Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Jiří Pilař (* 1957)

• narodil se 30. května 1957 v Litvínově

• po maturitě na gymnáziu absolvoval dvouletou nástavbu na Střední pedagogické škole v Mostě

• v roce 1982 vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor speciální pedagogika

• po ukončení studia rok pracoval v dělnické profesi, potom jako vychovatel delikventní mládeže a mladých toxikomanů v pražských výchovných ústavech

• od roku 1989 působil ve Středisku výchovné péče Klíčov

• v roce 1989 získal doktorát v oblasti výchovy a vzdělávání dětí s poruchami chování a drogově závislých

• v roce 1989 stál u založení Občanského fóra pedagogických pracovníků, které bylo v roce 1991 transformováno v profesní Pedagogickou unii

• v roce 1991 se podílel na založení České školní inspekce a pět let řídil školní inspektorát v Praze.

• v roce 1992 absolvoval psychoterapeutický výcvik SUR, na který navázaly kurzy v dalších terapeutických technikách a supervize v pomáhajících profesích

• během války v zemích bývalé Jugoslávie byl členem týmu terapeutů v humanitárních střediscích Ministerstva vnitra ČR pro práci s občany Bosny osvobozenými z koncentračních táborů a s dalšími uprchlíky z této oblasti

• v letech 1996 až 2009 působil na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, kde vedl odbor speciálního vzdělávání

• v roce 2002 stál u vzniku Zákona o ústavní a ochranné výchově, dnes se podílí na jeho aktualizaci

• v roce 2009 se stal členem TOP 09, v současnosti (2023) je předsedou organizace v Praze 11 v Šeberově

• je zástupcem ředitele pro ambulantní a celodenní oddělení ve Středisku výchovné péče Klíčov

Jiří Pilař chtěl původně studovat botaniku, ale nakonec se souhrou okolností vydal na dráhu speciálního pedagoga. A ta se stala jeho životní náplní. Ještě před sametovou revolucí poznal prostředí výchovných ústavů, které se již tehdy snažil více otevřít běžnému životu. V té době také pocítil praktiky Státní bezpečnosti, a to včetně falešného obvinění a stíhání. Přesto u práce s problémovou mládeží zůstal a po roce 1989 se podílel na mnohých změnách včetně Zákona o ústavní a ochranné výchově. Dnes, po více než dvaceti letech, se snaží z pozice předsedy Asociace speciálních pedagogů tento zákon aktualizovat pro současné podmínky. Stále se také věnuje svým klientům a pomáhá jim najít v životě nový směr.

V posudku jsem měl, že mám neblahý vliv na kolektiv

Jiří Pilař se narodil 30. května 1957 v Hamru u Litvínova. Matka Marie, rozená Baxová, pocházela od Plzně a přistěhovala se k otci Františku Pilařovi, který již tehdy pracoval jako horník. Předtím byl na pozici policejního důstojníka, ale jako člena Národně socialistické strany ho komunisté sesadili a poslali do hnědouhelného dolu. Otec se s křivdou nedokázal vyrovnat a po několika letech ve věku 41 let předčasně zemřel. Tehdy byly Jiřímu pouhé dva roky a od té doby žil sám s maminkou. Nepoznal ani otcovy rodiče, ale v blízkém kontaktu byl s rodinou otcova bratra: „Snažili se mi nahradit tátu, který hodně chyběl.“ Stejně pomáhala i matčina sestra: „Byli jsme taková širší rodina, která držela pohromadě.“ Maminka pracovala jako dělnice a život pro ně tehdy nebyl jednoduchý: „Otec měl i po smrti politický škraloup, takže když rodiny ostatních horníků měly nárok na 50 metráků uhlí na rok, my jsme dostali polovinu.“ To, že byla matka pasivní členkou komunistické strany, jim žádné výhody nepřineslo. „Matka byla v KSČ od roku 1946. Přežívala v té straně, nechodila na schůze, ale bála se legitimaci odevzdat, abych já neměl problémy,“ vysvětluje.

