Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erich Plachtzik (* 1930)

• narozen v roce 1930 v Sudicích na Hlučínsku

• děda Matyáš Plachtzik starostou Sudic

• otec německé národnosti

• matka patřila k minoritě Moravců

• finanční stráž Sudice

• osvobození Sudic

• Páter Arnošt Jurečka

• odsun Němců v Sudicích

• kolektivizace Sudic

Erich PLACHTZIK

Trochu jiné Hlučínsko

Erich Plachtzik se narodil v roce 1930 v Sudicích (německy Zauditz) na Hlučínsku. Jeho otec byl Němec a matka patřila k minoritě Moravců. Erich Plachtzik prožil celý život v Sudicích a zažil tam období první republiky, kdy jejich dům sloužil jako celní stanice s Německem, a také druhou světovou válku, kdy Sudice patřily pod nacistické Německo. V březnu 1945 byly Sudice první osvobozenou obcí na území dnešní České republiky, ale to se již rodina ukrývala v Nových Lublicích na Opavsku. V roce 1946 nebyli jako jediní statkáři v obci zařazeni do odsunu Němců. Plachtzikovi měli velké hospodářství a při kolektivizaci venkova několik let bojovali proti vstupu do JZD. Nakonec podlehli perzekuci a útlaku a jako poslední v Sudicích v roce 1958 vstoupili do JZD.

Nejstarší rod

Obec Sudice se nachází v pohraničním údolí Sudického výběžku na Hlučínsku. Nebyla ale typickou obcí Hlučínska, které přes jedno a půl století patřilo k pruskému státu a k Československu bylo připojeno až po Versaillské smlouvě v roce 1920. Zatímco většina obyvatel Hlučínska se nazývala Moravci a v kraji se mluvilo tzv. moravštinou, obyvatelé Sudic a blízké Třebomi mezi sebou většinou hovořili německy a hlásili se k německé národnosti. Erich Plachtzik vzpomíná, že jejich rod žil v Sudicích od nepaměti. „To jméno Plachtzik existuje, jak dalece existuje kronika. Plachtzik, to byl asi první osídlenec tady v Sudicích.“

Za první republiky ale v Sudicích žili také Moravci a Češi z vnitrozemí, většinou státní zaměstnanci. Jedni z nich byli i místní členové finanční (pohraniční) stráže s rodinami. Finanční stanice sídlila v domě rodiny Plachtzik, který pro tyto účely pronajal dědeček Matouš Plachtzik, jenž byl také nějakou dobu v obci starosta. Erich Plachtzik vzpomíná, že s místními finančníky vycházeli velice dobře a nikdy mezi nimi nevznikaly žádné rozepře kvůli národnosti. „Financi byli takoví dobří lidé. Nebyl mezi námi žádný rozdíl. Seděli jsme za stolem a bavili jsme se německy. Oni seděli u stolu a bavili se česky a nikdo neměl žádné námitky.“

Pamětníkova matka Marie Plachtziková patřila k minoritě Moravců a byla dcerou mlynáře z Kobeřic a před svatbou prý němčinu příliš neovládala. Otec pocházel ze Sudic a byl válečným invalidou z 1. světové války. „Ztratil pravou ruku a též byl raněn na noze. Byl velký invalida.“ Rodina vlastnila dvacet hektarů polností a řadila se tak k větším hospodářstvím v obci. Jako jediná z nich ale měla katolické vyznání, zatímco ostatní byli evangelíci. Přestože se lidé v obci sdružovali podle společenského postavení, například větší hospodáři měli v hospodě vlastní stůl, i jednotlivá náboženství měla své přísně vymezené hranice. „Běda kdyby přišel hektar do evangelických rukou nebo běda kdyby si evangelík vzal katoličku. Na povrchu to všechno hrálo, ale bylo to přísně vymezené,“ vzpomíná Erich Plachtzik.

Pod Německou říší

V září 1938 podepsali zástupci čtyř mocností mnichovskou dohodu a následně bylo Německem obsazeno skoro celé české pohraničí. Zatímco většina pohraničí připadla do Sudetské župy (Sudetengau), Hlučínsko bylo přiděleno přímo k nacistickému Německu jako součást Pruského Slezska. V té době bylo Erichovi osm let, a tak si nevzpomíná, že v blízkém Rohově ještě předtím došlo k útoku freikorpsu na jednotky Stráže obrany státu, který se podařilo odrazit. V paměti mu ale zůstal odchod místních financů a že příchozí německá vojska byla obyvateli Sudic vřele vítána. Obyvatelé obce se ale po připojení k Německu automaticky stávali říšskými občany a muži podléhali branné povinnosti do wehrmachtu. „V Sudicích bylo tenkrát asi osm set obyvatel a osmdesát jich padlo,“ vypráví pamětník, z jehož rodiny do německé armády nikdo nemusel. Otec byl válečný invalida a Erich a jeho bratr byli příliš mladí. Jak vzpomíná pamětník, nikdo z rodiny se nemíchal do politiky a on sám prý dokonce odmítl vstoupit do Hitlerjugend, což prý v Sudicích nemělo žádné následky.

