Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Pilchová (* 1931)

• narozena 11. prosince 1931

• brzy po narození se její rodiče rozvedli

• dědeček za sabotérskou činnost za druhé světové války vězněn a popraven

• babička transportována do koncentračního tábora

• matka se po roce 1948 neúspěšně pokusila o překonání státní hranice na motocyklu

• pamětnice se zhlédla v zálibě svých rodičů, zaujal ji motorismus a letectví

• spolu s otcem patřila k zakladatelům Aeroklubu Strakonice

Alena Pilchová, rozená Zerklerová, se narodila 11. prosince 1931 (místo narození bohužel nebylo sděleno). Její rodiče se krátce po jejím narození rozvedli, což v té době působilo poměrně neobvykle. Z tohoto důvodu malou Alenu vychovávala její babička, kterou pamětnice oslovovala „maminko“, zatímco svoji matku směla oslovovat jen jejím křestním jménem. Zanedlouho si její maminka našla nového muže, se kterým se přestěhovali do Strakonic. Než k tomu došlo, Alena – jakožto malá holčička – zažila první nepříjemnou věc.

Babička přežila pochod smrti, dědečka popravili

Při obsazování německou armádou totiž došlo k podpálení skladů s municí a k výbuchu, který zničil mimo jiné i dům jejího strýce, ve kterém v tu chvíli byla. Na rozdíl od strýce se však ani jí, ani babičce nic vážného nestalo, jelikož se zrovna nacházela ve sklepě. Okupační poměry se odrážely také v tom, že i rodina Zerklerových pocítila chudobu. Lidé nemohli jít do obchodu a nakoupit si, co potřebovali, a proto se snažili uživit se jakkoliv, například lovením vran a jezením poštovních holubů, které však nesměli chovat.

Poté se přece jen, společně s prarodiči, přestěhovali do Strakonic. Zde dostal dědeček práci v depu. Dědeček sabotérsky sypal do motorů písek, na což se bohužel přišlo, a byl nacisty za podvod uvězněn a později také popraven. Ani babička nedopadla nejlépe – byla uvězněna v Terezíně. Jakožto se švadlenou, která šila pro bachařky, s ní však bylo zacházeno o něco lépe. Většina lidí ale byla svými vězniteli vnímána jako věci a podle toho se s nimi také zacházelo. Lidé prý tenkrát byli jako výrobní materiál. Babička absolvovala pochod smrti, který ale díky záchraně ze strany Američanů přežila.

Zdědila matčino nadšení pro motocykly i letectví

Alena, tehdy už slečna, tou dobou žila s matkou a novým otcem ve Strakonicích. Ten měl v té době poměrně netradiční povolání – byl to letec. Netradiční byl i jejich způsob života. Zatímco maminka jezdila na motorkách a měla i další netradiční „mužské“ záliby, o domácnost se hned po návratu z Terezína znovu začala starat babička. V té době se o Alenu začal zajímat i její pravý otec, který si po absolvování cesty do Jeruzaléma a po nehodě, při níž přišel o ruku, našel ženu, se kterou se chtěl usadit. Pro pamětnici měl zajištěné místo na střední zdravotnické škole. Zanedlouho poté však zemřel. 

Matka pamětnice se po roce 1948 pokusila i se zbytkem rodiny překročit hranice socialistického Československa a začít v Německu lepší život. To se jim bohužel nepodařilo. Alena Pilchová už tou dobou byla dospělá žena a pomalu začala objevovat nadšení pro stejné věci jako její matka. K tomu přispělo i přistěhování tehdy slavného motocyklového jezdce Kohlíčka, který viděl Aleninu zálibu pro motocykly a rozhodl se ji naučit novým věcem. Jako první pomáhala v továrně na motocykly, kde se naučila veškerou teorii, a poté ji Kohlíček nechával jezdit na svých nejlepších strojích. Pod jeho dohledem se dostala na pozici předjezdkyně na motokrosových závodech. Ne vždy to však bylo tak jednoduché. „To víte, měla jsem taky pořádné pády. Jednou jsem řídila takovou těžkou motorku, na které bych jakožto ženská ani neměla jezdit. A jaksi jsem to nevybrala před závorami. To jste měli vidět, jak jsem si natloukla zadek! Než jsem vyjela na trať závodu, to byly teprve nervy!“ vzpomíná s úsměvem Alena Pilchová.

V té samé době také začala objevovat krásy létání. Na otázku, jestli ji k tomu přiměl otec, nebo to chtěla sama vyzkoušet, odpověděla: „Samozřejmě že to otec chtěl, a když už jsem to zkusila, zalíbilo se mi to.“ Létala nejdříve s pomocí a pak i sama. Ale ani při létání se jí nevyhnuly nějaké ty pády, a tak když jednou například nenabrala dobrý vítr, skončila na zemi za kopcem, odkud ji museli dostávat ven. Spolu se svým otcem patřila k zakladatelům Aeroklubu Strakonice.

Jak v motorismu, tak v letectví neměla s ostatními, převážně muži, žádné zvláštní vztahy. „Nějak mě mezi sebe nebrali. Kdybych byla pořádná ženská, tak možná, ale já jsem byla jen takové vyžle, které je nezajímalo,“ směje se pamětnice. Obě záliby jí nicméně vydržely nejdéle, jak to jen šlo. Mezitím samozřejmě také pracovala, zúčastnila se například natáčení reklamy a seznámila se se svým manželem. Jeho vášní nebyl žádný adrenalinový sport, ale matematika. Spolu pak měli dvě dcery, které už ale v tradici „chlapské záliby žen“ nepokračovaly.