„Tak začlo dělostřelectvo bít po nás. Já jsem na sobě měl pověšené granáty. Jak jsem práskl na ten chodník, ty ozdobné keře okolo, už jsem viděl ty střepiny, jak usekávají ty keře, tak jsem ty granáty honem odhazoval pryč. Tak jsme došli zpět. My jsme tam byli u těch sedláků. Oni chovali závodní koně a Němci jim sebrali všechny ty jezdecký koně. Všechno jim to sebrali. A on měl dva syny. Jezdil na vozíku. A já jsem s tím jedním synem mluvil. Francouzsky už jsem se domluvil. Já mu říkám, že bych potřeboval civil. Jak jsme šli tam, tak jsme šli kolem takových dvou jeskyní. A byly tam ohně. Tak jsem si říkal, že jsou tam asi schovaní lidé. Chtěl jsem zdrhnout. Oni tam Čechy moc neznali. Poláků tam bylo hodně. Já jsem řekl, že jsem Polák a že bych se potřeboval převléct. On prý, že jo a že tam má Polku, která je u krav, a že mi ji pošle. Tak jsme šli do té stáje. A tam byly takové všelijaké hadry od těch chlapů, co tam dělali u těch koní. Co tam po nich zbylo. Ona přinesla pytel. Já jsem to všechno posvlékal a hodil do pytle. Zůstaly mi jen nové vojenské kožené boty. Já říkám: V tom nemůžu jít. Tak jsme tam našli gumové boty, umyl jsem je a vyměnil jsem za ty moje.“
„Oni jak se (spojenci) vylodili, tak asi těch sedm kilometrů od moře si obsadili a rovných čtyřicet dnů to stálo. Oni pořád všechno naváželi. A teď jak jsme postupovali do té fronty, tak nás napadly ty dvoumotorový letadla. Byly speciální, na tanky. Tenkrát už byly ty raketový torpéda, co se elektricky odpalovaly. On najížděl, odpálil. Jsme dostali zásah. Nás tam z toho oddílu zůstalo z těch sto padesáti asi osmnáct. První vyskočil ten velitel. Ti tři už tam zůstali. Já jsem vyskočil za ním. Byl jsem jako střelec navrchu. Tak jsem pár kroků skočil do příkopy a dostal jsem střepinu do levé nohy. Tak jsem se vtlačil do toho můstku. Můstek – díra malá. Já jsem myslel, že to roztlačím. To víte, takový kluk zdivočelý. To nebyla sranda. Potom začli z moře zase ještě valit. Mě potom jako raněného dali zpět do Francie. Já jsem byl v nemocnici. Tam to bylo tak přeplněné, že už jsme leželi na chodbě. Takové jakési matrace. Já jsem tam byl týden a už mě vyvalili pryč. Poněvadž já jsem měl střepinu, tak mně to vytáhli, zašili. A už tanky nebyly. Jenom byly ty Panzer grenadier. Tak jsme potom byli přidělení k jednotce Panzer grenadier, protože tanky už nebyly. Nebylo už asi z čeho brát.“
„To vám bylo třetí nebo čtvrtou noc. A ta druhá Polka na mě: ,Pane, máte papíry?‘ Já povídám: ,Proč?‘ - ,Němci tu sú. Kontrolojú.‘ Tak mě vtlačili mezi ty kufry a koše. Já jsem se tam vtlačil a založili mě tam. Svítili tam, ale nekopali. Od druhé do pěti ráno tam dělali tu kontrolu. Já jsem měl u sebe pistoli. Říkal jsem si: Každopádně, ať se něco děje. Prošli. Nevím, jestli tam někoho našli nebo ne, ale odešli. Tak jsme tam byli asi deset, dvanáct dnů. Ale na ten třetí nebo čtvrtej den mi donesla ta obchodnice polévku. Já říkám: ,Já bych se potřeboval oholit.‘ - ,Já nemám chlapa, ale něco seženu.‘ Tak vám mi přinesla strojek na holení, mýdlo, kolínskou, ručník. Já říkám: ,Odkuď to máte?‘ - ,Nechť se pán neptá. Až bude pán oholený a všechno, ať jde se mnou.‘ To bylo v té druhé jeskyni. Tam vám byl celý národní výbor. A toho jednoho poslali. To byly modré průkazky a natřikrát se to skládalo. Já jsem náhodou měl civilní fotku, takovou malou. Tak to tam vlepili. To tam bylo rozbité. Tam bylo suché razítko a tak to bylo vidět. A ten jeden zjistil, že na dvoufrankovce je ten samý znak, akorát opačně. Oni ho tam přilepili, takže to nebylo tak docela poznat.“
„Jak jsem šel do té Châteauneuf. To bylo osm kilometrů a na cestě mě chytli policajti. Hned mě sbalili. Výslech. Já už jsem se francouzsky pěkně domluvil. A potom mě táhli, jak byly ty cely. Na té zdi kulky ve zdi a ten policajt říká, že jestli se nepřiznám, že přijdu na to, na co přišli ti přede mnou. On ta kurva, že už se tak vyjádřím, řekl, že jsem německý špion a že mám podrobené (padělané) papíry. Ty papíry podrobené byly. To určitě zjistili. A ten Polák, co jsme tam s ním šli, ne ten Francouz, přijel na kole a ledva půl hodiny nebo hodinu a už odmykal. Tak ten Polák mi zachránil život. On měl tři děti a celou rodinu garantoval za mě. Tak už mě nepustili a dali mě do lágrů.“
„V Životicích byla polská škola, ale potom se tam postavila česká škola. A na té české škole byl nad vchodem asi metr na metr mosazný lev. A já jako kluk jsem byl všudybyl. Všechno jsem viděl. A ten důstojník na tom koni se otočil a stál. A hasiči se žebříkem a hasičskými sekerami shazovali toho lva. A lidé říkali: ,Neste ho hore nohama, aby se už nevzpamatoval.‘“
Oldřich Pich se narodil v roce 1925 v Životicích, které jsou dnes součástí Havířova. Jeho rodná obec byla v roce 1938 nejprve obsazena Poláky a o rok později Němci. Na podzim roku 1943 byl nucen narukovat do wehrmachtu. Ve složkách 21. Panzer-Division zažil ty nejtěžší boje při vylodění spojenců v Normandii. V jeho oddílu přežilo jen 18 mužů ze 150. Sám byl raněn střepinou do nohy. Krátce po vyléčení utekl a několik dní se skrýval v jeskyních. Díky jedné Polce získal falešné doklady. U města Châteauneuf-sur-Cher ve střední Francii byl zatčen francouzskými četníky a obviněn z německé špionáže. Život mu zachránil Polák Karol Kava, který se za něj zaručil svou rodinou. Oldřich Pich byl následně deportován do zajateckého tábora u Saint-Amand-Montrond a potom do dalšího tábora ve městě Bourges. Tam se na výzvu polského důstojníka dobrovolně přihlásil do jednotky generála Wladyslawa Anderse a byl převezen do Itálie. V Neapoli kontaktoval čs. konzulát a přešel do čs. jednotek. Po výcviku ve Velké Británii se zúčastnil obléhání přístavního města Dunkerque. Demobilizován byl v dubnu 1946. V civilu pracoval jako vlakvedoucí. Po roce 1948 měl jako bývalý západní voják problémy s komunistickým režimem a jeho dětem nebyla umožněna studia na vysoké škole. Oldřich Pich zemřel 13. srpna 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
