Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Pipalová (* 1947)

• narozena 28. února 1947 v Míkovicích

• otec Antonín Vaculka se za války zapojil do odboje

• po roce 1948 se otec stal protikomunistickým odbojářem

• po několikaletém skrývání byl otec zatčen a uvězněn v Uherském Hradišti

• v procesu „Vaculka a spol.“ odsouzen ke dvacetiletému trestu

• dcera Jarmila vzpomíná na návštěvy ve věznici Leopoldov

• vyučila se zámečnicí a pracovala v uherskobrodské Zbrojovce

• vdala se za Vladimíra Pipala

• otec Antonín Vaculka zemřel v roce 2013

• v roce 2019 žila v rodných Míkovicích

Hlas tatínka Jarmily Pipalové (*1947) Antonína Vaculky si už naživo poslechnout nemůžeme. Zemřel roku 2013. Díky dceři a vnukovi se ale dochovaly jeho psané vzpomínky. Skrze ně i dnes vypovídá o své odbojové činnosti jak za 2. světové války, tak v 50. letech. Prošel vazební věznicí v Uherském Hradišti, kde zakusil bití a mučení. Výkon trestu prožil na Mírově a hlavně v Leopoldově – nejkrutějším vězení v době komunismu.

Jarmilin životní příběh začíná jejím narozením v Míkovicích nedaleko Uherského Hradiště. Tatínka si však z prvních let dětství pamatuje jen velmi málo. „Moje první vzpomínka na něj je, když jsem měla tři roky. Jak se schovával, tak mne chtěl vidět, ale nemohl se mi ukázat, protože bych to mohla někomu říct. Tak mne večer vzali do světnice, kde mě mu dali na klín. Říkali, že to je strýc, ale já se nedala ošidit a tvrdila, že vím, že je to tatínek,“ vzpomíná Jarmila na dobu, kdy se otec skrýval před zatčením. Abychom pochopili, co se dělo s Antonínem Vaculkou v době po komunistickém puči roku 1948, musíme se ale ještě nejdříve vrátit zpět.

Zázrak

Antonín Vaculka se narodil 7. ledna 1921 v Míkovicích. V deseti letech mu na tuberkulózu zemřela maminka. Vyrůstal se dvěma sestrami Marií a Anežkou. Otec František se pak znovu oženil. Antonín se vyučil strojním zámečníkem a roku 1941 nastoupil do Baťova podniku ve Zlíně jako montér obráběcích strojů. Zde prožil dobu heydrichiády a také první strach, když i u nich na dílně zatýkalo zaměstnance gestapo. Pět mužů bylo ihned popraveno a v kolektivu se začaly šířit spekulace, kdo koho udal. Podezření padlo i na Antonínova blízkého spolupracovníka. „Začal jsem mít velký strach, protože jsem psal básně proti Hitlerovi a můj parťák je našel a všechny přečetl,“ píše ve vzpomínkách Antonín. Nakonec se podezření podařilo vyvrátit, a tak byl očištěn. 

V listopadu roku 1943 musel Baťův podnik opustit a odjel na nucené práce do Německa. Udává, že zůstal jen do srpna a pak už se zpět nevrátil. Možná také proto, že si v té době namluvil, jak píše, „krásnou dívenku Jarmilu Koníčkovou“, dceru Jaroslava Koníčka, člena Obrany národa, který byl pro svou odbojovou činnost nacisty vězněn. V době Antonínova útěku z totálního nasazení už jeho otec, tehdejší starosta Míkovic, spolupracoval s členy paradesantního výsadku Carbon[1] – vedoucím kpt. Františkem Bogatajem a radistou Jaroslavem Šperlem. Do vyřizování zpráv a nošení jídla do lesa pak otec automaticky zapojil i svého syna a dceru Anežku.

Jelikož i Antonínova známost Jarmila byla, jak říká, ze stejného těsta a se zkušeností otce, který se také podílel na odbojové činnosti, neváhali společně podniknout smělý čin – přepad auta členů SA, svatebních hostů na veselce rodiny Valových v nedaleké obci Podolí. Pro členy výsadku Carbon se jim tak bez prozrazení podařilo zajistit samopal, náboje, deky a kabáty.

