Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. MgA. Ivana Angelika Pintířová (* 1963)

• narodila se 17. května 1963

• vyrůstala v Pošumaví v Žihobcích

• 25. září 1977 tajně vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského

• v kandidatuře žila v tajné řeholní komunitě v Praze

• vystudovala střední zdravotnickou školu

• po maturitě pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici Na Slupi

• 21. března 1983 složila věčné sliby

• v září 1989 nastoupila na denní studium obor pedagogika – ošetřovatelství na Filozofickou fakultu UK

• na fakultě prožila sametovou revoluci

• v průběhu porevolučních let učila

• devět let byla představenou ve dvou domech

• byla mezi sestrami boromejkami, které doprovázely před smrtí Václava Havla

• v prosinci 2011 promovala na DAMU

• od roku 2007 pracuje ve výchovném ústavu Klíčov

• učí dramatickou výchovu

• příležitostně moderuje v Českém rozhlase

• od roku 2012 je diecézní ředitelkou pro Papežská misijní díla

Život sestry Angeliky jako by byl důkazem, že každý z nás může objevit cestu, která pro něj bude tou nejlepší. Ona sama ji začala hledat již jako děvčátko na základní škole, kdy se poprvé setkala s řádovými sestrami. Od té chvíle se nepřestala ptát, co od života očekává, co očekává život od ní a také co je pro to ochotná obětovat. Těch obětí nebylo málo, ale nakonec se vždy ukázalo, že se za nimi ukrývají nové možnosti, ve které ani nedoufala. A toto poznání se snaží předávat i ostatním. „Svým klukům“ z výchovného ústavu, studentům, rozhlasovým posluchačům, všem, kteří jsou ochotni zaslechnout její vzkaz: „Stojí za to žít, přijímat život tak, jak přichází, nebát se ho a nebát se hledat, nebát se nejistoty a chyb.“

 

Divadlo mě učilo komunitní život

Narodila se 17. května 1963 v sušické porodnici jako Ivana Pintířová a byla nejmladší ze čtyř sourozenců. Rodina žila v nedalekých Žihobcích, v domě, odkud pocházela maminka. Otec Adolf Pintíř z nedalekých Petrovic se do vesnice přistěhoval jako učitel. Ještě předtím byl v letech 1942 – 1943 totálně nasazený v německém Bitterfeldu. Z této doby se také dochoval jeho deník, svědčící nejen o pocitech beznaděje, ale i o síle ducha, síle vzdělání. V deníku jsou básně, které znal zpaměti, či jeho francouzská korespondence. Učitelské povolání po návratu domů tatínka naplňovalo, ale jako katolíkovi a člověku s „nepohodlnými“ názory mu úřady v roce 1961 zakázaly učit. V roce 1968 byl rehabilitován, ale v době normalizace, kdy odmítl podepsat protest proti Chartě 77 a navíc byl jeho nejstarší syn vysvěcen na kněze, se situace opakovala.

Přesto malá Ivana prožívala hezké dětství v kruhu početné rodiny. V domě jich bydlelo deset, a tak se museli naučit velké míře přizpůsobivosti. Ani peněz nebylo mnoho a bylo potřeba hodně šetřit. Přesto rodina jezdila na výlety po Čechách, zvlášť když si díky výhře v loterii Mates mohli koupit auto. Rodiče vedli děti k vlastenectví a seznamovali je s českou historií. Samozřejmě se hodně četlo, poslouchala se vážná hudba. Ve vesnici se také hrálo ochotnické divadlo, do jehož činnosti se celá rodina s nadšením zapojovala. Základní školu navštěvovala Ivana v době, kdy tam tatínek ještě mohl učit, a vzpomíná na dobrou atmosféru i kolektiv učitelů. Rodiče jí nebránili ani chodit do Pionýra, jehož činnost na malé vesnici byla spíše tvůrčí než ideologická.

 

Charisma milosrdenství

Se sestrami boromejkami se poprvé setkala, když začaly jezdit na faru, a již ve třinácti letech se jich začala vyptávat, jak se může dívka dostat do kláštera. Oficiálně se tehdy přijímat nemohlo, ale matka Vojtěcha přijímala tajně a kandidátky žily v tajných bytech nebo domech. První pobyt ve společenství boromejek proběhl náhodně o prázdninách, když Ivana doprovázela bratra, tehdy již kněze, na pohřeb. Nakonec zůstala týden, překonala svoji obavu z péče o tělesné potřeby a společně se sestrami se dokonce starala o nemohoucí. Když v osmé třídě nedostala přes výborný prospěch doporučení ke studiu na gymnáziu, pokračovala devátou třídou v Praze, kde žila na Žižkově v tajném bytě boromejek jako čekatelka. Věděli o tom jen rodiče a bratr, všichni ostatní včetně vlastních sester si mysleli, že bydlí u tety a do Prahy odešla proto, aby mohla studovat.

