Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Theodor Pištěk (* 1932)

• narozen 25. října 1932 v Praze

• rodiče Theodor Pištěk starší a Marie Pištěková byli známí herci

• v květnu 1945 pamětník přihlížel Pražskému povstání i řádění Revolučních gard

• rodina v květnu 1945 hostila majora Patricka Dolana, velitele americké mise

• v letech 1952 až 1958 studoval Akademii výtvarných umění

• uplatnil se také jako tvůrce filmových kostýmů a scény

• za kostýmy k Formanovu filmu Amadeus získal v roce 1984 Oscara

• v 60. letech byl též automobilovým závodníkem

„Odmalička jsem pořádně nedělal nic jiného než kreslení. Takže jsem měl jistotu, co chci dělat, žádné jiné alternativy jsem neměl,“ říká malíř, kostýmní výtvarník, ale také bývalý automobilový závodník Theodor Pištěk mladší. Umělecké nadání i lásku k automobilům zdědil po svých předcích. Oba jeho rodiče byli známí herci, byť maminka Marie se herecké kariéry vzdala kvůli dětem. Byla vnučkou malíře Františka Ženíška a dcerou Julia Ženíška, dovozce vozů Ford do rakouského císařství a majitele jednoho z prvních závodních automobilů u nás.

Dědeček z otcovy strany Jan Pištěk pro změnu postavil a provozoval Pištěkovo lidové divadlo na Královských Vinohradech, tzv. Pištěkárnu. V době pamětníkova narození v roce 1932 se ale rodinné jmění již rozuteklo. Firma Julia Ženíška zkrachovala zřejmě ve dvacátých letech a Pištěkovo divadlo rodina musela prodat. Několik činžovních domů, které z utržených peněz zakoupila vdova po Janu Pištěkovi, pak padlo na splacení dluhů, v nichž se ocitl pamětníkův otec Theodor Pištěk starší. Ten v roce 1925 zainvestoval do produkce ještě němého filmu Takový je život, který v době jeho opožděného uvedení do kin už převálcoval nastupující film zvukový.

Otec ukrýval lidi v divadelní společnosti

Jeho syn, Theodor Pištěk mladší, šel do první třídy v den, kdy začala druhá světová válka. Nestihl nabrat mnoho mírových životních zkušeností, a jak sám říká, nevěděl, jak má život v míru vypadat. Válku proto přijímal tak, jak přicházela. Vybavuje si kolony německých motocyklů s postranními vozíky i to, jak nacističtí vojáci sebrali člověka jen kvůli tomu, že si prohlížel vylepený seznam jmen popravených.

V jejich vinohradském domě bydlelo několik židovských partají, mezi nimi i zubní lékař, který jako Žid nesměl provozovat svoji praxi. „Nicméně tajně nás ošetřoval. Měl doma ordinaci, která vypadala jako za Galéna. Byl tam šlapací vrátek, manželka šlapala a vrátek točil přes převody vrtačku. Točila se hrozně pomalu a příšerně to bolelo,“ popisoval Theodor Pištěk, který pak byl svědkem i toho, jak zubaře s celou rodinou odvezli vojáci. Podobně nešťastný byl i osud dalších židovských rodin v domě, do vyprázdněných bytů se po nich nastěhovali Němci.

Pamětníkův otec Theodor Pištěk starší i za války točil filmy – byť ty německé odmítal a s nacistickou kulturní produkcí si nezadal. „Táta udělal jeden velice dobrý skutek. On založil divadlo a například pana inženýra Brázdu, který měl být nasazený do Říše, tam vzal jakožto dramaturga, a tím mu zachránil existenci. V té divadelní společnosti se ukrylo několik lidí, protože bylo důležité mít papíry, že jste někde zaměstnán.“

Nejhorší dobu heydrichiády prožil tehdy desetiletý Theodor u příbuzných na venkově, v Mukařově, vesnici východně od Prahy, kde dochodil obecnou školu. S výjimkou židovského manžela jedné z tet se samotné rodině Pištěků vážnější perzekuce vyhnula. „Pro mě byl neobyčejně dramatický pátý květen, kdy se rozhořela revoluce,“ popisuje pamětník, jak s maminkou pozoroval tramvaje směřující Vinohradskou třídou k rozhlasu a obsypané lidmi, v naprosté většině neozbrojenými. „Pak jsem vyběhnul ven a u hotelu Flora jsem viděl, jak se dva Češi přetahují s vojákem o pušku. Nevypadalo to jako film, ve kterém by hrál Schwarzenegger. Byly to spíš úplně tragikomické scény.”

