Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Plesar (* 1950)

• narozen 2. dubna 1950 v Hradci Králové

• vyrůstal v Poděbradech v protikomunistické rodině

• vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze

• okupaci Československa v roce 1968 prožil v Praze a Poděbradech

• účastnil se protestní demonstrace v Praze roku 1969

• po řadě zaměstnání v dřevopodnicích zakotvil v Bystřici pod Hostýnem

• zaměstnán v nábytkářské továrně TON

• účastnil se dění sametové revoluce v Praze i v Bystřici pod Hostýnem

• stál u zrodu Občanského fóra v Bystřici pod Hostýnem

• počátkem 90. let se stal generálním ředitelem podniku TON

• po privatizaci TON podnikal samostatně

• roku 2021 žil v Bystřici pod Hostýnem

Osudy členů rodiny Zbyňka Plesara (*1950) utvářely jeho životní postoje a předznamenaly i jeho vlastní osud. Po matce zdědil cílevědomost a po otci zručnost a výtvarné nadání. I přes celoživotní přístup nezadat si s komunisty se nakonec dokázal probojovat do pozice generálního ředitele podniku TON v Bystřici pod Hostýnem a během sametové revoluce spoluzaložil bystřickou buňku Občanského fóra (OF).

 

Lidé, kteří přišli s režimem do křížku, trpěli

Ve Zbyňkově rodině se tradovalo několik příběhů, které poukazovaly na nerovné zacházení s lidmi v době komunismu. Prarodiče Polákovi z matčiny strany, kteří žili v Pokraticích na Litoměřicku, byli po roce 1948 připraveni o vilu a sady meruněk. Dědeček Zdeněk Polák – pokratický starosta náležící k národním socialistům –přišel o společenské postavení a několik let musel dokonce po vystěhování do Poděbrad žít odděleně od své manželky, protože jejich společnému životu bránily tamější bytové podmínky a hlavně nevůle z vyšších míst.

Zbyňkova matka Jarmila, které druhá světová válka přerušila studium na pražském gymnáziu v Resslově ulici a vzpomíná si ještě i na ostřelování krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje během heydrichiády, po válce pracovala jako sociální pracovník v zemské komisi pro péči o mládež při Zemské školní radě a pracovně byla v kontaktu s Miladou Horákovou. Ta poté, co se zřekla svého poslaneckého mandátu, působila jako sociální referentka Ústředního národního výboru hlavního města Prahy. „[Horáková] matce otevřela oči, jako mladé holce. Mluvily spolu i o politice a motivovala ji, aby si dodělala školu – že teprve ve vzdělání se najde a může něco dokázat,“ říká Zbyněk.

Ani rodina ze strany jeho otce nebyla komunistickému režimu nakloněna. Jak otec, tak jeho bratr Otakar byli předválečnými skauty a i po zákazu Junáka v aktivní činnosti pokračovali. Za distribuci časopisu Junák ale skončil Ota za mřížemi. Jako jednu z nejstarších vzpomínek si Zbyněk vybavuje právě cestu za strýcem Otou do věznice. „Ještě jsem nechodil do školy, když jsme za ním jeli. Otci dovolili návštěvu, byl zavřený v Brně, tak to byl pro mne zážitek. Těšil jsem se na něj, tak jak mi ho táta líčil, do té doby jsem ho neznal. A když jsme přijeli, tak nás tam ti hajzlové nepustili. Udělali naschvál,“ vzpomíná Zbyněk na své zklamání. Druhý den se ale nakonec návštěva vydařila. Místo veselého strýčka ale na malého chlapce čekal třicetiletý muž, kterému věznění podlomilo zdraví, a všudypřítomní bachaři malému Zbyňkovi jen naháněli strach. Krátce nato byl strýc Otakar roku 1955 propuštěn milostí prezidenta Antonína Zápotockého. Nějaký čas pak žil v podkrovním podnájmu společně s malým Zbyňkem a jeho rodiči v Poděbradech. V 60. letech se mu dostalo rehabilitace a nakonec získal i slušné zaměstnání. 