Pod vlivem sester boromejek se rozhodla ke studiu střední zdravotnické školy. Po maturitě by bývala pamětnice ráda pokračovala ve studiu na vysoké škole, ale tehdy se sestry dalšímu studiu nevěnovaly. Nebylo snadné to přijmout, ale později, když už studovat mohla, se ukázalo, že to byla správná cesta. Nastoupila tedy do nemocnice Na Slupi, kde bylo tajných sester více. Dnes sestra Angelika nepochybuje, že je zaměstnávali s tichým souhlasem vedení: „Samozřejmě to museli vědět, když člověk nenosí náušnice, nemaluje se, nechodí tancovat. Pracovala jsem tam sedm let, řada věcí prostě těm lidem dojde.“

V roce 1988, kdy složila doživotní sliby, jí představené doporučily podat si přihlášku na vysokou školu a v září příštího roku skutečně ke své velké radosti nastoupila na denní studium na filozofické fakultě, aniž kdo tušil, že je tajná řeholnice. Také přijala jméno Angelika, a to podle papeže Jana XXIII., vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli. Později se jí podařilo navštívit jeho hrob, účastnit se blahořečení i svatořečení. V osmdesátých letech se sestry přímým politickým aktivitám vyhýbaly, tušily, že jsou v hledáčku StB a nechtěly tak dávat záminku k vyzrazení. Tak například na pouť na Velehrad v roce 1985 jely jenom tři a ostatní si potom pouštěly magnetofonový záznam. Přesto sestra Angelika podepsala takzvanou moravskou výzvu Augustina Navrátila, petici nazvanou Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR.

 

Svatý Václav poslal své vojsko

Na dny sametové revoluce sestra Angelika vzpomíná jako na dobu, kdy se česká země probudila a svatý Václav nám poslal na pomoc své vojsko. Tento intenzivní pocit zažila ve chvíli, kdy přišli na Václavské náměstí dělníci z ČKD: „Říkala jsem si: ‚Ona ta pověst nelže, my jsme se prostě probudili, on tady to vojsko má.‘“ Tak o tom později vyprávěla i Václavu Havlovi, kterého tento pohled překvapil. „To je zajímavá myšlenka,“ říkal, „to mě nikdy nenapadlo.“

17. listopadu 1989 toužila jít Angelika jako vysokoškolačka na Albertov, ale ani to nebylo z důvodu ochrany možné. Sestry z Voršilské ulice pak druhý den vyprávěly, co se dělo. Vpustit dovnitř ale nikoho nemohly, protože šlo o vatikánské území. Na počátku stávky setra Angelika pomáhala v nemocnici. Nezapomenutelným zážitkem pak pro ni byla bohoslužba za blahořečení Anežky České, kdy přijely plné autobusy lidí a studenti je posílali z katedrály rovnou na Letnou: „Letná by nebyla taková, kdyby neproběhla ta děkovná bohoslužba. Ty autobusy byly sjednané a lidé přijeli. To nemohla být náhoda.“ Stejně nadšeně sestry sledovaly volbu prezidenta Václava Havla a jeho novoroční projev, kde zaznělo, že chce pozvat papeže. Tehdy se to stále zdálo nepředstavitelné. Řádové sestry zůstávaly dlouho opatrné a na veřejnosti se poprvé objevily v řeholním hábitu až na setkání řeholníků 2. února 1990 na Strahově. Odtud zamířily na Hrad, kde k nim promluvil prezident: „Řekl, že doufá, že nemáme hábit jen pro ozdobu Hradu, ale počítáme s tím, že nás čeká těžká práce.“ Domů do Žihobec pak přijela v hábitu poprvé v květnu na pohřeb tatínka. A až po volbách a vítězství Občanského fóra začala tento oděv nosit veřejně i do školy. Na filozofické fakultě, kde byla již před revolucí uvolněná atmosféra, byla přijata bez problémů, ale na lékařské fakultě, kde také probíhala část výuky, cítila velké předsudky.

 

Sestra v akci

Ještě před dokončením studia začala Angelika učit a brzy se stala sestrou představenou domu. Tou byla devět let. Musela rozhodovat praktické záležitosti fungování domu a zároveň být k dispozici pro sestry, zajímat se o ně. Byla i ve správní radě navrácené nemocnice. Vzpomíná, jak jeden z primářů, ateista, říkal: „Sestro, nějaký Pán Bůh asi musí být, vy občas uděláte absolutně nesmyslné rozhodnutí, ale pak se změní něco, s čím nikdo nepočítal, a ono se to ukáže jako dobré.“ Samozřejmě došlo i na setkání s papežem Janem Pavlem II. i jeho následovníky, ať již u nás, nebo ve Vatikánu. Každé z těchto setkání bylo pro sestru Angeliku nezapomenutelné. Čerpat zkušenosti na cestách se rozhodla i v období sabatického roku, kdy navštívila Německo, Rumunsko, Francii a Rusko. Přes řadu pěkných zážitků dospěla k přesvědčení, že žijeme nejen v nejlepší době, ale i na nejlepším místě.

