Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Zdeněk Pika (* 1946)

Před lidmi je třeba mít se na pozoru

  • narodil se 19. listopadu 1946 v Opavě v rodině kamnáře a servírky

  • vyučil se kovářem

  • v roce 1968 byl svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy

  • roku 1980 vstoupil do KSČ

  • roku 1985 nezdařený pokus o emigraci

  • odsouzen na dva roky vězení s podmínkou

  • vystoupil z KSČ a podepsal Chartu 77

  • v období 1985 až 1989 neustále sledován a vyslýchán StB

  • distribuce samizdatu

  • po roce 1989 řidičem u magistrátu v Opavě

„Ze Svobodné Evropy všichni slyšeli, že lidé z Opavy, kteří mají zájem o Chartu 77, mohou navštívit Zdeňka Piku, Mánesova ulice 8. Ovšem nikdy nikdo nepřišel. Všichni měli strach. Kolegové a kamarádi mi fandili. Říkali, jak jsem dobrý, a kdesi cosi. Sami ale neudělali nic. Podepsat něco proti režimu? Nikdy. Nechtěli o tom ani slyšet. Nadávali na ten systém, na ten bordel. Jak to tady komunisté kurví… Nikdo proti tomu ale nic neudělal.“

Dětství a touha po volnosti

Jen co vyšel z domu, už měl jejich auto za zády. Vždy kousek popojelo, potom zastavilo a tak pořád dokola. „Už jsou tady ty kurvy. Už mě mají v merku,“ říkal si v duchu a přešel přes cestu. Za rohem znovu na protější chodník a pak rovně k lékárně. Ve výloze uviděl, jak z Olomoucké ulice odbočuje auto doleva. Tam, kde se doleva nesmí. Nebylo pochyb. Byli to oni. Zrychlil krok, šel za roh, počítal do tří a pak se prudce otočil. Vyrazil do ulice a už je měl před sebou. Poskakovali na místě. Nevěděli, co dělat. Tak je tam nechal, obešel auto a šel si po svých.

Vyučený kovář Zdeněk Pika z Opavy podepsal Chartu 77 v roce 1985. Komunistický režim nesnášel už do dětství. Odmítal vstoupit do Pionýra a stavěl se na zadní vždy, když ho někdo nutil dělat něco jenom proto, že to dělají i všichni ostatní, že se to prostě chce, aniž věděl, proč by to tak mělo být. Když ve škole na lavici našel učitelkou podstrčenou pionýrskou košili, šátek a odznak, praštil s tím hluboko do skříně a nikdy už ty věci na světlo nevytáhl.

S kamarádem Jardou Kukolem běhal malý Zdeněk Pika v trenýrkách po Gottwalďáku, jak se v Opavě říkalo Parku Klementa Gottwalda, lezli po stromech a tahali z hnízd mladé kavky. Kdo měl zájem, mohl se u Pikových zastavit. Jedna kavka za pět korun. Tu nejšikovnější si pamětník nechal pro sebe a během pár týdnů ji ochočil. „Byli jsme kamarádi, ale jakmile ji to u nás přestalo bavit, uletěla do krajiny,“ vzpomíná podsaditý muž.

A stejně jako mladé kavky, toužil po volnosti také on sám. V místech, kde Žimrovicemi nedaleko Opavy protéká řeka Moravice, stavěl vždy o prázdninách s bratrem stan, ve kterém pak žili dlouhé letní týdny. Padesát korun od mámy stačilo na měsíc. Moravice byla plná pstruhů, chlapci je pod kameny chytali do rukou a na kole vozili čerstvé ryby známým do města. Od někoho dostali za pstruhy peníze, s jinými je vyměnili za nějaké jídlo, aby nemuseli nakupovat v obchodě.