Po tomto „malém vítězství“ se ale pak Antonín rozepisuje o události, kdy mu šlo o život a to, že z ní vyvázl živý, připisuje vyššímu řízení osudu. Po odhalení části partyzánské skupiny, kterou Vaculkovi podporovali, dostal Antonín na konci ledna 1944 varování, že o něm gestapo ví, ať se ukryje. Zbudoval si provizorní bunkr, ale kvůli zimě v něm nešlo vydržet. Společně s Jarmilou tedy vykopali v břehu u jejich pole jámu, kterou opatřili poklopem. Za několik dní mu pak Jarmila přinesla vzkaz od Jaroslava Šperla, se kterým se následně vydali do Kunovic do domu, kde byla ukryta vysílačka zajišťující spojení s Velkou Británií.

„Vila paní Králíkové byla u nádraží a tam jsem byl tragického dne, kdy nás obklíčilo gestapo oddíly SS. Zprávy od řízených skupin z Anglie se odesílaly u paní Králíkové vždy v noci a na výzvu z Anglie. Šifrovací klíč zpráv znal jen František Bogataj a ten všechno šifroval. Alois Všetička vysílal ze středy na Zelený čtvrtek. Byli jsme spolu v garáži. Podíval jsem se okénkem na silnici. Viděl jsem, jak tam stojí chlap asi 12 metrů od domu. Na prsou měl krabičku a stále se točil do půlkruhu,“ popisuje Antonín člena SS, který se snažil radiostanici během jejího vysílání zaměřit. „Vyběhl jsem po schodech do pokoje paní Králíkové a už jsem slyšel, jak dole gestapo tluče na dveře. Stačil jsem říct paní Králíkové, aby neotevírala a utíkal jsem dolů do garáže. Slyšel jsem, jak gestapo střílí do dveří. Byly dvě hodiny v noci. Všetička už nebyl v garáži, zakopl jsem o něj, když jsem vyběhl na zahradu. Přískokem jsme vyrazili ke křoví a vyšla dávka ze samopalu.“

Alois Všetička dostal zásah do ruky a ramene. Podařilo se jim vytrhnout desky plotu a proniknout na sousední dvorek, ale zjistili, že jsou dokonale obklíčeni. Jediná cesta vedla přes zídku do polí. Antonín si počkal, až se za zdí hlídkující dva členové gestapa od sebe rozejdou a vyrazil. Špatně si ale vypočítal kroky a vpadl přímo mezi ně. Ačkoliv na něj pálili z 12 metrů, nezasáhla ho ani jedna kulka a podařilo se mu utéct. Shledal se pak se svou Jarmilou a v úkrytu vyčkal na plnění dalších diverzních akcí. Těmi se pak stalo především úspěšné podminování trati a vyhození vlaku v Kunovicích, likvidace skladiště zbraní a munice a přerušení telefonického vedení.

Protikomunistický odboj

Po takovéto zkušenosti z doby válečné není tedy divu, že se Antonín Vaculka podobně zapojil do odboje i v době po komunistickém puči roku 1948. Páteří protikomunistického odboje se na Moravě staly skupiny Světlana, Hory Hostýnské a skupina Athos Františka Bogataje, nyní již emigranta působícího protirežimně za spolupráce CIC z americké zóny v Německu. Jeho cesta znovu do ilegality začala po únoru nejprve nucenou dovolenou, později v září propuštěním z Československé armády (v hodnosti majora) pro politickou nespolehlivost. Díky Štěpánu Gavendovi, agentu chodci, se dostal do Německa a odtud postupně budoval síť agentů informátorů a tzv. mrtvých schránek, kam spolupracovníci umisťovali zprávy politického, hospodářského a vojenského rázu. Gavenda je vyzvedával a přenášel zpět.

