Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Boleslav Písařík (* 1924)

• narozen 19. března 1924 v Anglii

• po smrti matky odešel i s otcem za války do protektorátu

• otce Vlastimila Písaříka nacisté popravili

• pamětníka vyslýchalo brněnské gestapo v Kounicových kolejích

• za války byl totálně nasazen

• po válce vstoupil do KSČ

• stal se architektem a historikem umění

• na počátku normalizace působil v prověrkové komisi

• podílel se na stavbě brněnského Janáčkova divadla či na archeologických vykopávkách Velkéoravy

• v době natáčení v roce 2019 bydlel v Brně

„V padesátých letech to u nás komunisté úplně zbytečně přehnali,“ říká sedmadevadesátiletý Boleslav Písařík v souvislosti s nástupem komunistické totality. Myšlenka takzvaného socialismu s lidskou tváří mu ale kdysi úplně cizí nebyla – v čase normalizace se stal vedoucím prověrkové komise, využíval svých známostí a v KSČ zůstával i poté, co se čím dál více ukazovalo, že komunistická diktatura je zločinná. Podle něj to bylo z existenčních obav. 

Nacisté nám pak poslali už jen účet za otcovo zpopelnění

Boleslav Písařík se narodil v Anglii v roce 1924. Jeho otec byl Čech a matka Angličanka. On sám byl podle svých slov problémové dítě a rodiče ho proto několikrát umístili na výchovu do kláštera. „Jezdili po světě a o takového výrostka neměli zájem. Takových nepotřebných individuí nás tam bylo více.“ Boleslavova matka zahynula později za války při německém náletu. S otcem, Vlastimilem Písaříkem, se pak tedy vrátil do Československa. Konkrétně do Brna k jedné z příbuzných, a to na základě falešných dokumentů. Jeho otec se totiž bál, že by Boleslava označili za Žida kvůli židovskému původu jeho matky.

Návrat se sice nakonec obešel bez komplikací, Boleslavova otce ovšem brzy poté zatklo brněnské gestapo. „Odvezli ho do Kounicových kolejí. Jako studenta tam pak v této souvislosti vyšetřovali i mě. Potloukli mě a řekli mi, že když mi Říše umožňuje vzdělání, tak doufají, že už se tam nikdy nepotkáme.“ Otce Boleslav pak už nikdy neviděl. Důvodem jeho zatčení a likvidace ze strany nacistů byla pravděpodobně jeho odbojová činnost. „On sám mi o tom ale nic neříkal, asi mě nechtěl ohrozit. Dozvěděl jsem se o tom až později od své tety,“ dodává pamětník. Domů jim posléze přišel jen účet za otcovo zpopelnění, což bylo ze strany tehdejšího nacistického režimu docela cynické. „Já to tak ani nebral. Pokud byl otec něčím vinen proti existujícím zákonům protektorátu, tak zkrátka věděl, co dělá. Myslím, že se každý musí starat sám o sebe. Jeho hlavní chybou bylo, že ze mě chtěl mít Čecha. I když možná kdybych zůstal v Anglii, dopadl bych jako matka. S příbuznými jsem se pak rozešel. Po válce jsem jim vrátil balíky, co mi poslali. Starám se jen o to, co je přede mnou, ne o to, co je za mnou. To bych z toho nevyšel dobře.“

Vnímal jsem, že jednu diktaturu pomalu nahrazuje druhá

Aby ale nemusel provádět tamní výkopové práce, odešel brzy k hudebníkovi Gustavu Bromovi a nějaký čas pak působil také jako reklamní obchodník. V pražské reklamní kanceláři v ulici Ve Smečkách vydával například i pohlednice s takzvanými žertovnými obrázky s motivem americké armády. Rozvážel poválečnou pomoc zajišťovanou UNRROU. „Konkrétně jsem dovážel konzervy a další pomoc z rumunské Konstanci do Prahy. Vagóny se musely hlídat, protože se hodně rozkrádaly. Rumuni si například odpojili celý jeden vagón,“ vzpomíná. Mezi lety 1946 až 1948 pak v rámci základní vojenské služby vstoupil do KSČ.