Květen byl směsicí nádherných a odporných okamžiků

U Pištěků doma se ubytoval major Patrick Dolan, velitel americké mise, která do Prahy přivezla zázračný nový lék – penicilin. Do skupiny byli vybráni Američané s českým původem, kromě Dolana například poručík Joe Wechsberger. „To byl strašně zajímavý člověk, významný válečný korespondent. On byl rakouský Čech, Vídeňák, a mluvil perfektně česky.“ Američané zůstali v domě asi dva týdny, pamětníkův otec je hostil, vařil pro ně a oni na oplátku kromě penicilinu rozdávali dětem žvýkačky a dospělým zoufale postrádané cigarety.

V bytě Pištěkových se odehrálo i jednání mezi Dolanem a sovětským generálem. Theodorovi tehdy prý nešlo do hlavy, jak je možné, že ruský generál s sebou po všech válečných útrapách přivedl i svou ženu, „prsatou báryšňu“ v květovaných šatech. „A představte si – jako tlumočnici s sebou tenhle Rusák měl malou Židovku, kterou vyzvedl někde u Ostravy z transportu propuštěných vězňů z koncentráku. Ta holka, mlaďoulinká, jen o dva roky starší než já, mluvila snad všemi evropskými jazyky: francouzsky, německy, rusky, česky... Jak to s ní pak nakonec dopadlo, nevím.“

Když jednou s Američany seděli u večeře, ozvalo se klepání na dveře. Za nimi stáli tři ruští vojáci, kteří dole na ulici viděli americké auto a přišli se podívat, o co jde. Theodorův otec je přizval ke stolu a najedli se spolu s ostatními. „Přišel ale nepříjemný okamžik, protože já jsem měl vedle sebe u stolu foukací harmoniku a ten jeden Rus se zeptal, jestli si ji může půjčit. Začal na ni hrát – bezvadně. Pak byl konec, vstali a on vzal harmoničku a strčil si ji do kapsy. To ten americký major prostě nevydýchal a zavolal toho Joea, který tam začal chodit kolem stolu s puškou na zádech. Tak kluk vyndal harmoničku, vrátil mi ji a odešli.“

„Květen 1945 byl směsicí nádherných i odporných okamžiků,“ říká Theodor Pištěk. K těm ošklivým patřilo řádění samozvaných Revolučních gard, podle pamětníka „těch nejhorších typů“, ze kterých se najednou stali revolucionáři. Dvakrát prý viděl velký, několikasethlavý zástup německých žen, dětí a starců, zmlácených a zkrvavených, který gardisté vedli po Vinohradské třídě.

„Viděl jste ty ženské s ostříhanými hlavami, na zádech pomalované hákovými kříži. Oni je mlátili holemi a hnali je někam dolů tou Fošovkou.“ (Fochova třída, dnešní Vinohradská, pozn. ed.) Denně bylo prý na ulici možné spatřit také partičky „gardistů“ s peřinami na zádech, jak se vracejí z loupežných výprav do opuštěných německých bytů. „Zase ale předtím za války, když bylo nějaké výročí, tak ve Vinohradské ulici desítky oken byly ověšené hákovými kříži. Takže ono to bylo připravené k nějakému konfliktu,“ dodává.

Občas musel malovat plakáty se Stalinem

Pamětníkův otec byl, slovy svého syna, „jeden z pomatenců“, kteří po válce načas uvěřili v komunismus, a hádal se kvůli tomu s matkou. Jinak ale Theodor vzpomíná na první poválečná léta jako na krásnou dobu, kdy studoval osmileté gymnázium, poslouchal jazz a vyhlížel „nový život“, slibovaný třeba i kvalitním zbožím poskytovaným Správou Spojených národů pro pomoc a obnovu UNRRA.

Po kvartě, v roce 1948, z gymnázia přestoupil na Vyšší školu uměleckého průmyslu – ještě včas, aby záhy po komunistickém převratu unikl zátahu na skupinu svých bývalých spolužáků ze strany Státní bezpečnosti. Ta v roce 1949 část jeho bývalé třídy pozatýkala zřejmě kvůli tomu, že se věřící gymnazisté kolem pátera Gabriela scházeli k nepovinné výuce náboženství.

