Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pištěková (* 1955)

• narozena 4. února 1955 v Ostravě

• vystudovala gymnázium, neúspěšně se hlásila na DAMU

• zpívala a hrála v katolických sborech a v bigbeatové skupině

• pod vlivem knihy Svatá Jana od G. B. Shawa napsala hru Poslední noc Johanky z Arku

• v osmdesátých letech svou hru hrála na tajných i legálních představeních po celém Československu

• účastnila se teologických přednášek a setkání podzemní církve

• vystudovala herectví na Janáčkově akademii v Brně

• působila v angažmá v Českém Těšíně a Jihlavě

• učila na lidové konzervatoři v Ostravě

• na začátku 90. let se naučila svou hru o Johance francouzsky a začala ji hrát ve Francii

• přestěhovala se do Bretaně, kde založila vlastní divadlo

První, tajné představení své hry pro jednoho herce Poslední noc Johanky z Arku odehrála Marie Pištěková v roce 1979 na půdě činžáku v Ostravě-Mariánských Horách. Místo meče držela v ruce svíci. Karla VII. a další postavy představovaly dřevěné špalky. Půdu, ze které předtím vynesla hromady harampádí, osvěcovaly svíčky. Atmosféru umocňovala hudba Jeana Michela Jarreho a Johanna Sebastiana Bacha, kterou pouštěla z magneťáku ozdobeného americkou vlajkou.

Myslela si, že uspořádá jen pár představení pro rodinu a známé z křesťanských kruhů. Nakonec odehrála asi pět set repríz. Johanku hrála v kostelích, na schůzích lidové strany, na setkáních podzemní církve, v disidentských bytech v Praze, ale také oficiálně například v ostravském Divadle hudby.

V poměrech totalitního režimu, který silně potlačoval náboženství, byla její hra odvážná. Vřele v ní vyznávala víru v Boha a diváci také vnímali paralelu Francie trpící pod nadvládou Angličanů s Československem okupovaným sovětskou armádou. „Nebála jsem se postihů režimu, protože jsem věřila, že svatá Johanka své pážátko ochrání. Nakonec mi to opravdu prošlo.“

Náboženství místo Pionýra

Marie Pištěková se narodila 4. února 1955 v Ostravě. Otec pracoval jako tesař v provozu dusíkáren v Moravských chemických závodech. Matka byla vyučená krejčová, ale protože měla šest dětí, nechodila do zaměstnání. První roky života prožila Marie v domku v hornické kolonii Bedřiška v ostravské části Hulváky a v bytě v Porubě. Asi od jejích čtyř let rodina bydlela v Ostravě-Mariánských Horách.

Matka chodila denně na mši do katolického kostela. Odmítla dát děti do Pionýra a místo toho je přihlásila do náboženství. „Maminka vyprávěla, že ji pak ředitel školy upozornil, že když nás dá do náboženství, měla by se smířit s tím, že nebudeme studovat na vysoké škole. Také třídní učitelka se ji snažila od víry odradit. Smáli jsme se hlavně tomuto argumentu: „Přece nebude věřit takovým pověrám. Gagarin vyletěl do vesmíru a žádný pánbíček tam není.“

Výuka náboženství na základní škole v Podlahově ulici se v polovině šedesátých let, kdy Marie chodila asi do třetí třídy, konala pod dohledem ředitele. „Pamatuji si na první hodinu. Byli jsme na ni přihlášeni tři, nebo čtyři žáci, včetně mé mladší sestry. Sekretářka nás zavolala do ředitelny, kde na nás čekal mladý, vysvěcený jáhen. Vzájemně jsme se představili a on pak začal malovat na výkres džbány. Tím začal jeho krásný výklad o zázraku v Káně Galilejské, kdy Ježíš proměnil vodu ve víno. Za ním seděl u svého stolu ředitel, který vše pozorně poslouchal.“ Na výuku náboženství děti chodily i na faru, bratři také ministrovali.

