Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Pingitzer (* 1956)

• narozen 4. října 1956 v Českém Krumlově

• otec pocházel ze šlechtického rodu, jeho bratr v roce 1948 emigroval

• ve třech letech se s rodinou přestěhoval do Sokolova

• v mládí se věnoval atletice a orientačnímu běhu a také hrál na kytaru

• po návratu z vojny chtěl emigrovat, kvůli rodině nakonec zůstal

• v severních a později zpět v jižních Čechách byl v kontaktu s lidmi z undergroundu

• po revoluci začal podnikat

• v roce 1995 založil Rádio Krumlov

Rodiče a nucené přestěhování

Bedřich Pingitzer se narodil 4. října 1956 v Českém Krumlově. Jeho maminka pocházela z devíti dětí z Plešovic a byla nejmladší dcerou střelmistra. Její bratři byli různí komunističtí funkcionáři. „Ale úžasní lidé, já jsem tam trávil prázdniny, nic nebyl problém, byli v pohodě,“ říká pamětník.

Tatínek pocházel z úplně jiného prostředí, ze šlechtického rodu. „Po uherským sněmu, kdy Marie Terezie potřebovala sehnat peníze, protože Habsburkové byli ve velkým minusu, tak jela víceméně oslnit Maďary do Budapešti. A to se jí teda podařilo. […] Vzala i mýho prapraprapředka, kterýmu dala titul říšský rytíř z Dornfeldu, jako z Trnového pole, a vzala ho jako hlavního zámeckého vinaře. Protože on pěstoval odrůdu Dornfelder, to je náš přídomek. To víno se pěstuje i na Moravě, já tady nějaký flašky taky mám. A myslim si, že pak šel až na vrchního podkoního a za zásluhy, já nevim. Ale tam vlastně to jsou první zmínky asi z roku 1756, v roce 1756 se to stalo, jsme dostali ten titul, ta rodina. A dvě stě let potom jsem se narodil já. A je strašně zajímavý to, že naši nemohli mít děti jednadvacet let. Takže já jsem se narodil matce, když jí bylo třiačtyřicet let, a mám mladší sestru. Takže je to všechno takový zvláštní, dá se to domejšlet, už do nějaký magie snad. Ale já nevim, prostě takhle to je.“ Bratr Bedřichova otce v roce 1948 emigroval do Vídně. Rodiče chtěli také odejít, jenže babička s tím nesouhlasila, a tak zůstali.

Asi kvůli svému původu i emigraci bratra byl otec s celou rodinou poslán do Sokolova, kde místo původního ekonomického a právnického povolání musel kopat kanály. Až když šel otec do důchodu, dovolili mu alespoň učit dálkaře ekonomii.

Bedřich tak od tří let žil v severních Čechách. Přestože rodina neměla lehký život, Bedřich nikdy neslyšel, že by si někdo stěžoval. „Jeli jsme si svůj rodinnej život – pomodlit se, ve dvanáct se jí, pak si zahrát karty, žolíky, kanastu. Otec zahrál mamince na housle, já jsem si brnkal, ségra svoje. Chodili jsme do kostela a byl tam dobrej pan farář, kterej mě naučil spoustu věcí, ale nikde jsme to neprezentovali. Byli jsme v klidu, soudržná rodina. Jezdili jsme na výlety, bylo to príma. Kolektiv jsem tolik nevnímal, protože jsem myslel, že všichni to mají stejně.“ Zpětně hodnotí: „Měl jsem štěstí v neštěstí, že tam táta musel s tím krumpáčem, potkal jsem úžasný lidi, který mě celej život provází.“

Dětství a dospívání v severních Čechách

Většinu dětství Bedřich trávil v severních Čechách. Odmalička měl rád hudbu a velmi silně na něj zapůsobilo, když ho vzal otec na chorály do Lipska do kostela svatého Tomáše, ve kterém skládal i J. S. Bach. A samozřejmě také to, že se u nich v rodině často hrálo a jeho otec byl skvělý houslista. Bedřich se naučil hrát na kytaru, čímž si později i přivydělával.

