Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Pfeiffer (* 1936)

• narodil se 14. června 1936 nedaleko slovenských Margecan

• otec slovenský Němec, matka Češka

• v září 1942 nastoupil do školy v Jaklovcích

• v roce 1943 narukoval jeho otec k jednotkám SS do Rychnova u Jablonce nad Nisou, kde působil jako účetní

• v říjnu 1944 se neúplná rodina přestěhovala do Nového Města nad Metují k prarodičům

• po válce byl otec zajat a internován na Slovensku v pracovním táboře

• v roce 1946 ho odsunuli do Německa

• od roku 1946 byl Karel ve Skautu

• v roce 1950 překreslil podobiznu Stalina na Hitlera, kvůli čemuž nebyl přijat na gymnázium

• v roce 1951 musel nastoupit na učňovské středisko TOS v Dobrušce

• byl obviněn z protistátní činnosti a v roce 1952 vyhozen z učení

• nastoupil do MEZ Náchod jako pomocný dělník

• v roce 1953 ho jako šestnáctiletého lidový soud odsoudil k třem měsícům odnětí svobody s podmínkou na dva roky

• v roce 1959 se oženil s učitelkou Emílií Balingovou, usadili se v Suchém Dole

• se svým otcem se osobně setkal až v roce 1964, rodiče se znovu vzali, matka se odstěhovala za otcem do Německa

• Karel se věnoval tělovýchově mládeže a od roku 1978 pracoval v Kovopolu v Polici nad Metují

• věnoval se fotografii a amatérskému filmu, kterým se částečně také živil

• podnikal do vysokého věku

Karel Pfeiffer se narodil 16. června 1936 na Slovensku v Margecanech na Dolním Spišsku, kde rodina žila v úředním bytě ve vápence. Otec Karl tam pracoval jako účetní. Pocházel z nedalekého Švedláru, kde žila jeho rodina po staletí a patřila k německé menšině. Mluvili jazykem manta a říkalo se jim Mantáci. Maminka Františka, rozená Bendová, byla Češka, narodila se v Polici nad Metují a s Karlem se seznámila v Banské Bystrici. V lednu 1941 se rodina rozrostla o bratra Ottu.

Hajlovali tam všichni

Kolem vápenky, kde Pfeifferovi žili, panoval neustálý ruch – koně, povozy, nákladní auta, nespočet lidí a hlavně parní lokomotivy. Když začala válka, Karlovi byly tři roky a nejdříve ji nevnímal. Pozoroval však vlaky. Kolem jich najednou jezdilo víc. Vždy nejprve lokomotiva se dvěma vagony s pískem. Pak dlouhý vojenský vlak s technikou a němečtí vojáci na něm zpívali lidové písně.

V jejich oblasti žili Němci po staletí, ve Švedláru jich byla většina, se Slováky vycházeli dobře a ani s příchodem nacismu prý nemohla být o nenávisti řeč. „Je pravda, že tam všichni hajlovali. Všechny slovenské děti, i já jsem hajloval vždycky ráno při školním nástupu, ale já to nevnímal jako nenávist,“ vzpomíná Karel, který chodil do školy v nedalekých Jaklovcích.

Tatínek mi moc chyběl

V roce 1943 narukoval i tatínek a sloužil u SS v Jablonci nad Nisou jako účetní. To bylo pamětníkovi šest let. „Tatínek najednou nebyl, a já ho strašně chtěl. Moc jsem ho miloval a chyběl mi, toužil jsem po něm a pořád jsem se ptal, kdy přijde domů,“ vypráví. Zůstali s maminkou a mladším bratrem na Slovensku sami. Špatně se prý ale neměli. „Životní úroveň tam byla krásná. Bylo tam všechno. Jídlo i práce. Když jsme potom přijeli do protektorátu, viděli jsme ten velký rozdíl, který byl patrný už v tom, jak se tam lidé oblékali. Nosili staré, přešívané věci, za války na nové neměli,“ vzpomíná Karel.