První osvobozená obec v Čechách a na Moravě

Erich musel již od dětství doma hodně pomáhat, protože otec se svým chatrným zdravím tolik práce nezastal, a to zvláště za války, kdy byl akutní nedostatek mužských pracovních sil. Válka ale až do roku 1945 rodinu nijak drasticky nezasáhla.

Počátkem roku 1945 se již blížila fronta k Sudicím. Hlučínsko leželo poblíž důležité ostravské průmyslové oblasti, a tak v něm německé vojsko budovalo obranná postavení. I v Sudicích se nacházela německá posádka a Erich Plachtzik vzpomíná, že jim jako děti kradli zbraně, což ale nakonec skončilo smrtí nejlepšího kamaráda, čtrnáctiletého Gotharda Tau. „Před frontou jsme kradli pušky německým vojákům. Fronta byla asi dvacet kilometrů dál, ale tady už měli zásoby. Ve stodole měli uskladněný pušky a my jsme je kradli. Jeden tam donesl pistoli a měli jsme klubovnu a oni si hráli s pistolí a naráz vyšel výstřel. A tady ho to trefilo a byl na místě mrtvý. Byl stejně starý jako já. To byl velký skutek. Byl jediný syn od největšího sedláka v obci.“

Dne 15. dubna 1945 překročili poblíž Sudic vojáci 38. sovětské armády naše hranice. Bylo to první místo na území dnešní České republiky, kam vstoupila osvobozující vojska. V jejich řadách bojovali českoslovenští vojáci 1. čs. samostatné tankové brigády. Fronta stála poblíž Sudic několik dní a Sudice byly těžce bombardovány. Takto na to vzpomíná pamětník: „Ve středu večer střílelo dělostřelectvo. Jenomže ty náboje nepadly na cestu nebo na náměstí, ale spadly na louku. Tak všichni už balili a tu noc odjeli. Už to měli připravený. Sedláci s koňma. My jsme taky odjeli do Kobeřic k prarodičům. Ve čtvrtek odpoledne bombardovalo letadlo. Sypali fosfor a všechno chytlo. Všechno bylo vyorané. Hlavní vrchní cesta. Spodek obce byl dobrý. V noci pak přišli Rusi, ale to už tu nikdo nebyl. Babička zůstala ve sklepě ještě s třema babkama. A ty bomby, jak padaly, tak to bylo hrozné. Házelo to s nima nahoru a dolů. Přežily to. Jak Rusi přišli, tak to civilní obyvatelstvo muselo pryč, aby měli čistý území. Tak ty tři babky zas musely do Ratiboře. Až ta fronta šla dál, tak se mohly vrátit.“ Plachtzikovi se ukrývali u známých v čtyřicet kilometrů vzdálených Nových Lublicích. „Tam už fronta nebyla. My jsme tam prožili krásné prázdniny.“

Sudice byly osvobozeny 28. března 1945. Bombardování v obci poškodilo polovinu domů a 38 z nich bylo zcela zničeno. Místního faráře Arnošta Jurečku nalezli mrtvého ve sklepě kostela sv. Jana Křtitele. Páter Arnošt Jurečka byl Moravec, který se v roce 1918 zasazoval za připojení Hlučínska k Československu a díky jeho snaze byl v Sudicích vystaven nádherný rozlehlý kostel sv. Jana Křtitele. Za války měl kvůli svým postojům značné problémy a prý si pro něj přijelo i gestapo. „Němci ho chtěli zavřít. Můj děda tady měl velké slovo. Do roku 1920 byl starostou. Zaručil se za něj a nechali ho být.“

Museli se vzdát rodového hospodářství

Rodina se po několika týdnech vrátila z Nových Lublic do Sudic. Před obcí je zastavili členové Revolučních gard, kteří měli udržovat pořádek. „Zastavovali rodiny a rabovali a co se jim líbilo, tak z těch vozů sebrali. Matka se s nima hádala, nadávala jim, tak si nic nedovolili.“ Plachtzikovi měli sice poškozený dům a na zahradě tři velké krátery po bombách, ale vše dali za krátko opět do pořádku a znovu hospodařili na svých polích.