První zprávy o svobodném světě

„Všechno nám v autě prohledali. Před vlastním synem jsem se musel svléknout do naha a dívali se mi do zadku, jestli tam něco nemám. Celou volhu nám rozebrali. Také zavařeniny, které jsme měli na cestu, všechny otevřeli. Manželka to hned všechno vylévala. Co s otevřeným gulášem? A bylo jasné, že se žádná emigrace nekoná. To jsem věděl už ve chvíli, kdy si policajt prohlédl můj pas a nařídil odstavit auto bokem.“

O politiku se Zdeněk Pika v mládí téměř nezajímal. Jako kluk se snažil ze všeho pokud možno vyvléknout, aby si mohl dělat, co se mu zlíbí. V Ostravě se učil kovářem, ale kolektivní bydlení na učňovském internátu nesnášel, a tak odtud utíkal, jak se dalo. Kovářských učňů se tehdy nedostávalo, kováři byli žádanou profesí, a tak mu to procházelo bez trestu. „Kdybych se učil horníkem nebo třeba elektrikářem, vyhodili by mě hned. Těch už tehdy bylo všude plno,“ přibližuje Zdeněk Pika poměry v Ostravě z počátku šedesátých let.

O svém slavném jmenovci generálovi Heliodoru Píkovi ze Štítiny u Opavy mladý kovář nic nevěděl. S osudem generála popraveného komunisty se seznámil až v roce 1968, kdy se o něm začalo psát v novinách a mluvit v rozhlase i televizi. A právě rok 1968, politické tání, naděje na svobodnější společnost udušené invazí Varšavské smlouvy změnily Zdeňku Pikovi pohled na život.

Vzpomíná na dlouhou kolonu tanků, ve které Opavou projíždělo vojsko Polské lidové republiky, na hrůzu a vztek, které tehdy coby dvaadvacetiletý mladý muž prožíval. Krátce po srpnové okupaci emigroval kamarád Kukol do Rakouska a odtud do Austrálie. Zdeněk Pika byl tehdy čerstvě ženatý, čekali s manželkou dítě, a proto zůstali v Československu. Když se však o tři roky později Jaroslav Kukol vrátil z ciziny domů, vyprávěl o životě ve skutečně svobodném světě.

A když později přišla na svět Charta 77 a režim rozpoutal propagandistickou kampaň, jež od padesátých let neměla srovnání, utvrzovali se Zdeněk Pika s manželkou v přesvědčení, že v tomhle režimu žít nechtějí, a začali se připravovat na emigraci.

Nezdařená emigrace

Vyučený kovář pracoval tehdy v podniku Slezská tvorba. Kovařinou se vlastně nikdy neživil a tady měl na starost kotelnu. V roce 1980 se Zdeněk Pika rozhodl k překvapivému kroku a vstoupil do KSČ. Věřil, že jako straník získá snadněji potřebné doklady pro dovolenou v Jugoslávii. Právě z Jugoslávie se v době normalizace dostávali emigranti přes hory do Itálie a potom dále na Západ.

Na cestu se celá rodina vydala v létě 1985. Synovi bylo dvanáct let, dceři čtrnáct. Pikovi naložili volhu nádobíčkem na dovolenou k moři, sklenicemi s gulášem, konzervami i kompoty a vyrazili na jih. Dvě stě západoněmeckých marek, které měli mít do začátku na přilepšenou, ukryl pamětník ve štěrbině futrálu na brýle. Prodávat nábytek a vybavení domácnosti nepřicházelo tehdy před cestou v úvahu. Státní bezpečnost měla své špicly všude a hned by věděla, k čemu se rodina chystá.

Přesto se přes hranice nedostali ani do Maďarska. Jaroslav Kukol už byl v té době signatářem Charty 77 a jeho nejlepší přítel nemohl v hledáčku estébáků chybět. Obzvláště ne v situaci, kdy s celou rodinou požádal o výjezdní doložku do Jugoslávie. „Už jsme to tady nemohli snést. Musel jsem něco dělat,“ vzpomíná Zdeněk Pika, jak se ještě před cestou sešel se svým kamarádem, aby se rozloučili. „Pokud to nevyjde, podepíšu Chartu,“ řekl tehdy Jaroslavu Kukolovi.

