Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Plesarová (* 1929)

• narodila se 21. října 1929

• v době druhé světové války v místě jejich hospodářství žili němečtí vojáci

• v roce 1945 zažila bombardování Mladé Boleslavi

• po válce se Plesarovi přestěhovali do Sudet

• celý život pracovala v Jutě jako přadlena

• v roce 2024 žila v Poustce

Narodit se na konci 20. let jako jedno z dvojčat a nevážit ani kilo, to nejsou zrovna šťastně rozdané karty. S takovým osudem začala svůj život Blažena Plesarová, která přišla na svět 21. října 1929 ve středočeském Březně. 

„Sušili mě v troubě. Tím mi pomáhali, ale měli strach, že zemřu. Porodní asistentka říkala mámě, že kluk přežije, ale holka se nedožije rána. A holka přežila do víc než devadesáti,“ vypráví pamětnice svůj dramatický příchod na svět. Její bratr – dvojče ale navzdory předpovědi porodní báby neměl takové štěstí. Zemřel v šesti měsících na zápal plic. Pamětnice tak vyrůstala s dalšími deseti sourozenci, ona s bratrem se narodili jako pátí. Ve velké rodině musely děti odmala pomáhat svým rodičům. „Na stole byl list, na listě bylo: ty půjdeš umýt nádobí, ty půjdeš utírat, ty uděláš dřevo. A tak to bylo. Rozdělit jsme si to mohli, jak jsme chtěli, ale muselo to být hotové,“ vzpomíná na své dětství, které prožila na statku. V usedlosti nežili jen Plesarovi, ale společně tam hospodařilo dalších devět rodin. 

Vojáci nám dávali jídlo

Během druhé světové války se hospodářství stalo místem, kde přebývali němečtí vojáci. „Pořád se tam střídali. Jedni odešli na frontu a pak přišli zase noví.“ Desetiletá Blažena neviděla v německých vojácích hrozbu. Často se od nich s kamarády nechala i vozit. „Chodili jsme do lesa na dřevo, pak jsme to nosili z lesa domů. Donesli jsme to k silnici a tam si počkali, až pojedou vojáci z výcviku. Jeli na koních a brali nás s sebou domů. To bylo hodně často,“ vybavuje si pamětnice. Obyvatelé Března dostávali od vojáků i najíst. „Chodívali jsme na náměstí v Březně, měli tam kuchyně. Vojáci tam jedli, ale někteří to nechtěli, tak jsme si mohli přijít, aby se to nevyhazovalo. Bylo nás hodně, co jsme si pro jídlo chodili.“ Rodičům Plesarovým se nejprve nelíbilo, že si děti berou jídlo od okupantů, ale nic jim nezakazovali. „My jsme byli děti, nám to bylo buřt,“ odpovídá Blažena Plesarová na otázku, zda si uvědomovala, že si bere jídlo od nepřátel. „Za války moc jídlo nebylo, tak jsme byli rádi, že jsme si vzali, co bylo,“ vysvětluje. Později si pro jídlo začali chodit i jejich rodiče. „Když viděli, že je to skutečně dobré a šli tam ostatní, tak jsme šli taky,“ shrnuje stručně.

V době protektorátu tak díky pomoci vojáků velkou nouzí netrpěli. Na konci války ale Blažena Plesarová zažila nepříjemnou zkušenost, když na Mladou Boleslav, nedaleko jejího rodného Března, padaly bomby. Pamětnice tehdy ještě chodila do školy, ale na bombardování se šli podívat i učitelé. „My i naši učitelé jsme byli zvědaví, tak jsme se šli podívat. Vylezli jsme na továrnu, na Asapku. Ale my byli zvědavější, tak jsme utekli na Rasovnu, to byla taky dílna, a vylezli jsme na dva baráky nahoru. Tam jsme koukali, jak bombardují Mladou Boleslav,“ popisuje poslední týdny válečného konfliktu. V té době už v místě jejich bydliště vojáci nebyli, poslední posádka odešla v dubnu a další už nepřišla. I Plesarovi se brzy stěhovali. Po válce dostali přidělené hospodářství v pohraničí, stěhovali se tak do domu po odsunutých Němcích. 