Zároveň postupně poznávala, jak ji naplňuje práce s problematickou mládeží. Prošla dětským detoxikačním oddělením v kongregační nemocnici, učila pečovatelství dívky, které ani neuměly převléknout postel. A byla vděčná za každý malý pokrok, který se podařil. Když přišla v roce 2007 pracovní nabídka z výchovného ústavu Klíčov s detašovaným pracovištěm na Pelhřimovsku, neváhala a za svými kluky jezdí dodnes. Hraje s nimi fotbal, vaří i perou. Povídají si. Když se o některém z nich časem dozví, že se mu v životě vede dobře, dodá jí to energii do dalších dnů. Aby mohla svoji práci s mládeží ještě více obohatit, přihlásila se na DAMU ke studiu dramatické výchovy. Tehdy již byla o dvacet let starší než její spolužáci, navíc jeptiškou. Chtělo to jistě velký kus odvahy, ale sestra Angelika si tak splnila další sen, který se zrodil už v dětství při hraní divadla. Přání se opět naplnilo tím nejlepším způsobem v době, kdy na to byla připravená.

 

Děkuji vám za všechny věrné služby

Na konci studia, na podzim roku 2011, jí život přichystal další zkušenost. Bylo to v době, kdy se výrazně zhoršil zdravotní stav bývalého prezidenta Václava Havla a na jeho chalupě na Hrádečku se o něj začaly starat sestry boromejky. Angelika byla jednou z nich a čas strávený v jeho blízkosti považuje za velký dar. A tak vzpomíná například na jeho pokoru: „Nehrál si na pana dokonalého, na to, že nikdy nic nespletl. Byl schopný ocenit názor někoho druhého. Také bych to tak chtěla umět na závěr života, obdivuji, jak dokázal pouštět život z ruky. Byl vděčný a choval se s noblesou.“ A co Václava Havla v jeho posledních dnech trápilo? „Myslím, že ho mrzelo, že nás trochu přecenil, že všichni čekají nějakého spasitele, který to shora udělá. Každý ale může udělat alespoň něco,“ říká sestra Angelika. Týden před smrtí ho doprovázela i na setkání s Dalajlámou, které bylo plánované dlouho dopředu. Ještě ten den následovalo předání Ceny Jána Langoše za přítomnosti tehdejší slovenské premiérky Ivety Radičové a večerní setkání s přáteli. Unavený Václav Havel se opíral o hůl a prý doufal, že ho příliš lidí nebude napadat, že svoji nemoc jen předstírá. Přesně o týden později zamřel. Když ho sestra Angelika viděla naposledy, jako obvykle se loučil slovy: „Děkuji vám za všechny věrné služby.“ Jako zdravotnice tušila, že to může být setkání poslední: „Překvapilo mě, jak to bylo zvláštní. Říkala jsem si, že on nám zařídil advent. Byl to předvánoční týden a my jsme byli schopni se najednou zastavit.“

Nakonec se setra Angelika účastnila i třídenní plavby s květinovými dary z Prahy do Děčína na přelomu roku. Vzpomíná, kolik lidí na loď čekalo, mávalo, provázelo ji, pomáhalo: „Byla to celá skladba společnosti. Václav Havel byl opravdu prezidentem všech.“ Do povědomí veřejnosti vstoupila sestra Angelika díky záběrům z posledního setkání Havla s Dalajlámou. Záběry se objevily ve všech médiích a ji oslovilo mnoho novinářů. Jako by pro ni po studiu DAMU bylo nachystáno jeviště. A protože má dar zaujmout a mluvit o vážných věcech s nadějí a optimismem, boří zažité představy o tom, jak žije řádová sestra. Na tom pomyslném jevišti stojí dodnes a pravidelně například moderuje v Českém rozhlase.

 

Neboj se, já budu s tebou

Myšlenka, že Bůh s námi má své plány, tedy takové, které dokáží naplnit naši duši, a nabízí nám nespočet příležitostí k jejich uskutečnění, ze života sestry Angeliky doslova vyzařuje. Nejen tím, co říká, ale především tím, jak žije svůj život. S tolerancí pro všechny, kteří si volí úplně jinou cestu: „Já vlastně nevím, kde mají startovní čáru ti moji kluci, nevím, kde mají startovní čáru bezdomovci nebo někdo, kdo páchá zlo. Nevím, co má kdo za sebou. Ale Bůh měří jen tu dráhu, kterou jsme ušli nebo ujeli. Na Boží cestě je skvělé, že i když si uprostřed závodu usmyslím, že mám všeho plné zuby a sednu si do příkopu, tak Bůh mě nezavrhuje a neřekne: ‚Máš smůlu.‘ Počká, až se zvednu a pojedu dál, nevyčítá nám to. Bůh má vždycky náhradní programy, nezatratí tě. Jen člověk potom zjistí, že ta původní cesta byla nejsnazší a že si to jen zkomplikoval, ale šanci má pořád. Bůh neříká: ‚Nepotká tě nic zlého. Potká tě to, ale neboj se toho, hledej, jdi.‘“