Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Peyr (* 1935)

• narozen 24. října 1935 v Plzni

• matka za války pomáhala sestřeleným americkým letcům

• studoval hornickou školu v Sokolově

• po studiu pracoval v jáchymovských dolech

• drobná protistátní činnost, roznášel např. letáky

• v prosinci 1953 se s kamarádem dvakrát pokusil o přechod hranice do NDR

• při druhém pokusu chycen, vězněn v Karlových Varech, propuštěn na Silvestra 1953

• 19. dubna 1954 se pokusil vyhodit do vzduchu pomník vojáka od Solovova na sokolovském náměstí

• posléze další pokus o překročení hranic do NDR

• při přípravě zatčen

• pět měsíců ve vyšetřovací vazbě

• odsouzen na devět let

• uranový důl Eva, tábor Mariánská

• v roce 1956 se zúčastnil vzpoury

• poté až do roku 1962 ve věznici na Borech

• po propuštení pracoval v dělnickcýh profesích

• po srpnu 1968 emigroval s rodinou do Austrálie

• ve stáří uskutečnil plavbu kolem světa

Lojza mořeplavec

Když byl politický vězeň Alois Peyr (1935) za komunistů v Jáchymově a v Plzni-Borech, snil o tom, že podnikne cestu kolem světa. V osmašedesátém emigroval, usadil se v Austrálii, před třemi lety si koupil jachtu – a sen si splnil.

Přístav na Císařské louce neboli „Cindě“ patří k posledním zbytkům staré Prahy – je deset dopoledne, o pár stovek metrů dál hluk a dopravní špička. Tady klid, železná brána náhodou nezamčená, za ní prašná cesta, nalevo rameno Vltavy, kotviště, dřevěné domky na pilotech, lodní jeřáb. Vpravo lodě vytažené na břeh, oprýskané trupy plachetnic, pramice, motorové čluny. Hromada polen, secesní stojan od šicího stroje, u kantýny spí labrador. Líně zvedne hlavu, ale jen proto, aby si ji mohl vzápětí pohodlněji položit do trávy. Proti mně rázuje chlapík, šlachovitý pořízek, vypadá tak na šedesát a natahuje ruku. „Taks to našel! Budu ti tykat, jo? Já jsem Lojza.“ Alois Peyr, už tři roky osamělý mořeplavec, bývalý jáchymovský a borský vězeň, čtyřiasedmdesát let. Z Ameriky dorazil do Prahy na jachtě jménem Vzbouřenec z Mariánské, na Cindě čekal, až mu z Polska pošlou novou plachtu a až voda dostane správnou výšku. „Pojď do lodě. A cigáro nezahazuj, já už nekouřím, ale nevadí mi to. Aspoň nebudeš nervózní.“

Kluk roste pro kriminál

Alois Peyr se narodil v září roku 1935 v Plzni. Otec byl telegrafní úředník, maminka, zjevně „hlava rodiny“, pomáhala za okupace sestřeleným západním pilotům. Po válce otec vstoupil nakrátko do KSČ, matka nikoli. V době komunistického převratu bylo Lojzovi třináct, rodiče se přestěhovali do Sokolova, v patnácti se šel učit horníkem. Chechtá se: „Už když jsem byl malej, tak mi říkali, že rostu pro kriminál. Což byla pravda, protože zatímco ti učitelé spokojeně kolaborovali, já jsem skončil před soudem.“

Z učení vyšel s vyznamenáním, roku 1952 se hlásil na vysokou báňskou, ale nevzali ho, politicky nevyhovoval. Proč neměl rád komunisty? „To nebyl nějakej intelektuální odpor, ale osobní zkušenost. Třeba když jsem nastupoval do učení, tak jsme jeli na rekreaci a já dostal za úkol udělat nástěnku. Tak jsem na ni nalepil různý fotky hereček, jenže přišel vychovatel a začal ječet, abych to sundal, že to není politicky uvědomělý. Odmítl jsem a spolužáci mě na jeho pokyn seřezali… Když se ke mně blížili, tak jsem se rozhodl, že dám první ránu – dostal ji Honza Kuhn.“ Z držitele Peyrova prvního úderu Jana Kuhna se záhy stal nejlepší kamarád – a „spolurozvratník“ lidově demokratického zřízení.

