Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Pitašová (* 1955)

• narodila se 18. prosince 1955 v Náchodě

• většinu života prožila v České Skalici

• vystudovala gymnázium v Náchodě

• pracovala jako učitelka v mateřské školce

• spřátelila se se Stanislavem Pitašem

• společně šířili samizdat a pořádali ilegální koncerty

• čelila několika domovním prohlídkám a byla předvedena k výslechům StB

• v létě roku 1989 podepsala a šířila petici Několik vět

• účastnila se dění sametové revoluce v Praze i České Skalici

Zatímco jiní v České Skalici prožili svůj život jednotvárně a splynuli s konvencemi jejich doby, Alena Pitašová vybočovala z řady již od útlého věku. V 70. letech dvacátého století spadala do kategorie „závadové mládeže“, chodila na zakázané koncerty a poslouchala západní umělecké interprety.

Když v roce 1979 přišel do jejího života Stanislav Pitaš, spojila se jejich cesta v protirežimní činnosti i v trvalém vztahu. Alena si prošla domovními prohlídkami a výslechy ze strany StB. Opisovala samizdaty, byla u zrodu Několika vět a neustala ve svém počínání, byť byl její přítel ve vězení a hrozilo jí odejmutí dcer. Od optimismu ji neodradilo ani pokrytectví, které po sametové revoluci přišlo ze stran jak kolegů v práci, tak sousedů a starých známých, kteří se na změnu režimu snažili rychle reagovat ve svůj prospěch. 

Těm, co chodili na náboženství, se posmívali

Alena Pitašová, za svobodna Futerová, se narodila 18. prosince 1955 v Náchodě do dělnické rodiny. Se svým o dva roky starším bratrem vyrůstali v České Skalici. Otec Josef Futera byl soustružník a strojní zámečník. Kromě práce se věnoval hudbě, hrál na klarinet i saxofon. Takto poznal matku Aleny, když s kapelou objížděli města. Dědeček pamětnice z matčiny strany pracoval v lomu. Kromě toho se věnoval činnosti v tělovýchovném spolku Sokol a často otevřeně kritizoval nastalou politickou situaci. Matce Aleny nebylo kvůli jeho názorům umožněno absolvovat vyšší vzdělání než základní školu. Pracovala proto nejdříve v administrativě a posléze v textilní továrně. Rodiče pamětnice byli díky těmto zkušenostem politicky neutrální a již v útlém věku Aleně vštěpovali, že co se řekne doma, nesmí slyšet nikdo zvenčí.

Alena chodila na první stupeň základní školy České Skalici. „Měli jsme ředitele, byl to velký komunista. Tenkrát se ještě chodilo na náboženství. Ostatní děti se těm, co chodily, posmívaly a maminka mi dala svolení, že na náboženství chodit nemusím.  Jednou jsem tam ale šla a viděla jsem, jak farář dává na konci hodiny dětem obrázky. Ředitel je ale dětem sebral a zahodil.“

Alena poznávala čím dál víc tento dvojí svět. Zatímco doma poslouchala s rodiči rádio Luxembourg, Beatles a rock‘n‘roll, venku se zpívaly ruské budovatelské písně a zastrašovalo se rizikem třetí světové války.

Vždyť máme Varšavskou smlouvu

V 60. letech dvacátého byl Náchod městem kultury. Pořádaly se zde zábavy, loutková divadla i hudební koncerty. Rodiče nadšeně sledovali počínání Alexandera Dubčeka a doufali ve zlepšení politické situace. V srpnu roku 1968 byla celá rodina v Německu na dovolené u moře. Vojenská technika na hranicích při návratu do Československa jim přišla podezřelá.

„Říkali jsme si, že jde asi o nějaké velké vojenské cvičení,“ popisuje Alena. O několik dní později byla se strýčkem a tetou v Krkonoších na Pomezních Boudách, kousek od státních hranic. Strýc si šel v noci zakouřit, načež rychle vyběhl pro tetu s křikem: „Jaruno, bude válka, napadli nás!“ Alena tomu nemohla uvěřit a snažila se uklidnit tím, co jim stále opakovali ve škole. „Strejdo, to není možné, že bude válka. Vždyť my máme Varšavskou smlouvu,“ odvětila mu. Věřila v to, že je opravdu ochrání.