V Jutě jsem zůstala dvaapadesát let

Rodina se přesunula do severočeských Pertoltic. V té době Blažena Plesarová už dokončila obecnou školu a brzy po stěhování začala pracovat. „Já a brácha jsme šli na zimu do továrny. Franta pak na jaře odešel, jemu se tam nelíbilo. Ale já jsem tam zůstala, mně to bylo fuk, už jsem byla na práci zvyklá,“ vzpomíná na své začátky v Jutě. V roce 1947 tam začala pracovat jako přadlena a ve firmě zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1999. „Každá jsme byla na své mašině a měly jsme tam 220 cívek. A ty cívky se musely přehazovat, celých osm hodin jsme je měnily. Každá měla čtyři kila,“ popisuje Blažena Plesarová, co byl její hlavní úkol. Práce to byla docela těžká a přadlenám hrozilo i to, že se při ní zraní. Ani pamětnice se neobešla bez zranění, ale nikdy nešlo o nic vážného. „Nebezpečné to bylo, musela jsem si dávat pozor na to, aby mě nevzala špulka,“ upozorňuje na to, co přadlenám při práci u mašin nejvíc hrozilo. „Kolikrát jsem si zranila ruku. Nechala jsem mašinu mašinou a mazala jsem pod vodu. Pustila jsem na to vodu, zchladilo se to, přestalo to bolet a šly jsme zase dělat,“ vysvětluje. Na dlouhé prostoje ve velké firmě na výrobu textilních vláken nebyl prostor. Přadleny musely poctivě pracovat celých osm hodin a pečlivě vyměňovat cívky. Na každou mašinu připadala jedna pracovnice, ale často u sebe měly někoho, koho musely zaučit. 

„To jsme nadávaly, protože jsme musely opatrovat a dávat pozor i na tu učnici, aby nám do toho nestrčila ruku. Protože ji to občas tak omlátilo, že měla ty prsty úplně modré,“ popisuje úskalí práce. Povolání by ale nevyměnila. „Líbilo se mi tam, dělala jsem tam 50 roků. A celou dobu jsem měla jedno zaměstnání,“ přiznává, že se zanedlouho stala v práci se spřádacím strojem odbornicí. S láskou vzpomíná i na kolektiv, který se v Jutě během odpracovaných let vytvořil. Ve firmě potkala i celoživotní přítelkyni: „Ilza byla čistá Němka, dali mě k ní v práci na zaučení. Ona mluvila německy, já česky, ale ve dvou dnech jsem byla vyučená,“ směje se pamětnice, že proškolování dříve asi nebylo tak poctivé, jak by mělo být. S Ilzou se ale staly přítelkyněmi na život a na smrt, později spolu i bydlely. 

Tanky jsme sledovali v Žitavě

Blažena Plesarová se o politiku nikdy nezajímala, nejdůležitější pro ni vždy bylo, aby měla dost práce a měla se dobře. Její rodiče nebyli v komunistické straně a ona jako mladá docházela do Socialistického svazu mládeže (SSM). Když v roce 1968 přijely do Československa tanky, překvapilo ji to. „Byli jsme na návštěvě v Žitavě a koukali jsme, jak přijíždějí. Nevěděli jsme, že jedou do Československa. To jsme zjistili, až když přejeli a motalo se jich pár posledních v Žitavě. Ti nám řekli, kam jedou, ale my jsme jim nechtěli věřit,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy bylo Blaženě Plesarové necelých 30 let, pracovala v Jutě, a když odezněl šok z příjezdu okupantů, její život se vrátil zpátky do normálních kolejí. Nástup normalizace nijak výrazně neprožívala. Stejně tomu bylo i v roce 1989 během sametové revoluce. Do protestů během změny režimu se nijak nezapojovala. V roce 1999 odešla do důchodu a od té doby je aktivní penzistka. V roce 2024 žila v Poustce na Frýdlantsku.