Josef Petýrek (* 1937)

Josef Petýrek

„Z Poledníku¹⁾ vedl ,supertajný´ kabel. Do Příbrami, na okruh do Tábora a do Prahy. Byl jsem u toho, když ho zakopávali. Chodil jsem kolem, tak jsem viděl, co se kde dělá, a věděl jsem tedy, kudy vede, kde jsou spoje… Jednou se stalo, že ho vojáci bagrem vytrhli. Dělali tam příkop a přervali ho. Já věděl, že je tam. Ale to jsem nemohl říct. Nemohl jsem říct: ,Podívejte se, tady vám vede kabel.‘ To nešlo…“

 

Josef Petýrek se narodil 26. srpna 1937 na Rovinách v Brdech v rodině lesníka. V roce 1939 byla tato obec spolu s dalšími zahrnuta do tehdy rozšiřovaného vojenského prostoru. V roce 1943 se stěhovali do Drahlína, protože na Rovinách nebyla škola. Další léta prožil Josef Petýrek především u německého hajného Arnošta Schrödera, který tam byl přidělen v rámci obsazování vedoucích a vyšších míst Němci. Otec trávil většinu času v práci a maminka péčí o domácnost a hospodářství. Hajný byl po válce odsunut, jeho majetek rozkraden. Ale lásku k přírodě a hlavně k lesu stihl přenést i na Josefa.

 

Trasa Brdy–Šumava  

Josef Petýrek v roce 1952 absolvoval ve vojenském prostoru Prameny výcvik osob, se kterými se počítalo pro práci ve vojenském prostoru. Už tehdy ho vábila šumavská krajina, a měl tedy namířeno tam. V rámci výcviku se na Šumavu nakrátko i podíval, nicméně natrvalo se tam stěhoval v roce 1959. Do Prášil, přímo do vojenského prostoru nedaleko železné opony. Byl jedním z tamních lesníků, zaměstnancem Vojenských lesů a pod velením armádních velitelů. V jeho očích to byla pěkná léta mladosti, při práci jeho srdce a s dobrou partou kolegů.

 

Mezi strážci hranice a kulkami

S pohraničníky prý vycházeli vcelku dobře. Josef Petýrek tvrdí, že nějaké excesy nebo dramatické situace v souvislosti s pokusy o překročení hranice nezažil. Přítomen byl pouze u zatýkání jednoho zločince, který měl na svědomí vraždu, bez jakéhokoli politického pozadí či rozměru. Horké chvilky však pan Petýrek zažil sám a s ním i další lesní personál v souvislosti se častými cvičeními armády. Někdy jim prý kulky doslova svištěly téměř kolem uší. „Pracovali jsme v lese a šli jsme právě obědvat. Jen jsem si sedla, prosvištěla nade mnou střela.“ vypráví například paní Petýrková a její manžel dodává: „Nebo jsme šli po lese a našli jsme nášlapovou čtyřiatřicítku. No a babička si ji vzala a nesla ji. Ještě s tím několikrát třískla, když zakopla o pařezy. A jak všichni zdrhali, když si ji potom přinesla ke mně do kanceláře,“ smějí se dnes oba.

 

Do zákopu

Pan Petýrek vzpomíná na to, jak se skákalo do zákopu. „Šel jsem domů, oni právě měli střelby. A ten poslední zákop byl kolem potoka. Terče byly za ním. Řekl jsem si, že až vyjedou na ten kopec, já skočím do zákopu, oni mne přejedou a já budu pokračovat dál. Tak oni vyjeli na kopec, ale já místo abych skočil do zákopu, tak jsem skočil dolů do toho potoka. Byla zima, časně zjara. Ale než jsem doběhl pod ten most, už jsem byl zpocenej.“

Hodně horko mu ostatně bylo i jindy. „Jel jsem domů. Na Glaserwaldu nápis ,Stop – střelby‘. Prý noční střelby, do dvou do tří v noci. Tak jsem to objel spodem, zkratkou, dojel na konec lesa a zastavil. Ty terče měli zapíchané kolem té silnice. Bylo tam takové krásné ticho… Tak jsem to nakop, ale sotva jsem to udělal, tak ti blbci začali střílet. I kravatu jsem měl zpocenou. Ale projel jsem.“

Bylo tam prostě nebezpečno. „V kalendáři jsem si vždycky červeně značil, když byly střelby. Odkdy dokdy a kde. Abych měl přehled. Kdybyste ty kalendáře viděl, ty byly červené, každý měsíc. Jezdili sem Klatováci, Janovice, Vimperáci, jezdili sem i z Tábora. Zkrátka všechny možné posádky. Prakticky každý den se střílelo. Jestli za ten měsíc byly tak tři, čtyři dny, kdy ne…“

