Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludgarda Plačková (* 1929)

• narozena 22. února 1929 v rodině sedláka v Hati na Hlučínsku

• v letech 1936–1938 svědkyní budování československého opevnění

• 1938 zažila československou mobilizaci a následně příchod německé armády

• dostala německé občanství a začala chodit do německé školy

• všichni tři bratři postupně narukovali do wehrmachtu

• v dubnu 1945 zažila boje ostravsko-opavské operace na Hlučínsku

• byla svědkyní události, kdy ruský voják zastřelil místní dívku

• po osvobození zažila perzekuci části obyvatel, museli nosit N, nesměli k volbám

• nesměla pokračovat ve studiu na gymnáziu v Hlučíně

• po roce 1948 byla svědkyní násilného zestátňování půdy a kolektivizace

• 1953 otec uvězněn, matka nuceně vystěhována do středních Čech

• 1956 návrat těžce nemocného otce z vězení

• do roku 1985 zaměstnána jako ošetřovatelka dobytka

„To byl bratr Josef zrovna před obklíčenou Varšavou. Německá armáda obléhala město, vojáci tam leželi a nikoho nesměli z Varšavy pustit. A najednou se tam zjevil člověk s malým chlapcem. Dlouhé vousy, dlouhé vlasy a vypadal jak žid. Přišel a prosil, jestli by nemohl s klukem utéct pryč, že je ve Varšavě postřílejí. Bratr je pustil a oni zmizeli ve tmě.“

Tři bratři ve válce

„Josef, Karlík, Alois byli mojí starší bratři. Prali se o mě, všichni mě rozmazlovali, a když přišla válka, ničeho jsem se nebála. Měla jsem tři velké bratry, tak proč bych měla mít strach?“

„Jenže netrvalo dlouho a bratři byli pryč. Když můj nejmilejší Karlík odcházel na frontu, všichni plakali. Brečeli jsme, už když rukoval bratr Josef. Kluci šli do války a nikdo nevěděl, jestli se ještě uvidíme. To byla hrozná bolest. Karlík rukoval do Diedenhofenu ve Francii. Dostal lístek s povolávacím rozkazem a tam se měl hlásit. V tom Deidenhofenu, ale nebyl dlouho. Nakonec skončil na frontě v Africe.“

„Nejmladší Alois rukoval do wehrmachtu jako poslední, ale jako první zemřel. Onemocněl v Rusku žloutenkou a byl dlouho v nemocnici. Potom ho poslali na zotavenou domů. ‚Matko, co máte doma?‘ ptal se primář česky a máma, že zemědělství. ‚Tak se nebojte, syna vykurýrujete. Dávejte mu smetanu a mléko.‘ Tak máma teda Aloise kurýrovala a tak dobře ho vykurýrovala, že šel zase na frontu a tam zůstal. Ta vesnice se jmenuje nějak jako Šivodovka. Nedaleko Vitebsku. Jakási Šivodovka… …tam padnul. Kulka mu prostřelila hlavu.“

„Bratr Josef dostal zase zásah do nohy, byl raněný a nemohl utíkat, jenže ruský voják už ho držel za batoh. Byl tam naštěstí hodně příkrý sráz a tak se Josef z batohu vysmekl, skutálel se z toho srázu a tam už byli Němci. Rus byl zvědavý, co v tom batohu asi je, začal ho prohrabávat a nechal bratra na pokoji.“

Češi ve wehrmachtu

Když se v říjnu 1938 stalo důsledkem Mnichovských dohod Hlučínsko součástí německé třetí říše, dostala tehdy devítiletá Ludgarda německé občanství, stejně jako všichni obyvatelé Hlučínska. Čeští učitelé, četníci i úředníci museli z Hlučínska odejít, začalo se platit markou a děti se učily v německých školách. Muži začal podléhat branné povinnosti a okamžitě po začátku války rukovali do wehrmachtu.

