Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pitín (* 1942)

• narodil se 23. dubna 1942 v Kladně, rodina ale žila v Lidicích

• v době zkázy Lidic 10. června 1942 mu bylo sedm týdnů

• otec František se několik dní skrýval, po dopadení byl zastřelen v Kobylisích

• matka Blažena zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück

• sestra Marie byla zavražděna v Chelmnu

• babička Marie zemřela v Osvětimi

• strýc Josef byl zastřelen u Horákova statku

• s matkou byl krátce internován v Malé pevnosti v Terezíně

• od počátku roku 1943 do konce války pobýval v kojeneckém ústavu v Praze-Krči

• po válce ho vychovávala teta Marie Kvasničková

• v letech 1955-67 žil v nově vystavěných Lidicích

• vyučil se elektromontérem

• je funkcionářem Českého svazu bojovníků za svobodu

Jen několik dětí z Lidic mělo to štěstí přežít válku a setkat se po osvobození s příbuznými. Jiří Pitín válku sice přežil, ale jeho maminka zahynula v koncentračním táboře v Ravensbrücku, otec byl popraven v Praze a sestra zplynována v Chelmnu, a tak Jiří vyrůstal jako sirotek u své tety.

„Osud mi byl milostiv a z doby od narození do konce války si nepamatuji vůbec nic,“ říká dnes Jiří Pitín. Narodil se v Lidicích 23. dubna 1942 a zkáza Lidic ho zastihla jako šestitýdenní nemluvně. Matka ho měla u sebe, když nacisté deportovali lidické ženy do budovy reálného gymnázia v Kladně. Poté ji odvezli s dítětem do Malé pevnosti v Terezíně. Po čtyřech týdnech je rozdělili: ji převezli do koncentračního tábora v Ravensbrücku a malého Jiřího do nalezince v Praze na Karlově. Nakonec skončil v péči kojeneckého ústavu v Praze-Krči v areálu dnešní Thomayerovy nemocnice. Sdílel osud s dalšími šesti (a po smrti jednoho z nich nakonec pěti) lidickými dětmi, kterým v době likvidace Lidic bylo méně než rok.

Lidické děti z Krče byly až do konce války pod opatrným dohledem příbuzných. Za Jiřím Pitínem chodila jeho teta, matčina starší sestra Marie Kvasničková. Péče o děti nebyla v ústavu nijak zvlášť důkladná. Některé si odnesly trvalé jizvy způsobené zřejmě nejrůznějšími úrazy, obecně platilo, že neměly dostatek jídla a příbuzní při tajných návštěvách kojence často přikrmovaly donesenou stravou. Tak zachytila fotografie Marii Kvasničkovou, jak přidržuje synovci lahvičku s mlékem. Po osvobození se teta Jiřího ujala a vychovávala ho ve svém malém bytě v pražské ulici Na Hutích.

Otec se nehodlal vzdát

Ve starých Lidicích žila rodina Pitínových v jednom z nejnovějších domků na jižním svahu obce, v čísle popisném 92. Kromě rodičů a sestry tu bydlel ještě otcův starší bratr Josef Pitín a jejich matka Marie Pitínová. Otcova rodina pocházela z Buštěhradu, matčina rodina z Hostouně. Za bydliště si proto novomanželé zvolili obec na půli cesty – Lidice. „Po válce jsem byl fotografovaný pod jedním stromem a vím, že to byl strom, který se zachránil z naší zahrádky,“ vzpomíná Jiří Pitín. „Ten stromek byl asi zasazený, když ten domek stavěli, takže mohl být tak deset, jedenáct let starý.“

Otec František Pitín pracoval jako takzvaný bílý zedník v Poldi, vyzdíval vysoké pece, což byla náročná a nebezpečná práce. Osudného 9. června 1942 byla Blažena Pitínová s malým synkem u dětského lékaře v Praze a zastavila se i u své sestry Marie. Dostala nabídku, aby se zdržela přes noc v Praze. S ohledem na manžela, který se měl v noci vrátit z noční směny, se ale vydala zpátky do Lidic. V noci byly Lidice obsazeny. Manžel se ráno dozvěděl od ostatních dělníků, co se děje, a pokusil se o svou záchranu. Nejel domů, ale k příbuzným do Hostouně, kde se několik dní skrýval. Protože se šířily děsivé zprávy, rodina se bála rizika, a František Pitín proto odešel a skrýval se ještě nějakou dobu v malém lomu blízko Hostouně a potom v lesích u Unhoště. Gestapo ho dopadlo na základě udání lesního manipulanta a konfidenta Josefa Černého, u kterého se Pitín pokusil vyměnit potravinové lístky za chleba. Popraven byl na kobyliské střelnici s dalšími lidickými občany 16. června 1942.