 „A to se střílelo jak třeba na Lávkách²⁾, tak tankáni – nejdřív se střílelo na Zettl Hůrce³⁾, to byly ještě ty třicetčtyrky a padesátdvojky tanky, potom se to přeneslo na Gruberg⁴⁾, tam se udělala velikánská nájezdová plocha, ta tam ještě je. A vedle je nájezdová plocha na ty ótéčka. Tam to bylo taky zajímavý. Jednou se mi stalo… Měly být střelby, tak jsme nešli do lesa, ale vedle do školky. Ta byla pomalu o devadesát stupňů, tam že nám nemůžou ublížit. Jenže padla první rána a na roh té školky. Jen ty šutry lítaly. Tak jsme se sebrali a mazali se schovat do nedaleké hospody.“

 

Nadnášeli se nad silnicí

I taková událost jako porod byla poznamenána tamními poměry. Cestu do porodnice manželům Petýrkovým zkomplikovali vojáci. „Byly právě střelby a že nás nepustí. Tak jsem zaběhl za starou Lešnerkou, to byla zdravotní sestra, hned vyžehlit pleny a tak… A potom jsem viděl takhle od Gruberga, jak jede volha. Tak jsem vyletěl ven a on to byl náš šéf, major Skotnica. Tak jsem mu řekl, o co jde. Všechno z volhy ven, ženu posadili do volhy… A vždycky říkala: ,Ti se nadnášeli nad tou silnicí.‘ Honza měl strach, že mu porodí v autě. Odvezli ji do Sušice, ani ji nemyli, nic, na sál a byl kluk.“

Neminuly ho politické prověrky, školení, jak se pohybovat ve vojenském prostoru, nicméně například členem KSČ prý nikdy nebyl.

 

„Na Čechách“

Pan Petýrek vzpomíná i na tamní obyvatelstvo, lesáky, zhusta přistěhovalce z Východu, zejména rumunské Slováky nebo volyňské Čechy vedoucí někdy svérázný život plynoucí z chudoby a zaostalosti a někdy spojený s alkoholem. Nikdo kromě nich a vojáků tam tehdy nežil. „Starej Gažák, dej mu Pán Bůh nebe, povídal: ,Skončila válka a v tom Rumunsku jim řekli: »Můžete jít každý, kam chcete.« Tak šli za Cikánem a říkají: »Cikáne, ty znáš svět. Kde se na světě žije nejlíp?« On jim povídá: »Na Čechách.« Tak jeli na Čechy.“

 

Poplivaná vlajka

Pan Petýrek se celý život zajímal o historii a různé historické zajímavosti. A logicky se zaměřil především na kraj svého domova, tedy na Šumavu. Vypráví o období sílícího nacismu, obsazování Československa Němci a některých excesech s tím spojených. Například o pohřbu činovníka SdP Franze Baierla v nedaleké Dobré Vodě 11. 8. 1938. Přestože byl zavražděn Němcem, dokonce vlastním přítelem během jakési pitky, stal se jeho pohřeb pro sudetské Němce velkou událostí a příležitostí k manifestaci jejich svornosti a síly a urážek Československa, například zneuctění státní vlajky. „Když ho na Dobré Vodě pohřbívali, tak na jeho pohřeb přišlo čtyři a půl tisíce Němců. Bílé košile, černé kalhoty, prapory… A v čele pohřebního průvodu nesli československou vlajku, ta bylo roztrhaná a poplivaná. A když ho pohřbívali, tak nad jeho hrobem promluvili soukmenovci Henlein a Frank. A Hitler poslal svoje osobní letadlo a to na Dobrou Vodu házelo věnec.“ Četnictvo však prý situaci zvládlo a k vážnějším incidentům tehdy nedošlo.

 

„Česká svině“

Po zabrání Sudet bylo české obyvatelstvo z valné části nuceno stáhnout se hlouběji do vnitrozemí, do tehdejšího protektorátu Čechy a Morava. Také mezi šumavskými horaly se prý objevily projevy nenávistného nacionalismu. Následující příhodu panu Petýrkovi vyprávěla jeho kolegyně. Pocházela z Prášil a byla ze smíšeného manželství, otec byl Němec, matka Češka. „Šly s maminkou ze Srní na Prášily, ale ne po cestě, zadem, lesem. A když přišly na Velký Bor, octly za v zádech třem chlapům. A ten jeden říká druhýmu: ,A proč ji chceš zabít? Vždyť má s sebou holku!‘ Dostal výmluvnou odpověď: ,Je to svině česká!‘ A on to byl její strýc. Právě tam na ně čekali, ony jim však přišly za záda.“

 

„Češi peši do Prahy!“

Pan Petýrek vzpomíná i na vyprávění lesníka, který sloužil na Slovensku. Když 14. března 1939 vznikl samostatný slovenský stát, vypluly na povrch averze vůči Čechům a těm tam začalo jít o život. Jediným východiskem byl okamžitý odchod. „V noci přilítli četníci a říkají: ,Rychle pryč, Slováci se utrhli!‘ Takže Pepíka za ruku, Lidušku do náruče, flinty přes rameno a nechal tam i králíky a slepice.“