 

Žižkov v Poděbradech

„Byl jsem tulák, utíkal jsem neustále do přírody. Pořád jsem někde sbíral brouky, lovil žáby a pořád jsem byl špinavej. Máma mě vždycky strčila pod pumpu na dvorku. Bylo jedno, jestli bylo jaro, nebo listopad,“ vzpomíná na podmínky jejich podnájmu ve vilové čtvrti na Žižkově v Poděbradech. „Dole byla tzv. paní domácí a my bydleli nahoře v podkroví, kde byla malá kuchyňka a ložnice. Tenkrát to byla vilová čtvrť, která byla postavena za účelem pronajímání pro lázeňské hosty,“ vysvětluje. Po roce 1948 ale byla část vil zabavena, nebo se jejich původním majitelům do domu nuceně umisťovali nájemníci.

Po definitivním zákazu Junáka k lednu 1951 se řada skautů přesunula buď do turistických, nebo do tělovýchovných oddílů. To byl i případ Zbyňkova otce, který vedl vodní skauty a později tělovýchovný klub Jiskra Poděbrady. Ve skautském duchu se organizovaly i letní tábory a zimní lyžařské pobyty. „Na klubu se scházela ‚buržoazie‘, děti drobných živnostníků, bezvadná parta. Otec byl nábytkář v Lysé nad Labem a Kovona měla tábor v Jizerských horách. Táta tam dělal hlavního vedoucího a všichni ti jeho [skautští] kamarádi tam dělali vedoucí. Jednou nás sebrali v noci a přepadli jsme druhý tábor,“ vzpomíná Zbyněk na výpravu, která skončila získáním trofeje v podobě vlajky tábora dětí zaměstnanců Národního divadla.

V době, kdy Zbyněk navštěvoval základní školu, si jeho matka i otec doplňovali při zaměstnání vzdělání. Matka pak navázala studiem na Vysoké škole zemědělské a zbytek života pak učila. Manželství Zbyňkových rodičů ale nevydrželo - když vycházel základní školu, rozešli se. 

 

Zlatá šedesátá na SUPŠ

Zcela nové obzory se Zbyňkovi otevřely ve chvíli, kdy začal dojíždět do školy do Prahy. Jelikož odmala tíhl k výtvarnému umění a jako dítě například rád sledoval dědečka, který maloval, přihlásil se na Střední uměleckoprůmyslovou školu (SUPŠ) na pražském Žižkově. Trefil se do pár šťastnějších let a období, během kterého bujela kultura a komunistické Československo se otevíralo světu. Na škole potkal řadu budoucích osobností – hudebníka a pozdějšího exulanta Jaroslava Hutku nebo výtvarníka Petra Síse. „Byl tam bezvadný studentský život. Studovalo nás tam jen asi šest po základní škole, většina byli starší, už vyučení. Byla to avantgardní škola, učili nás umělci. Studovaly se obory jako truhlářství, nábytkářství a hračkářství, ale byli tam taky třeba aranžéři, vlásenkáři, loutkaři. Byla to elitní škola. Na schodech se pořádaly text-appealy. Mezi kantory převažovali bohémové – byl to stát ve státě a už byl šedesátý pátý,“ vzpomíná. Maturoval roku 1971, to už ale byla situace docela jiná.

 

Rusáci nás přepadli! V tu chvíli se mi zdálo, že se nám babička zbláznila

21. srpen 1968 prožil v Poděbradech. Novinu o tom, co se děje v Praze, jim přiběhla povědět babička. Zprvu se lekli, co se jí stalo – tak se jim okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy zdála neskutečná. Když naladili vysílání rozhlasu, pochopili, co se děje, a když Zbyněk vyběhl nakoupit sunar pro svého malého bratra, v ulicích už se před obchody stály na všechno fronty. Když zajistil nejnutnější, vydal se do města s kamarády. „Přes Poděbrady Rusáci dlouho nejeli. Poslouchali jsme, co se děje jinde. Začalo se psát [po ulicích] a [vznikaly] letáky. Ty roznášela moje sestra. Psala jedno heslo: I David porazil Goliáše,“ vzpomíná. „Přes Labe [na druhém břehu] vznikly barikády. Rusáci se kolik dní do Poděbrad nedostali.“

Jelikož se atmosféra v Poděbradech zdála Zbyňkovi v porovnání s tím, co se ozývalo z pražského vysílání, příliš poklidná, rozhodl se s kamarády i přes protest matky vydat přímo do hlavního města. „Rozstřílený rozhlas a Muzeum, to jsme všechno viděli. Na ulicích byly rozježděné autobusy nebo tramvaje. Ten dojem byl hrozný. Lidé byli [v ulicích], snažili se protestovat, ale na mostech už všude byli ozbrojení ruští regulovčíci,“ popisuje.