Styčným bodem se na Uherskohradišťsku stal pro Františka Bogataje jeho bratr Josef, který za druhé světové války vstoupil do československé zahraniční armády a přes Afriku se dostal do Anglie a zpět přes Francii do Československa. Po válce pracoval jako strojvůdce. S Bogatajem se Antonín Vaculka poznal během zaměstnání na dráze, kdy se střídali na jedné lokomotivě. S Gavendou se znal z učňovských let. „Při jednom přechodu Štěpána chytilo StB – a tak začalo zatýkání. První byl zatčen Jožka Bogataj a všichni, kteří měli schránky, do kterých dávali zprávy pro zahraničí. V srpnu 1949 jsem dostal zprávu, abych utekl, že budu zatčen,“ píše ve vzpomínkách Antonín.

V té době už měl i s manželkou malou Jarmilku, které říkali Kajenka, a čekali syna Pavla. K odchodu do zahraničí nakonec nedošlo a Antonín se po partyzánsku ukrýval na několika místech až do léta roku 1951. „Byl to těžký boj proti tak velké přesile a tolika udavačům. Lidé udávali za jidášský groš a pro kariéru a nevadilo jim, že posílají otce dětem na šibenici a také na dlouholeté vězení,“ vyslovuje ve vzpomínkách Antonín.

Budeš chodit, až padneš

„Tatínka našli, když se schovával [na chatě] v Hluku. A když ho zavřeli, tak ho odvlekli do Uherského Hradiště do věznice, kde poznal Grebeníčka a nějakého Holuba, který ho hrozně moc týral,“ říká s těžkostí v hlase jeho dcera Jarmila. Ve vzpomínkách na první dny vazby se pak dočítáme následující: „Když přišel Holub s jeho pochopy na moji kobku, chtěli mě bít. Potom si to Holub rozmyslel. Vyhodil mi slamník a nazul dřeváky. Utáhl tkaničky a říká mně: ‚Budeš chodit. Sundám ti je, když budeš vypovídat.‘ Celý den jsem měl čas si vše rozmyslet a prosil jsem Pannu Marii, aby mně dala sílu, abych vydržel. Večer přišel Holub a ptal se mě, zda budu vypovídat. Řekl jsem, že nebudu. ‚Tak budeš chodit, až padneš!‘“

Po tři dny a dvě noci vydržel chodit v malé kobce tam a zpět. Bez jídla, spánku. Nohy v těžkých dřevácích postupně otékaly. Nesnesl už na sobě ani oblečení, tak chodil nahý. „Na třetí noc mě dal Holub do betonové temnice a když jsem spadl, polili mě studenou vodou. Kůže na nohou praskala, maso mi prolézalo dírkami pro tkaničky a krev tekla po dřevácích,“ líčí otřesné vyšetřovací metody Antonín. Po třetí noci byl čtvrtý den vrácen zpět na celu č. 32, kde se zhroutil. Skončil pak na kobce se Zdeňkem Šipulou, který ho upozornil na značku na dveřích jejich cely – červené kolečko – označení pro vězně s trestem smrti. Ten mu také za velezradu skutečně hrozil. V očích obžaloby mu pohoršilo, že se měl mimo jiné podílet na zprostředkování pokusu o ilegální překročení hranice státu, byl ozbrojený a plánoval podobnou diverzní činnost jako za války, která měla vést ke svržení režimu. Od „špagátu“ ho nakonec zachránil známý z dětství, který se vyšvihl na velitele krajské StB, Antonín Prokeš. Osobně za ním byl na cele a údajně vyjednal nižší trest: dvacet let.

Proces se skupinou Antonína Vaculky (celkem 13 osob včetně dvou příbuzných: Antonína a Josefa Měrkových) proběhl v několika neveřejných stáních a verdikt byl nakonec vynesen 26.června 1952. U jeho jména najdeme v textu rozsudku toto: Po nezdařeném pokusu převésti jistou osobu do zahraničí uprchl z obavy před zatčením z domova a do 24. července 1951 se ozbrojený na několika místech ukrýval. V oné době postupně navazoval spojení s dalšími osobami, tvořil z nich ilegální skupinu, některým dal krycí čísla, počítal s válkou i politickým převratem v ČSR a aby mohli také provozovat záškodnickou činnost, opatřil si chemikálie k výrobě výbušnin, větší množství zbraní a střeliva a chtěl ze zahraničí opatřiti také vysílačku.

Po roce vazby v Uherském Hradišti byl převezen na Mírov. Odtud putoval do Leopoldova.