1944: Maminka mě oblékla do tří košil, vzít jsme si mohli 20 kilo

Od jara 1944 politici na Slovensku vedli diskuse o tom, že není možné pasivně čekat na konec války a že je třeba připravit akci, která by zlikvidovala ostudné spojení Slovenské republiky s nacisty a také napomohla postupu osvobozenecké Rudé armády z východu. Dne 29. srpna 1944 pak na Slovensku vypuklo protifašistické povstání, které trvalo do 28. října, kdy bylo potlačeno. V tomto období nebylo pro německé obyvatelstvo bezpečno, a proto prchalo ze země. Mezi těmi, kdo se vydal na dalekou cestu, byla také Františka Pfeifferová se dvěma malými syny.

„Ráno jsem se probudil, maminka mě oblékla do tří košil, dvou kabátů a já se divil, proč to dělá. Řekla, že jedeme hodně daleko a můžeme si vzít jen dvacet kilo. Všechno, co jsme mohli, jsme si vzali na sebe. Pak jsme šli pěšky po železniční trati, jak se to tehdy dělávalo. Došli jsme na zastávku a dojeli jsme do Gelnice. Bylo tam shromáždění, vojenská nákladní auta a němečtí vojáci tam organizovali nástup. Byly tam i autobusy. Myslel jsem, že pojedeme autobusem. Ale maminka mi vysvětlila, že jeden autobus je pro maminky s kojenci a ten druhý pro hitlerjugend a tím že možná pojedu. Trochu jsem se těšil, ale víc jsem se bál, že budu od maminky, protože jsem německy moc neuměl. Německy jsem se bavil, jen když jsme přišli k babičce do Švedláru. Tam se mluvilo německy. Nakonec maminka prosadila, že jsem jel s ní a s bratrem. Jeli jsme celý den, až do Zakopaného,“ vypráví pamětník o strastiplné cestě, která pokračovala přes Polsko do Nového Města nad Metují, k babičce a dědovi. Na rozdíl od jiných měli štěstí, že měli kam jít. Měli po mamince českou národnost.

U babičky v Novém Městě se muselo směstnat osm lidí do dvou místností – ložnice a kuchyně. Uskromnit se museli i v jídle, které bylo mnohem chudší než na Slovensku. Těšili se na svátek Božího těla, kdy dostali chleba se dvěma plátky salámu a malou okurkou. Přesto skutečný hlad nepoznali.

Jednoduché to Karel neměl ani ve škole. Rodiče spolužáků dětem zakazovali hrát si s ním. Děti se mu posmívaly a nadávaly mu do fašistů, byl za „esesáckého spratka“.

Tatínka odsunuli do Německa, odkud nebylo návratu

Otec zatím sloužil u jednotky SS v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Za svou rodinou do Nového Města nad Metují se ale mohl podívat jen jednou. „Hodně času trávil mimo službu, protože dostal tyfus a dlouho se léčil v nemocnici. Když pak skončila válka, podle tatínkova vyprávění mu velitel navrhl, že by se mohli zkusit dostat na západ. Tatínek ale chtěl jít na východ ke své rodině a velitel ho varoval, že ho to bude stát krk,“ vypráví pamětník. Otec se v civilu vydal na cestu, ale brzy ho chytily Rudé gardy. Byl odveden do školy ve Frýdštejně, kde ho vyslechl důstojník Vavřicha. Německé vojáky tehdy soustřeďovali v Trutnově, avšak Vavřicha se slitoval a poslal Karla Pfeiffera do Nového Města nad Metují, kde se setkal s rodinou.