 

Do života

Po neshodách, které přinášelo soužití s matčiným novým partnerem, našel Zbyněk azyl u poděbradské babičky a také z trucu odešel studovat na střední průmyslovou školu dřevařskou do Bystřice pod Hostýnem na Moravu. Zde se roku 1967 s novými přáteli podílel na organizaci kulturních akcí v rámci bystřického Time klubu. Pořádaly se bigbeatové koncerty a besedy. A také při nich potkal svou budoucí ženu Zdenu Bubílkovou, dceru důstojníka 311. bombardovací perutě RAF. Dlouho si jen psali a vzniku skutečného vztahu nepřála dálka, která mezi nimi vznikla. Po roce se totiž zase vrátil k pražskému studiu na SUPŠ – zprvu večerně, později dálkově – a od září 1968 nastoupil do prvního zaměstnání v libeňských loděnicích. „Tam ty odbory byly pro mě nová věc. Měli jsme schůze v jídelně. Protestovalo se proti Rusákům a později se říkalo, jak jednotlivé fabriky odpadají. Přišli tam nějací odbojáři z hloubětínské Tesly a pamatuju si, že celý podzim až do zimy, než se povedlo vedení vyměnit, Loděnice Libeň a Tesla Hloubětín byly tomu proudu věrné jako poslední,“ říká.

 

Osudová Bystřice pod Hostýnem

Po prvních dvou zaměstnáních, kde Zbyněk získal především manuální zručnost v práci se dřevem, se uchytil jako mistr v podniku Interiéry Praha ve Zlonicích u Slaného. Od poloviny 70. let tam žil už i se svojí ženou a ve Zlonicích se narodila i jejich dcera Michala. Brzy nato se rozhodli přestěhovat do Bystřice pod Hostýnem. Do domu, který postavil krátce před druhou světovou válkou Zdenin otec Vojtěch Bubílek. Velkorysá vila, jež byla necitlivě rozdělena k užívání pro jednotlivé podnájemníky, které Zdenině matce vnutil národní výbor, se konečně začala opět obývat tak jako dřív. 

Zbyněk, který si v předchozím zaměstnání udržel pozici nestraníka a naučil se nejít komunistům na ruku a prosadit si svou, se rozhodl podobně odvážně postupovat i při hledání místa na Moravě. Po prvotním „střetu s realitou“ v Podniku komunálních služeb v Holešově a odchodu na dohodu se pokusil s notnou dávkou sebevědomí o získání místa v podniku TON (Továrna na ohýbaný nábytek, dříve Thonet) v Bystřici pod Hostýnem. Ačkoliv měl hned zpočátku vysoké ambice, stejně musel projít provozem a doslova si osahat výrobu v podniku, který dodnes stojí za ikonickými židlemi číslo 14 a 18, jež zná celý svět a jejichž nadčasový design a téměř ani výrobní postup se nezměnily od poloviny 19. století.

Z pozice modeláře se Zbyněk později přesunul do oddělení Technicko-hospodářského normování a ještě později se stal technologem pro bystřický i jiné provozy TONu. I nadále se mu dařilo udržet si pozici, aniž by musel nutně vstoupit do KSČ. Odstup si udržoval i díky poslechu zahraniční Svobodné Evropy a na sklonku 80. let získal i bližší povědomí o Chartě 77 od svého mladšího bratra Vladimíra Helebranta, který koncertoval s Mikolášem Chadimou a pohyboval se mezi chartisty.