Černá ovce třídy

Na školu v té době má Marie nepěkné vzpomínky. „Byla jsem černou ovcí. Nikdo se mnou nechtěl sedět v lavici. Spolužáci mi dělali různé lumpárny. Dávali mi špendlíky na židli, anebo mi ji natřeli něčím, abych se umazala. Snažila jsem se nedávat najevo, že se mě to dotýká. Mou mladší sestru žáci dokonce ve škole bili. Takové nechutnosti se bohužel děly.“

Díky rodinné pospolitosti a zázemí kamarádů a kamarádek z Korunní ulice, kde bydleli, však nestrádala. Otec bral děti na výlety do přírody, aby jim nebylo líto, že se neúčastní kolektivních pionýrských radovánek. Na garáži ve dvoře jejich činžáku organizovala Marie první divadelní představení. „Hráli jsme třeba Vinnetoua. Maminka nám ušila kostýmy a půjčila fíkus z obýváku jako dekoraci. Vymýšlela jsem si také různá kýčovitá dramata, která jsme v našem ‚bunkru‘ prováděli.“ Hodně četla, chodila do hudební školy na housle, učila se také hrát na kytaru, kreslila a malovala.

Konverze s Pasolinim

V roce 1968 se zúčastnila skautského tábora, který se jí moc líbil. Ve stejném roce ale prožila s rodiči i zklamání a bezmoc po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Silně se jí dotkla oběť Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří chtěli vyburcovat společnost k odporu proti nesvobodě v totalitním režimu. Na jejich tragickou smrt pak Marie myslela i při psaní hry o Johance z Arku, která také zemřela v plamenech. Zásadně na ni zapůsobil film Piera Paola Pasoliniho Evangelium podle Matouše. „Od malička jsem přijímala víru od své maminky. Tomuto filmu vděčím za svůj vnitřní obrat a vlastní duchovní cestu. A tenkrát jsem se také poprvé zamilovala - do herce, který v tom filmu hrál Ježíše.“

Původně chtěla být malířkou. Na uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kam se po základní škole hlásila, ale nebyla přijata. Dostala se na gymnázium v Ostravě-Vítkovicích. Začala si uvědomovat nesvobodu života za železnou oponou. „Připadala jsem si tady jako rybka v akváriu s otrávenou vodou, ze které nemůžu ven. Tehdy se začala rodit moje vnitřní revolta vůči režimu.“ Při různých příležitostech zpívala písničky Karla Kryla. Byla členkou kostelního sboru. V kostelích také zpívala a hrála na elektrickou kytaru s bigbeatovou skupinou. Začala chodit na zpěv a po maturitě i na herectví na lidovou konzervatoř.

Zrození české Johanky

Přihlásila se na DAMU do Prahy, ale nebyla přijata. Nastoupila jako kancelářská síla v městském kulturním středisku. Učitel herectví z lidové konzervatoře Ladislav Knížátko Marii jedou poradil, aby si přečetla Svatou Janu od G. B. Shawa. „Hra mě osudově zasáhla. Začala jsem se pídit po všem o Johance a zatoužila jsem ji hrát.“

Někdy v té době ji poprvé a naposledy pozvala k výslechu Státní bezpečnost. Souviselo to se salesiánem Stanislavem Honkou, který organizoval tajná setkání mládeže. „Začínala jsem mezi salesiány chodit a páter Honka mi jednou dal adresu do Itálie, ať tam napíšu pohlednici s pozdravem a se svou adresou, a že mi pak budou přicházet knížky z Říma. Poučil mě, abych v případě výslechu neuváděla žádná jména,“ vysvětlovala. Toho se Marie držela a přesvědčivě zapírala. „Estébáci mi hrozili výpraskem na zadek, potížemi s přijetím na školu i domovní prohlídkou. S maminkou jsme pak hned přestěhovaly knížky, které se mohly jevit jako závadné, k babičce.“

Ani na druhý pokus se nedostala na DAMU. Získala ale své první angažmá v Teplicích, kde zpívala ve sboru a tančila. V divadelní ubytovně začala psát Poslední noc Johanky z Arku. Vycházela především ze Shawa, ale ovlivnila ji také kniha Skřivánek od Jeana Anouilha a oratorium Jana z Arku na hranici od Arthura Honnegera a Paula Claudela. Pak úspěšně udělala zkoušky na Janáčkovu akademii v Brně, kde měla poprvé možnost přednést také pasáž ze Svaté Jany. „Byla jsem šťastná a už jsem věřila, že budu Johanku hrát.“

Tajné divadlo na půdě 

Když svou hru dopsala, začala přemýšlet, kde by si ji mohla zahrát. Jejím snem bylo založit si vlastní divadlo jednoho herce. Sestra Markéta dostala v Mariánských Horách nedaleko bydliště rodičů podkrovní byt, se kterým sousedila půda. Byla však zaplněna odloženými věcmi včetně starých van. S pomocí členů rodiny prostor vyklidila a vyčistila. „Cihlové zdi jsem pak natřela černou barvou, trámy bílou. Sehnala jsem staré židle a připravila jednoduchou scénu,“ vzpomíná. Na premiéru přišlo asi třicet pozvaných diváků. Když Marie dospěla k symbolické smrti Johanky na hranici, měla na rukou puchýřky od svíce, která byla její hlavní rekvizitou. Následovala další představení na půdě a pak i na mnoha jiných místech po celé republice.