„Bylo asi 14. května 1945, když se najednou na zahradě objevil tatínek. Byla to velká radost. Mám fotku – strejda to hned vyfotil. Já jsem chtěl říct tatínkovi německy, že ten den přistálo kousek od nás dvoumotorové letadlo. Bylo to poprvé, co jsem viděl letadlo, a chtěl jsem mu ten objev říct. Ale najednou všichni vylítli: ‚Nesmíš mluvit německy! Vůbec nemluv německy!‘ Nikdo si dnes neumí představit, že v té době všechno, co bylo německé nebo s němčinou spjaté, vzbuzovalo tak obrovskou nenávist. Větší nenávist si člověk nedovede představit, tu ohromnou nenávist proti všemu německému,“ vzpomíná Karel na setkání s tatínkem, který se po dlouhé době mohl vykoupat a vyspat v čisté posteli. Než se však druhý den stačil přihlásit na úřad, někdo ze sousedů ho jakožto příslušníka SS udal a začala mu další anabáze. Zavřeli ho do kasáren, kde vykonával podřadné práce, ale směla ho tam navštěvovat alespoň manželka. Po nějaké době ho odvezli do Náchoda, do Bělovsi, odkud museli jít s dalšími německými zajatci 42 kilometrů pěšky do Klodzka o hladu a žízni. Zde byli v internaci v pevnosti. Karl se přihlásil na práci do kuchyně. Na sovětské komandatuře se mu podařilo získat povolení vycestovat na Slovensko. Díky tomu se dostal zpět k rodině do Nového Města nad Metují. Přihlásil se na úřadě a asi čtrnáct dní s rodinou opravdu žil. Pak ale opět přišli z kasáren a nepomohla mu už ani sovětská propustka. Zavřeli ho a měl být eskortován do slovenské věznice.

„Dověděl se, že bude eskortovaný sám s eskortou, a den a hodinu. Díky tomu vzkazu jsme mohli počkat na nádraží, až půjde. Řekli mu, že půjde v poutech, ale taťka se strašně rozzlobil, praštil tam sebou na postel a prý ať ho třeba zastřelí, ale před svými dětmi v poutech nechce být. Prosil je, aby mu nedávali pouta, a říkal, že až bude ve vlaku, ať mu dají pouta třeba na nohy, jen ne před dětmi. Ten voják, co ho eskortoval, mu pouta tedy vzal, i když měl rozkaz, aby mu je nechal. Řekl taťkovi, že kdyby mu utekl, měl by z toho strašné těžkosti, tak aby mu neutekl. Díky tomu jsme se tedy mohli s tatínkem rozloučit. Na to si můj brácha pamatuje víc než já. Bráchovi zůstalo v paměti navždy, jak byl tatínek vykloněný z vlaku z okénka a mával nám.“

Na Slovensku dřel v pracovních táborech do roku 1946, kdy ho v posledním transportu odsunuli do Německa, odkud nebylo návratu. Františka Pfeifferová byla označena za kolaborantku a postavena před soud, který se konal ve slovenské Gelnici. Po čtyřech měsících ji propustili a našla si práci v továrně. Se svým mužem byla rozvedena na dálku. Rodina se sešla až za dlouhých dvacet let.

O otcově osudu neměli Pfeifferovi dlouho žádné zprávy, ale později se jim podařilo navázat kontakt přes dopisy. Františka se podruhé provdala za Josefa Lepše, svářeče z Náchoda. Karel i jeho bratr Otta dostali jeho příjmení, vztahy s ním prý ale nebyly ideální.

 

Uchvácen skautingem

Karlovi se objevila boule za uchem, velký nezhoubný nádor, ale odstranili ji nadvakrát v nemocnici v Hradci Králové. Měl jediného kamaráda, Pepíka Zeleného. Ten se mu jednou pochlubil, že chodí do oddílu vodních Skautů v nedalekém Krčíně. Tady poznal na začátku roku 1946 skutečná přátelství a byl uchvácen – morseovka, skautské uzle, na stěně namalovaný indián! Nikdo mu nenadával, chovali se k němu hezky, kluci i dospělí. Jejich vedoucím byl Bednář, kterého oslovovali přezdívkou Doktor. Dával jim školení o lásce k vlasti, o podstatě skautingu, o čestném životě a váze mužského slova. Jak Karla po sametové revoluci překvapilo, když si vyžádal svou složku – estébácké protokoly v ní podepisoval Bednář coby kapitán StB.

