Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pils (* 1935)

• narozen 30. března 1935 v Českém Krumlově do českoněmecké rodiny

• svědek válečného dění v Domoradicích na Českokrumlovsku

• pamatuje osvobození americkou armádou

• celý svůj profesní život pracoval jako zubní technik

• po sametové revoluci působil jako zastupitel a radní Českého Krumlova

• v roce 2020 žil v Českém Krumlově

Je 6. září 1943 a osmiletý Jan Pils se jde v doprovodu maminky rozloučit do školy. Nejraději by zůstal, nařízení to ale nedovoluje. „Paní Pilsová, nemusí to být navěky,“ říká mamince na chodbě učitel Velek. „A tohle už jsem vnímal i já. Říkal: ,Nemusí to být navěky. Když se rozhlídnete, tak ony se poměry už mění.‘ Měl na mysli Stalingrad a události v Africe, tam byly taky události v neprospěch Německa. Takže s těmito slovy jsme šli do [německé] školy v Rájově.“

Mám k dispozici sedm výzev: Dostavte se do Budějovic

Jan Pils se narodil 30. března 1935 v Českém Krumlově. Jako malý bydlel s rodiči v pavlačovém domě, kde byl třeba jen jeden záchod pro několik rodin dohromady. Větším problémem ale byli někteří sousedé. „V tomto domě bydlela rodina nacistů. Bylo to obtížné, protože nás sledovali, a tak bylo obtížné mluvit česky. Přesto jsme česky mluvili, na to mí rodiče doplatili.“ Janova maminka Hermína byla totiž Němka a otec Jan Čech, takže se rodiny samozřejmě dotkly národnostní problémy. „Krumlov měl osm tisíc obyvatel, šest tisíc obyvatel byli Němci, dva tisíce Češi.“ Když se v Českém Krumlově konaly demonstrace příznivců Hitlera, tak si někdo z účastníků všiml nápisu na domě „Jan Pils malíř a natěrač“ a do domu přilítlo několik kamenů a byt se stal neobyvatelným, protože z ulice bylo rázem vidět až do ložnice. „Otec zjistil, že v tom průvodu šel i jeho účetní, tak zavolal německy: ‚Hele, zítra nechoď do práce!‘“

Po podpisu Mnichovské dohody se čeští obyvatelé Krumlova stěhovali více do vnitrozemí a nejinak tomu bylo i u rodiny Pilsových. „Dostali jsme se až do středních Čech, do Březových Hor u Příbrami. Po určité době jsme se přestěhovali do Budějovic. Z útěku z Krumlova si toho moc nepamatuju, snad mi bylo tři a půl roku. Ale mám před sebou takový záběr, kdy sedí skupina lidí v podkrovní místnosti a k tomu jsem cítil zápach. Ten pach bych poznal i nyní, byla to nemytá těla. To je jediná vzpomínka.“ Po příchodu do Českých Budějovic pak bydleli v bytě společně s tetou, strýcem a bratranci.

V roce 1940 začal Jan chodit do školy. Nejdříve do české, ale v roce 1943, protože byla jeho maminka Němka, musel přejít do německé školy. „Bránit se proti tomu nedalo, Němci na to měli zákony.“ V Domoradicích poblíž Českého Krumlova, kde na konci války Jan s rodinou žil, bydleli Němci, Češi i smíšené rodiny. „Někteří Češi se dali přesvědčit, podepsali německou příslušnost a do tří týdnů rukovali.“