Naprostá většina Čechů, kteří byli nuceni bojovat na straně hitlerovského Německa, sloužila s hodností řadových vojínů nebo jako pomocníci u Říšské pracovní služby. Historik František Emmert o tom v knize „Češi ve wehrmachtu“ píše:

„Pro dnešní veřejnost je téměř zapomenutý a pro mnohé neznámý fakt, že za druhé světové války sloužily v německé armádě tisíce vojáků české národnosti. Nejednalo se přitom o sudetské Němce ani o členy smíšených rodin ani o poněmčené kolaboranty, ale přímo o rodilé Čechy. A to navzdory Hitlerovu přesvědčení, že „žádný Čech není této cti hoden“.

„Přesto Češi bojovali v německých uniformách na všech frontách po celou válku. V Rusku, ve Francii, v Itálii, v Africe. A u všech hlavních druhů zbraní. U pozemního vojska, protiletecké obrany, námořnictva i letectva. Čeština se stala společně s polštinou a lužickou srbštinou nezřídka jazykem komunikace mezi německými vojáky, ne všichni uměli německy.“

„Jen málokterý Čech přitom udělal vojenskou kariéru. Většina zůstávala po celou válku jen obyčejnými vojíny, což odpovídalo jejich pozici nedobrovolných odvedenců. Mnozí navíc z wehrmachtu dezertovali, a pokud to bylo možné, vstoupili do československých zahraničních jednotek. Bezprostředně po válce, ale i po únoru 1948, nebyli tito čeští veteráni prohlášeni za zrádce, současně však ani za oběti nacismu.“

„Ani jedno ani druhé se tehdejším režimům nehodilo do vytváření ideálního obrazu vzdorujícího národa, který si „s německými ozbrojenými složkami nijak nezadal“. Služba Čechů ve wehrmachtu se neměla stát součástí oficiální historiografie. Proto bylo třeba tuto kapitolu moderních dějin zamlčet. Avšak stalo se! Češi ve wehrmachtu opravdu sloužili. Mnozí z těchto veteránů dodnes žijí.“

Rusové zastřelili Hildu

„Němci odešli, nebyl tu nikdo, ale brzy ráno přišli k nám na statek Rusové. Vlezli do sklepa, všechno prohledali, jestli u nás není nějaký voják, a zase šli dál. Ti první šli hned dál a potom přišli další. Měli dělo a to dělo postavili do našich vrat. Tam, jak jsou vrata ze dvora na cestu, tak tam postavili to dělo.“

„Prasata, slepice i kačeny Rusové pozabíjeli a sebrali. Jen jednu husu, která seděla na vejcích, tu nám ve chlívku nechali. Tu ani Rusové nevzali. Všechno ostatní ale bylo pryč. Všechna prasata, všechnu drůbež, všechno sebrali. Ještě jednu prasnici, která byla březí, tu nám také nechali.“

„Dostali vodku a byli všichni ožralí. U nás doma byl klid, protože u nás na statku se ubytoval ruský generál. Tak šli k těm domkům dole pod námi a tam dělali svinstva. Tam znásilňovali holky a zabili Hildu. Ožralí začali střílet ve sklepě, ve kterém byla schovaná, a trefili holku do hlavy. Byla jí šestnáct. Stejně, jako mně.“

„A když zemřela, vzala matka mrtvou Hildu na ruce a přišla s ní k nám. Brečela, nesla mrtvou dceru a za sukni se jí držel nejmladší chlapec. ‚Dnes v noci mi Rusové zastřelili dceru…‘ U nás bydlel ten generál, tak tam byl klid. Svolal vojáky a ptá se matky s Hildou na rukách, který to byl. ‚Ten to byl!‘ ukázala na jednoho z nich. Nevím, jestli to generál myslel upřímně, nebo to udělal, jen aby se neřeklo, ale dal tomu vojákovi dvě pořádné facky. S každé strany jednu. Hilda byla mrtvá a on dostal pár facek.“

Pro Karlíka do Německa

„Bratr Josef zůstal po válce v Německu, Alois už byl mrtvý a Karlík skončil v americkém zajetí. Odvezli ho do Ameriky, a když se vrátil zpátky, byl také v Německu. Kdosi mu řekl, že doma jsou všichni mrtví, že Hlučínsko lehlo popelem.“