1953: první cesta za svobodou

„Ten komunistickej systém se mi zdál strašně nespravedlivej, nevyhovoval mi, vůbec se mi nelíbilo, že mi někdo pořád diktuje, co mám dělat. Tvrdili mi, že jsem nějaký nedůležitý kolečko a mám pracovat pro blaho ostatních, pravděpodobně těch nahoře. Jenže já jsem to viděl úplně jinak, myslel jsem si – a myslím si pořád, že můj život je výjimečnej a jedinečnej, že je jen na mně, jak ho prožiju…“ Alois Peyr a Jan Kuhn to cítili podobně, a tak se v prosinci 1953 poprvé pokusili přejít hranice do východního Německa, chtěli do Západního Berlína. Daleko se nedostali, chytila je východoněmecká hlídka a předala československým pohraničníkům. Cestou na stanici jim ale utekli, vojáci je ani nestačili legitimovat: „V jednu chvíli, když jsme šli vedle takového srázu, jsem chytil Honzu za bundu, strhnul jsem ho, sjeli jsme po sněhu a zdrhli. Pamatuju si, jak hvízdaly kulky… Honza měl pak prostřelenou bundu, ale nebyl ani škrábnutej.“

Za pár dní zkusili útěk zopakovat, tentokrát u Kraslic: znovu je sebrali pohraničníci, strčili je do sklepa a pak převezli na Státní bezpečnost do Karlových Varů. Alois Peyr se tu poprvé setkal s estébáckým referentem, který mu měl za půl roku v praxi předvést, co je to „pěst dělnické třídy“. Při vyšetřování se kluci drželi smluvené banální historky: prostě vyrazili na výlet, spletli si vlak, pak se chtěli vrátit pěšky a zabloudili. Dopadlo to dobře: byli mladí, StB u nich nenašla protistátní materiály ani zbraně, a tak historka zabrala, propustili je za čtrnáct dní, na Silvestra 1953.

1954: výbuch 19. března na Josefa

„Tenkrát jsme si řekli, že když nás komunisti nepustili na svobodu, tak jim aspoň budeme znepříjemňovat život, jak jen to půjde,“ vzpomíná Alois Peyr. Spolu s Kuhnem poslouchali Svobodnou Evropu, vyráběli protirežimní letáky, psali po zdech hesla. Pak je napadlo, že by mohli provést něco většího – a přišli na nápad, že vyhodí do povětří sochu rudoarmějce v Sokolově. „Neměli jsme nic proti vojákům z východní fronty, ale vadilo nám, že se popírá hrdinství těch, kdo bojovali v různých jednotkách na Západě. Ten rudoarmějec navíc symbolizoval Sovětský svaz, tak jsme ho chtěli na protest složit.“ Nastoupili tehdy jako vyučení horníci do jáchymovských dolů, mj. proto, aby si obstarali výbušniny, což se jim zdařilo bez obtíží: „Kamarád našel vězně, kterej mu za dvě flašky nějakého alkoholu ty trhaviny obstaral… Fakt to nebylo těžký. My jsme navíc jako civilní odborní zaměstnanci mohli pašovat věci do dolů i ven, taky jsme tu možnost využívali, nosili jsme třeba vězňům dopisy. Výbušniny na trhání skály jsme pronesli stejně. Naplánovali jsme to na 19. března 1954, na Josefa.“