 

Pochod smrti

V dubnu 1945 se Šumavákům naskytl hrůzostrašný pohled. Tamní krajinou procházel pochod smrti zbědovaných židovských žen. Život některých skončil v Hořejším Krušci, dalších v nedalekém Rejštejně. „Tadyhle pod těmi okny šel pochod smrti židovských žen. Šly z Pruského Slezska⁵⁾, odtamtud je Němci hnali. Vycházelo jich osm set, šly do Volar a tam jich došlo ani ne dvě stě. Ty ostatní zůstaly všechny po cestě. Tudy procházely osmadvacátého dubna 1945 v pět hodin odpoledne. Jedly trávu, Němci je prali, dvanáct jich zemřelo v Krušci ve stodole a jsou pohřbené tadyhle dole, jak je ten židovský hřbitov, neznámo kde. Další by měly být pohřbené někde v Rejštejně. Byly to Maďarky, Češky, Polky…“

 

Rabovací gardy

Po válce se karta dokonale obrátila. Němci byli z většiny odsunuti, zčásti sami odešli a na Šumavu přitáhly revoluční, tzv. rabovací gardy, hordy dobrodruhů a zvrhlíků, kteří prostě v čerstvě opuštěných staveních a hospodářstvích loupili, jak se dalo. „To byli skutečně zlatokopové, kteří sem přišli rabovat. Znal jsem na Příbramsku jednu rodinu. Ti měli na lustru pověšenou kůrku chleba a boxovali o ni. On jel do pohraničí, vrátil se za půlroku. Na autě měl čtyři motorky, nábytek a všechno možný. Narabovaný z baráků. Ty lidi odešli s padesáti kilama a tohle tam všechno zůstalo.“

 

Škola na vycházce

Po nich přišla druhá vlna, což byli vesměs přistěhovalci z Východu, převážně rumunští Slováci nebo volyňští Češi, kteří si slibovali určité zlepšení své nuzné hospodářské a sociální situace. Řadu z nich však drsný život horalů odradil a putovali dál. V řadě stavení se tak střídala jedna rodina za druhou. A řada těch, kteří zůstali, byla zanedlouho opět vystěhována, protože značná část Šumavy se stala ostře střeženým vojenským prostorem. Žili tam prakticky pouze pohraničníci a lesní personál. Přesto se tam jinak žilo jako leckde jinde. Obchod, hospoda, škola… Pan Petýrek vzpomíná i na jednu kouzelnou raritu. „Jednou mne poslali na Jelení vrchy dělat inventarizaci dřevních zásob. A tam byla krásná věc. Do školy tam chodily jen dvě holčičky. A protože jejich rodiče dělali v lese, těm Vojenským lesům stálo za to tam tu školu držet. A my jsme vždycky úplně řvali, to bylo moc hezký: paní učitelka vyrazila se školou na vycházku. A za každou ruku vedla jednu holčičku.“

 

Sírou páchnoucí stojaté vody

Jen o kousek dál už ale byly k vidění méně roztomilé věci. Při hranici byly brzy nataženy dráty napájené smrtícím elektrickým proudem, krajinou se denodenně rozléhala střelba, na některé dosud stojící obce a stavení létaly granáty nebo dokonce rakety. Všem, kdo se zde pohybovali včetně samotných pohraničníků, šlo bez nadsázky o život. Krokové napětí od proudem sršících drátů, nášlapné miny, vystresovaní nebo zfanatizovaní pohraničníci, cvičné střelby od samopalů přes tanky po raketomety.

Poměry zde byly tak zakonzervovány, že se jich okolní dění příliš nedotýkalo. V srpnu 1968 na Šumavu sice přijela malá jednotka „bratrských vojsk“, avšak záhy se otočila zpět, aniž by jakkoli rozvířila zdejší stojaté vody. Po listopadu 1989 jim bylo prostě oznámeno, že vojenský prostor se ruší, přechází pod správu státních lesů a nakonec nově vzniklého Národního parku Šumava.

Pan Petýrek nyní žije se svou ženou poklidný život v Hartmanicích, kam se v roce 1966 přestěhovali, a vášnivě se zajímá o historii zdejšího kraje.

 

 

¹⁾ viz http://www.sumavaregion.cz/index.php?s=9

²⁾ viz http://www.turistika.cz/mista/vysoke-lavky--1 nebo http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=845

³⁾ viz http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=3571

⁴⁾ viz http://www.turistika.cz/mista/gruberg nebo http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=1006

⁵⁾ viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Prusk%C3%A9_Slezsko

 

 

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.