„Jela jsem s matkou tajně za Josefem do Německa a našli jsme tam Karlíka. Jenže nejdřív jsme se museli dostat přes hranici a pak zase zpátky.“

„Šlo nás více. Byla už tma a průvodce říkal, abychom našlapovali potichu. Tak jsme tedy našlapovali potichu a on věděl, kudy se dostaneme přes hranici do Německa. A když jsme tam byli, všichni jsme si lehli na zem a trochu si odpočinuli.“

„Cestou zpátky jsme táhli tašky a kufry a šli jsme do Československa. Jenže hlídka na hranici nechtěla Karlíka pustit. Měli jsme od nás z Hati z národního výboru doklady, že mají Karlíka pustit, že se vrací domů. Jenže na celnici v Aši ho pustit nechtěli. Matka teda, že nikam nepůjde, že se bez Karlíka odtud nehne.“

„Tak nakonec zavolali z Aše nějakého českého důstojníka, nebo co to bylo a on se na ně obořil. Proč prý dělají takový cirkus? Proč té ženě nepustí syna, aby mohli jet domů? A tak Karlíka pustili a my jsme šli do Aše na nádraží a přijeli jsme s Karlíkem až do Hati.“

Karlíkova smrt

„Vrátili jsme se s Karlíkem domů na podzim roku 1947. Všichni Karlíka vítali. Táta, strýc, všichni známí. To bylo radosti, že je Karlík doma. Jenže Karlík pořád pokuckával. Tak ho doktor Petr vzal do Bohumína na rentgen.“

„Žíly kolem srdce měl zanesené pískem. Máma to viděla na snímku z rentgenu. Byl to jemný písek ze Sahary, kde byl Karlík na frontě. Hned ho operovat nemohli, ale říkali, že asi za rok to půjde. Jenže toho už se Karlík nedožil. Několik zrníček písku se uvolnilo, vniklo mu do srdce a Karlíka trefil šlak… Karlíček nám zemřel.“

„To byla rána. Mysleli jsme, že všichni zemřeme. Takový kluk.“

„Byla jsem u toho, když umřel mámě v náručí. Otec byl na poli. Letěla jsem pro něj, ale už to nestihnul. Přiběhl na dvůr s koňmi, zahnal je do maštale i s chomouty a spěchal za Karlíkem. Ale Karlíček už byl mrtvý, Karlíček už o ničem nevěděl… Tak jsme přišli o kluka. Kvůli té Africe zasmolené.“

Týrání a pohřeb hokynáře Vitáska

„V roce 1946 byly volby, ale my jsme k těm volbám nemohli jít. My jsme dokonce ani nakupovat nemohli přes den, ale až k večeru, abychom se nepotkávali s ostatními lidmi z Hati. Matka s otcem museli nosit označení, jako že jsou Němci. Já ne, já jsem byla ještě mladá. Ale oni ano. Když šli do vesnice, museli mít na prsou přišitý bílý kruh s černým tiskacím N. Kdo měl to N, ten nesměl ani k volbám.“

„Majitele obchodu Karla Vitáska obvinili, že za války prodával zboží Němcům. To byla ale přece logická věc, že jim prodával, když přišli a chtěli nakupovat. Co měl dělat? Tak toho Vitáska odvedli na poštu a tam ho týrali. Pověsili ho hlavou dolů a strhli mu nehty z nohou. Tak ho trýznili. Četníci a lidé z Hati to byli.“

„A když ho takhle zmrzačili, odvezli ho před obchod, položili na schody a byli s ním hotovi. Tak na poště týrali více lidí. Netrvalo ani dva roky a Karel Vitásek na to trýznění zemřel. Pohřeb musel mít před sedmou ráno a ta naše vláda, která vládla v Hati, nařídila, že mu ani zvony nesměly zvonit. Jeho žena šla na pohřeb a vedla sebou za ruce jejich dvě děti. Na každé ruce zavěšené jedno malé děcko.“

Otec za sklem vypadal strašně

„Zatímco jsem byla v porodnici, zavřeli tátu. Přišli pro něj četníci a odvezli ho do Hlučína. Za to, že byl sedlák a nepodepsal vstup do JZD. Vrátila jsem se domů, ale táta už tam nebyl.“