Kvůli karikatuře Stalina mě nevzali na gymnázium

Když byl Karel v posledním ročníku základní školy, měl ve třídě na starost časopisy. V prosinci 1950 přišlo nové číslo měsíčníku Pionýři vpřed a na titulní straně byl Josif Vissarionovič Stalin. Karel Stalina překreslil na Hitlera: knírek, přidal nápis „Mein Kampf“ a na rameno hákový kříž. Už z vyprávění ukrajinských manželů, kterým poskytli na Slovensku v roce 1944 krátkodobý azyl, Karel pochopil, že Stalin je stejný tyran jako Hitler. Aktivní pionýr Vláďa Vodstrčil mu však časopis vytrhl s tím, že to oznámí řediteli. Jiný ze spolužáků, Zdeněk Mach, ale vzal Vodstrčilovi časopis z tašky a o přestávce ho donesl Karlovi.

„Přišel za mnou a řekl: ‚Podívej se, já mu to vytáhl z kapsy, honem to spal‘, a dal mi to. A tak jsem ten předmět doličný vzal a hodil ho do kamen, ve kterých se tehdy ve škole topilo. On tedy neměl žádný předmět doličný, ale tehdy byla taková doba, že udání malého kluka stačilo k tomu, aby mu komunisti věřili. Nemusel mít nic. Já jsem se tehdy údajně dostal na gymnázium, ale když začaly prázdniny, přišel mi takový milý dopis, že krajská školská rada rozhodla, že jsem nebyl přijat do školy druhého výběrového stupně,“ vypráví pamětník.

Protistátní deníček, výslechy a vyhazov z učení

Mohl se jít vyučit, ale možností nebylo mnoho – kominík, horník nebo zámečník. Přihlásil se na zámečníka do Dobrušky. Byla to však spíše vojna než škola. Tři dny zaměstnání a tři dny škola, volno jen v neděli, politická školení, čtení článků z Rudého práva, budíček, rozcvička, uklidit, v trojstupu na snídani za zpěvu budovatelských písní. Patřil mezi nejlepší učně. A začal si dopisovat s tatínkem.

Vedoucím vychovatelem byl pan Wurm. Od starších kamarádů Karel věděl, že je to někdejší mistr republiky v řecko-římském zápase a válečný hrdina. Karel sám byl malý a slabý, a tak se chtěl naučit bojové umění k sebeobraně jiu-jitsu. Nakonec ho pan Wurm učil řecko-římský zápas. Wurm nebyl komunista a také býval skautem. Karel ho měl rád a viděl v něm vzor muže. Psal si deník, nejprve první a pak druhý díl. Zaznamenával do něj vše a také protikomunistické myšlenky. Karel Wurm byl ale o rok později „odejit“ a jeho místo získal „uvědomělejší“ Dvořák. Karel zjistil, že Wurm bydlí na Nymbursku, a napsal mu.

Bylo to 5. září 1952. Na internát přišla odpověď na jeho dopis od pana Wurma, vychovatelé podle razítka a písma na obálce odhadli pisatele a dopis otevřeli. Následně Karlovi prohlédli pokoj a pod polštářem našli deník číslo 2. Do něj vložili zadržený dopis a šli s tím na SNB.

Výslech trval dvanáct hodin a vedli ho čtyři příslušníci v uniformách. Přinutili jej vyndat vše z kapes; bylo směšné, jaké hlouposti vytahoval – všechno, co po kapsách nosí šestnáctiletý kluk. Posadili jej na židli k umyvadlu, čekal nakládačku a polévání. Bál se. Nemlátili jej. Hodiny musel jen nehybně sedět. Opakovali otázky stále dokola. Přiznal, že psal Wurmovi, ale odpověď nedostal. Nevěřili mu. Chtěli slyšet jména, souvislosti, pohnutky. Bál se. Ukázali mu deník, v němž červeně podtrhli, co je dráždilo. Bál se. Večer mohl odejít. Zjistil, že byli i u něj doma a ukradli skautské kroniky, noviny, mapy, věci, na kterých mu záleželo. Později zažil ještě několik výslechů, ale ten první byl nezapomenutelný. Od té doby se bál.

Odsouzen za „protistátní činnost“

Po této události Karla vyhodili i z učňáku. Musel někam do práce, ale žádná pro něho nebyla, cítil proto zoufalství. Zkusil štěstí u Stavostroje, ale tam s ním jednal pouze vrátný Blažek. Poslal jej na okres do Dobrušky pro doporučení. Vyrazil tam na kole v den svého svátku 4. listopadu, ale práci nedostal. Cestou zpět pršelo a on plakal. Potkal místního komunistu Štěpinu, který se mu vysmál do obličeje, a Karlovi došlo, že za tím vším stojí novoměstští straníci.