Události však nabraly zcela jiný spád. Lidé panikařili, z hor se stahovali do vnitrozemí. V Trutnově viděla dvanáctiletá Alena Pitašová barikády a množství obrněných transportérů. Obchody byly vykoupené, všichni se snažili nashromáždit zásoby před nejistými zítřky. Vojsko mezitím bloudilo městem, protože jim lidé pootáčeli směrovací cedule. Obsazení vojsky rodinu šokovalo. „Mysleli jsme si, že je to na chvíli,“ vzpomíná Alena, „ale vystřízlivěli jsme hned další rok.“

Alena nastoupila do osmé třídy. Ti, kteří zprvu invazi vojsk do ČSSR odsuzovali, dokázali rychle své postoje přehodnotit. Kantoři, kteří tak neučinili, byli vyhazováni, což se další rok nevyhnulo ani jejich oblíbené češtinářce Emilii. „Udělali jsme proto i s vedlejšími třídami anketu o nejlepšího učitele a Emilka to vyhrála. Ředitel nedostal jediný bod a byla z toho strašná aféra - díky tvrdé normalizaci stejná, jak kdybychom napsali Dva tisíce slov. Hrozili nám, že nebudeme moct jít na další školy. Naštěstí byla mezi námi premiantka, která měla otce z okresního výboru KSČ. Ten to vyžehlil a nechali nás studovat.“

Závadová mládež

Alena nastoupila  na gymnázium do Náchoda. „Člověk nemohl nic říct, jinak mu hrozil vyhazov. To bylo všeobecné. Také chtěli, abychom byli v Socialistickém svazu mládeže. Tak jsem tvrdila, že jsem už v něm jsem ve Skalici - a naopak.“

Doba undergroundu Náchod příliš nepoznamenala, na diskotéce, kam pamětnice každý týden jezdila, hráli Deep Purple, Led Zeppelin. Na venkovských zábavách však běžně přerušovali akce, kde hrály undergroundové kapely. Vypnuli proud nebo akci úplně zrušili. Lidé kolem Aleny se dostali do kategorie takzvané „závadové mládeže“.

Dospívající Alena úspěšně odmaturovala, na vysokou školu se již nepřihlásila. Hned po maturitě se vdala a porodila první ze dvou dcer. Dokončila si praxi a nastoupila jako učitelka v mateřské škole, kde se realizovala po zbytek její pracovní kariéry. Její matka vnučku často hlídala, manžel stavěl dům a hrál s kapelou a život ubíhal relativně poklidně až do začátku 80. let, kdy se do blízkosti České Skalice přistěhoval signatář Charty 77 Stanislav Pitaš.

Ten se roku 1979 vrátil z vojenské služby do Kocbeře u Trutnova, čelil však pronásledování ze strany tajné policie, která ho vystrnadila až do Šonova nad Broumovem, kde vlastnil malý domeček. S jeho skupinou stejně smýšlejících odpůrců režimu občas zavítali i do skalické hospody, kde se seznámil s Alenou. Časem se s různými partami začali scházet i v jeho domě. Kamarádství přerostlo ve vztah, který měl za následek rozpad Alenina prvního manželství. I přes nesouhlas rodičů si k ní na konci 80. let přihlásil Stanislav trvalý pobyt a po sametové revoluci uzavřeli manželství.

Nenapadlo mě, že budou stát na kompostu a koukat, co dělám

Lidé kolem Stanislava Pitaše šířili samizdat a pořádali koncerty. Alena se stala jeho pomocnou rukou. „Dostali jsme za úkol přepsat nějaký text na sedm průklepových papírů. Poslední nebyl ani k přečtení, ale takto se to šířilo.“

S ilegální činností se pojily restrikce, kterým často čelila Alena. V hledáčku StB se ocitla spolu se Stanislavem a jejich dům permanentně hlídali. „Po revoluci jsem se dověděla, že stáli u severního okna. Neměla jsem tam záclonu a nenapadlo mě, že budou stát na kompostu a koukat, co dělám. A když věděli, že se u nás něco bude dít, zatarasili ulici,“ vzpomíná Alena.

