Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Stanislav Pilík (* 1950)

Roky v dětském domově jsou takové prázdné místo

  • narozen 25. září 1950 v Příbrami jako druhý ze čtyř dětí

  • matka Jiřina Pilíková, rozená Procházková, pracovala v dělnické profesi, otec Stanislav Pilík byl číšníkem

  • rodiče se záhy rozvedli; spolu se starším bratrem byl matce odebrán a čtyři roky strávil po dětských domovech

  • základní školu absolvoval v Rakovníku, pak v Praze studoval zahraniční obchod na akademii v Resslově ulici

  • spolu s nevlastním otcem Zdeňkem Brabcem přepsal a šířil projev, v němž František Kriegel před ÚV KSČ v květnu 1969 obhajoval, že nepodepsal Moskevský protokol

  • nevlastní otec byl za šíření projevu půl roku vězněn a spolu se ženou byli v době normalizace perzekvováni státní mocí

  • krátce studoval na Filosofické fakultě; studia zanechal kvůli hraní v kapele

  • po vojenské službě pracoval až do revoluce jako vedoucí expedice v Ústředním podniku zemědělské techniky v Rakovníku

  • v roce 1989 se zapojil do vzniku rakovnického Občanského fóra, po revoluci čtyři roky působil jako městský radní

  • s manželkou Hanou Pilíkovou, rozenou Truxovou, má dvě děti

  • v roce 2024 žil stále v Rakovníku a stejně jako po většinu života se věnoval vytrvalostnímu běhu

„Mám jeden zážitek,“ vzpomíná Stanislav Pilík na dobu, kterou jako malý musel strávit v dětském domově. „Byli jsme v jídelně – umakartový nábytek padesátých let – a máma přijela a přivezla mi červené autíčko. Já jsem si maminky vůbec nevšímal a jenom jsem s tím autíčkem jezdil pod těmi stoly a židličkami. A jenom si pamatuju, že máma pořád brečela. Dojímá mě to ještě teď…“

Pamětníkův otec Stanislav pracoval jako číšník, maminka Jiřina byla zaměstnaná v továrně u pásu na revolvery. „Nebyli jsme žádní intelektuálové,“ přibližuje pamětník dětství v rodině, „ale nechci používat to přízvisko ‚dělnické prostředí‘, protože to mi nejde pod nos.“ Rodiče se setkali v Příbrami, kam přišli za prací a kde také založili rodinu – ta ale dlouho nevydržela. Otec coby číšník chodil domů pozdě a často podroušený. „Z toho titulu se pak rodiče rozvedli,“ vypráví Stanislav Pilík.

Když byly synovi čtyři roky, čekala rozvedenou Jiřinu Pilíkovou další rána – bylo jí sděleno, že dvě z jejích čtyř dětí musí do ústavní péče. Dcery Ivana a Hana ovšem mohly zůstat s matkou. Úřady přihlédly k tomu, že výchova děvčat je prý jednodušší a do dětského domova poslali její dva chlapce.

Nevěděl jsem, co znamená slovo „maminka“

Komunistická strana po uchopení moci cíleně likvidovala předválečný systém náhradní a pěstounské péče a nahrazovala ho „kolektivní výchovou“ v sovětském stylu. Počet dětí v dětských domovech se tak jen mezi lety 1948 a 1950 několikanásobně zvýšil. Většina z nich nebyla do domovů umístěna kvůli nezájmu rodičů, ale pod hlavičkou „porušování rodičovské péče“, pod níž se skrylo vše – od protikomunistických projevů až po „nežádoucí“ životní styl. Na více dětí podle úřadů nestačily pracující matky samoživitelky (nepracovat ovšem nemohly, jinak by byly označeny za příživnice) nebo rodiče podezřívaní právě z alkoholismu – jako Stanislav Pilík starší.[1]

Čtyřletý Stanislav se tak v roce 1954 ocitl v dětském domově v Jemnici, a první rok tam navíc strávil bez o tři roky staršího bratra Jiřího, který byl přidělen do dětského domova se školou v Telči. Na léta v domovech mu zůstalo jen pár nostalgicky zbarvených vzpomínek – jak se chodilo na houby, jak ženy bílily prádlo na slunci.