Místo mu nakonec pomohl sehnat jeho otčím Lepš. Karel nastoupil jako pomocný dělník do MEZ v Náchodě. Vozil oleje na vozíčku, zametal a dělal poskoka.

Ještě před Vánocemi v roce 1952 se dozvěděl, že ho čeká soud za protistátní činnost. Společně s ním byl obviněn i Karel Wurm, který dostal 16 měsíců nepodmíněně, Karel tři měsíce s dvouletou podmínkou.

Z vojny měl obavy, ale naštěstí se nenaplnily. Sloužil v Lázních Bohdaneč u řidičů. Sportoval, nepil, občas se ohlédl po dívkách, a tak si na vojně namluvil svou budoucí ženu. Když odešel do civilu, sehnal byt i s místem ve vesnické škole v Suchém Dole pro svou ženu – učitelku. Nastalo harmonické období ve vesnici, kde byli místními dobře přijati, narodily se jim zde dvě dcery.

S otcem po dvaceti letech

Se svým tátou se Karel shledal po dlouhých dvaceti letech, v roce 1964, když přijel na návštěvu do Československa. Ukázalo se, že dlouhé odloučení vztah rodičů nepoznamenalo. Rozvedli se se svými partnery, Františka emigrovala do Německa a podruhé se s Karlem vzali. Byli spolu šťastni.

Karel dostal od otce mercedes, což bylo v Československu něco nevídaného. Bezpečnost ho však vyslýchala s podezřením na to, že se jedná o odměnu za spolupráci se západními špionážními agenturami.

Když je svoboda, jsou všechny problémy nicotné

Ve svých 35 letech začal Karel studovat večerní průmyslovku, kterou dokončil v roce 1976, a poté nastoupil do Kovopolu v Polici nad Metují. Chtěl pracovat jako konstruktér, ale nabídli mu místo zásobovače. Po dvou týdnech mu dali přečíst posudek, který na něj přišel z předchozího podniku. „Nakydali na mě takovou špínu, že jsem nevěřil, že je to o mně. Samé žvanění o příbuzných na Západě, co jsem kde řekl, ani slovo o tom, jak pracuji. Drby jak od pavlačové tetky. Bylo to tak ošklivé, že ten kádrovák pochopil, a proto mi to dal přečíst. Pak to přede mnou roztrhal a hodil do koše. Stáli o mě a drželi nade mnou ruku. Bylo to úplně jiné jednání, než jaké jsem dosud poznal,“ říká Karel, který byl oblíbený pro svou všestrannou kreativitu a šikovnost. Vše, co bylo třeba, vyrobil a zařídil, se vším si poradil.

V Suchém Dole se věnoval mládeži, bavila ho tělovýchova. S dětmi běhali, plavali, skákali, lyžovali. Byli úspěšní, jezdili za nimi natáčet z rozhlasu i televize. Političtí funkcionáři ho tlačili k členství v komunistické straně, ale opakovaně odmítl.

Pamětník se také věnoval fotografii a amatérskému filmu. Točil i instruktážní filmy za honoráře. Mluvil esperantem, z vlastního zájmu vyráběl odznáčky a medaile. V 63 letech se naučil lyžovat. V 80. letech se s manželkou odstěhovali do Police nad Metují. Po revoluci začal úspěšně podnikat jako obchodník a výrobce litinových stojanů na ruční vrtačky. Za své nejšťastnější životní období považuje to, které přišlo po revoluci 1989.

„To jsem si dřív vůbec neuměl představit. Když se teď postavím na Václavském náměstí a dívám se na tu krásu, jak je všechno nové a čisté... a hlavně je svoboda, to je úžasný pocit. Já se každé ráno probudím a všechny problémy, které jsou, mi připadají směšné, když je svoboda. Neumíte si představit, jak je to úžasná věc. Můžu realizovat všechno, na co si vzpomenu. Můžu jít, kam chci, můžu vysvětlit nebo projevit svůj názor.“