Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Pištěk (* 1956)

• narodil se 15. ledna 1956 v Rumburku

• s rodiči a mladším bratrem nejprve bydlel ve Šluknově, pak v Benešově nad Ploučnicí

• otec byl specialistou v textilním průmyslu, matka pracovala jako účetní

• oba rodiče byli v komunistické straně

• po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 přišel otec o práci

• hudba pamětníka zajímala od útlého věku, už v patnácti letech hrál po zábavách

• začal se zajímat o underground, rodiče s jeho životním stylem nesouhlasili

• v šestnácti letech ho maminka vyhodila z domu, živil se brigádami

• studoval na střední stavební průmyslové škole v Děčíně, tam dostal přezdívku Fred

• hrál v kapele a rebeloval proti režimu

• ze střední školy ho ve čtvrtém ročníku vyhodili, protože se opil s „máničkami“ a přecházel most v Děčíně.

• po vojně se mu narodila v roce 1976 dcera Beáta, oženil se a dokončil školu

• účinkoval mnohdy i paralelně v několika kapelách, Pecka z vajíčka, Hobit, Šanov 1, Intimní život a v tanečním orchestru Axel

• StB na něj vedla spis, ve kterém ho vedla jako kandidáta tajné spolupráce, krycí jméno Ferda

• zažil několik koncertů, které rozehnala policie

• po sametové revoluci se stal jedním z hybatelů kulturního života v Ústí nad Labem

• založil časopis Scene Report a podílel se na založení ústeckého RadioClubu

• stal se prezidentem spolku Ústecká kulturní platforma 98

• od roku 2010 spolupořádal Festival Sudety

• v roce 2022 žil v Ústí nad Labem

Milan „Fred“ Pištěk si jako životní cestu zvolil muziku, která dráždila za hlubokého socialismu komunistický režim. Propadl undergroundu a punku, takovým jako on se tenkrát říkalo „mánička“. Protirežimně byl Fred naladěný také kvůli tomu, jak dopadl jeho tatínek, výrobně-technický náměstek textilního podniku Benar v Benešově nad Ploučnicí. Rodina se tehdy neměla vůbec špatně. „Můj táta byl klasický osmašedesátník,“ konstatuje a vysvětluje, co se s jeho otcem dělo po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Jakmile to v roce 1968 bouchlo, objevila se spousta všelijakých závistivců, začaly se dělat prověrky. Milýho tatínka z tý partaje vykopli, a dokonce přišel i o zaměstnání,“ dodává pamětník.

Milanův otec zažíval šok. „Moji rodiče byli oba v komunistické straně. Komunistické ideji vlastně věřili. Bylo krátce po válce, jejich generace si zažila Mnichov a k Západu se logicky objevila nedůvěra. Tak v dobré vůli vstoupili oba do strany a budovali lepší zítřky,“ vysvětluje pamětník.

Lidé, kteří se chtěli totalitnímu režimu zavděčit, se neštítili ponížit i syna třídního nepřítele, kterým se stal Milanův táta. „Jednou nám nařídil zástupce ředitele základní školy, abychom se se spolužačkou, dcerou druhého náměstka, chytili přede všemi za ruce. Pak na nás ukazoval a říkal, ať se děti podívají na papaláše, se kterými strana zamete.“

Pionýrskej šátek nemám, jdu za námořníka

Milan „Fred“ Pištěk se narodil 15. ledna 1956 v Rumburku. S rodiči a mladším bratrem žili zpočátku ve Šluknově, pak přesídlili do Benešova nad Ploučnicí. Jeho otec, velký odborník v textilním průmyslu, tam totiž dostal práci.

Milan Pištěk přišel do Benešova nad Ploučnicí, když mu bylo sedm let. Oproti trochu odstrčenému Šluknovskému výběžku se už v Benešově nad Ploučnicí hledělo na určité normy. „Když jsme se ve druhé třídě fotili, měli všichni spolužáci pionýrskej kroj a šátek,“ vzpomíná s úsměvem na svoji flanelovou košili. „Když se mě pak ptali, kde mám já šátek, odvětil jsem, že jdu za námořníka.“ Podle pamětníka se ve Šluknovském výběžku žádní pionýři nebo jiskry tenkrát ještě „nenosili“.