Voják stál na soklu na náměstí, rukou mířil na hodinářství a obyvatelstvo mu na základě bohaté zkušenosti s osvoboditeli přezdívalo „Davaj časy“. Kuhn s Peyrem si vybrali noc „na Josefa“ kvůli Stalinovi (i když už byl po smrti).  Nechtěli prý nikoho zabít ani zranit, přesně odměřili výbušninu, Alois zapálil doutnák a pak utekli k jeho slečně Aničce. Jenomže voják byl z kvalitního bronzu a po mohutné detonaci se nezhroutil úplně, zůstal na soklu směšně viset za jednu nohu. „To se úplně nepovedlo. K tomu tlaková vlna vyrazila okna na náměstí. Tehdy nebyly ledničky, lidi měli za oknem jídlo, salámy, máslo a tak – a všechno to vylítalo na ulici… Asi bych se jim měl dodatečně omluvit, to jsme neměli v plánu.  Jinak ale naše akce měla docela ohlas, vzpomínám si, jak jsem šel ráno do práce a zaslechl, jak nějaký cizí chlapík říká: ,Jen houšť a větší kapky!‘ Což bylo docela povzbuzující.“

Zatčen ve skafandru

Po výbuchu se rozběhlo odpovídající masivní vyšetřování, ale na Peyra a Kuhna estébáci nepřišli. „Atentátníci“ ale měli stejně strach – tušili, že je jen otázka času, kdy na ně někdo upozorní, a chtěli co nejdřív zmizet na Západ. Tudíž vymysleli nový plán útěku, rozhodli se, že sestrojí potápěčské skafandry a přejdou hranice pod hladinou Labe v Hřensku. Dál chtěli putovat jako výletníci, před podezíravými lidmi je měla na cestě do Berlína ochránit Kuhnova skvělá němčina. „Nápad se zdál výbornej, ale realizovat ho bylo složitý. Vyrobit skafandr je totiž strašně těžký: museli jsme si obstarat desítky věcí, ukradli jsme třeba v dole dýchací přístroje, které jsme pak upravovali, skafandr jsem dělal z gumy sám, všechno jsem musel vymýšlet…“ Když byl první skafandr na světě, museli ho kluci vyzkoušet. Chtěli to udělat v noci, jenže obrovský balík se nedal nenápadně odnést. Alois Peyr si tedy skafandr oblékl a přes něj dlouhý kabát, Jan Kuhn šel před ním a hlídal, jestli je cesta volná. Naneštěstí přehlídl esenbáckou hlídku v temném zákoutí a ta podezřelého „tlusťocha“ Peyra okamžitě perlustrovala: „Tomu policajtovi se pořád něco nezdálo a najednou na mě šáhnul. A jak ucítil pod kabátem skafandr, hned na mě mířil. A to byl konec.“ Stalo se 26. května 1954.

Aloise Peyra potom převezli na vyšetřovnu StB v Karlových Varech, kde ho dostal na starosti „starý známý“ referent. Tentokrát začalo tvrdé vyšetřování, Peyr měl už po několika hodinách pochopit, že snadno nevyvázne. „Výslechy byly tvrdý. Z cely jsem chodil jen se zavázanejma očima nebo ve speciálních brejlích. Odvedli mě vždycky do kanceláře, tam mě přivázali nebo železama připnuli k židli. Pamatuju si, že nejdřív mi ten vyšetřovatel nasazoval na krk oprátku a říkal, že mi bere míru, až mě budou věšet… To se možná zdá jako blbost, ale na člověka to strašně působí… Vyšetřovatel byl primitiv, dělnický kádr, já jsem zapíral a on měl vztek. Tak mě mlátil hlava nehlava – a když už nemohl, zavolal si třeba čtyři kolegy z garáží a ti v tom pokračovali. Nikdy mě netloukli pendrekem, vždycky rukama, já se nemohl bránit, ani si chránit obličej. Přitom mlácení nebylo úplně nehorší, deptali mě i jinak, trápili mě hlady, předvolávali mě k výslechům tak, abych nedostal snídani, pak zase, abych nestihnul oběd, nedovolovali mi spát.“