Podpis Charty 77

„Přinesl jsem tam tu průkazku, že vystupuji ze strany. ‚To nemůžete jen tak vystoupit,‘ obořili se na mne. ‚Jak nemůžu? Proč nemůžu?‘ A oni na to: ‚To nejde, ze strany vystoupit. My vás musíme vyloučit.‘ Mně to bylo jedno. Nechal jsem tam průkazku a šel domů. Za dva měsíce jsem dostal dopis, že jsem vyloučený z KSČ, protože jsem nezaplatil příspěvky.“

Na hraničním přechodu z Československa do Maďarska v Komárně už na Zdeňka Piku a jeho rodinu policisté čekali. Nařídili odstavit auto a rozebrali vůz do posledního šroubku. Našli marky srolované v pouzdru na brýle i další peníze, které si Pikovi vezli, a bylo po emigraci.

Museli se vrátit do Opavy a krátce nato splnil pamětník to, co kamarádovi před nepovedeným pokusem o útěk za svobodou slíbil. Hodil soudruhům členskou průkazku na stůl a o něco později podepsal Chartu 77. Do Komárna se však ještě musel vrátit. Za pokus o nedovolený převoz devizových prostředků tam u soudu dostal dva roky vězení s podmínkou.

Reakce přišla téměř okamžitě. Nejprve vypozoroval, že je neustále sledován. Později přišlo předvolání a výslechy v úřadovnách Státní bezpečnosti. „Měl jsem auto Volhu 24 a pořád jsem měl vyleštěné okénko, jak estébáci šmírovali počítadlo, kolik mám najeto kilometrů. Neustále zjišťovali, jestli jsem někam jel a jak daleko to asi bylo. Vzal jsem teda kousek plastu a přikryl s ním ten tachometr. Tak začalo mé sledování po podpisu Charty,“ vzpomíná na estébácké metody Zdeněk Pika.

Už před pokusem o útěk do zahraničí a před podpisem Charty 77 chodil na pravidelná setkání v bytě ostravského disidenta Jaromíra Šavrdy. Jeho byt byl pod nepřetržitým dohledem. „Před domem tam stálo auto a v něm čtyři chlapi. Za hodinu jsem šel zpátky a oni tam furt seděli. Kdo to teda mohl být? To nebyli normální lidi. Estébáci to byli,“ vypráví pamětník.

„Šavrda byl perfektní člověk. Nesměl kouřit, tak si vždy zapálil jen půlku cigarety…“ pokračuje ve vzpomínkách. „A o čem jste si povídali? Co vás zajímalo?“ skáču mu do řeči. „Co nás zajímalo? Bordel v tomhle komunistickém státu. Ten bordel jsme probírali pořád dokola.“ Jaromír Šavrda zemřel v roce 1988 po svém druhém pobytu ve vězení, který se vážně podepsal na jeho zdraví.

Jeho smrt a osobnost měly silný vliv na řadu lidí ze severní Moravy a Slezska, kteří se rozhodli prohlášení Charty 77 podepsat. A byt vdovy Dolores Šavrdové byl i nadále místem schůzek severomoravského disentu.

Kotelna čítárnou

„Šel jsem v Praze po náměstí nahoru k Václavovi a tam už se to mlelo. Policajti drželi ty velké obušky před sebou a pochodovali proti nám. Za nimi estébáci se svými kameramany. Každou chvíli někteří z nich vlítli mezi demonstranty, někoho zmlátili, spoutali a odvedli pryč. Pak přijela vodní děla a začala stříkat do lidí. Byl jsem tam sám. Nikoho jsem neznal. ‚Mám se tu nechat zmlátit?‘ říkal jsem si. Na nádraží to bylo kousek. Tak jsem šel na vlak a jel domů.“

Život disidenta a chartisty Zdeňka Piky v okresním městě daleko od Prahy, jakým Opava tehdy byla, nebyl jednoduchý. StB věděla o každém jeho kroku, a pokud si estébáci usmysleli, sebrali ho doma, na ulici nebo rovnou v práci a odváželi k výslechům. Směna v podniku Slezská tvorba přesto začínala v šest hodin ráno poslechem Svobodné Evropy. Do hlavní dílny se scházeli údržbáři celého podniku a Zdeněk Pika naladil rádio na ty správné vlny, aby kolegové věděli, co je ve světě i doma nového a jak se věci vlastně mají.