Po tatínkově vyhazovu se ukázalo, že budou mít kluci Pištěkovi problém dostat se na slušnou školu. Otec sám měl velké problémy si najít novou práci, nakonec nastoupil na pozici mistra v textilce ve Šluknově a rodiče se do Šluknovského výběžku vrátili. To bylo v prvním pololetí pamětníkovy deváté třídy. „Já sám jsem musel dokončit alespoň první pololetí devítky ještě v Benešově. Tak jsem bydlel v podnájmu u kolegyně mojí maminky. A na druhé pololetí už jsem byl zpátky ve Šluknově.“

Původně se chtěl stát archeologem, ale na gymnázium by ho kvůli otcově politickému škraloupu nevzali. „Táta říkal, že má známýho na stavárně v Děčíně a že mě tam protlačí,“ popisuje pamětník. „Udělal jsem přijímačky na střední škole stavební, ale pro velký zájem mě nejdřív nevzali. Tak se naši odvolali, a protože ve škole tenkrát vzniknul nový obor vodohospodář, vzali mě tam,“ dodává.

Tvrdá muzika byla podle maminky kořen všeho zla

Milan Pištěk k muzice tíhnul vždycky. „Sám jsem se naučil na kytaru, pak trochu na flétnu a pak jsem jako záskok sednul za bicí a bylo to,“ směje se. „Už od patnácti let jsme měli kapelu The Clowns a VKW, což v anglickém překladu znamená velmi příjemné okno. Vůbec netuším, jak jsme na to přišli. Vystupovali jsme v Dolní Poustevně nebo v Chřibské a hráli jsme třeba Black Sabath,“ uculuje se pamětník.

Dokonce i mládežníci, kteří muzicírovali na odpoledních zábavách, takzvaných čajích, museli chodit na přehrávky. Kapela stoupla před kulturní komisaře, kteří měli za úkol držet nekalé hudební živly pod kontrolou, a zahrála vybrané písničky. Když úspěšně prošla cenzurou, mohla veřejně vystupovat. „No, mně bylo patnáct, a tak jsem musel mít papír od obou rodičů, že se těch přehrávek můžu zúčastnit,“ dodává Milan Pištěk.

Hudbě propadl i pamětníkův mladší bratr. „Maminka mě v muzice zpočátku podporovala. Pak jsem přičichl k undergroundu, což se rodičům nelíbilo. Ruku v ruce s tím se dostavoval bohémský život, různé mejdany a ztřeštěné podniky a rodiče ze mě byli dost zoufalí,“ usmívá se pamětník a dodává, že maminka už pak jeho bratra podporovala zásadně jen ve hře na housle, což se jí zdálo dostatečně seriózní. „V tu dobu už jsem byl v pubertě a dost jsem vyváděl – a to vedlo k tomu, že mě maminka jednoho krásného dne naložila do auta, odvezla do Rumburku a tam mě z auta, a vlastně i z domova vyhodila.“

Policajti většinou burzu elpíček rozprášili 

Po vyhazovu z domova nastoupil Milan Pištěk na střední školu. A následoval další vyhazov. „Po půl roce mě pro nepřístojné chování vyhodili z internátu, a tak jsem bydlel po různých privátech,“ vzpomíná na divoká středoškolská léta, kdy už bylo jasné, že je „mánička“.

Nečekaně nabytá svoboda s sebou přinášela i povinnost postarat se sám o sebe. Rodiče ho podporovali jen málo, báli se, že se utrhne ze řetězu. „Po vzoru mých starších spolužáků jsem chodil na brigády do děčínských Kovohutí nebo do přístavu v Loubí,“ vysvětluje, jak vlastně platil nájem. Ten dělal asi sedmdesát korun měsíčně. „Člověk šel k doktorovi, nechal se na týden hodit marod a místo školy chodil na brigádu. Kromě placení nájmu si moc dobře pamatuju, že v hospodě U Mostu v Děčíně měl člověk za dvacku deset piv a jedny startky.“  

První dvě léta na střední škole byla podle pamětníka uvolněná, hrál ve školní kapele, nosil dlouhé vlasy a někteří učitelé měli na mládež velký vliv i po hudební stránce. Fred si třeba dobře vzpomíná na jednu z učitelek, tenkrát mladou kočku, která půjčovala studentům desky. Další cesta, jak si dobrou a tak trochu zakázanou muziku opatřit, bylo od šífáků, kteří vozili dlouhohrající desky „elpíčka“, ale třeba i marihuanu do Děčína z Hamburku. Pak přišla normalizace a začalo přituhovat.