Byl tak malý, že si ani nevybavuje, jestli se mu stýskalo. „Pociťuju na sobě jen takové lehké citové prázdno… Když kolem sebe vidím své vrstevníky, přijde mi, že jsou celý život naplněni spoustou emocí,“ vysvětluje Stanislav Pilík, „ale já jsem takový trochu uzavřený do sebe, jakoby zatvrdlý.“

Z maminky stala „paní“, která za ním občas jezdila. A i když si syna mohla po třech letech vzít zpět, trvalo dlouho, než znovu navázali citové pouto: „Až zhruba od osmi let jsem začal vnímat, že ta paní je moje maminka. A co znamená to slovo ‚maminka‘, to jsem ani nevěděl.“ O období, které strávili bez sebe, nikdy nemluvili. „Je to prostě takové prázdné místo.“

Prý tě otec šatí a živí

Jiřině Pilíkové sice mladšího syna vrátili, když se podruhé vdala, starší syn Jiří ale v domově zůstal déle a ani poté k matce nemohl: vychovávali ho prarodiče z otcovy strany, kteří hospodařili na Sedlčansku. Otec se na péči o něj nepodílel.

„Táta se toho pití asi nezbavil,“ vzpomíná pamětník na případ, kdy s bratrem otce po pár letech tajně navštívili. „Už měl jinou ženu, syna – malé miminko. Přijeli jsme, vzal mě do nějakého obchodu, koupil mi nějaký svetřík a dal mi najíst v restauraci, kde pingloval. Máma o tom nevěděla. Asi tak za rok se mě ale zeptala: ,Tys byl za tátou?´ – Tak jsem přiznal, že mě tam bratr vzal, a ona říká: ,Tatínek na tebe platí, a teď u soudu chce, aby se mu snížilo výživné – že tě prý šatí a živí´.“

Cestu k otci už ani jedno z dětí nenašlo, starší bratr Jiří navíc tragicky zahynul velmi mlád. Po návratu z dětského domova vyrůstal Stanislav Pilík s otčímem, se kterým se maminka přestěhovala do Slaného a později do Rakovníka.

Nevlastní otec Zdeněk Brabec pracoval jako vedoucí dílny v nástrojárně, vášnivě rád kouřil a hrál šachy a do výchovy dětí ženě nezasahoval. „Byl obětavý a vstřícný – když jsme něco provedli, nebylo tam žádné bití, nehojil se na nás, protože jsme byli cizí. Byl to vůbec výborný chlap,“ vzpomíná Stanislav Pilík.

Syna netrestal, přestože ten se podle svých slov „z domova vrátil jako sígr“ – s trojkou z mravů. „V tom dětském domově to totiž vůbec nebylo o vychovatelkách, že by na nás byly nějak zlé, ale o lidech v okolí,“ vysvětluje pamětník, jak s kamarády čelili posměchu ve městě i ve škole, a kvůli tomu se začali ve velkém prát. „Takže jsem pak dostal nejdřív dvojku a pak trojku – a ono bylo těžké mě za tu trojku dostat do děcáku, když už jsem tam byl…“

Vlétlo k nám deset chlapů v kožených kabátech

„Rodiče doma poslouchali Svobodnou Evropu asi od šedesátého roku, ale nezatahovali mě do toho – byl jsem mladý a mohl jsem někde něco vybreptat,“ popisuje Stanislav Pilík antikomunistické nastavení rodičů, obzvlášť otčíma. Do Pionýra ho ale pustili a vůbec se snažili, aby syn nijak nevyčníval – také díky tomu se dostal na Obchodní akademii v Resslově ulici 8, na tehdy velice žádaný obor zahraniční obchod. O prázdninách před posledním ročníkem těžce prožíval vpád sovětských vojsk.

