Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Agáta Pilátová, roz. Csehilyová (* 1938)

• narozena 17. října 1938 v rusínské učitelské rodině v Užhorodě

• v roce 1947 rodina odešla do Československa

• absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk a literatura, estetika, publicistika

• pracovala v médiích jako kulturní redaktorka

• v roce 1969 musela z práce odejít a nesměla publikovat

• zaměstnána v Ústavu pro kulturně výchovnou činnost a Ústavu pro výzkum kultury

• od roku 1989 aktivní v organizacích rusínské národnostní menšiny

• po roce 1990 se vrátila na mediální scénu - deník Práce, Týdeník Rozhlas

Narodila se jako Agáta Csehilyová 17. října 1938 ve městě Užhorod na Podkarpatské Rusi. Její otec Stefan Csehily v té době pobýval v Hranicích na Moravě, připraven k obraně vlasti. Německá okupace byla na spadnutí, nebylo jasné, zda bude na obranu Československa nasazeno vojsko. Stefan pocházel z prosté rusínské rodiny a maminka Agáta Antonia z rakousko-maďarského šlechtického rodu. V rodině se mluvilo jak rusínsky, tak maďarsky.

Výraznou osobnost nejen v rodině, ale i ve veřejném životě představoval Agátin dědeček István Dudinszky, který žil v letech 1866–1946. Byl řeckokatolickým knězem a pocházel ze staré uherské šlechty, která však měla svůj původ v Polsku. Na Podkarpatské Rusi tehdy žili Rusíni, Maďaři, Čechoslováci, Židé a Rumuni v nepředstírané harmonii. Dědeček měl zvláštní štěstí: „Bylo mu osmdesát a disciplinovaně umřel. Nedožil se doby, kdy byla v Československu rušena řeckokatolická církev a lidé byli nuceni přestupovat k pravoslaví. Ti, kteří nepodepsali, putovali na Sibiř. On by to také nepodepsal.“

Osvobození Rudou armádou?

Agáta chodila za války do školy spolu s židovskými dětmi, které patřily k jejím dobrým kamarádům. „Měla jsem silný vztah k židovské komunitě a toto ve mně zůstalo po celý život.“ Rodinu znepokojovali mizející lidé z jejího okolí. 

V říjnu 1944 přišla do Užhorodu Rudá armáda. „Pamatuji se, jak několik dnů před příchodem stříleli kaťušemi přes řeku Už.“ Nastalo období nejistoty a strachu. Mnoho lidí, včetně Agátina otce, věřilo v znovuobnovení Československé republiky v podobě, jakou měla před válkou. Jiní viděli naději v připojení Podkarpatské Rusi k tehdejšímu Sovětskému svazu.

„Když přišli Rusové, měli seznamy lidí, které okamžitě zatýkali. Jednak čelné politiky, z nichž byli čtyři popraveni, a jednak jádro rusínské inteligence, kterou se snažili zlikvidovat.“ Agátina tatínka zavřeli také. Rodina pomalu přestávala doufat v jeho návrat a podnikala kroky k jeho záchraně. Z koncentračního tábora v Svaljavě se jen tak nikdo nevracel. Odtud a z dalších asi dvaceti podobných táborů vedla jediná cesta - na Sibiř, což se rovnalo rozsudku smrti. Jako zázrakem se však podařilo za pomoci známých, kteří měli kontakty na komunistické činovníky, z této svízelné situace otce dostat a vymoci jeho propuštění. 

Stěhování do Prahy

Přišlo jaro roku 1945 a bylo rozhodnuto, že se Podkarpatská Rus stane součástí Ukrajiny, Svazu sovětských socialistických republik. Lidem byla dána možnost, aby se rozhodli, zda chtějí zůstat, či zda se chtějí přestěhovat do Československa. Z celkového počtu 25 000 žádostí o vystěhování bylo vyhověno pouze v 5 000 případech. O přestěhování zažádala i rodina Csehilyových. Vystěhovali se v létě roku 1947 a dojeli až do Prahy.

Krátce po přestěhování do Čech Agáta onemocněla záškrtovou angínou a musela být hospitalizována. Tato událost paradoxně přispěla k tomu, že se v nemocničním prostředí rychle zdokonalila v češtině: „Tam jsem chtě nechtě musela komunikovat. Bylo to krušné, přišla jsem vybavena azbukou, maďarštinou, rusínštinou a ruštinou. Uměla jsem pouze pár českých prostonárodních písní, které mne tatínek naučil z vojny, ale ty jsou nepublikovatelné.“

Pod vlivem tehdejšího teatrálního nadšení z budování socialismu vstoupila dívka do Pionýra. „Bylo to jak prodloužené plané neštovice. V osmé třídě to však přestalo, jako když se člověk uzdraví. Přišli kluci, sport, party a četba.“ Agáta dokonce psala články a básně o míru do Pionýrských novin. „Byla to doba košile modrá - srdce rudá, dodnes si ze sebe dělám legraci.“

Nastala doba politických procesů a zločinů, kterých se komunisté ve jménu své ideologie dopouštěli. Z tohoto období si pamětnice velice dobře pamatuje proces s Dr. Miladou Horákovou. Vzpomíná, jak při poslechu přímého přenosu ze soudní síně její rodiče nevěřícně kroutili hlavami u radiopřijímače a obraceli oči v sloup. Bylo jí 12 let, když v procesu s Rudolfem Slánským bylo křivě obviněno a popraveno 11 lidí.