„No a potom se všude možně dělaly burzy elpíček, třeba v Praze nebo v Ústí nad Labem na Větruši, které organizoval Milan Bouška, řečený Pekky. A tam přijelo třeba padesát lidí a desky si buď vyměňovali, nebo kupovali,“ vysvětluje pamětník, jak bylo možné dostat se k režimem nepodporované muzice. „No a ty burzy většinou končily tak, že přijeli policajti, rozprášili nás a bylo po burze.“

V kapelách hráli většinou coververze, tedy už nahrané skladby, ale v jejich vlastním podání. „To se dělalo tak, že jsme si ty desky pouštěli na gramci pořád dokola – a co jsme slyšeli, jsme si zapisovali. Tak jsme se učili texty,“ směje se pamětník. „No to víte, tenkrát byla znalost angličtiny všeobecně špatná, tak jsme to občas taky hráli blbě.“

Jeden fenomén té doby stojí podle Milana Pištěka za zmínku. „Bylo zajímavý, jak jsme se v komunitě tenkrát bez mobilů svolávali. Docela jsme dost cestovali, tuhle na Rujánu a pak třeba do Budapešti nebo do Prahy. A dali jsme si spicha každou sudou hodinu u žokeje,“ vysvětluje Fred systém setkávání v době bez mobilů. „My seděli v hospodě a každou sudou hodinu někdo skočil k soše sv. Václava, tedy k žokejovi, na Václavské náměstí a sebral ty, co přišli. A pak jsme seděli v hospodě a spřádali plány, kam budeme výletnit dál. A seděli jsme tam takhle třeba dva dny.“

S máničkama jsme lezli po obloucích mostu v Děčíně

Střední školu pamětník téměř dostudoval. Chybělo málo. „Na konci čtvrťáku mě z průmky vyhodili, už po maturitních písemkách,“ říká Milan Pištěk a vysvětluje, co tomu předcházelo. „V hospodě U Mostu v Děčíně jsme se pěkně zhuntovali a řekli jsme si, že přejdeme děčínský starý most po oblouku. To tehdy patřilo k takovým obvyklým hrdinským činům. A na vrcholu toho mostu jsme pokřikovali směrem k děčínskému zámku, kde byla sovětská posádka, nějaká hesla.“

Policie byla na místě dřív, než stačili čtyři rozkurážení kluci z mostního oblouku slézt. „Odvezli nás na záchytku, občas nás seřezali obuchama, když jsme dělali rotyku. A ráno, když s námi sepisovali protokol, navrhl starší z policistů, že když jim každý dáme stovku, nenahlásí to ve škole.“ Příslušníci tedy dostali čtyři stovky, což bylo tenkrát docela dost peněz.

Hned jak se ve škole ukázali, bylo jasné, že policie vedení školy incident okamžitě nahlásila. „No, a protože jsem měl trojku z chování, vyloučili mě natvrdo, to bylo v roce 1975,“ dodává Milan Pištěk. A tak se prý musel sebrat a hledat si práci. „Dostat ji nebylo vůbec snadné, v posudku jsem měl napsané, že mám záporný postoj k socialistickému zřízení, a to mi dělalo problémy i v dalších letech.“

Vojna není kojná

Když Freda vyhodili ze střední průmyslové školy v Děčíně, podepsal jeho otec dokument, že syn studium přerušil. „Ředitel průmky ale napsal na vojenskou správu, že jsem studium nepřerušil, ale předčasně ukončil, a tak mi přišel na konci září v roce 1975 povolávací rozkaz, že musím za dva dny narukovat ve Stříbře,“ vypráví pamětník. Sehnal si fiktivní potvrzení, že má nemocné ledviny, a přivezl je na posádku do Stříbra. „Tak jsem tam ten papír vytáhl, oni mi ho sebrali a už jsem ho nikdy neviděl,“ směje se nahlas.