Problémy přesto přišly, a to když chtěl Jiří po maturitě studovat botaniku na přírodovědecké fakultě. „Měl jsem napsáno v posudku, že mám neblahý vliv na kolektiv, takže jsem se tam nedostal,“ popisuje. Tomu předcházela nabídka studovat vysokou vojenskou školu, kde o něj měli zájem jako o dobrého sportovce. Odmítnutí pak znamenalo zavřené dveře k jakémukoli vysokoškolskému studiu. Jiří přemýšlel, co dál, zvlášť když ukončit studium znamenalo nastoupit základní vojenskou službu. A právě tehdy zasáhla náhoda nebo osud. Jeho trenér tenisu učil na Střední pedagogické škole v Mostě. „Řekl mi, ať nastoupím tam, když mi nevyšla ta vejška, že budeme často chodit na tréninky. Přihlásil jsem se na přijímačky, bylo nás patnáct, patnáct nás vzali. Trenéra mezitím vyhodili, protože byl ve výboru Junáka, tak bylo po trénincích. Tak jsem se, dá se říci omylem, dostal do školství, aniž jsem moc chtěl. A už jsem tam zůstal,“ říká.

Po ukončení dvouleté nástavby se s kamarádem přihlásil na pedagogickou fakultu v Praze, obor speciální pedagogika. Ani na toto studium se tehdy nehlásilo příliš uchazečů a možná k přijetí pomohlo i to, že byli mezi přihlášenými jediní chlapci. Jiřího nakonec odborná stránka studia začala zajímat a i díky tomu, že se dostal do zcela opačného, dělnického prostředí, začal nalézat své budoucí zaměření: „O prázdninách jsem měl vždycky brigádu v chemických závodech v Litvínově a po fakultě jsem tam byl zaměstnán skoro na rok, protože jsem se nemohl dostat do školství. Dělal jsem řadového pomocného dělníka s partou chlapů, z nichž mnozí měli zkušenosti z kriminálu, takže i to mě možná vedlo k etopedii.“ Život na vysoké škole samozřejmě nebylo jen studium. Jiří měl blízko k hudbě, a tak na koleji založil se spolužáky vysokoškolský klub, kde hráli mimo jiné Vladimír Mišík, Vladimír Merta nebo Pražský výběr. Konec klubu pak znamenalo vystoupení Jany Kratochvílové. Aby se koncert mohl uskutečnit, musela mu předcházet politická přednáška, na kterou nebyli studenti právě naladěni a provázeli ji nepatřičnými poznámkami. Celá konfliktní situace měla obvyklou dohru, hudební akce byly zakázány.

Byli jsme obviněni z týrání dětí

Studium zakončil Jiří diplomovou prací pod vedením primáře MUDr. Jaromíra Rubeše, psychiatra specializujícího se na drogové závislosti. „To byl úžasný charismatický člověk, spolu s Jaroslavem Skálou a Eduardem Urbanem jeden ze zakladatelů psychoterapie u nás,“ říká. Ten mu později také sehnal místo v Diagnostickém ústavu v Lublaňské ulici, kde začal pracovat jako vychovatel. Vojenské službě se vyhnul díky tzv. modré knížce. Na konci 80. let minulého století tak Jiří Pilař poprvé zblízka nahlédl do problematiky, která podle oficiálních míst prakticky neexistovala: mezi drogově závislé, kteří stáli i za vykrádáním lékáren, což byla tehdy nejdostupnější možnost, jak drogu získat. A přestože šlo o nejproblematičtější část mladé generace, od počátku se snažil alespoň o částečné uvolnění pevného řádu, který neměl žádný pozitivní efekt. Povedlo se mu to až v dalším výchovném ústavu na Klíčově: „V Lublaňské to byly opravdu pocity beznaděje, to bylo prostě pořád stejné. Na Klíčově jsme se ty věci snažili dělat trošku jinak a ten barák, kde jsme měli tenkrát třicet šest kluků patnáct až osmnáct let, s ústavní a ochranou výchovou, jsme odemkli a říkali jsme si, že je budeme trénovat běžnému životu. A docela se nám to rozjelo, i když je pravda, že třetina z nich utíkala permanentně, a policajti je vozili zpátky. Ale dvě třetiny z nich jezdily do ČKD, do Pragovky, na statek v Klecanech a do pekáren na Klíčově. Kupodivu se vraceli a přes drobnější excesy celkem normálně fungovali. Tak jsme si řekli, že jsme zvolili správnou cestu, že prostě té jedné třetině nepomůžeme, když nechce, a ty dvě třetiny se chytly a mohu říci, že s některými se potkávám ještě teď.“