Pamětníkův otčím silně sympatizoval s Františkem Kriegelem, který jako jediný z delegace českých představitelů v SSSR odmítl podepsat Moskevský protokol a tím schválit sovětskou okupaci. Když se pak Krieglův poslední projev na plenárním zasedání ÚV KSČ před vyloučením ze strany na konci května 1969 dostal na veřejnost, přišel Zdeněk Brabec za nevlastním synem: „Ty umíš psát na stoji, tak co kdybychom to přepsali? – A já řekl: Jasně.“ Otčím pak kopie pořízené přes průklepák šířil u sebe v práci.

„No a jednou jsme s rodiči seděli v obýváku, otčím zase kouřil, koukali jsme na nějaký seriál,“ vzpomíná Stanislav Pilík, „a najednou zazvoní zvonek. Máma se šla podívat ke dveřím. A já pak už jenom čuměl… Deset chlapů v kožených kabátech až na zem – připomínalo to propagandistické filmy, které nám pouštěli o Němcích – vlétlo do obýváku a řekli: Vy jste Zdeněk Brabec? Půjdete s námi. Bez vysvětlení… A pak jsme ho půl roku neviděli.“

Mouchova detektivní kancelář

„Byl to šok,“ vzpomíná Stanislav Pilík na to, jak otčíma odvedli a za protistátní řeči odsoudili k pěti měsícům v Plzni na Borech. Škraloup se s ním táhl i po návratu – vyhodili ho z práce a policisté ho šikanovali vždy, když se chystaly velké demonstrace: odebírali mu třeba technický průkaz od auta, aby na ně nemohl jezdit. Přesto v brojení proti straně pokračoval. O práci časem přišla i matka, kterou v zaměstnání udali kvůli obrázku prvorepublikových státníků – Edvarda Beneše, T. G. Masaryka a Jana Masaryka – na pracovním stole. Oba rodiče pak pracovali v nemocniční kotelně.

Syna se perzekuce dotkla mnohem méně: měl příjmení po vlastním otci a když se hlásil na vysokou školu, poradila mu matka, aby otčíma zapřel. Dostal se tak na romanistiku na pražské filozofické fakultě, obor francouzština – rumunština. „Rumunština, to bylo kvůli mladistvým ideálům, protože Rumuni se jako jediní nepřidali k vojskům Varšavské smlouvy a nenapadli nás spolu s Rusáky; a já jsem jim byl za to vděčný.“ Roli v rozhodnutí hrálo i přátelství s Jiřím Našincem, pozdějším předním českým odborníkem na rumunskou literaturu, se kterým se Stanislav Pilík znal už ze střední.

„Na fakultě jsem ale spíš nestudoval, než studoval, protože už na střední jsem se naučil na kytaru a s vysokou jsem skončil kvůli bigbítu a rokenrolu,“ směje se Stanislav Pilík. S přáteli založili kapelu, pojmenovanou po kapelníku Mouchovi – Moucha‘s Detective Agency. Pilně zkoušeli v Rakovníku, v němž se na konci 60. let čile rozrůstala scéna amatérských muzikantů.

Na začátku normalizace se muzikanti neochotně museli přejmenovat na Mouchovu detektivní kancelář – anglické názvy byly totiž zakázané. „Museli jsme mít takzvané přehrávky, kde nás jakože testovali, jak to umíme a jestli smíme hrát pro veřejnost,“ vysvětluje Stanislav Pilík, jak to (nejen) v Rakovníku chodilo. „V hodnotící porotě byli chlapi, kteří hráli v dechovce na trubky a saxofony… A my jsme tehdy dechovku prostě nenáviděli!“

Byl jsem mlčící většina

Hudební kariéra Stanislava Pilíka neměla bohužel dlouhého trvání – když ho ve druhém ročníku vyhodili ze školy, čekala ho vojenská služba. Podařilo se mu alespoň zůstat v Rakovníku. Jeho budoucí žena totiž pracovala jako civilní zaměstnankyně na vojenské správě a „zařídila si to“, jak pamětník říká. To bylo tenkrát skoro nepředstavitelné – vojíni se běžně posílali na druhý konec republiky, daleko od domova.