A odvedli ho. Protože se to všechno seběhlo poněkud narychlo, na vojně pro něj vlastně neměli žádné místo. „A tak jsem skončil na ošetřovně. Po nějaké chvíli jsem se nakazil nějakým katarem, cokoliv jsem pozřel, šlo hned ven. Vojenskou přísahu jsem podepisoval v posteli napojený na umělou výživu,“ dodává pamětník. „Nevěděli, co se mnou, tak mě poslali do nemocnice do Plzně. Tam jsem se seznámil s psychiatričkou, požádal jsem o odklad vojny a ona mi poradila, co mám říkat před vojenskou komisí, a nakonec jsem ho dostal. Na dva roky.“

Dvouletý odklad vojenské služby stačil, aby si po vojně dodělal maturitu, musel ale nastoupit na denní studium. „V roce 1977 se u nás v tělocvičně podepisovala Anticharta. A ten, kdo ji tam přinesl, se na mě jen podíval, zavrtěl hlavou a se slovy ‚za tebou ani nejdu‘ odešel.“ Už tenkrát se totiž o Fredovi vědělo, že by se k podpisové kampani, kterou organizovala vládnoucí komunistická strana jako odpověď na Chartu 77, zřejmě nepřipojil.

Čuňas přinesl undergroundový protirežimní texty

Hned po vojně se mu v roce 1976 narodila dcera Beáta a Milan Pištěk se oženil. S manželkou bydleli, zatímco dodělával školu, v Mělníce. „Pak jsem nastoupil jako mistr na stavbu elektrárny v Počeradech, tam se ale strašně kradlo a já se toho nechtěl účastnit, a tak jsem si našel práci jinou. Bylo to v projekčním ateliéru Konstruktivy v Teplicích,“ vzpomíná pamětník.

Během studií chodil po brigádách a jezdil za rodinou, na nic jiného čas neměl. Když dostudoval a našel si stabilní práci, muzika se mu do života vrátila naplno. „S tím mým blbým posudkem jsem měl problémy i v Konstruktivě, odkud mě poslali po pár dnech domů. Protože ale vodohospodáře potřebovali, nějak se to udělalo a nastoupil jsem. Sice za bídné peníze, ale bavilo mě to tam. Bylo tam sedmdesát lidí, z toho jenom tři komunisti.“

V tu dobu hrál v kapele Pecka z vajíčka. „Franta Čuňas Stárek, u kterýho jsme zkoušeli, přinesl vždycky nějaký texty – a to nebylo jen tak, byly undergroundově protirežimní,“ popisuje Fred. „A to mělo za efekt to, že po nás začala jít Státní bezpečnost.“

S návratem muziky a nezřízeného života přišla další výtržnost a Milan Pištěk stanul před okresním soudem. V opilosti totiž v Teplicích s kumpány strhával takzvané třepotalky nachystané na oslavu výročí 7. listopadu – Velké říjnové socialistické revoluce. „Nejdřív to vypadalo blbě a nakonec jsem po nějakých přímluvách vyváznul jen se srážkami z platu. A sebrali mi zrovna přidělený byt,“ krčí rameny. Po několika letech pak dostal podnikový byt v Ústí nad Labem a manželka Zdena s dcerou Beátou se za ním konečně přestěhovaly.

„V tu dobu jsme založili kapelu Hobit. Nejdřív jsme hráli po zábavách a pak už jsme měli i vlastní repertoár,“ vysvětluje bubeník Fred. „Jednou jsme s Hobitem hráli v Tisé v kulturáku na sále a přijelo tam strašně moc lidí. Koncert skončil v noci a z Tisé už nejel žádný autobus. Ti lidi tam pak trochu dělali bordel ve vsi.“

Kapelníka si potom předvolala kulturní komise na místní národní výbor. „Tam nějaká funkcionářka řvala, že se při koncertu nahý chartisti váleli po zemi a že kapela bičovala na jevišti holky, který byly svlečený do půli těla,“ směje se Fred. Když totiž nějaká kapela začala hrát nějaký bigbeat nebo něco tvrdšího, hned se to rozkřiklo a táhly se za ní davy. A to se režimu vůbec nelíbilo.

Mánička s estébákama za zadkem hrála s pankáčema

Pak za Milanem Pištěkem přišel v roce 1988 jeho kamarád, známý punkový manažer Petr Růžička. „Říká mi: ‚Hele, rozpadl se mi Šanov a potřebuju někoho za bicí‘,“ vzpomíná Fred na svoje začátky v Šanovu. „Trochu jsem se ošíval, byli to o generaci mladší pankáči. Nakonec jsem do toho šel a bylo to fakt dobrý,“ dodává.

