Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Plajner (* 1931)

• narodil se 26. června 1931 v rodině náčelníka Junáka Rudolfa Plajnera

• dětství v Holešově a Praze

• 1939 – aktivní skaut do zákazu hnutí

• 1939–1945 – v Holešově, otec zapojen do odboje

• 1945–1948 – obnova skautského hnutí

• 1947–1948 – studium na Lycée Carnot v Dijonu

• 1950 – maturita

• studium na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze

• 1954–1991 – zaměstnán ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky v Praze

• 1968–1970 – vedl skautský oddíl do zrušení Junáka

Jen s malou nadsázkou Oldřich Plajner říká, že u jeho kolébky stály sudičky se skautským šátkem kolem krku. Jeho život předurčilo, že se narodil do rodiny Rudolfa Plajnera (1901–1987), významné osobnosti českého skautingu a činovníka Junáka. „To, že se skautingu u nás doma vše podřizovalo, dokazuje, že v době mého narození se otec účastnil skautského jamboree,“ usmívá se pamětník.

Skautem od dětství

Dětství strávil střídavě v Holešově a v Praze, kam se Plajnerovi přestěhovali, když byl otec zvolen náčelníkem Junáka. Po zákazu skautské organizace nacisty se rodina vrátila do Holešova, kde se otec mohl snadněji skrýt z obav před perzekucí, která vlastenecké organizace, především Sokol, postihla ze strany německých úřadů. Otec, který vyučoval na holešovském gymnáziu, se zapojil do odbojového hnutí a pracoval jako spojka několika partyzánských skupin, které v okolí Holešova operovaly. „Pamatuji si dobře na vycházky do lesa, které jsme s otcem podnikali. Místo obyčejné volnočasové aktivity šlo spíš o průzkum terénu pro potřeby odboje,“ vypráví pamětník. V roce 1942 byl otec na několik měsíců zatčen, ale poté bez obvinění propuštěn.

V roce 1945 se Rudolf Plajner aktivně zapojil do obnovy skautského hnutí, jehož druhý život trval ovšem jen krátce, do opětovného zákazu komunistickou mocí. Pamětník byl v té době, stejně jako před válkou, sám skaut. O univerzálnosti a rozšíření ideálů skautského hnutí se osobně přesvědčil během svého studijního pobytu ve Francii – gymnaziální ročník 1947–1948 strávil jako student československé sekce proslulého lycea Carnot v Dijonu. „Francouzsky jsem při příjezdu příliš neuměl, ale rychle jsem se učil. Byl jsem ovšem přátelsky přijat francouzskými skauty, kteří mě brali na výpravy, a díky nim jsem se brzy zapojil,“ líčí Oldřich Plajner.

Předurčen nesložit maturitu

Po návratu do Československa v létě 1948 pokračoval ve studiu a poté chtěl vstoupit do diplomatických služeb. O maturitě, které ho čekala v roce 1950, říká, že „byl předurčen k tomu, aby ji nesložil“. Tehdy vadil jeho studijní pobyt v kapitalistické zemi, jeho aktivní skauting a v neposlední řadě i otcovy aktivity během obnovy skautského hnutí. Za svou činnost byl otec v roce 1949 na tři měsíce zadržen. Obviněn nebyl, ale musel odejít z holešovského gymnázia a kratší dobu pracoval v dělnické profesi. K povolání učitele se otec později vrátil, ovšem na základní škole mimo Holešov. Přesto pamětník zkoušku složil, ale místo plánů na diplomatickou kariéru nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování vysoké školy sice dostal umístěnku do ČKD, ale na burze ji vyměnil za místo ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1991.

V ústavu prožil první prověrky a čistky na konci padesátých let a několikrát byl vyzván ke vstupu do komunistické strany, což odmítl, ačkoli jeho vstupem byla podmíněna možnost obhájit kandidátskou práci. Začátkem šedesátých let měl možnost absolvovat stáž v Japonsku. „Původně jsem byl shledán kádrově nezpůsobilým, ale po prověření jsem nakonec povolení ke stáži dostal. Tentokrát se ovšem změnila naše rodinná situace – manželka čekala dvojčata, takže jsem místo cesty do Japonska zůstal v Praze a staral se o staršího syna,“ usmívá se pamětník. V ústavu zůstal i po prověrkách v roce 1970, kterými musel projít i jako nestraník, protože pracoval ve výzkumu prováděném ve státním zájmu. Upozorňuje na stálý nedostatek financí, zázemí, moderních technologií i na nemožnost kontaktu se zahraničními kolegy. Omezující podmínky odsouvaly výzkum v socialistických zemích ve srovnání se světem na druhou kolej.

Příliš aktivní otec

Ačkoli ještě na konci šedesátých let sám vedl dětský skautský oddíl, přiznává, že z většího zapojení do skautských aktivit a především do vedení organizace se vyléčil „odstrašujícím příkladem svého aktivního otce“. Naráží tak mimo jiné na to, že jeho otec Rudolf Plajner se velmi angažoval na konci šedesátých let při obnově Junáka. Tato jednání ovšem skončila v roce 1970, kdy byla skautská organizace začleněna do Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže. „Dohodu o sloučení Junáka s Pionýrem podepisoval otec. Tehdy dostal na vybranou – buď podepíše, a pokud ne, tak bude Junák prohlášen za protistátní organizaci a proti jeho členům bude vedeno trestní stíhání,“ vysvětluje Oldřich Plajner. „Otec mohl nepodepsat, ale nechtěl vystavit perzekuci členy skautské organizace,“ dodává. Bezprostředně po podpisu Rudolf Plajner na svou funkci rezignoval a stáhl se do ústraní. Poslední léta svého života strávil v Lukách pod Medníkem a zemřel v roce 1987.

Oldřich Plajner se dočkal i třetí obnovy Junáka po roce 1990, kterou přivítal, ale sám se jí už neúčastnil. Přesto skauting ovlivnil jeho život, dodnes rád cestuje po republice, řečeno jeho a ostatně i skautskými slovy: „jezdí na výpravy a na čundry“.