Všechna tato zařízení samozřejmě neunikla dohledu Státní bezpečnosti, i když v té době často nebylo jasné, kdo je kdo a který ze zaměstnanců podává informace: „V terapeutických komunitách bylo mnoho těch, co byli na hraně a za hranou a také mnoho těch, co sledovali ty za hranou a na hraně.“ Prolínal se tak život na povrchu a pod povrchem a otevřený komunista nemusel být ten nejnebezpečnější. K takovým patřil ředitel na Klíčově Matouš Řezníček, který účastí na komunistických akcích fakticky chránil své politicky problematické zaměstnance: „Tenhle pán mne v oboru velmi ovlivnil, ten přišel s původní myšlenkou založit středisko výchovné péče, což je dnes již běžná výchovná instituce“. Největší kauza, které se stal Jiří Pilař bezprostředním účastníkem, se odehrála krátce před sametovou revolucí. Tehdy pracoval na Klíčově agent Státní bezpečnosti Stanislav Dvořák, u kterého se podle pamětníka projevily pedofilní sklony; pomohl k útěku jednomu z chlapců a následně ho sexuálně zneužíval: „Vychovatele Dvořáka jsme na hodinu propustili a vše nahlásili na kriminálce.“ Vše se ale paradoxně obrátilo proti nim: „Byli jsme obviněni tehdejší městskou prokurátorkou Vodičkovou, která byla v blízkém kontaktu s Dvořákem, z týrání dětí a nebýt listopadu, tak jsme možná byli zavření. Bylo nás v tom namočených pět, všichni, co jsme podepsali různé petice a já jako vedoucí vychovatel nejvíc. Tehdy jsme nemohli vědět, že tento Stanislav Dvořák měl za sebou rozvrácení česko-polské Solidarity a že dostal do vězení několik aktivistů, že udával lidi na univerzitě ve Varšavě, kde před příchodem k nám pracoval. To jsem se dočetl až později v knize historika Blažka, a tak mi bylo po letech jasné, že jsme mířili s jeho vyhazovem a obviněním hodně vysoko.“

Situace ve školství a v krizové intervenci

Přišel ale 17. listopad 1989. Jiří Pilař, který byl v té době již dva roky ženatý, se s manželkou Martinou, psycholožkou, vydali se studenty na Národní třídu: „Když nás zastavili u Máje, říkali jsme si, že nás musí pustit, že nás jsou tisíce. Pak jsme se ale podívali a za námi bylo jen pár stovek lidí a dva obrněné transportéry, které nás mačkaly dopředu. A ti se štíty nás mačkali dozadu. Tenkrát jsme dostali hrozný strach, že se ušlapeme. Dobře to dopadlo, my dostali jen pár ran obušky a dnes jsem paradoxně rád, že jsme si tím prošli, protože můžeme říkat, že jsme byli u toho, když demokracie vznikala.“  Pamětník vzpomíná i na první dny svobody, kdy se vydal do Německa a užíval si, že může volně procházet mezi Východním a Západním Berlínem a vlastnoručně vytlouct pár kousků berlínské zdi: „Byly to krásné pocity.“ Před sametovou revolucí se mu podařilo dostat na Západ až tehdy, když bylo oficiálně dovoleno, že mohl vyjet ten, kdo měl k dispozici devizy: „Asi desetkrát jsem žádal o devizový příslib, nikdy mi ho nedali. Až v roce 1988 jsme jeli se ženou prvně do ciziny, protože náš kamarád nám prostě prodal západoněmecké marky, my je dali známé, která bydlela v Rakousku a ona nám je uložila do banky jako její dar. No a pak se mohlo vyjet.“