V tu dobu se u něj poprvé objevila StB. „Přijeli za mnou do práce, a že mám jít s nimi do hospody. Když nepůjdu, hrozili tím, že mě sbalí a budu mít v práci áčko, tedy neomluvenou absenci. A v tý hospodě ze mě tahali rozumy,“ vzpomíná Milan Pištěk. „Znáte Petra Kadlčka, co hrál v kapele Emise?“ ptali se. „A já na to, jakože znám, a co jako. Tak jsme tam takhle chvilku kecali o tom, koho znám a neznám a kde jsem hrál a pak se rozloučili a já se vrátil zpátky do práce.“

V tu dobu se Milan Pištěk nacházel ve složité životní situaci. „Rozešli jsme se s manželkou, moc mě to mrzelo kvůli naší Beátě. Já za ní chodil a četl jí řecké pověsti a tak. Bylo to smutný, těžce jsem to nesl,“ přiznává. Bydlel v podnájmu a v tu dobu začal hrát na plný úvazek na bicí i v tanečním orchestru Axel pod krajským kulturním střediskem.

A u dveří mu znovu zvonili estébáci. „To už mělo takový rozměry, že buď šli dál a vyptávali se, nebo mě vzali do auta, zavezli mě za Ústí a zase se vyptávali. A já už z toho byl magor,“ přiznává pamětník. „Už sem z toho byl tak zblblej, že jsem třeba přišel domů a zatemnil okna, aby to vypadalo, že nejsem doma. Párkrát se mi taky podařilo jim neotevřít.“

Milan Pištěk poskytl Paměti národa část svého spisu, který na něj Státní bezpečnost vedla. Ten je možný prohlédnout si v dodatečných materiálech pamětníka. Zbytek byl v roce 1989 skartován. „Za celou tu dobu, co mě pánové navštěvovali, jsem jim vlastně nic kloudného neřekl. Nemám pocit, že bych komukoliv ublížil,“ je si jistý pamětník. 

Potkat tajné policisty na festivalech a koncertech, jak si produkci natáčí na videokameru, prý v tu dobu nebylo nic neobvyklého. Kapela se tak musela čas od času vypořádat s nějakým tím udáním. „Přišlo udání na okresní kulturní středisko, že Šanov užívá při vystoupeních vulgarismy a má neblahý vliv na mládež. A teď na tom úředním papíru s tou hlavičkou byly vyjmenovaný. Každý to hovno nebo prdel,“ směje se Fred.

Muzikanti se museli dostavit na kobereček a podat vysvětlení. „My jsme lhali a říkali jsme: ‚Né, my vulgarismy nepoužíváme, to bude nějaká mýlka!‘ A oni vytáhli kazetu, strčili ji do VHS přehrávače a bylo po srandě,“ culí se pamětník. To bylo v září v roce 1989. „A že nás tedy nezruší, ale půjdeme k přehrávkám. A datum stanovili na 19. listopadu 1989.“

Mezitím odjela kapela vystupovat na festival československé nezávislé kultury ve Wroclawi, který se konal 3. až 5. listopadu 1989. Jeho hlavní hvězdou byl Karel Kryl, vystoupil na něm i Jaroslav Hutka nebo Vlasta Třešňák. Lidé si tam mohli zcela svobodně koupit české knížky vydané v zahraničí nebo si zajít na film Jiřího Menzela či Věry Chytilové.

Po Wrocławi jsem poslal estébáky do pr....

Na festival v polské Wrocławi vzpomíná Fred moc rád, ve vzduchu už totiž bylo cítit velké napětí. „Bydleli jsme u rodičů jednoho ze studentů univerzity. Prodávaly se tam české samizdatové dokumenty a časopisy, které Češi vykoupili. A když ten festival skončil, ve Wrocławi se nedalo koupit ani pivo, protože Češi celý město vypili,“ usmívá se pamětník při vzpomínkách na Polsko. I on si tenkrát pár zakázaných časopisů pořídil. „My jeli zpátky do Československa přes Německo a část těch časopisů jsme nechali naštěstí v Drážďanech na nádraží v boxu.“

Na Cínovci prošli tvrdou kontrolou. „To bylo jak v americkým filmu. Ke zdi, ruce na zeď, rozkročit nohy. Už padala Berlínská zeď, v Polsku proběhly demokratický volby – a u nás jsme si vůbec nemysleli, že to bouchne,“ vzpomíná Milan Pištěk. „Bylo taky zajímavý, že Ústí bylo v tomhle málo aktivní, takový odtažitý. Všechno tam nějak přicházelo později. To v Teplicích už se konaly ekologické demonstrace, ale v Ústí držely staré struktury zajetý řád a nikdo jim moc neodporoval.“

Po návratu z Wrocławi byl pamětník plný pocitu svobody a naděje a příslušníkům StB narovinu řekl, že už s nimi nebude vůbec o ničem mluvit, ať ho klidně zavřou. 17. listopadu 1989 pak hrál s kapelou v polském Zhořelci. „A tak jsme to, co se děje doma, poslouchali na vlnách Svobodné Evropy,“ dodává. Se Šanovem se pak ještě 19. listopadu museli dostavit na domluvené přehrávky.