Maminka Blažena Pitínová zemřela nedlouho před osvobozením v koncentračním táboře Ravensbrück. Oficiální zpráva vedení tábora oznamovala Marii Kvasničkové, že její sestra zemřela na zápal plic a srdeční selhání 21. prosince 1944 a na Štědrý den bylo její tělo zpopelněno. Přesné datum smrti není známo. Podle některých zpráv se ale nervově zhroutila a zemřela dobrovolně v ostnatých drátech nabitých vysokým napětím. „Mám prozatím dvě informace o tom, jak skončila,“ vysvětluje Jiří Pitín. „Jedna informace je, že se v podstatě zbláznila, že běhala pořád na bránu, chtěla... volala děti... a že prý viděla tátu, protože tam byl komín, jak leze po komíně. To byla asi asociace přes ty cihly... [na jeho zaměstnání]. Druhá, že skončila v drátech, tak já nevím. Každopádně už to nevydržela, protože byla moc senzitivní.“

Tetička mi byla matkou

O výchovu Jiřího Pitína se starala teta Marie. V roce 1945 jí bylo 50 let a nikdy nebyla vdaná ani neměla vlastní děti. Udržovala poměr s policejním strážníkem z Litovic Josefem Podlipským. Ten jí v letech války pomáhal s úřední korespondencí v němčině (například s tou, která směřovala k sestře a mamince do Ravensbrücku) a později se nakrátko stal poručníkem Jiřího Pitína, když teta utrpěla pracovní úraz a musela do nemocnice. Přestože tehdy bylo Jiřímu Pitínovi sedmnáct, úředně ještě potřeboval poručníka, a Podlipský si ho proto vzal asi na týden k sobě do Litovic.

Teta bydlela v Dejvicích v ulici Na Hutích 8. Jiří Pitín vzpomíná na rozbité skleněné výplně ve dveřích v bytě, které měli na svědomí vojáci při domovní prohlídce ve dnech heydrichiády. Byly to sociálně velmi skromné podmínky. Byt byl malinký, přebudovaný z bývalé prádelny. Teta se živila před válkou jako posluhovačka a po válce jako uklízečka. Synovce vychovávala ze svého platu a jeho sirotčího důchodu. Přesto se mu snažila zajistit vše potřebné. Byl, jak sám o sobě říká, „velmi živé letory“ a tetička to s ním rozhodně neměla jednoduché. Jejich vztah byl přesto silný. Jiří Pitín už si nevzpomíná, jestli jí říkal teto nebo maminko, sám během vyprávění spontánně volí obě varianty. Když teta začátkem 70. let umírala, volala prý jeho jméno. Jiří doufá, že jí navzdory všem složitostem jejich vztahu dokázal nahradit její vlastní dítě, které ona nikdy neměla. „Měla se mnou očistec a je v nebi. (...) A každopádně jí vděčím za to, že se mě ujala jako nejbližší rodinný příslušník. Určitě to bylo lepší, než kdybych byl někde u cizích lidí.“

Jak vnímal to, že je lidické dítě?

Dlouho to šlo mimo něj. Měl jako dítě jiné zájmy, jen občas zaslechl, že se o něm mluví jako o lidickém sirotkovi. S tetou o tom nemluvili. Veškeré informace přicházely s postupem času zvenčí. Jako třináctiletý (1955) získal dům v nových Lidicích. Žili zde s tetou a druhou část domu si pronajímali příbuzní. Později po svatbě tu prožil s manželkou asi dva roky. V roce 1967 dům prodal a odstěhoval se do Prahy, kam tak jako tak musel po celou dobu denně dojíždět do zaměstnání.

Dospělost

Jiří Pitín se vyučil v Učilišti státních pracovních záloh v Praze na Harfě elektrikářem. V letech 1960-61 absolvoval základní vojenskou službu v Liptovském Mikuláši a Liptovském Jánu. na Slovensku. Byly to roky kubánské krize, jak nezapomíná zdůraznit, do podrobností se ale nechce pouštět. Po návratu se oženil, pracoval jako elektrikář, ale také studoval 4 semestry historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium v roce 1964 opustil a dál pracoval jako elektrikář v Dejvicích a v ČKD. V 70. letech získal zaměstnání v podniku Domácí potřeby Praha. Nejdéle (celých 17 let) pracoval v prodejně specializované na zvukovou techniku nedaleko Národní třídy. Potom ještě pracoval 12 let jako technik v Chodovské tvrzi v Praze.

Dodnes žije Jiří Pitín v Praze a jako penzista, který v roce 2012 oslaví životní jubileum, se angažuje v Českém svazu bojovníků za svobodu. Je funkcionářem jeho nuselské organizace. O historii se nepřestává zajímat ani čistě soukromě. Je to zřejmě způsob, jak se znovu a znovu vyrovnávat s minulými událostmi, které tak drasticky nasměrovaly jeho životní osud. Životní resumé je pak jasné: „Vyhrává ten, kdo přežije. Ten, kdo se dožije... i když nevím čeho...“ dodává Jiří Pitín skepticky.