Obtíže se nevyhnuly ani Pilsovým. Jednoho dne u nich zastavilo auto, ze kterého vystoupili dva muži. „Když přijelo auto, utekli jsme k rybníku, kde maminka prala. Ti dva muži přišli za námi, pomohli nám od rybníka domů. Vyhrožovali, že půjdeme na převýchovu a že s otcem si to vyřídí. Doporučovali matce, aby se s otcem rozvedla. ‚My si vás pozveme do Budějovic.‘“ Pilsovi pak skutečně předvolání do Budějovic dostali, a tak se tam vypravila celá rodina. „Předvolali nás a postavili takhle před stůl. Otec říkal: ‚Hele, ty si stoupneš přede mě a až tě štípnu do zadku, tak začneš brečet.‘ Já už brečel málem před tím. Z počátku byl rozhovor takový normální poklidný – milostivá paní, vážený pane. No a pak se to hrotilo a otec mě štípnul. Jak přišli na takovou chytrou lest, to nevím. Tak jsem začal brečet, otec věděl, že se sestra přidá. No a pokračovat v přesvědčování nešlo. Mám k dispozici sedm výzev: ‚Dostavte se dne toho a toho do Budějovic.‘ A naši rodiče to dokázali vždycky nějakým způsobem ovlivnit, že jsme víckrát do Budějovic nejeli.“

Jinak se ale za války v Domoradicích žilo dobře. Většina obyvatel byli tzv. domkáři. „Takže co jíst za války bylo. V každém domku byly kozy, slepice, kachny, husy, králíci. Z téhle stránky to bylo dobré.“ A přestože v Domoradicích žili Češi a Němci vedle sebe, k žádnému udávání nedocházelo. Navíc Jan Kubín, český Němec, který zastával pozici Ortsleitera, byl slušný člověk. Obyvatele předem varoval, když se chystala přijít kontrola, a tak si lidé stihli schovat nějaká domácí zvířata, aby jim byly vypočítány nižší odvody.

Z protektorátu do Krumlova jsme mohli velice jednoduše – podlezli jsme závory

„V Domoradicích věděli všichni všechno,“ vypráví Jan Pils. „Ale věděl to i Zellenleiter Kubín,“ dodává. Kubín věděl například o ilegálních tanečních zábavách a divadelních představeních. Ty se oficiálně pořádat nesměly, zkoušky však probíhat mohly. Muzikanti tedy pravidelně pod záminkou zkoušky veřejně zkoušeli a domoradičtí díky tomu mohli i ve válečných časech chodit za zábavou. „A tahle parta muzikantů se potom vyznamenala v roce 1945, kdy Američani měli stanový tábor za Rájovem a v Rájově na počest amerických osvoboditelů zahrála muzika. Shodou okolnosti zahráli Škoda lásky. Otec byl muzikantem, takže nás vzal s sebou do toho sálu, a když spustili Škoda lásky, tak si Američani mysleli, že se Češi naučili hrát jejich písničku zrovna před chvílí. Ve skutečnosti Škoda lásky byla českou písničkou,“ vzpomíná tehdy desetiletý Jan Pils.

V souvislosti s obcházením protektorátních nařízení zmiňme i pašování potravin ze Sudet přes hranice Protektorátu. Například zaměstnanci krumlovských jatek tajně pronášeli nevyškvařené sádlo na svém těle pod oblečením. To se pak škvařilo u Pilsových doma. „A bylo to celkem ve velkým,“ říká Jan Pils. Z Krumlova se dále pašovala mouka, a dokonce i živá zvířata, a to za pomoci zdánlivě jednoduchého triku: „Propašovalo se to tak, že se ta koza nebo ovce pásla tak dlouho, až přešli kolem Vyšného až na protektorátní území,“ přibližuje. Zvířata se pak načerno porážela v Cihelně. Z propašovaných potravin se následně dle vyprávění zásobovaly především zajatecké tábory.

Zatímco při překročení hranice se každý musel prokázat pasem, „My, jako děti, jsme z protektorátu do Krumlova mohli velice jednoduše – podlezli jsme závory. Zpočátku byly dvoje, jedna závora protektorátní, ta byla u hostince Svatá trojice. Pak jsme doběhli k německé závoře, ta byla u Cibulků. Tu jsme taky podlezli a jako děti jsme se mohli pohybovat, jak jsme chtěli,“ vypráví.