Horší však byly domovní prohlídky. Tenkrát na její pozemek vjelo několik aut. „Vlítli mi do baráku, byla jsem doma sama, takže toho byly dcery uchráněny. Obrátili mi barák naruby. Ne, že by vytahovali šuplata a házeli je na zem, ale prohrabali vše a nebyla šance nad tím mít kontrolu. V obýváku si rozložili psací stůl a začali zapisovat. Poté přijela paní z městského národního výboru, jakoby sociální pracovnice. Vyhrožovala, že mi sebere děti. Naštěstí jsem měla samizdatovou literaturu dobře schovanou, takže ji nenašli. Ale přišel ke mně uniformovaný policajt a řekl: ‚Kdybychom Vás chtěli dostat, tak podívejte,‘ a poklepal si na kapsu, kde měl plastovou krabičku jak od tic-tacu, ve které byly granulky. Nachytali by mě na drogy, měli i psa.“

Muž se psem byl celník a omlouval se Aleně Pitašové, protože jemu samotnému přišlo prohledávání jejích osobních věcí nepříjemné. Prošli vše včetně spodního prádla, což zůstalo pamětnici ve vzpomínkách stejně dobře jako to, že tenkrát dobře ukryla samizdatovou literaturu do prostoru mezi dvěma válendami.

Mezi konfidenty

Ihned po zásahu StB uložila zakázané knihy do kufru a v noci se vypravila ke kamarádce, protože věděla, že u ní se kontroly neobjeví. Jenže v touze odcestovat do Azerbajdžánu prý kamarádka podepsala spolupráci s StB. Nejednalo se o jediný případ v okruhu jejich přátel. „Jednou zatarasili ulice a vzali všechny kromě mě. Měli jsme mezi sebou estébáka a nevěděli jsme to. Až z Cibulkových seznamů jsme odhalili Zdeňka Ingra. Standa z toho byl hodně špatný. Šlo o největšího kamaráda, vypadal dobře, byl umělec, měl dogu a dobře mluvil, pasoval se za vůdce Východočeského kraje. Pak si Standa uvědomil, že ho vlastně přivedl na Hrádeček a že to byl hlavní důvod, proč se mezi nás vetřel.“

Další prohlídka následovala v Alenině domě za týden. O chvíli později dorazili také za Stanislavem Pitašem do Šonova. „Dneska jsou mobily a řeknete si vše hned. Ale dřív jsem neměla ani pevnou linku. Nešlo ho upozornit. Sebrali mu všechny samizdaty a našli fotku, jak ,hanobí` Gustava Husáka. Dostal osm měsíců natvrdo za hanobení hlavy státu.“

Stanislav Pitaš se ocitl ve vězení, kde skončil ještě dvakrát. Podruhé jej zatkli, když odmítl nastoupit do auta StB. „Estébáci zabrzdili před ním a vyskákali, že ho odvezou. Standa si lehnul na zem a já všechno viděla. Utíkala jsem k autu a řvala jsem, ať ho nechají být. Jeden se ozval, ať jsem ticho, nebo mě seberou taky. Dotknul se mě a řekl, že jsem ho uhodila a dostanu trest za napadení veřejného činitele. A Standa řekl, ať jdu raději domů.“

Takhle se socialistická učitelka nechová

Alena Pitašová se vězení vyhnula, vzhledem k aktivitám obou manželů ale přišla na řadu perzekuce jiného typu. „Takhle se socialistická učitelka v mateřské škole nechová,“ vyčítalo vedení Aleně. Problémem bylo to, jak se oblékala, s kým se stýkala a koho měla za přítele. „Mluvily se mnou jen uklízečky.“ Několikrát ji zatklo StB přímo při hlídání dětí. Ředitelka zásah posvětila, poněvadž se příliš bála důsledků plynoucích z jejího nesouhlasu. Aleně hrozil vyhazov.