Když po škole nastoupila do činoherního souboru Těšínského divadla, v tamním klubu, kde měl koncert například tehdy ještě neznámý písničkář Jaromír Nohavica, hrála Johanku poprvé oficiálně. Jinak vystupovala hlavně na různých tajných křesťanských setkáních.

Děvucha z hor mezi disidenty

„Jednou jsem hrála Johanku v pražské vile manželů Jiřího a Marie Kaplanových, kde se scházeli křesťané, kteří odmítali spolupráci s režimem. Byli hlídaní a šikanováni Státní bezpečností. Před začátkem představení mě Jiří Kaplan poučil, že v případě příchodu nezvaných hostů mám utéct. Ukázal mi okno, kterým mám vyskočit na zahradu a cestu k brance. Nic tak divokého se ale nestalo,“ vzpomínala.

Opakovaně ji zval grafik Václav Ševčík se ženou Zuzanou Novákovou, kteří bydleli ve vile v Praze-Dejvicích. Scházeli se u nich disidenti. „U Ševčíků viděl mé představení dlouholetý politický vězeň Josef Zvěřina, který mě pak pozval na své tajné teologické přednášky. Konaly se na různých místech v okolí Ostravy a účastníci museli dodržovat přísná bezpečnostní pravidla, která nás chránila před prozrazením.“

U Ševčíků se Marie seznámila s Václavem Havlem, jehož jméno do té doby znala jen ze samizdatové literatury. Od hostitelů se pak dozvěděla, jak se bezprostředně po shlédnutí hry vyjádřil: „Nikdy bych nevěřil, že mě dokáže rozplakat nějaká děvucha z hor.“ Později Havel viděl i její další představení pro jednoho herce s názvem Poušť, které bylo sestaveno z pasáží z Malého prince a dalších textů Antoina de Saint-Exupéryho. „Malý princ ho, myslím, zaujal více než Johanka. Byla jsem hrdá na jeho pochvalu, protože jsem ho ctila jako velkou osobnost. Ve snu by mě ale nenapadlo, že bude prezidentem.“

Když se 12. listopadu 1989 uskutečnilo v Římě svatořečení Anežky České, Marie u toho nemohla chybět. „Jeli jsme tam s přáteli osobním autem. Cestou jsme se dovídali, že padla Berlínská zeď. Obřad kanonizace byl úžasný. Tolik Čechů, Moravanů a Slováků v bazilice svatého Petra! Nadějně jsme si připomínali proroctví, podle kterého svatořečením Anežky získá naše země svobodu.“

Johanka dobyla i Francii

Marie v té době vyučovala herectví na lidové konzervatoři v Ostravě a dál hrála při různých příležitostech Johanku. Přibližně v roce 1993 měla příležitost zahrát své představení pro české emigranty v Paříži. „Někdo z nich mi pak hru přeložil do francouzštiny s tím, že když se ji naučím francouzsky, uspořádají mi turné po Francii. Dala jsem se do toho, i když to byla šílenost, protože jsem francouzsky neuměla. Profesor francouzštiny z Pedagogické fakulty v Ostravě mi text načetl a já se ho učila slovo od slova. Měla jsem na to tři měsíce. Jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla. První představení ve francouzštině jsem měla v Johančině rodném městě Domrémy. Byla jsem šťastná, když jsem viděla, že hra funguje i na francouzského diváka.“

Následovala další představení v různých městech a městečkách po celé Francii. V roce 1995 získala od francouzského velvyslanectví stipendium na tři čtvrtě roku, během kterého se učila v hlavním městě Bretaně - Rennes francouzský jazyk. Tamní architektura a krajina u Atlantského oceánu jí přirostla k srdci a také si tam našla dobré přátele. Několikrát si pobyt prodloužila a nakonec ve Francii zůstala natrvalo. Začala se živit hereckými kursy pro dospělé i děti a ve středověkém městečku Dinan vybudovala vlastní divadlo, které nazvala Skřivánek. Na stáří si naplánovala návrat do Ostravy. Má české i francouzské občanství.