Celou dobu jsme viděli strhaný, smutný lidi

Začátkem roku 1945 začali sál v místní hospodě obsazovat utečenci z východního Pruska. Krumlovská Masarykova škola se pak přeměnila na vojenskou nemocnici. „Krumlov byl přecpaný lidmi – původně měl osm tisíc obyvatel, ale říká se, že v době útěků lidí z fronty měl až šestnáct tisíc obyvatel.“

Samotný konec války pak Jan podle svých slov prožil hodně intenzivně. „Po silnici Budějice-Krumlov utíkali lidé, strašné množství. A jednoho krásného dne někdo kdesi v dáli zakřičel: ‚Rusáci jdou!‘ A lidé, co utíkali, to byli vojáci, starci, stařeny s dětmi, ranění, auta, vozy i tanky a já nevím co všechno. A když  dorazilo to ‚Rusové jdou!‘, tak jsem byl u prarodičů. Bydleli na levé straně silnice, tatínek s maminkou a my jsme bydleli na pravé. A ti už tak vyčerpaní lidé ještě ze sebe vymáčkli to poslední. Byly to scény, které jsou trošičku napodobené někde v nějakém filmu. Bylo to dramatické. Pamatuju si na jeden trén – to byl vojenský vůz tažený koňmi s, kočím. ¨Koně byly ve formě a na vůz se chtěl pověsit jeden zajatec, který měl nohu v sádře. Kočí tlouk koně a toho nebožáka, který se chtěl přivěsit. Nepřicházelo v úvahu, abych se dostal do tmy přes silnici. Tak jsme se domlouvali, že budu spát u babičky. Dramatická scéna. Druhý den jsem se vzbudil, na silnici absolutní klid, nikde stopy po nějakém lidském tvorovi. Ale stoky byly plný.“

A pak si Jan pamatuje, jak od Krumlova zazněly motory. „Byli jsme v očekávání, kdo to je, a nakonec přijeli vojáci. Celou dobu jsme viděli strhaný, smutný lidi a tohle byli lidi s širokým úsměvem, radost se na ně podívat. Na nich bylo vidět: ‚My jsme přečkali válku.‘“ Američtí vojáci zůstali v Domoradicích dva měsíce a Jan se s nimi rád stýkal. Jeho maminka měla totiž v Americe příbuzné, a tak si připadal, že k nim má díky tomu blíž. Navíc doufal, že se za příbuznými někdy vydá, a tak se i začal učit anglicky.

Radost veliká, probuzení ze všech problémů

V 50. letech nastoupil jako praktikant na českokrumlovské zubní oddělení nemocenské pojišťovny. Coby zubní technik/laborant pracoval celý svůj profesní život. „A musím říct, že mě to strašně bavilo!“ shrnuje. V práci se nakonec nechal přemluvit i ke vstupu do komunistické strany, byť se mu tam příliš nechtělo. Když se pak po srpnu 1968 podepsal pod nesouhlas s okupací vojsk Varšavské smlouvy, z KSČ jej vyškrtli a následovaly perzekuce. Na profesní postup mohl na dlouhou dobu zapomenout. Povýšení se dočkal až v roce 1982, kdy začal zastávat post vedoucího zubního technika. Mimoto pro nesouhlas s invazí nesměl trénovat fotbalovou mládež, na kterou by dle soudruhů mohl mít kvůli svým postojům špatný vliv.

Sportu se přitom věnoval odmalička. Od roku 1950 do 1975 hrál fotbal za Slavoj Český Krumlov, od konce 50. let i trénoval. Zákaz trénovat po srpnu 1968 se naštěstí vztahoval jen na mládež, s dospělým týmem naopak slavil mnohé úspěchy. „Dotáhli jsme to až do druhé národní ligy!“ upřesňuje. V roce 1982 pak z pozice trenéra druhou ligu se Slavojem dokonce vyhrál. Jak Jan Pils vzpomíná na pád komunistické totality v listopadu 1989? „Radost veliká! Bylo to takové probuzení ze všech problémů. A nám, zubním laborantům, konečně přiřkli jako povolání zubní technik. To je dodneška.“ Po sametové revoluci se zapojil do politického dění v Krumlově, a to z pozice zastupitele a následně i radního. V roce 2015 obdržel Cenu města Český Krumlov za přínos k rozvoji sportu v Českém Krumlově.