Ve vyšetřovací vazbě zůstal Alois Peyr asi pět měsíců. Státní bezpečnost nakonec přišla na všechno, i na výbuch v Sokolově, mimo jiné proto, že Jan Kuhn výslechy nevydržel. I on byl pod těžkým psychickým tlakem, estébáci naslibovali jeho matce, že pokud přesvědčí syna, aby mluvil, vyjde ze všeho dobře, s nízkým trestem. Obelhali ji typicky bolševicky: Kuhn totiž u soudu dostal osm let, Alois Peyr jen o rok víc: „Honza se mi pak omlouval, ale já mu to nikdy nevyčítal. Říkal jsem mu: Tys ten kříž vzal na sebe, kdybys vydržel ty, možná bych nevydržel já. Zůstali jsme kamarádi do konce jeho života.“

Soud se konal v Chebu na podzim 1954. Původně zatkli i Peyrovu slečnu Aničku, ale ta zapírala tak obratně a zatvrzele, že nakonec nebyla obviněna. V rozsudku nad Aloisem Peyrem a Janem Kuhnem se píše, že jsou odsouzeni za trestný čin „sdružování proti republice“, za „obecné ohrožení“, za „pokus o opuštění republiky“ a „rozkrádání socialistického majetku“ (v posledním bodě jim vyšetřovatelé zjevně přišili nejen krádeže kvůli přípravě na útěk, ale i různé smyšlené a nevyšetřené vloupačky). Všechno to korunuje trestný čin „snižování vážnosti prezidenta republiky“, jehož se Alois Peyr dopustil tím, že namaloval karikaturu Antonína Zápotockého. Obhájce se během přelíčení zmohl jen na stručné prohlášení: vyzval soud, aby mladé hochy potrestal přísně, ale spravedlivě.

1955: vzbouřenec z Mariánské

Aloise Peyra čekal život otroka v jáchymovských uranových lágrech. Byl převezen na Mariánskou, pracoval na šachtě Eva. „Co k tomu mám říkat, prostě hrozný podmínky. Měli jsme jedno jediný oblečení na spánek, na práci, na jídlo a pobyt na baráku. Pili jsme radioaktivní vodu, z práce jsme chodili spoutaný lanem, pořád nám dělali osobní prohlídky, pořád nás šikanovali, buzerovali, měli jsme hlad. Ti bachaři byli prostě perverzní.“ V šestapadesátém se Peyr na Mariánské zúčastnil vězeňské vzpoury kvůli celkově špatným podmínkám. Převezli ho pak na Bory, kde byl čas od času kázeňsky trestán. Za citaci stojí bachařské hlášení, které se dochovalo v osobním spise. Jakýsi bachařský staršina v něm píše: „Určuji jmenovaného ke kázeňskému řízení. Jmenovaný dne 2. července 1958 vyšmejdil salám, který si pak na seknici na záchodku opékal… Dne 6. července 1958 napadl chodbaře při výdeji kávy a tomuto udělal na krku šrámy, jak jej škrtil.“

Na svobodu se Alois Peyr dostal v roce 1962. Nevěděl, kam má jít, rodiče už neměl, a tak vyrazil za sestrou, která si mezitím vzala důstojníka Státní bezpečnosti. Hledal ji po domě, ptal se sousedů, až mu jakási žena řekla, že přivolá manžela, který bude určitě vědět. A Peyr pak málem omdlel, protože před ním stál jeho brutální vyšetřovatel z roku 1954. „V kriminále bych přísahal, že ho zabiju, až ho potkám bez pout. Ale neudělal jsem nic, prostě jsem šel pryč.“ Nakonec našel útočiště u kamaráda z lágru, vystřídal různá dělnická zaměstnání, oženil se – a po okupaci v roce 1968 emigroval s manželkou a dítětem do Rakouska a poté do Austrálie. Před pár lety prodělal Alois Peyr těžký infarkt a v nemocnici se rozhodl, že si konečně splní životní sen: koupil loď a vyrazil na moře. Do Prahy připlul z USA a po různých mořích a oceánech se plaví dodnes.