Tou dobou již Theodorův otec z iluzí ohledně komunismu vystřízlivěl. Už v únoru 1948 bylo Pištěkovým zřejmé, že země se řítí „do průšvihu“. Někteří jejich příbuzní doplatili na příslušnost k národním socialistům a také Theodor starší začal mít problémy, vyčítali mu třeba to, že ve filmu Otec Kondelík hrál „zpátečnického měšťáka“. Theodor mladší na VŠUP občas musel malovat plakáty se Stalinem a zažívat drobné ústrky od spolužáků, jinak ale na škole ještě učila stará generace kantorů, která studentům měla co nabídnout.

V roce 1952 se na první pokus dostal na Akademii výtvarných umění, do ateliéru Vratislava Nechleby. Také na AVU stále ještě působili prvorepublikoví profesoři a ze spolužáků – Dlouhého, Nepraše, Koblasy, Vožniaka, Ressela, Veselého – se stali jeho celoživotní přátelé. Jejich práce si vážil a absolvoval s nimi také množství divokých pijatyk, sám ovšem jako tajný abstinent. „Na Akademii se pilo o sto péro. Ve čtyři hodiny se končila oficiálně výuka a to už někdo chodil s kloboukem a vybíral pětikoruny, desetikoruny. A šlo se do drogerie, poněvadž jsme si kupovali vína z drogerie, příšerné patoky,“ vyprávěl Theodor Pištěk, který však ze zdravotních důvodů nikdy alkohol nepil.

„Pochopitelně ve společnosti opilců jste jako střízlivý člověk prostě neakceptovatelný. Takže jsem se naučil předstírat, že jsem taky opilý, poněvadž jinak bych v tom ateliéru nemohl existovat. Jenže po několika semestrech mi na to přišli. Do smrti si budu pamatovat, jak jsem ležel na zemi, na mně Koblasa, Dlouhý a Nepraš – a Ressel do mě násilím lil tu příšernou břečku.“

Malováním nebylo snadné se živit

Studium se podle pamětníka nedalo srovnat s tím dnešním, ať už důrazem na zvládnutí řemeslné stránky tvorby, nebo také absencí kontaktů se zahraničím. „My jsme samo sebou toužili vidět, co se děje ve světě, a zkoušeli jsme se dostat ven nebo alespoň k informacím. Obraceli jsme se na různé zahraniční školy a ptali se na možnosti stipendií. Jednou jsme na to doplatili, když jeden z těch dopisů poslala holandská škola zpátky na Akademii a přišlo se na to, že studenti jsou nezákonně v kontaktu se zahraničím.“ Theodor Pištěk si vysloužil roční podmínečné vyloučení, ještě hůř dopadl jeho spolužák Bedřich Dlouhý, který ze školy musel na rok skutečně odejít a místo studia se živil mytím oken.

Pamětník Akademii dokončil v roce 1958. Pouze malováním ovšem nebylo snadné se živit. Zatímco někteří starší spolužáci vyráběli portréty sovětských maršálů a žili si „velmi dobře“, Theodor Pištěk s přáteli hledali skromnější způsoby přivýdělku: někteří si vypomáhali restaurátorstvím, jiní grafickou úpravou knih či plakátů. Pamětník se uplatnil jako tvůrce kostýmů a scény pro film, v šedesátých letech spolupracoval například s Františkem Vláčilem a později, v osmdesátých letech, s Milošem Formanem. Za kostýmy k Formanovu filmu Amadeus získal v roce 1984 Oscara.

Pro šedesátá léta, kdy mimo jiné soutěžil v Evropském poháru jako automobilový závodník, bylo určující také přátelství s malířem a sochařem Zbyňkem Sekalem. Jejich ateliéry spolu sousedily, a tak vznikla umělecká i lidská symbióza, v níž žili po sedm let, do doby, než Sekal v roce 1968 emigroval do Rakouska. Theodor Pištěk mu pomáhal sbírat materiál do jeho reliéfů, učil ho jezdit v autě a četl jeho překlady Franze Kafky či Hermanna Hesseho, které tento polyglot pro vlastní potřebu zhotovoval.