroslava aktivní účast v truhlárně. Po splnění svých povinností se oba účastnili sokolských akcí a později se chodili bavit s ostatní nymburskou mládeží Na Remanenci. V protikladu k válce, která zuřila všude kolem, vládl u Bendlových až idylický klid, který však 28. února 1945 skončil.

Příchod pana Picka

„Ve dveřích se objevil malý skrčený člověk v mundúru, s plechovkou vody v ruce. Otec v něm poznal pana Picka, který v Nymburce míval velký oděvní podnik a v naší truhlárně si nechával dělat věci od dřeva. Otec ho pozval dovnitř, matka mu uvařila kafe a pak se rozmýšlelo, co s ním dál.“ František Pick byl totiž Žid, který utekl z pochodu smrti v Horním Slezsku a díky obratnosti a štěstěně se mu podařilo dostat se do Nymburka. Bendlovi se rozhodli, že ho ukryjí. Bylo tedy nutné vybudovat pro něj zázemí na půdě truhlárny a zásobovat ho potravinami a léky.

„Nikdo ale nesměl vědět, co se u nás děje. V truhlárně jsme měli pět zaměstnanců, takže musel být na půdě jako myška. Já se nebála, byla jsem mladá holka a měla jsem jiné starosti… Máma nám ale říkala, že kdyby přišli Němci a něco se dělo, musíme pryč. Utéct na nádraží a jet do jižních Čech ke známým. To bylo dohodnuté.“ Během tří měsíců, které do května zbývaly, se František Pick zotavil, spravil a pak už jen netrpělivě vyhlížel, zda se někdo z jeho rodiny vrátí z Osvětimi domů. Bohužel byl jediný, komu se to podařilo...

Konec války aneb „Davaj panenku!“

Když Nymburk opustili Němci, usídlili se v něm Rusové a zřídili si základnu na stejném místě – v hospodě. Kromě osvobození města mají Rusové v Nymburce na svědomí také mnohá hrubá narušení společenské etikety a násilnosti, čehož byla svědkem i Libuše Pleskačová. „Seděla jsem u okna, šila, přišel Rusák a řekl: ‚Panenko, pojď se mnou!‘ Řekla jsem mu: ‚Co blázníš?‘ a šila jsem dál. Vytáhl pistoli a vystřelil. Střela proletěla kolem mě do stropu. Voják utekl za ostatními do hospody. Když to táta zjistil, šel si stěžovat. Major nechal všechny nastoupit, ale už tam nebyl, byl asi někde schovaný.“

Když skončila válka, účtovalo se na mnoha frontách. Sousedi Bendlovým vytkli jejich čin, protože všichni v ulici mohli přijít o život. František Pick se své rodiny nedočkal, ale byl mu vrácen majetek a on založil novou rodinu. S novou ženou a dítětem se v prosinci roku 1948 vypravili na cestu do Izraele. Bendlovým přinesli na rozloučenou fotografii a už se nikdy více nesetkali.

Jak se žilo živnostníkům

Rodinné truhlářství bylo Bendlovým vyvlastněno a rodiče živořili. Bratr pamětnice prožil vojenskou službu v dolech a následně se stal vedoucím v truhlárně, čímž se rodině dostalo alespoň částečné satisfakce a kontaktu s kořeny. Libuše Pleskačová po válce dokončovala rodinnou školu, stala se švadlenou a strávila rok na zaučenou v módním salonu v Pařížské ulici v Praze, kde se výrazně zdokonalila a ze zkušeností, které zde nabyla, pak čerpala po celý život. Móda a odívání se staly její láskou a vyplňovaly její volné chvíle.

„Můj první muž byl o třináct let starší zubař a já se s ním přestěhovala do Jablonce. Měli jsme se dobře, vydělal peníze, koupil mi všechno možné, byl to fešák, ale všechen volný čas trávil ve společnosti a já byla doma sama. Děti jsme neměli. Tak jsem od něj po sedmi letech utekla. Všichni mi říkali, ať to nedělám, že mi nic nechybí, ale já jsem věděla, že ano.“ Libuše Pleskačová se rozvedla a vrátila se k rodičům. Měla však potíž získat zaměstnání a nakonec se stala pomocnou a administrativní silou ve sklenářství U Dobiáše. V samotě a v tomto zaměstnání setrvala deset let.

Druhý manžel pamětnice se jmenoval Oldřich Pleskač a kvůli svému selskému původu strávil devět let v Jáchymově. V roce 1968, v jejích dvaačtyřiceti letech, se jim narodila nečekaně počatá dcera. Prožili společně naplněný vztah, na který Libuše Pleskačová s láskou vzpomíná.

Poslední na Zálabí

„Ze staré generace jsem v tomto koutu už poslední. Pečují o mě sestřičky a žiji vzpomínkami. Těší mě, že můj synovec pokračuje v rodinné tradici a stále drží naši truhlárnu, kterou nám po revoluci vrátili. Letos slaví naše fabrika devadesát let, je jen o dva roky mladší než já.“