Po válce nastala podle Boleslava všeobecná svoboda. Každý mohl, kam chtěl, a obecně se mělo za to, že jsme perspektivní stát. Řada věcí, které fungovaly už i za první republiky, nebo to, co pak dělali komunisté, jako třeba družstva, fungovala dobře a hodně se toho povedlo. Po roce 1948 to ale podle něj komunisté přehnali. „Hodně jsem vždycky cestoval a ani v NDR, ať byla, jaká byla, si nedovolili znárodňovat někoho, kdo vyráběl brýle, hodinky nebo spravoval boty. Tady se to udělalo z blbosti a ke škodě. A hesla typu ‚Sovětský svaz – náš vzor‘ byla také jen jedna velká lež. Naopak řada Sovětů se učila od nás. Mnoho nesmyslů pak vrcholilo a vše se opakovalo po Rusech a kazilo. Postupně jsem vnímal, jak se to pomalu zakaluje a jednu diktaturu střídá druhá.“

Komunista, který se vyhýbal střetům

Pamětník říká, že sám se střetům s komunisty vyhýbal. Ve straně ale i nadále zůstával a stal se posléze také šéfem prověrkové komise v Brně. „Spolu se mnou tam byli například i uklízečka nebo řezník. Prověřovali jsme třeba ředitele Domu umění Adolfa Kroupu. Studoval ve Francii a naší kultuře velmi pomohl. Vozil sem známé umělce. Podepsal protest proti komunismu nazvaný Dva tisíce slov. Ptali jsme se ho, zda to skutečně podepsal. Řekl, že ano. Znali jsme ho jako levicově orientovaného, tak jsme se ho ptali, kdo mu to doporučil. A on nám řekl, že předseda vlády Štrougal. Poslali jsme ho za dveře a já se členů komise zeptal, kdo si troufne to na Hradě ověřit. Odvahu samozřejmě neměl nikdo, tak prověrku dostal. Já z toho pak měl stranickou důtku, ale dál se to už neřešilo,“ vzpomíná Boleslav Písařík s tím, že v KSČ zůstával, protože měl strach o existenci.

Bál se, že by přišel o práci i společenský status a že by pak musel řešit emigraci. Zároveň se to ale podle svých slov snažil dělat způsobem, který výše popsal. Současně díky svým kontaktům a stranickému postavení získal například pro sebe i svou tehdejší manželku povolení k cestě do Japonska, o čemž se běžnému smrtelníkovi tehdy v podstatě ani nesnilo. „Dal jsem tomu úředníkovi láhev skotské a bylo to. Měl jsem prostě pocit, že když člověk tehdy něco chtěl, tak toho dosáhl.“

StB, to byl takový mladý vkusný pán

Boleslav se setkával s řadou významných osobností kultury, architektury i umění a díky svým jazykovým schopnostem se věnoval i tlumočení. „Například jsem jednou tlumočil v Brně na výstavišti. A právě tam se ke mně přitočil jeden takový mladý vkusný pán, od tajných, a řekl mi, že pokud tam zjistím něco zajímavého, co by je z výzvědných důvodů mohlo zajímat, že bych mu to měl říct.“ O spolupráci s StB pamětník nemluví. V archivech je v této souvislosti možné dohledat pouze nicneříkající nezařaditelnou archiválii (evidován v kategorii Důvěrník). „Když jsem pak ale chtěl pomoci kamarádovi, tak mě potom podrazil,“ doplňuje Boleslav svou vzpomínku na tajného agenta z Brna. „Žádal jsem ho, aby se jedna žena mohla setkat se svým emigrovaným synem. On slíbil, že to zařídí. Pak se ale naopak postaral o to, aby se s ním už nikdy nesetkala. Prostě udělal hajzlovinu, tak to bylo.“

Ke komunistické straně měl architekt a historik umění Boleslav Písařík řadu výhrad. Na druhou stranu myšlence ryzího kapitalismu podle svých slov také nikdy zcela nevěřil. Z vývoje naší společnosti po roce 1989 je spíše zklamaný.

Jako architekt pracoval například spolu s Ivanem Rullerem na stavbě Janáčkova divadla v Brně. V rámci Ústavu památkové péče se podílel na archeologických vykopávkách Velké Moravy. A díky své jazykové vybavenosti se stal také organizátorem různých výjezdů. Dodnes (2019) pracuje jako soudní znalec v oboru umělecké předměty a starožitnosti.