Pár let před sametovou revolucí nastal díky zásahu zvnějšku pro Zbyňka profesní zlom. Do podniku přišel tzv. VLK (Výbor lidové kontroly). Šlo v podstatě o hloubkovou kontrolu kvality výroby, ale i hospodaření. „Našli milion chyb a jejich vedoucí, vlčice, byla, všichni ti náměstci si mysleli, jací nejsou mistři, ale ona byla absolutně nad nimi. A zastavila výrobu, což byla katastrofa. Protože jen nový závod chrlil denně asi kolem pěti tisíc židlí a teď si představte, když vám dva dny nikdo neodvede výrobu – to jsou haldy židlí,“ vzpomíná Zbyněk na dobu, která ho vynesla do vyšší pozice – vedoucího nového závodu, ze které si nakonec troufl i na tu nejvyšší.

 

Chtěl jsem být u toho

Velkým zlomem se pro pamětníka staly události sametové revoluce. O dění v Praze se dozvěděl ze zahraničního vysílání a brzy se s kamarádem a kolegou inženýrem Pavlem Pecinou domluvili a vyrazili do Prahy připojit se k demonstracím, které spustila nespokojenost se zásahem proti studentům 17. listopadu 1989, pořádaným nově vzniklým Občanským fórem. „Byl to den, kdy měl prvně [vystoupit] Dubček (24. 11. 1989). Tak jsem si říkal, že tam musím být,“ vzpomíná. Vyrazili autem po pusté dálnici a zaparkovali u Hlavního nádraží. Cestou na Václavské náměstí si všímali jednotek Lidových milicí, kolem Melantrichu už byly davy lidí, a pak přišel průvod dělníků z Vysočan. „Poprvé byli v takové síle. Bylo to skutečně povznášející. Od ulice Na Příkopech přicházel průvod s transparenty, tak jak to měli nacvičené z těch prvomájových průvodů,“ usmívá se pamětník. „Vyslechli jsme projevy, ale Dubčekův mi byl proti srsti. (...) Pavel fotil, šli jsme na Národní třídu. Byly tam svíčky, tak jak se to dnes dává na výročí. A pak jsme šli do koordinačního centra OF do Mánesu, kde jsme na nich vyžebrali kazetu záznamu ze zásahu ze 17. listopadu,“ vzpomíná. Vybaveni plakáty a propagačními materiály se hustým sněžením protloukli v noci zpět domů a do rána oblepili „Tonetovku“ plakáty a fotkami, které ještě v noci kolega vyvolal. „Ti bolšáni z toho byli na mrtvici,“ říká. „A v jídelně byla televize, kterou půjčili z učiliště, a ve smyčce tam běžela ta kazeta.“

Ještě ten den se ustanovilo podnikové OF a ve stejný den městská buňka. První veřejné setkání proběhlo za účasti veřejnosti v prostorách hotelu Podhoran a setkalo se s pozitivní odezvou bystřické veřejnosti. Nejinak to bylo i v podniku TON. Pozitivní odezva se ale netýkala velké části komunistických špiček: „To byli mrtví brouci. Nevěděli, čí jsou a co bude. Ale nikdo v té době po nich nešel. Naopak jsme se snažili s nimi vše konzultovat a nejít na sílu. Hráli jsme si na demokraty až zbytečně.“

Dalším důležitým datem a milníkem se pak stala generální stávka 27. listopadu. „Když se chystala, tak za mnou přišli odboráři, že je všechno fajn a máme to v kapse. Hlídka hlídá sirénu, aby nám ji nevypli. Siréna se pustila a bylo jasné, že se půjde na město. (...) Z odezvy z ostatních bystřických podniků, Kovona, Impregna, bylo zřejmé, že všichni čekali, co TON,“ říká.

Revoluce vynesla pamětníka do vedení města, kam byl kooptován, a později i na okres – za OF působil v ekologické komisi. V prvních svobodných volbách pak kandidoval jako nezávislý kandidát. Ačkoliv získal poměrně vysoký počet hlasů, na vznik mandátu to v konkurenci s jinými, které zaštiťovaly politické strany a hnutí, nestačilo. Svou energii tedy investoval do snahy profesně postoupit.

 

Moje heslo bylo: Ukaž, co umíš!