Jak se dostal domů, už na to nechtěl vzpomínat

Jarmile zůstal tatínek jen v pár vzpomínkách – v době jeho zatčení jí byly čtyři roky. „Pamatuji si, že když byl tatínek zajištěný, žádala maminka o jeho propuštění a obec Podolí se k tomu vyjádřila, že není žádoucí. Nechtějí, aby se vrátil,“ říká Jarmila. Právě do Podolí, k rodičům její maminky, se totiž po otcově zatčení a v době jeho uvěznění uchýlili. Jarmila tak vyrůstala ve skromných podmínkách s prarodiči v jejich domku.

Jelikož byl za člena tatínkovy skupiny označen i jeho švagr Antonín Měrka, důstojník československé armády, vyrůstala u prarodičů Koníčkových i Jarmilina sestřenice, jeho dcera Julie, chybějícího tatínka jim oběma nahrazoval jejich dědeček. Rodina se vlivem těchto okolností dostala do finanční tísně. Maminka i dědeček přišli o práci ve Zbrojovce v Uherském Brodě. V rámci kolektivizace jim pak byla odebrána i kráva a přišli o přilepšení, které jim mléko a domácí výrobky z něj poskytovaly.

Vidím Kajenku, jak přenáší Pavlíka

Odsudků se dostávalo Jarmile i na základní škole od starších dětí. Z té doby pochází také vzpomínka jejího otce týkající se 11. února 1953 – převozu z Mírova do Leopoldova. Podle jeho svědectví je vezli přes Uherské Hradiště a Podolí, kde z okna autobusu zahlédl svou dceru a syna Pavlíka: „Mé oči byly upřeny na uličku, kde jsme bydleli a vidím Kajenku, jak přenáší Pavlíka. Zvedl jsem ruce, chtěl jsem, aby se podívala do autobusu. Místo jejího pohledu mě uviděl bachař. Utáhl mi okovy na rukou, a když jsme přijeli do Leopoldova, už jsem měl ruce modré a bez vlády. Když jsme vystupovali, bili nás pažbami a rozdělili po dvou na samotky. Nade dveřmi bylo napsáno: trestní dávka 10 dní,“ líčí přivítání v Leopoldově Antonín. Ona trestní dávka znamenala příděl jídla jednou za tři dny.

Bylo by hodně nadsazené mluvit o setkáních vězňů na Mírově a v Leopoldově jako o podnětných. V konečném důsledku ale nakonec i zde vznikala přátelství mezi politickými vězni a kněžími nebo odsouzenými v rámci retribučních procesů. Jarmilin tatínek se zde setkal s řadou bývalých politiků nebo západních letců. Ve vzpomínkách dokonce cituje i romskou legendu o Bánovi, kterou mu tam  vyprávěl odsouzený Rom Lakatoš.

Podmínky v Leopoldově patřily k jedněm z nejkrutějších. Na celách bývalo společně čtyřicet až sedmdesát vězňů. Běžnými byly hodinové apely v mraze, který býval až dvacetistupňový, nebo stání bez košile u otevřeného okna během prohlídky cel, tzv. „filcunku“. Po pěti dnech hladovky, kterou – jak popisuje Antonín – drželi kvůli svévolnému zastřelení spoluvězně bachařem, když zavrávoráním padl do prostoru odstřelovaného pásma, na ně pustili do cely psy a bili je pendreky. Vězni byli také trestáni samotkami v trvání několika let, což na ně mělo z hlediska sociálního chování naprosto devastující vliv.

Na Leopoldov mám strašné vzpomínky

„Z Leopoldova mám hrozné vzpomínky, když jsme za ním jezdili jako malé děti. Ze začátku jezdívala maminka sama, pak s ní jezdily tatínkovy sestry. Potom už, když jsme byli větší, tak nás tam brávala s sebou. Museli jsme vždycky jet už na noc, abychom tam byli ráno na té návštěvě. Ty byly jen dopoledne. Mám na to strašné vzpomínky. Je to velká pevnost a strašně to působilo. Když jsme s tatínkem mluvili, tak to bylo přes sklo. Byly tam přepážky jako na poště. Nemohl se nás dotknout. Nesměli jsme mu ani posílat fotografie. Balíky jen sem tam...,“ hořce vzpomíná Jarmila.