„Matku poslali na státní statek do Miletic ve středních Čechách. Vyhnali nás z domu, nějaké věci naházeli na vůz, posadili tam mámu a odvezli ji pryč. Seděla jsem v příkopě s děckem v náručí a dívala se za nimi.“

„Otce odsoudili za to, že nechtěl do JZD. Nasadili mu takové odvody z hospodářství, které nikdy nemohl splnit. Všechno nám sebrali a ještě otce zavřeli. Z Ostravy ho dovezli na Pankrác a potom do Plzně na Bory. Tam ho to v lomu zasypalo. Kamení mu zavalilo nohy. Nemohl pracovat a tak ho odvezli do věznice v Ilavě.“

„V té Ilavě nás odvedli do takové tmavé místnosti a tam za sklem seděl táta a dva policajti u něj. Vypadal strašně. Vyptával se, jak se nám daří, co dělá malá a za pět minut byla návštěva u konce. Tátu odvedli a my jsme šli zpátky na nádraží a jeli zase domů do Hati.“

„Ve věznici dělal saniťáka jeden biskup z Nitry. Také tam byl zavřený. Chodil za tátou, modlil se s ním a povzbuzoval ho, aby vydržel. ‚Ty musíš chtít vrátit se domů. Ty musíš chtít přežít. Ty se nesmíš vzdát,‘ říkal tátovi. Večer chodil ten biskup do sklepa, kde bylo uskladněné kysané zelí a nosil otci vodu z toho zelí. Aby se napil, protože otec měl horečky. Tak náš táta přežil v Ilavě tři roky. Na té vodě z kysaného zelí a na těch modlitbách.“

„Když měli otce pustit, vzali jsme deku, bandasku s čajem a jeli pro něj do vězení. Když jsme přijeli do Ilavy, prosila jsem četníka na bráně, jestli by nemohl pustit otce o pět minut dříve. Aby nám neujel vlak. Ale on, že to nejde a tak jsme čekali. Potom přišli, že máme jet klidně domů, že nám tátu zítra přivezou sanitkou až do Hati. Já na to: Co! Mám tu nechat tátu ještě přes noc? Už tady byl dost dlouho! A kdybych si ho měla odnést, když nemůže chodit, tak si ho na to nádraží odnesu. Ale tady ho nenechám!“

„Až doma jsme pak zjistili, v jak hrozném je otec stavu. Když ho to zavalilo v lomu, nikdo ho neléčil. Celé tři roky seděl ve vězení a celou dobu měl otevřené, zhnisané rány. Teprve až doma jsme to viděli. V té Ilavě za sklem jsme to vidět nemohli. Přijeli jsme domů, otec lehl do postele a už skoro nevstával.“

Všichni moji drazí mrtví

„V roce 1951 jsem si vzala Erich Plačka. Taky sedlák, taky nechtěl do družstva, ani dělat na státním statku, ale šel tam. Z lásky ke mně. Abychom se mohli vrátit do rodného domu, který nám sebrali, když tátu zavřeli a mámu odvezli do Čech. Souhlasil, že půjde dělat na statek a tak jsme se zase nastěhovali. Během jednoho týdne z domu ven a zase zpátky.“

„Ten život byl pak strašný. Teprve až v důchodu, když už jsem nemusela na statek do práce, teprve potom jsem začala žít jako člověk. Byla to dřina. Tolik let pořád jenom v gumákách. Proto mě ty nohy tolik bolí. Čekala jsem, až se kráva vyčurá a dala jsem tam nohy, aby se mi přes boty alespoň na chvíli zahřály. Byla to strašná robota, ale vydržela jsem všechno.“

„Co je v životě nejdůležitější? Zdraví a domov. Domov je tam, kde jsem se narodila. Tam se mi líbí všechno. Kdybych nemohla být doma, tak bych už asi ani nežila.

„Tam v rohu hřbitova je všechny vidím. Všechny drahé mrtvé, kteří tam leží. Bratra, tátu, mámu, manžela. Jsou tam všichni. Jen ten bratr, který padl, tam není. Ten je kdesi v Rusku u Vitebsku…“