„Já si přesně pamatuju to datum, kdy jsem opouštěl republiku, to bylo 7. listopadu 1972. To tak zkrátka vyšlo, protože to na úřadech trvalo. Já jsem jen zaváhal, jestli to ti na hranicích nevezmou jako provokaci, že přesně v den slavného 55. výročí Velké říjnové socialistické revoluce opouštím svou socialistickou vlast. Tak takový jsem měl stihomam.“
„To byla svatba! To byl národní výbor na Dominikánským náměstí, vedle kostela, tam nějaká ženská s takovým ornátem, medailí a listiny slavnostní... Ta k nám pronesla: ‚Vaše děti již se dožijí komunismu.‘ A těch pár lidí, co tam bylo, tak ti úplně padali a drželi se za pusu, aby nevypukli ve smích. A já jsem si říkal: Co ta ženská kecá za blboviny, vždyť muselo být jasné, že šlo o účelový sňatek. Nebo ze sebe dělala takovou. Nebo byla taková přesvědčená komunistka.“
„V tom sedmašedesátým. Já jsem si potom uvědomil, že nikdo z mých veselých kamarádů ještě nežije na Západě, že na mě padla taková chmura, úplná deprese. Já jsem potom, snad jako neříkám jediný, ale moc nás nebylo, tak jsem potom, už jsem neplaval, ale přes italskou hranici, přes zelenou hranici, tam nebyla žádná železná opona. Jsem se tam plížil takovým porostem zpátky na Východ, do Jugoslávie. Tam jsem proklouznul nepovšimnut. Jestli byly nějaké hlídky na jugoslávské straně, to nevím. Zkrátka jsem se vrátil a šel jsem pokorně, se sklopenou hlavou na vojnu.“
„Já jsem měl slíbený, abych mohl dělat ten doktorát, tak jsem měl tam na jednom institutu zamluvené místo. Už jsem tam byl přijatý, že bych tam jako pracoval. To byl nějaký vědecký ústav, kde se zabývali studiem slovanských literatur. To bylo přesně vlastně to, to odpovídalo tomu, co já jsem chtěl studovat. To bylo v tom Malburgu, kde jsem žil. No a přišel Černobyl, a tam nějaký doktor Gedell, ten mě přijímal, ten se na mě tehdy šíleně naštval. Páč my jsme skočili do auta a ujeli jsme před tím černobylským mrakem do Portugalska. Hlavně kvůli dceři, které byl tehdy rok a půl. Tak jsme ujeli do Portugalska, a tím pádem jsem tehdy ztratil tohle místo v té vědecké knihovně, už zajištěné. Že jsem nenastoupil a že jsem zbaběle ujel před radioaktivním mrakem do Lisabonu. Tak vlastně z toho mého doktorandského studia sešlo.“
„A nejlepší bylo, u nás v baráku byla taková komunistická domovnice, která možná byla i donašečka tajné policie, která bydlela přímo nad námi. Ona nebydlela jako domovnice dole, ale nahoře vedle půdy. A ona četla noviny Rovnost, to byl tehdy komunistický deník, dneska je to jenom Deník. A ona to četla od svrchu dolů a odspodu nahoru a tam byly svatby. A já jsem měl tehdy jednoho kamaráda v redakci Rovnosti a já jsem tak utíkal. On vůbec o ničem nevěděl. A já jsem mu říkal: Prosím tě, toto, toto. Ale on normálně, to už bylo, on vzal dláto a vyrazil to, tehdy byly sázecí stroje, on to vyrazil z mašiny. Že Ladislav Plch a Marie Huserová mají svatbu v 11 hodin 11. června na národním výboře. Já jsem ty noviny bohužel ztratil, měl jsem je schovaný, poněvadž tam byla mezera. To vypadalo jako nějaká technická chyba.“
„Já jsem jel do Jugoslávie, to se dalo tehdy s občankou jenom. A já jsem plaval do Itálie. Strávil jsem šest hodin ve vodě, plaval jsem zbytečně obloukem, to ani nebylo zapotřebí. A tam, kdyby mě chytili, tak Jugoslávci by mě stejně neeskortovali do Československa. Oni by mně pohrozili – ty, ty, ty – a pustili by mě. To já jsem tehdy ještě nevěděl. Já jsem se ocitl v Itálii a tři dny jsem spal na pláži, v takovém kukuřičném poli tam poblíž. A na mě padla deprese, že tehdy z mé generace, v tom sedmašedesátým, jsem ještě nikoho neznal v emigraci. Ta vlna přišla až v osmašedesátým. A já jsem namísto, abych šel v Itálii na policii, abych se prohlásil za utečence a vyjádřil přání, aby mě poslali na australskou ambasádu – můj sen byl Austrálie... představte si, já jsem normálně po třech dnech přes zelenou hranici šel zpátky, kukuřicí, zpátky na Východ.“
První pokus o emigraci ztroskotal, cestu za svobodou otevřel až fingovaný sňatek
Ladislav Plch se narodil 18. června 1945 v Brně. V mládí byl juniorským mistrem republiky v plavání. Jeho otec ho donutil ke studiu průmyslové střední školy, ačkoli byl silně humanitně orientován. Poté nastoupil na Vysoké učení technické v Brně, studium ale nedokončil. V roce 1967 emigroval přeplaváním moře z Jugoslávie do Itálie. Z emigrace se však vrátil už po třech dnech. Na výletě po Rumunsku se seznámil s Fridrichem Deichertem, který mu „dohodil“ západní Němku Marii Huserovou, se kterou se Ladislav fingovaně oženil 11. června 1971. Povolení k vystěhování dostal o rok a půl později. V Německu se živil příležitostnými pracemi jako dělník, později jako technický kreslič. Ve večerní škole si dodělal maturitu a ve čtyřiceti pěti letech dokončil studia své vysněné filozofické fakulty, kde vystudoval slavistiku, anglistiku a dějiny. V roce 1992 se vrátil zpět do vlasti. Pracoval jako překladatel, publicista na volné noze a pedagog. V roce 2024 žil se svojí manželkou Marií de Fátina Baptista Nery Plch v Brně v Kamenné kolonii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!