Esej Karla Čapka

Při studiu na gymnáziu na Praze 7 přivedl jeden profesor Agátu k četbě zakázané literatury. Bylo jí 15 let, když si přečetla Čapkovu esej nazvanou „Proč nejsem komunistou“. „Nemohu býti komunistou, protože jejich morálka není morálkou pomoci. Protože místo, aby bojovali proti zlořádům, boří řády,“ zapamatovala si Agáta a všem doporučuje tuto esej k přečtení. „Na gymnáziu jsme byli přinejmenším jednoho nekomunistického názoru. Vnímali jsme, že toto není dobrý režim.“ Atmosféra společnosti se koncem 50. let neměnila. Jednou studenti zpívali ve třídě písničku Herzegovina. „Toto někdo zaslechl na ulici a šel nás udat, že zpíváme rakouskou hymnu. Byl to blbec, ale tehdy se to muselo brát vážně.“ Po roce 1968 řada jejích spolužáků emigrovala do zahraničí.

Po maturitě pamětnice nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Tam již byli někteří studenti z jejího ročníku členy KSČ. „Mne do komunistické strany nikdo nikdy nechtěl. Zřejmě věděli, že by to bylo marné.“

V šedesátých letech se věnovala filmovým recenzím a reportážím, psala o knihách. Působila jako kulturní redaktorka, jezdila na filmové festivaly do Karlových Varů. „Žila jsem svůj novinářský sen.“ Rok 1968 znamenal zlom. Agáta nevěřila, že nás obsadí armády Varšavské smlouvy. 21. srpen ji zastihl v Bulharsku a návrat do Československa pro ni byl šokem. Nastala doba prověrek a tzv. normalizace. Mnoho kolegů z redakce i z dalších institucí bylo doslova vyhozeno na ulici. Tento osud potkal i Agátu Pilátovou. „Ti, kteří byli ve straně a byli vyhozeni ze zaměstnání, na tom byli hůře než nestraníci. Protože se provinili stranicky.“

Normalizace a Státní bezpečnost

Po odchodu z redakce nastoupila v Ústavu pro výchovnou a kulturní činnost a měla na starosti kulturní aktivity pro učňovskou mládež. V té době se o ni začala zajímat Státní bezpečnost (StB). Důvodem byly zřejmě její kontakty s rodinou profesora Jana Patočky. StB jí naznačovala, že má zájem o spolupráci. „Ptala jsem se kamaráda právníka, zda se s nimi musím scházet jenom proto, že mi ukážou legitimaci. On mne poučil, že ne, že nemusím, s výjimkou, když dostanu předvolání.“ Předvolání ale nakonec přišlo. Následovala návštěva „kachlíčkového domu“, jak se tehdy říkalo budově ministerstva vnitra, další přemlouvání ke spolupráci a vyhrožování. „Není pravda, že to nešlo odmítnout. Šlo.“

Přituhlo také na pracovišti a stranická organizace jednala o Agátině dalším setrvání v zaměstnání, či propuštění. „Měla jsem zdravé ruce, a kdyby mne vyhodili, šla bych mýt nádobí nebo do antikvariátu prodávat knížky.“ Po předvolání k výslechu do Bartolomějské ulice jí Státní bezpečnost sebrala cestovní pas.

Perestrojka

V Sovětském svazu se dostal k moci Michail Gorbačov a s ním přišlo celkové uvolnění. Uvolnit se museli i čeští soudruzi, a ač neradi, vrátili pamětnici cestovní pas. V roce 1986 se tak mohla poprvé podívat na Západ. Po různých peripetiích se podařilo jejím dvěma synům dostudovat. Jeden absolvoval zemědělský obor, druhý medicínu. „Normalizace nás utužila, stáhli jsme se do rodiny a mělo to na nás pozitivní vliv. Měli jsme na sebe spoustu času, což by nebylo, kdybychom jak já, tak manžel byli novináři.“

Nezadržitelně se však blížil rok 1989. V okolních zemích i v samotném Sovětském svazu již nastaly demokratizační změny, jen u nás a v Německé demokratické republice se nedělo nic. „U nás stále jen Jakeš, Jakeš, Jakeš.“ Podle svého mínění měla Agáta jen nepatrný podíl na disidentských aktivitách. Pomáhala Ludvíku Vaculíkovi distribuovat materiály a tiskoviny v rámci edice Petlice, vozila je do Brna.

Rok 1989 a Václav Havel

„Soudružko Pilátová, kdyby něco, tak promluví zákoník práce,“ říkal ředitel Ústavu pro výchovnou a kulturní činnost v reakci na organizování stávky na pracovišti v listopadu 1989. A byl prý při tom velice vyděšený. „Celý rok 1989 byl pro mne cenný a velice zajímavý. Jsem ráda, že komunismus padl, protože s ním padla nesvoboda. A Václav Havel? Několikrát jsem měla možnost se s ním setkat. Byla to pozoruhodná, vzácná a dodnes skutečně jednolitá osobnost v politice polistopadové éry. Byl to šílený slušňák.“

Současnost

Co paní Pilátovou trápí? „To, že máme na Hradě to, co máme. Za to nemůže pan Zeman, za to mohou voliči. Je špatné, že lidé podléhají demagogii.“

A abychom nekončili pesimisticky, závěrem zmíním to, z čeho má Agáta Pilátová opravdovou radost: „Jsem spokojená, mám zdravé a hodné děti a vnoučata a trávím s nimi spoustu času.“ Pamětnice má také upřímnou radost z možnosti návratu na Podkarpatskou Rus. „Poslední léta tam velice často jezdím a nasávám vzduch, který mi tak trochu patří.“ Je ráda, že mohla po roce 1989 položit v této zemi základ rusínskému hnutí a rozvinout činnost Společnosti přátel Podkarpatské Rusi.