Kvůli tomu, že jeho otec kopal kanály, se mu spolužáci vysmívali. A nic nepomohlo, že byl jedním z nejlepších ve třídě. V páté třídě začal sportovat, a jelikož se ukázalo, že má na atletiku talent, přešel od šesté třídy na sportovní školu. „Takže víceméně takovou tu dobu 70. let střední školy jsem prosportoval. Zhlédl jsem se v orientačním běhu, protože mě bavila ta svoboda lítat po lesích.“ Kromě toho měl i vztahy se spolužáky mnohem lepší.

Díky svým výkonům se vypracoval až do československé reprezentace. Závodil na mistrovství světa juniorů na Hrubé Skále, kde skončil devátý, a další rok se už těšil na mistrovství světa do Finska. Tam se ale nakonec nepodíval. „Měl jsem trošku problém s ústředním trenérem, nějakým soudruhem Gavendou z Třince. Na soustředění v Malé Fatře v interhotelu Boboty jsem se zakoukal do jeho dcery, která taky úžasně běhala. Takže jsem byl víceméně přistižen. Ale nic jako jo, na chodbě jsme se bavili a drželi jsme se za ruku, nic. No, a on z toho udělal obrovskou aféru a já jsem dostal dištanc.“ Zanedlouho tak Bedřich svou slibně rozjetou sportovní kariéru ukončil.

Bedřich se poté dostal na střední zemědělskou školu do Chebu. „Tam jsem trochu zabrousil těma mýma písněma, textama, poezií mezi takovou zvláštní komunitu chebskou, západočeskou. Potkal jsem se s dost zajímavejma lidma, třeba s Janem Hricem, to je člověk, kterej emigroval, protože mu sebrali dva baráky.“

Z této doby má Bedřich úsměvnou vzpomínku na svoji první výplatu: „Vydělal jsem si 450 korun a otec rozhodl, že si musím koupit oblek. Byl jsem smutnej. Nicméně v tom obleku jsem maturoval, i se poprvé ženil, takže výsledek dobrej.“

Vojna

Jako každý mladý muž musel i Bedřich absolvovat povinnou vojenskou službu. Nicméně vzhledem k svému původu byl zařazen k jednotkám civilní obrany a pracoval na výstavbě pražského sídliště Lhotka. Na vojně byl nakonec o dva měsíce déle, než musel, což bylo ve výsledku dobré v tom, že si vydělal nějaké peníze. V té době už byl totiž ženatý a se svou první ženou výtvarnicí měl dva syny.

Během svého pobytu v Praze si také přivydělával tím, že chodil hrát na kytaru pod Karlův most. „Hráli jsme pod druhým obloukem, protože tam se dalo utýct přes Kampu pryč, když se blížili. Protože jsme pochopitelně hráli za peníze.“

Návrat do Českého Krumlova

Po vojně se Bedřich vrátil do severních Čech, kde se spolužáky ze střední školy založili poetický klub Kolovrátek. S ním dělali programy pro středoškoláky, které seznamovali třeba s Erbenem, současnou poezií nebo Baudelairem.

Jeden čas Bedřich pomýšlel na emigraci a domluvil se s přítelem Luborem Suchánkem, členem Jazzové sekce, že odejdou společně. Suchánek měl už prodané všechny věci a Bedřich i s rodinou za ním přijel do Mariánské pod Klínovcem, kde bydlel. Tam se ale všechno zvrtlo. „Manželka mi řekla, že nepůjde, že zůstane s dětmi tady. Tak jsem tady taky zůstal. Liborovi jsem dal všechny peníze a on teda emigroval.“ Dnes ovšem říká: „Já jsem neodešel a dneska jsem rád.“

Se svou manželkou si přestával rozumět, navíc měl velké neshody s tchyní – předsedkyní místní organizace KSČ. Bedřich se nakonec se svou ženou rozvedl, a když jim byl zrušen i klub Kolovrátek, vrátil se v roce 1979 zpátky do Českého Krumlova.

V Krumlově nastoupil na statek do Chvalšin jako zootechnik. Po čase se přesunul na ONV, kde měl mapovat pozemky. „Byla to taková práce na hodinu denně, udělal jsem si kafe, šel jsem do terénu.“ Při práci zvládl postavit dům, vystudovat ekonomickou fakultu a přivydělávat si doučováním matematiky. V roce 1988 se pak už pomalu vrhl do podnikání. S manželkou Evou si vyřídili živnost a postavili vodáckou baštu U Fíka.

Underground

Už v severních Čechách a po návratu i v Českém Krumlově se Bedřich pohyboval v prostředí undergroundu. „Pro mě osobně znamená trošku tichou sílu, která jde jinými směry než obecný mainstream. A víceméně je to revolta proti věcem, který se lidem nelíbí. Nejsou to výkřiky, manifestace, to určitě pro mě není. Underground je takový tichý propojení lidí a maximálně přes tiskoviny, který se předávaly.“

Na severu byl třeba na zakázaném koncertě v Adamově, ze kterého utíkal, aby nebyl zadržen. O tom, co se děje, byl informovaný i na jihu Čech: „Většinou osobně z dopisů. Dopisy mi třeba Hric posílal poštou přes Bratislavu jednomu kamarádovi, kterej zas to poslal mojí sestře anebo nějakýmu známýmu. A oni mi to přinesli, protože věděli, že to je pro mě. Muselo se to vždycky po cestě zamotat, to nešlo napřímo, to vůbec. Vždycky přes někoho.“ Nebo to třeba dělali tak, že si psali o prospekty aut, a v nich jim pak vždycky přišla i vložená nějaká zpráva. „Policajti na nic nepřišli, asi jsem měl štěstí. Ale byl jsem hodně opatrnej, přiznám se, až to bylo někdy moc, pár lidem jsem křivdil, což mě velmi mrzí.“

Od roku 1979 také pravidelně chodí na pondělní pivo s přáteli. I v této společnosti věděli, že jsou pod dohledem, a později bohužel zjistili, že někteří z nich spolupracovali s tajnou policií.

Přátelé

Díky kontaktu s undergroundem a disidentským prostředím se Bedřich seznámil s mnoha zajímavými lidmi, kteří jsou dodnes jeho přáteli a se kterými spolupracoval i po roce 1989. „To bylo dobrý, že se vždycky našli dobrý kámoši, který taky moc neřešili politický věci, Pionýry a tyhle hrůzy, protože měli spoustu zájmů svých.“

Jedním z nich byl Jan Hric, který emigroval do Spojených států a zasloužil se o to, aby Frank Zappa v roce 1990 přijel do Československa. Hric byl totiž jeho hlavním kameramanem pro východní Evropu. Stejný člověk také zařídil to, aby do Českého Krumlova přijela Meryl Streepová a s Bedřichem zahájila vysílání jeho Rádia Krumlov. „Tak nějak prohodil Meryl Streepový, že existuje šílenec v českém městě v Českém Krumlově, který si vymyslel rádio, a že by bylo dobrý, že by to měla vidět. Tak ta Meryl Streepová to rádio se mnou 5. 7. 1995 otevřela. Ale to jsou zase přesahy z té doby. Protože to všechno zařídili lidé, se kterými jsem se já seznámil třeba v roce 69 nebo 70, takže je to takový propojený.“ Bedřich s Janem také sbírá hudební nahrávky. Nejvíce si ze své sbírky cení originálního trojalba z Woodstocku.

Jeho přáteli byli a stále jsou třeba i Jan Hadrava, bývalý senátor a později také starosta města Loket, Petr Kašpar, učitel na sokolovském gymnáziu, Zdeněk Hříbal, diagnostik z nemocnice v pražském Motole, nebo Jan Vachek, bývalý velitel vzdušných sil. Kromě toho má Bedřich stále skvělý vztah se svojí sestrou a jejími syny.

A Bedřich své vyprávění zakončuje: „Já si ten underground jedu zvesela pořád dál, protože člověk se nemá trápit a má mu bejt dobře. A to mi je.“