Hned v přijímači vyšlo najevo, že otčím Stanislava Pilíka má vroubek, a přiřadili ho tak na pozici nabíječe tanku. „To byla ta nejhorší, ta nejvíc póvl pozice, která existuje,“ vysvětluje. Měl ale zároveň i štěstí: vychodil dobrou střední, uměl jazyky, a tak ho na praporu ponejvíc využívali jako písaře – nikoho vhodnějšího nenašli. Po propuštění do civilu v roce 1974 nastoupil jako vedoucí expedice do Ústředního podniku zemědělské techniky a tam vydržel až do revoluce.

V roce 1975 se oženil, se ženou Hanou se jim narodily dvě děti. Za normalizace se volném čase věnoval vytrvalostnímu běhu a loutkovému divadlu. „Byla to taková doba, kdy se lidi často potřebovali před něčím ‚ztratit‘, aby je nikdo z něčeho neobviňoval, a tak se dávali do různých spolků – včelařů, šachistů… V Rakovníku byl loutkový soubor, ve kterém jsem byl už před vojnou, a po vojně jsem se tam vrátil.“

„Nejsem hrdina té doby, který by byl zavřený nebo něco podobného,“ popisuje Stanislav Pilík upřímně. „Já jsem typický příklad mlčící většiny, která nikde moc nevystupovala. Ale ani jsem se nikam nehrnul – do žádné partaje, pro nějaké výhody, to zase taky ne.“ Přiznává, že se bál o rodinu. „Když žijete od nějakých dvaceti let v režimu, kde to takhle funguje, tak se vás to trochu dotýká, pak už zase ne tolik – nebo máte starosti, děti, nikdo na vás netlačí. A tak si žijete v tom prostředí, v jakém jste, protože žádné jiné neznáte…“

Sametový příběh rakovnické revoluce

Změna přišla až s rokem 1989, kdy se i do Rakovníka začaly dostávat zprávy o událostech v Praze. Okruh herců a hudebníků kolem Tylova divadla se zaktivizoval, včetně Stanislava Pilíka – začali vylepovat plakáty a provolání, uskutečnila se první setkání. „Říkal jsem si: Vypadá to na revoluci, musíš u toho bejt. A na jednu stranu jsem měl strach a na druhou stranu takový pocit viny, že jsem do té doby proti tomu nic nedělal,“ vypráví pamětník.

Nakonec se podílel na založení rakovnického Občanského fóra, zapojoval se do agitace a debat. „Situace mířila ke generální stávce, která byla 27. listopadu 1989, a my měli za úkol co nejvíc lidí přesvědčit, aby na tu stávku přišli,“ vysvětluje pamětník. Jezdil po okolních vesnicích, přemlouval dělníky v továrnách. „Tak půlka lidí v těch montérkách nás chtěla vyrazit, a půlka říkala, ať nás nechají mluvit…“

Na generální stávku nakonec přišlo obrovské množství lidí, a to byla první výhra. „Skoro jsem nebyl doma s rodinou, v Tyláku jsme spali, furt něco řešili. Tak dvacet lidí vůbec nechodilo domů.“ V lokální politice pak zůstal čtyři roky, po které dělal radního. O turbulentních letech napsal knihu Sametový příběh rakovnické revoluce (Nakladatelství Gelton, 2009) – jak říká: aby se na podrobnosti nezapomnělo.

Po čase se pak uchytil jako novinář v regionálním Týdeníku Objektiv, později ve Slánských listech. „V tom jsem se našel, každý den jsem psal, hledal kauzičky…“ Litoval prý jediného – že se revoluce nedožil otčím. Zdeněk Brabec zemřel v roce 1987, aniž se dočkal vytouženého konce komunismu.

 

[1] KOCHOVÁ, Julie. Ústavní péče v Československu po roce 1948. Diplomová práce, vedoucí Wohlmuth Markupová, Jana. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, Pracoviště Orální historie - soudobých dějin, 2018. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/101922/120306119.pdf?sequence=1&isAllowed=y, str. 10–12.