Po sametové revoluci se začal Jiří Pilař v oblasti školství intenzivně angažovat. Nejdříve se podílel na vzniku Občanského fóra pedagogických pracovníků, které bylo v roce 1991 transformováno v profesní Pedagogickou unii. Ve stejném roce stál také u založení České školní inspekce a pět let řídil školní inspektorát v Praze. Po šesti letech ho požádal tehdejší ministr školství Ivan Pilip, aby řídil oblast speciálního školství na ministerstvu, kde setrval do roku 2008. Důležitá epizoda v jeho profesionální kariéře se odehrála během války v zemích bývalé Jugoslávie, kdy byl členem týmu terapeutů v humanitárních střediscích Ministerstva vnitra ČR. „Domluvili jsme se, že pomůžeme jako speciální pedagogové, psychologové a hlavně psychoterapeuti dělat krizovou intervenci s uprchlíky a osvobozenými vězni z koncentračních táborů z Bosny, kde zažívali nepředstavitelné krutosti, včetně přítomnosti při zabíjení jejich nejbližších. My jsme s kolegy jezdívali do Bělé-Jezové a do Stráže pod Ralskem, kde jsme pracovali s těmito lidmi. Tehdy si člověk opravdu uvědomil, že vlastně to, co prožil, není vůbec nic proti tomu, co prožili oni,“ říká. Na to později navázala pomoc afgánským uprchlíkům. S ukrajinskými se v podstatě nesetkal, byť pomoc ve Středisku výchovné péče  Klíčov nabízeli. Celkově ale pomoc vnímá pozitivně: „Když se občas dívám, jak to s ukrajinskými dětmi ve školách dělají, tak myslím, že to dělají dobře. Bosenské děti, když přišly, neuměly slovo česky a za půl roku to zvládaly. Děti mají výhodu, že se učí rychle. Děti pak paradoxně dělaly rodičům tlumočníky na úřadech, což ale vnášelo i problémy do hierarchie rodinných vztahů.“

Dochází k nárůstu sebepoškozování, kyberšikany a dalších fenoménů

Dalším významným počinem Jiřího Pilaře a jeho spolupracovníků byl vznik Zákona o ústavní a ochranné výchově (2002); dnes se s kolegy snaží o zákon nový, odpovídající současné situaci. V té souvislosti by si pamětník přál, aby se problematika dětí a mládeže sjednotila pod jeden zákon a nedrolila se mezi několik oblastí (tedy mezi školství, zdravotnictví, spravedlnost a sociální péči), čímž by bylo možné potřebnou péči zefektivnit. Co se týká jeho oboru, v etopedii se dál směřuje k větší otevřenosti i důvěře. Na druhé straně přibývá problémů, vedle závislostí dochází i k nárůstu sebepoškozování, kyberšikany a dalších fenoménů. Jiří Pilař vidí příčinu i v tom, že současní mladí jsou méně odolní: „Mám pocit, že dětem ve školství i mimo školství příliš zametáme cestičku, pořád se kouká na práva dětí, abychom je  nezatěžovali, nestresovali známkami, všechno za ně chceme řešit sami. A najednou přijde v patnácti, šestnácti nějaká opravdu stresová situace, oni nevědí co a jak, utíkají do depresí a k drogám nebo se sebepoškozují, mají poruchy příjmu potravy. Myslím, že je nepřipravujeme na reálný život,“ říká. Zamýšlí se i nad tématem inkluze: „Je třeba ji realizovat v připravených podmínkách, aby byla řízená a reálná, nikoli živelná a neuvážená v rámci politické korektnosti. To potvrzují i zahraniční zkušenosti, mentálně retardované dítě nemůže uspět v běžné škole. I dítě se specifickými poruchami by mělo mít speciální přístupy pedagoga. Je na škodu pro naše školství, že se často pochybná ideologie upřednostňuje před odborností.“

Všechna tato témata nejsou Jiřímu Pilařovi lhostejná. Proto, i když už má důchodový věk, dál se svému oboru aktivně věnuje a stále je zástupcem ředitele pro ambulantní a celodenní oddělení ve Středisku výchovné péče Klíčov. Zároveň je činný i politicky, osm let je předsedou strany TOP 09 v místě svého bydliště v Praze 11 - Šeberově. Do strany vstoupil  krátce po jejím založení a dnes je podle svých slov orientovaný více doprava než její hlavní proud. Se současnou vládou je v zásadě spokojen, ale vadí mu způsob komunikace, kdy neumí zdůvodnit pro voliče své kroky, což vyvolává nespokojenost a nepochopení. Stejně pragmaticky se dívá i na nedávnou volbu prezidenta Petra Pavla, která mu přišla z daných možností nejlepší a vypovídá o současné situaci: „Zkrátka, nejsou lidi“.