Situace s výslechy se opakovaly. „Přijeli a měla jsem podepsat, že 21. srpna musím zůstat doma a ničeho na protest proti okupaci z roku 1968 se nezúčastním. Vavrouškovi a Venclíkovi, těm dvěma estébákům, jsem říkala, že nic nepodepíšu. A tak jsem jela s nimi na výslech k Medvědovi – měli tam totiž popelník s ledním medvědem. Řekla jsem jim, že odmítám vypovídat. Už jsem od Standy věděla, jak se mám chovat.“

Sousedi měli radost, že bude klid

Vyloučení z běžné společnosti pamětnici čekalo i v osobním životě. „Sousedi? Ti se také báli. Bylo hodně komunistů a práskačů. Nevím, kdo na mě donášel, ale dozvěděla jsem se, že hlásili třeba, že v deset hodin a dvacet minut odešel Standa směr náměstí. Byla jsem úplný vyvrhel. Když Standu sebrali, tak jsem viděla, jak soused vesele běží za druhým a ukazuje mu posunky, že ho zabásli a má radost, že bude klid,“ vzpomíná pamětnice.

Proti nevraživosti ze všech stran se za Alenu Pitašovou nepostavili ani rodiče. „Ani jsem tam nechodila, protože by mi nadávali kvůli dětem. Partner byl zavřený a já na to byla sama. Bylo to těžký,“ popisuje. Jako samoživitelka s dětmi se její pozice v mnohém lišila od odhodlaných mužských členů disentu – vězení s sebou neslo pro matku mnohem horší rizika. I přes hrozby ji však ani nenapadlo, že by své činnosti zanechala.

Mezitím si s uvězněným Stanislavem Pitašem psali z vězení dopisy, které procházely přísnou cenzurou. V Ostrově nad Ohří ho také navštívila, Zatímco lupiči a vrazi seděli se svými družkami vedle sebe, Stanislav jako politický vězeň seděl o dva nebo tři sražené stoly dále a při něm stál hlídající dozorce. „Stačilo něco malého říct a hned hrozil, že to ukončí,“ vzpomíná Alena.

Několik vět si přečetli i traktoristi

Alena navštívila s partnerem Hrádeček, legendární chalupu Václava Havla poblíž Trutnova. O stavbu se budoucímu prezidentovi staral jeho „majordom“ Karel „Kešot“ Švorčík. Na cestě k Hrádečku využívali zkratky, aby je nechytila StB, která neustále hlídkovala v okolí. „Často nás legitimovali a poslali nás pryč,“ popisuje Alena.

Byť Pitašovi nepatřili do nejbližší skupiny kolem Václava Havla, Alena nezapomene na jednu událost, která se k Václavovi Havlovi váže. Kolem července roku 1989 vyjeli na Hrádeček. Havel vyšel na dvůr a poprosil jejich skupinu, aby chvíli počkali, protože jim chtěl donést výtisky něčeho, co měl právě rozepsané. „Přinesl Několik vět. Já byla u zrodu několika vět, když je dopsal. Měl připraveny podpisové archy i text. Byli jsme mezi prvními, kteří to na tom dvoře na stolku zrovna podepsali!“ (Petice Několik vět byla vyhlášena na konci června 1989, pozn. ed.)

Václav Havel vlastnil kopírku i počítač, text proto rozmnožil rychle a vytisknuté kopie svěřil také Pitašovým, kteří je dovezli domů do Skalice. Fotografickým rámečkem se síťkou a tiskařskou černí s válečkem vytvářeli další a další kopie, které posílali po známých, aby se text rozšířil dále. „Lepili jsme to na vrata. Druhý den to vyvolalo obří pozdvižení. Někdo nás viděl, tak nás zase sebrali a já pak byla v Náchodě na výslechu, kde mi četli v udání, že blonďatá učitelka s chartistou něco roznášeli a házeli do dopisních schránek.“

Stanislav skončil ve vazbě, Alena se nevzdala a roznášela text sama dál. „Dcera byla doma sama, a kdyby mě sebrali, tak nevím. Na hlavní ulici jezdila spousta hlídacích aut a policie hledala, kdo to dělá. Podařilo se mi přeběhnout po ulici. O půl druhé ráno jsem pak šla do JZD a házela jsem to i do traktorů a na vrata, takže si to ráno přečetli i traktoristi,“ směje se pamětnice, která je dodnes na své počínání pyšná.