Podnik TON po revoluci prošel velkou transformací. Změny začaly už v rámci tzv. přestavby roku 1988, kdy se TON stal státním podnikem. Po revoluci, když se otevřel obchod na Západ a naopak polevil odbyt do Sovětského svazu, bylo potřeba nezaspat a rychle se v nových podmínkách zorientovat. Na strnulost a staré pořádky, jež i v novém režimu setrvačností dál dovolovaly starému komunistickému vedení TONu dělat si věci po svém, upozornil pamětník otevřeným dopisem, který v důsledku vedl až k jeho nominaci na místo generálního ředitele a odchodu staré garnitury. Výběrové řízení se konalo v únoru roku 1992. „Řekli mi, že jmenování mi pošlou k 1. březnu 1992. A já říkám: ‚Víte, ne že bych byl netrpělivý, ale měl jsem za sebou zprávu z finančního úřadu, že ředitel spolu s ekonomickým náměstkem na všechny strany posílají peníze. (...) Já bych byl nerad, aby do března byla fabrika rozkradená úplně celá,“ vzpomíná. „Tak jestli vás můžu poprosit, blíží se 25. únor. Až budu některé z těch lidí odvolávat, aby si pamatovali, co to je ‚vítězství pracujícího lidu nad reakcí‘. To bylo v té době v každém kalendáři,“ připomíná datum, které si nakonec pro svůj nástup do funkce generálního ředitele vyjednal.

Ve funkci setrval několik let a podařilo se mu provést podnik privatizací. Před druhou vlnou vznikla v TONu dokonce podniková banka, a místo 13. a 14. platu získávali zaměstnanci obligace. Bohužel, představa o tom, že by „továrna patřila skutečně lidem“, jak o tom pamětník snil, ztroskotala na (celkem pochopitelné) nezralosti a nezkušenosti tehdejších zaměstnanců, kteří dali přednost finanční hotovosti a kupóny hned jak to bylo možné prodávali. Praxe, kterou pamětník poznal poprvé ve Spojených státech amerických a pak ji uvedla do života například tuzemská Rakona, tedy v Bystřici pod Hostýnem selhala. „Říkal jsem si, že jestli se mi takový stát ve státě povede, heslo ‚Všechno patří všem‘ byl můj sen. Říkal jsem si, že to konečně lidem začne říkat pane a budou si majetku jinak vážit. Snad už nebudou krást ze svého, protože se hrozně kradlo. (...) Kdyby se privatizace trochu urychlila a Pražáci to tak nezdržovali, tak by se v rámci privatizačního projektu akcie převedly do podnikového fondu a pak by se lidem vyměnily akcie za peníze,“ říká.

I personální změny v podřízených funkcích se podle svých slov snažil pamětník řešit na základě schopností a zkušeností zaměstnanců a ne na základě jejich dřívější stranické příslušnosti: „Jestli do strany někdo vlezl ze strachu, z prospěchu, kvůli dětem, mně je to jedno. Měl jsem jediné heslo: Ukaž, co umíš. Představoval jsem si, že veškeré strany se zruší, příslušnost k ‚ismům‘, a kdo je šikovný, bude šikovný a kdo je prospěchář, vypadne automaticky sám,“ říká.

Provést podnik turbulentním obdobím se nakonec povedlo, i když vše neskončilo tak, jak si pamětník představoval. Problematickým se stal především přerod podniku v akciovou společnost a také konfrontace s lidskou závistí a mstou v podobě udání a anonymních dopisů. V prvních letech pamětníkova vedení a rozvoje podniku se TON umisťoval kolem 20. místa v top 100 československých, později českých podniků. V letech 1992 a 1993 získal Zbyněk Plesar ocenění Manažer roku udělované Ministerstvem průmyslu a obchodu.

„Funkcí jsem měl milion, ale vždycky každému říkám, nejlepší funkce je dědek, to je moje největší radost,“ říká. Své vyprávění pak uzavírá slovy: „Moje děti vždycky žily v pravdě. Nikdo se nemusel zpronevěřit. Masarykovské ‚Nebát se a nekrást‘ je už dneska klišé. Já propaguju spíš tátovo: ‚S poctivostí nejdál dojdeš.‘ To vždycky říkal můj táta a já to říkal svým dětem a říkám to i svým vnoučatům.“