Také ve své kotelně schovával samizdatové časopisy, a kdo měl zájem, mohl si přijít počíst. Pamětník zamkl dveře, aby nikdo nerušil, a z kotelny se stala čítárna svobodného tisku. Byl tu časopis Infoch neboli Informace o Chartě nebo třeba časopis Společnosti přátel USA, jež byla známá jako SPUSA. S distribucí samizdatu Zdeněk Pika také sám pomáhal. Vzpomíná třeba na jízdu z Lipníku nad Bečvou, kdy od chartisty a pozdějšího mluvčího Charty 77 Tomáše Hradílka převážel plný kufr auta časopisů SPUSA.

Dostat se z Opavy v době, kdy se třeba v Praze „něco dělo“, nebylo jednoduché. Ovšem 28. října 1988, kdy opozice svolala veřejné shromáždění k uctění sedmdesátého výročí vzniku samostatné Československé republiky, se to pamětníkovi podařilo. Ve svém rejstříku měl už různé finty, jak se dostat na vlak a estébákům uniknout. Na Václavském náměstí na Můstku se měl sejít s dalšími přáteli z disentu, oni však takové štěstí neměli. Skončili zadržení na vyšetřovnách StB, a Zdeněk Pika tak vyrazil na demonstraci sám. Spolu s ním se ale pod sochou sv. Václava sešly tisíce odhodlaných lidí a byla to největší demonstrace od roku 1969.

Nenažranost dostala přednost

„Každý rok jsem žádal o pas. A každý rok jsem dostal odpověď, že není v zájmu státu, abych já vlastnil cestovní pas. Ovšem v září 1989 jsem dostal dopis, že se mám dostavit pro pas. Tak jsem tam šel. ‚Vy jste pan Pika? Přišel jste pro pas?‘ Otevřel šuplík, vytáhl můj pas. ‚Tady ho máte. Na shledanou,‘“ vypráví Zdeněk Pika a pokračuje:

„Já si to vysvětluji tím, že ten převrat, který potom přišel, byl už dávno připravený. Oni dávno věděli, že padnou. Proto si to takhle vysvětluji. Trvám na tom, že to nebyla žádná revoluce, ale předání moci. Hned po Listopadu jsem to říkal Tomáši Hradílkovi. Ať mi vysvětlí, jak je možné, že najednou byla revoluce v Polsku, v Maďarsku, u nás. Dokonce i v Rusku. Jak se tohle mohlo podařit? Ať mi to vysvětlí. ‚Takhle nad tím nemůžeš přemýšlet,‘ říkal Hradílek. Ale já nad tím tak přemýšlím.“

Po listopadu 1989 vedl Zdeněk Pika v Opavě takzvanou občanskou komisi, která měla prověřovat působení a práci Státní bezpečnosti na Opavsku. Byl nekompromisní a všechny estébáky od policie vyhodil. Některým nepomohlo ani to, že se během několika dní po pádu režimu stihli obléknout například do uniforem dopravní policie. Procházeli se pak ulicemi s plácačkou k řízení aut na křižovatce, ovšem Zdeňku Pikovi neunikli.

Ačkoli listopad 1989 a následující léta považuje za nejsvobodnější období svého života, patří k těm, kteří tvrdí, že svoboda se vymkla z rukou, a zůstává velmi skeptický. V letech 1990 až 2008 pracoval u opavského magistrátu jako řidič, z toho dvanáct let vozil primátory a zblízka sledoval, jak se dělá politika.

„Co jsem tam viděl, to byl jen boj o koryta. Nic jiného,“ tvrdí rozhodně a já se ptám: „Proč to tak bylo? Proč to nedopadlo tak, jak jste si v Listopadu představoval?“ Zdeněk Pika odpovídá prudce: „Jak jsem já to mohl změnit?“ A já na to: „Netvrdím, že jste to mohl změnit. Jen se ptám, jak si vysvětlujete, že to takhle dopadlo.“ Odpověď přichází po krátkém váhání: „Jedna z těch špatných lidských vlastností dostala přednost. Která? Taková ta nenažraná. A tak je to pořád.“