V Praze na demonstraci, domů zatopit

Manželé jezdili do Pardubic, Hradce Králové a potají do Prahy na pomalu přibývající demonstrace. Zúčastnili se i té jediné úřady povolené 10. prosince roku 1988 na Škroupově náměstí u příležitosti Dne lidských práv.

V lednu 1989 během takzvaného Palachova týdne unikla Alena se Stanislavem Pitašem z Václavského náměstí do vedlejší ulice, když vodní děla rozrážela dav. Jejich síla vymrštila několik lidí až pod auta. Na jaře roku 1989 Stanislava uvěznili napotřetí. Žádal o odklad, jeho těžce nemocná matka umírala. Alena se snažila pomoci, nicméně bezúspěšně. „Psala jsem řediteli věznice. Na pohřbu pak byli i jeho kamarádi, stále jsme se ohlíželi a čekali, že se snad ještě objeví. Ale nepustili ho. Já to pak hlásila na Svobodnou Evropu.“

Na starost jí zbyl celý dům. I přesto jezdila do Prahy dál. „Nemohla jsem na více dní, protože mě doma čekaly obyčejné věci, jako že pes nemá žrádlo a voda že by zmrzla v topení,“ vzpomíná. Když v metropoli naplno propukla sametová revoluce, jezdila do Prahy třikrát za týden. Přespala u kamarádů a vracela se zpátky do Skalice zatopit. Dcera byla nemocná a měla ji na starosti babička, proto se mohla Alena demonstrací účastnit. „Šli jsme do centra, kde Kubišová zpívala z reproduktoru. Zpívali jsme také, nálada byla skvělá,“ vzpomíná Alena na dny sametové revoluce.

Od 20. listopadu se scházela veřejnost i v České Skalici u kašny. „První den došlo na náměstí pět lidí, druhý patnáct, další den už stovka.“ Lidé dbali opatrnosti, nechtěli změně věřit a mnozí se k událostem stavěli negativně. „Moje kolegyně ve školce říkala: ‘Co by mladí chtěli? Je dobře, že je zmlátili obušky. Měli by dostat ještě víc‘.“ Na Alenu a další demonstranty se chystaly zatykače. S přibývajícími akty protestu si však již StB netroufla zakročit. Prvního prosince 1989 propustili Stanislava Pitaše z vězení. Přišel tak o listopadovou euforii, okamžitě však spolu s Alenou založili Občanské fórum.

Ráno se probudím a vím, že je svoboda

Stejně jako ve zbytku Česka se objevili staří komunisté v nových kabátech. „Najednou mě všichni začali plácat po ramenou,“ vzpomíná. Kolegyně v práci, které s Alenou dříve nepromluvily, jí nyní nadbíhaly. Soused, který na ni donášel, s ní obratem vesele rozprávěl. Po bývalých policistech a konfidentech se slehla zem, nebo si našli pohodlné zaměstnání. „Třeba jeden šel dělat normálně do pekárny,“ vzpomíná Alena.

I přes odvrácenou stránku přechodu k demokracii však Alena zůstává pozitivní. „Nebyla jsem kdovíjaký kůň. Kdyby nebylo Standy Pitaše, tak tu nejsem a nedostala bych se na Hrádeček. Bylo to krásný, bylo toho dost a někdy to bylo o hubu. To nejdůležitější se ale stalo. Ráno se probudím a vím, že je svoboda, i když to není tak, jak jsme si představovali,“ shrnuje na závěr.