V roce 1946 probíhal v Československu odsun Němců. Ze Sudic bylo odsunuto 229 osob a pamětník vypráví, že mnozí z nich se do odsunu přihlásili dobrovolně, protože vzpomínali na období první republiky, kdy v této zapomenuté oblasti neměli moc dobré podmínky k životu. Plachtzikovi do odsunu zařazeni nebyli, protože lidem vždy pomáhali a byli v obci oblíbení. „Byli jsme tady vyhlášení a všichni se s pomocí obraceli k nám. Proto jsme jako jediní sedláci zůstali.“

Do domu Plachtziků se po válce vrátili členové finanční stráže i s rodinami. Pamětník vzpomíná, že financi v obci organizovali kulturní život a byli oblíbení. Po komunistickém puči a následných prověrkách ale přišli jiní, kteří už k obci neměli žádný vztah, a celnice se v domě zrušila a vybudovala nová za obcí. „My jsme si tak po válce rozuměli s financema. Ti s náma spolupracovali. Divadlo jsme spolu hráli. To byla jedna rodina. (…) Jak to přebrali komunisté, tak byla čistka. Co neměli dělnický původ, tak je přeložili nebo propustili a tím to padlo, protože nová garda to neznala a bylo po přátelství a po všem. Ti už se nestarali o kulturu a všechno to upadlo.“

V době komunistického převratu měl Erich Plachtzik sedmnáct let. Sám vzpomíná, že tenkrát změny režimu uvítal. „Já jsem byl nejšťastnější, jak jsem slyšel Gottwalda, že bude vše rovné.“ To ale ještě netušil, že jim tento režim během kolektivizace venkova sebere rodinné hospodářství.

V Sudicích prý bylo JZD založeno jako první na Hlučínsku. Bylo to dáno i velkým počtem nových osadníků v obci. „Hodně z těch, co přišli na ty statky, tak byli rádi, protože to sami nezvládli a počítali, že v kolektivu to bude lepší.“ Plachtzikovi nechtěli do JZD vstoupit a názor matky se nezměnil ani po smrti otce v roce 1955. Velmi dlouho si rodina hospodářství držela, ale nátlak se stále zvyšoval. Nakonec vstoupili jako poslední v obci v roce 1958. „S každým rokem zvyšovali kontingenty. Pak nám chtěli pole vyměnit a už i vyměnili. Ti místní, co nás znali, tak nedopustili, aby nám bylo ublíženo, protože věděli, že jsme slušní lidé. Matku vždycky zavolali na okres, kde jsou cizí. Tam byl ten zmocněnec. Zas to s matkou nesvedl. Matka ho ve slušnosti, ona se nerozčilovala, přesvědčila o svým. V katolickým duchu všechny přesvědčila svým vystupováním, lebo byla hezká. Takže v obci nám žádnej neublížil,“ vzpomíná Erich Plachtzik, který potom nastoupil do JZD jako zaměstnanec. I když mu práce nevyhovovala, ze zemědělství se tenkrát skoro nedalo odejít. „Nemohl jsem se dostat ven z JZD. Kdo dělal v zemědělství, tak se nemohl dostat do průmyslu. Už jsem měl místo v Benešově, ale nepustili mě.“ Nakonec se mu přece jen podařilo sehnat místo v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském v Opavě, kde dělal nejprve traktoristu a potom řidiče. Po několika letech odešel pracovat do sádrovcových dolů v Kobeřicích, kde zůstal až do penze.

V roce 1967 se Erich Plachtzik oženil s Němkou Doroteou Borsutzkou, která se narodila ve Vratislavi (tehdy Breslau) a na Hlučínsko se dostala při útěku před frontou v roce 1945. V uvolněné době konce šedesátých let manželé uvažovali o odchodu do Německa, ale nakonec kvůli rodině zůstali. „Manželka uvažovala o odchodu, ale měl jsem tu svobodného bratra a nemocnou matku a taky jsme milující rodáci.“

V roce 1989 se syn Kristián pokusil emigrovat do Austrálie. Přejel přes tenkrát již relativně volný přechod mezi Rakouskem a Maďarskem, kde v emigračním táboře čekal na vyřízení povolení pro vycestování do Austrálie. Mezitím však v Československu padl komunistický režim, a tak již emigrace ztratila smysl.

Erich Plachtzik se svou ženou dodnes žije v Sudicích v domě, který za první republiky sloužil jako finanční stanice. Přestože je věřící katolík a několik let dělal varhaníka v kostele a režim jeho rodině v podstatě sebral hospodářství, i tak dnes uznává a propaguje komunistickou ideologii. Za komunismu ale do této strany nikdy nevstoupil. „Uznávám komunismus s lidskou tváří. Uvnitř jsem komunista podle katolické víry – bohatým brát a chudým dávat.“

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz