Наталія Пімкіна Natalia Pimkina

„Přišlo nedostatkové zboží. Jenže nedostatek byl tak velký, že… Vedle obchodního domu postavili přístavbu, a ráno už tam lidé hlídkovali. Nevěděli, co budou prodávat, jaké nedostatkové zboží to bude, ale ti lidé tam stáli, rezervovali si místo, zapisovali se do pořadí. ‚Co bude, to bude,‘ tak lidé uvažovali. Ať bylo cokoli, všechno bylo potřeba! A oni tam hlídkovali. A pak přijelo to auto. Byla tam brána a oni s tím autem vyjeli za bránu a tam vyložili zboží. A ti lidé, chudáci, se tam přetahovali a hádali se, co kdo dostane. Dneska jsou hrnce, sada hrnců, všichni potřebují hrnce. Nazítří vyložili nějaké koberce bez pořadníku, a lidé berou ty koberce. Nebo nějaké boty z dovozu, které jsem také chtěla mít. Krásné boty, boty z dovozu. A víte, jak to bylo: já mám například velikost 38, ale ta došla. Člověk bral jakoukoli velikost, sestře, známé, sousedce, prostě aby něco vzal. Tak to probíhalo.“

„Lidé jeli ‚do nikam‘. Povídali si v autobusu: ‚Vy jedete kam?‘ Tedy řidič se ptá: ‚Zajedeme do toho a toho města. Kdo kam jede?‘ A byli tam lidé, jel tam muž se svým otcem, otci bylo 87 let. Já se jich ptám: ‚Nechcete trochu vody?‘ Nebo ještě něco jiného. A on na to: ‚Ale ne, ne‘. – ‚A kam jedete?‘ A on říká: ‚ My nevíme, kam jdeme. Vůbec nevíme.‘ My jsme alespoň věděli, že tu máme vnoučata a máme kam přijít, ale oni nevěděli. Tenkrát měl ten řidič někde domluveno, že někde přenocujeme, v nějaké vesnici. Dorazili jsme do té vesnice už velmi pozdě. Nějaká vesnice, bylo tam velmi málo [obyvatel], domů je tam hodně, ale říkali – žije tu, v téhle vesnici zůstalo patnáct nebo dvacet lidí. Ale ti lidé, které jsme potkali… Vidíme je poprvé, byla taková zima, byl mráz – v domě, v jednom i druhém je zatopeno. Jedna žena navařila brambory, jiná žena navařila maso, otevřela nějaké konzervy. Řekli, že ať přijde kolik chce lidí, každý má kde spát. Chtěli jsme tam nechat alespoň nějaké peníze. My jsme nocovali v domě, kde žije jejich stará, stařičká babička. My jsme spali s tou babičkou. A chtěli jsme… Oni si nechtěli vzít peníze. My jsme tam ty peníze mlčky položili. Říkáme si, no, alespoň nějak; nakrmili lidi, ale stejně… K čemu jsme jim dobří? A ta stařičká babička za námi vyběhla a řekla: ‚Co to děláte? Ne!‘ Strčila nám ty peníze, a bylo to. Proč se o tom zmiňuji? Protože tenhle pán, kterému je 87 let, a ten jeho syn, také už takový kolem šedesátky asi, myslím. Oni jsou u těch lidí, zeptali se jich, a oni řekli: ‚Ano, zůstaňte. Peníze vám platit nebudeme, ale jídlo vám dáme. Práce u nás je, máme velkou zahradu, máme hospodářství. Zůstaňte, budete nám pomáhat.‘ Tak se lidé uchytili. Někdo někam zavolal nějakým známým. Děvčata cestovala s malými dětmi a také někam volala. My jsme už tady, ve Lvovské oblasti, zajížděli do nějakých vesnic, a tam je už čekali u obecného úřadu a dávali jim klíče. Řekli: ‚My vás teď odvezeme, tam už je v domě zatopeno, tam zůstanete.‘ Takovou jsme měli cestu.“

„Nevím odkud, ale byla taková informace, že dneska to začne, v noci. A my… Sbalili jsme si dvě tašky, v nich byly naše doklady, byla tam voda, byly tam nějaké sušenky, nějaká syrová uzená klobása, no, takové dva balíčky nepříliš zdravého jídla, voda. A šli jsme spát. Šli jsme spát ve sportovním oblečení, ale nikdo nespal. Děti bydlí kousek od nás, tak honem volají a říkají: ‚Slyšíte, co začalo?‘ – ‚Slyšíme. Samozřejmě, že slyšíme, co začalo.‘ No, neutekli hned. Bylo to samozřejmě strašné. Takové výbuchy. A ty nevíš, nemůžeš se vzpamatovat. Nevíš, na kterou stranu máš běžet a co máš dělat. To už trochu tehdy jako ty… Trochu jsi pochopil, co je třeba dělat… Ale na začátku jsi tomu nevěřil! Nechtěl jsi tomu všemu věřit! A přesto to začalo – nebouchlo to jen jednou! Šlo to jedno za druhým, a všechno to bouchá, práská. Je to takový strach… Mám sestru, která žije ve Francii, a ona říká: ‚Chápeš, že já nemůžu ani…‘ Jako my dřív! Víte, my jsme viděli tu válku, Čečensko, takovou, jaká tehdy byla; ano, viděli jsme to, soucítili jsme s lidmi. Ale sám jsi to neprožil. Ona mi teď vždycky říká: ‚Já ani nemůžu [si to představit].‘ – ‚To ani není třeba; není nutné, abys všechno věděla a představovala si to, protože to je všechno hrozné!‘“

„A tehdy to začalo přímo… Začaly ty výbuchy, výstřely. Bylo to velmi strašné. Naše děti právě odpočívaly, manželova dcera s dětmi a manželem byli na dovolené v Berďansku. Zůstali tam, v Berďansku, nejeli domů. Sešli jsme se tam, kde máme chatu [vesnice Bohorodyčne]. Do Kramatorsku je to 40 kilometrů, ale byli tam naši chlapci [vojáci], ukrajinští. Jeli jsme tam po nějakých takových polních cestách. Byla to polní cesta, bylo to hrozné, nějaké vesnice… Jeli jsme a jeli a konečně jsme dojeli k té chatě, kde to všechno bylo slyšet, ale stáli přímo… Je to trasa Charkov-Rostov [na Donu] a z ní je taková odbočka na Svjatohirsk; na té odbočce, přímo na cestě, tam stáli ukrajinští chlapci. Dojeli jsme tam, kontrolují naše auto, kontrolují nás. A já jsem tak plakala, tak jsem vzlykala, že jsem se dostala…, že mě tu ochrání! Rozumíte? Že jsem se dostala ke svým! A tam už to ve městě začalo, bylo to všechno velmi hrozné.“