Omezený kontakt, který měli s otcem, dokonce v jednom období vyústil až v zoufalou akci Jarmiliny maminky. Delší čas neměla o manželovi zprávy, a tak se vydala do Leopoldova sama. Protestem před branou, kde si sedla s tím, že dokud jí manžela nepřivedou, neodejde, si vymohla několikaminutové mimořádné setkání na důkaz, že je její manžel v pořádku. Za drobný úspěch rovněž považovali to, že se jim podařilo tatínkovi doručit fotografii Jarmily a Pavlíka v podobě pohlednice. V Leopoldově totiž pro otce platil zákaz zasílání rodinných fotografií.

Jarmila si vzpomíná i na snahu ze strany vedení věznice rodiče rozvést. „Maminka to všechno nesla statečně. Do vězení vězňům [mnohdy] psali, že jim jsou manželky nevěrné a snažili se ta manželství rozbít. Tatínek říkal, že se to podařilo v mnoha případech. Ale naše maminka byla strašně statečná. Pomáhala mu za Němců i za komunistů. Chodila tam za ním do lesa. Kdo by tam chodil, která ženská? A pro nás udělala hodně. A na všechno byla sama...“

Jedu pro tatínka

Po třinácti letech se nakonec roku 1964 rodina konečně dočkala otcova propuštění: „Když se měl tatínek vrátit, byla jsem v učení [ve Zbrojovce v Uherském Brodě]. Měla jsem jít na odpolední směnu a maminka přišla domů dřív z práce a byla najednou úplně jiná. A já se ptám, co se stalo. A ona, že nic, jede do Hradiště. A já, že to na ní poznám. A ona, že opravdu ne. A pořád mi to zapírala. Řekla jsem, že nepůjdu do práce, ať mi řekne, co je. Tak mi řekla, že jede pro tatínka. Řekla jsem: ‚Já jedu s tebou, nikam nejdu!‘ Strýc, můj kmocháček, nás pak vezl až do Leopoldova. Ale to vám řeknu, že to bylo něco strašného, když ho pouštěli. Když vyšel z pevnosti, brány, byl oblečený tak, jak ho zavřeli. V manšestrovém saku a pumpkách, strašně omšelý... Vyšel z brány a já se rozběhla. Utíkala jsem za ním. To bylo strašné. To se nedá ani popsat. Ten okamžik nezapomenu nikdy do smrti.“
 
Nesnáze rodiny, která si prošla trestem spolu s odsouzeným, se i díky společenským změnám zmírnily. Zkraje měl ještě Jarmilin otec problémy najít si zaměstnání. Ale díky známému se mu pak podařilo najít si místo hlídače a později se vrátil i ke své profesi a před důchodem pracoval jako soustružník v JZD. Se svými zkušenostmi z věznění se příliš nesvěřoval. Přesto cítil jako důležité zaznamenat prožitá příkoří. Učinil tak v několika písemných svědectvích a v pozdějším věku, po roce 1989, i v podobě několika novinových článků. Stal se členem klubu politických vězňů, účastnil se jejich veřejných akcí a zajímal se i o procesy s vyšetřovateli uherskohradišťské věznice v 90. letech, které skončily pro politické vězně velkým rozčarováním, jelikož za své tehdejší zločiny nebyl nikdo potrestán.

Jarmila se po vyučení vdala za Vladimíra Pipala, učitele tělocviku a úspěšného biatlonového závodníka. V křesťanském duchu, navzdory době, vychovali společně tři děti, kterým také věnuje závěr vyprávění, své přání: „Aby byli pořád takoví, jací jsou a věděli, z jaké rodiny pochází. Ať se mají rádi, protože to je to nejdůležitější. V naší rodině byla vždycky láska – a to je nejvíc, co můžete dětem i všem lidem kolem sebe dát. A aby nikdy nepoznali to, co my.“

 

[1] Skupina vysazena na území Protektorátu Čechy a Morava společně s výsadkem Clay (Ant. Bartoš, Ant. Štokman, Č. Šikula) v noci z 12. na 13. dubna 1944.