Doba byla turbulentní, pořád se něco dělo. „Byl jsem u založení Občanského fóra, Ivana Chýlková v Národním domě, tehdy kulturním a společenském středisku, malovala plakáty. A my jsme Šanovem po republice rozváželi letáky, jak jsme jezdili na koncerty,“ vypráví Fred. S kapelou si zahráli i v nabité Lucerně.

Pak už se dělo všechno ráz na ráz. Nově nabytá svoboda, možnosti a lidé, co se rychle a snadno dostávali na nejvyšší posty. „Devadesátky, to byla divočina. Tenkrát jsme založili nezávislý kulturní časopis Scene Report, začali jsme zvát zahraniční kapely a muzikanti jezdili do Ústí jako do skanzenu,“ líčí pamětník. „Byl jsem taky u založení rádia. Jmenovalo se RadioClub a byla to pěkná divočina, žádná cenzura. Několikrát jsem kapely zatáhl do studia a vystřihly to tam naživo.“

S přáteli pořádali koncerty a festivaly. „A jak jsme měli to rádio a zvali na rozhovory kapely, lidi se začínali o underground, punk a další proudy zajímat a přestávali z toho mít strach. Poznali, že za tím jsou chytrý jedinci, a ne nějaký nekalý živly, jak se jim snažil režim roky namluvit.“

Lidé z undergroundu pak chodili za Milanem Pištěkem na hodiny angličtiny. „Třeba ke mně chodil Milan Pankrác, řečený Fugas, vesměs samí chartisti. Tenkrát jsem měl obavy, že mám napíchlej telefon – a nebylo by divu,“ usmívá se. „Vzal jsem si učebnici, k tomu jsme pustili muziku a rozebírali texty.“

Co dřív nebylo možné, to si po převratu užívali plnými doušky. „No a pak to vypuklo, spousta lidí se začala motat kolem politiky a podnikání a rádio nakonec člověk, na kterýho bylo i s frekvencí napsaný, prodal podnikatelům,“ krčí rameny Fred.

Mánička, nebo pankáč? Kdo ví

Nad otázku, jestli se Milan „Fred“ Pištěk cítí být víc máničkou, hippíkem nebo pankáčem, se pamětník na chvíli zamyslí. „Dřív jsem se cítil víc hippíkem. Bavila mě na tom ta tolerance, jedno z hippie hesel bylo: ‚Do your own thing, dělej si svoje‘,“ vysvětluje. „Ale jak jsem lavíroval mezi undergroundem a punkem, cítím se spíš jako takový integrátor,“ dodává pamětník.

Hippie sloganem se řídí i při ohlédnutí se za tím, jak se lidé z hudební komunity vypořádali s možnou spoluprací s StB. „Nebyl jsem v jejich kůži, a tak to nemůžu soudit, já se k tomu ale přiznal.“

Scene Report vstane z popela

Fred spoluzaložil spolek Ústecká kulturní platforma 98. Hlavní náplní bylo od roku 1998 do roku 2015 vydávání měsíčníku Nové ústecké přehledy, které sloužily jako jediná oficiální kulturní informační brožura statutárního města Ústí nad Labem. Od roku 2010 s dalšími organizacemi pořádá Festival Sudety, věnoval se česko-německým výstavním projektům o fenoménu undergroundu a objevoval zaniklé obce severního Polabí.

V roce 2022 žil Milan Pištěk v Ústí nad Labem, hrál hlavně v kapele Rose Means Rose. A chystal jubilejní vydání Scene Reportu. „Oslovil jsem všechny ty lidi, co pro nás psali. Pár se jich ozvalo, dokonce i ze zahraničí. Když to dám dohromady, vyjde pamětní číslo Scene Reportu,“ slibuje. „Doufám, že se toho dožiju.“