Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Petrželková (* 1934)

• narozena 15. listopadu 1934 v Holešově jako starší ze dvou dětí Anny a Antonína Svobodových

• část války prožila s rodiči přímo v židovské čtvrti v Holešově, kde vlastnila dům její babička

• svědkyní postupného zbavování práv Židů a jejich mizení z Holešova

• ještě za války se přestěhovali do Kostelce

• v roce 1944 zažila bombardování nedalekého Zlína

• vystudovala střední sociálně-zdravotní školu v Holešově, poté dvouletou nástavbu oboru v Kyjově, v rámci zaměstnání pak postgraduální studium pro vrchní sestry v Brně

• v letech 1954–1994 pracovala jako vrchní sestra ve státním kojeneckém ústavu v Luhačovicích

• roku 1959 se vdala za Antonína Petrželku, žili v Luhačovicích, vychovali syny Dalibora (1961) a Antonína (1966)

• v době natáčení (rok 2024) žila v Luhačovicích

Psal se 6. květen roku 1945. Obyvatelé Kostelce slavili osvobození po dlouhých šesti letech války. Obec osvobodili rumunské jednotky a vojáci 1. čs. armádního sboru, kteří se později ubytovali u místních. Svobodovi bydleli v malé, patrové vilce. Když šla jedenáctiletá Stanislava toho večera nahoru do patra a rozsvítila na chodbě, ozval se zvenčí výstřel. Vůbec si v tu chvíli nestihla uvědomit, co se děje. Oknem vlétla nábojnice, která ji naštěstí jen škrábla na noze a rozbila kachličku, kterou následně našli na chodbě. Osvoboditelé viděli ze sousedního pozemku podezřelý pohyb a stříleli. První den svobody mohl být jejím posledním…

Vyrůstala jsem v holešovské Židovně

Stanislava Petrželková, rozená Svobodová, se narodila 15. listopadu 1934 v Holešově, do rodiny Anny a Antonína Svobodových. Maminka, rozená Tepličková, pocházela z Holešova, z pěti dětí, její matka po smrti manžela převzala jeho kominickou živnost. I když byla maminka vyučenou kadeřnicí, tímto povoláním se neživila, starala se o domácnost, jak bylo tehdy běžné. Tatínek Antonín Svoboda pocházel ze zemědělské rodiny z obce Police u Valašského Meziříčí, kde měli jeho rodiče hospodářství. Vyučil se kominíkem ve Zlíně. Jeho otec byl několik let starostou obce Police. Žili v Holešově, babička Tepličková vlastnila dům v Židovně, židovské čtvrti, skládající se z ulic s malými domky v řadách, nedaleko holešovského náměstí. (Holešovská židovská čtvrť tvořila do roku 1919 samostatný katastr severozápadně od náměstí, v dnešních ulicích Příční, Dlažánky, U Potoka a Náměstí Svobody.) Dům obývalo asi patnáct rodin, mezi nimi Češi i Židé. V jednom z bytů bydleli Svobodovi. Na dohled od domu, kde žili, stála Nová synagoga.

Stanislava si rané dětství pamatuje jako velice hezké, několik let byla jedináčkem, takže vyrůstala obklopena laskavou péčí široké rodiny. Po školce si chodila hrát s dětmi z okolí ven. Často navštěvovala také holešovskou babičku, která žila v ulici Na Střelnici. Tatínek pracoval jako kominík, maminka byla v domácnosti. Byli věřícími katolíky, do kostela se chodilo každou neděli. Nevzpomíná si, že by rodiče byli přívrženci některé z politických stran, vybavuje si ale, že doma visel portrét prezidenta Masaryka.

Zbytky synagogy vyhodili do vzduchu Němci

Když bylo Stanislavě pět let, začala druhá světová válka. Na její počátky nemá vzhledem k věku příliš vzpomínek, vybavují se jí spíše pozdější léta. Pamatuje si vzrůstající diskriminaci Židů, s nimiž žili v těsném sousedství. V okolí bydleli spíše starší lidé, kterých se dotýkaly zpřísňující se protižidovská opatření nejvíce. Nakupovat směli například jen v určitou vymezenou dobu dopoledne, pokud zapomněli nebo to nestihli, chodívala jim pamětnice i ostatní děti do obchodu nakoupit. Stanislava zažívala jako malá i německé kontroly, které probíhaly v celém domě. Němci se však chovali slušně, jeden z nich doporučil rodičům, aby někam schovali Masarykův portrét. 

Roku 1941 místní přívrženci hnutí Vlajka podnikli pokus o vypálení zdejší Nové synagogy. Byla však uhašena místními a hasiči. O pár dní později, v noci na 12. srpna 1941, byla znovu zapálena, tentokrát bylo zakázáno oheň hasit. Stanislava jako sedmiletá přihlížela, když němečtí vojáci o rok později umisťovali do budovy dynamit a vyhazovali ji do vzduchu, což se jim několik dní nedařilo, nakonec zmizela úplně.

Sousedé mizeli v tichosti

Mizet začali v následujících letech také židovští obyvatelé čtvrti. Stanislava Petrželková si nevzpomíná, že by je viděla odcházet za dramatických okolností, většinou na druhý den už nebyli doma, jako by se po nich slehla zem. Stejně tak jednoho dne zmizela paní Beerová – stará židovská žena, žijící s nimi na patře, která měla v domě ještě rodinu. Za války se bála spávat v bytě sama, proto k ní někdy chodívala přespat Henina, židovská dívka z chudé rodiny, žijící jen s matkou a sourozenci, která chodila se Stanislavou do školy. Podle informací Stanislavy Petrželkové se rodině Beerových podařilo ještě před deportacemi do koncentračních táborů odjet do Ameriky. Většina holešovské židovské komunity takové štěstí neměla. K dětským uším doléhaly útržky hovorů dospělých, kteří občas během řeči zmínili jména zmizelých sousedů. Dne 18. ledna 1943 byla většina Židů z Holešova vystěhována do sběrného tábora v Uherském Brodě, odkud odjeli ve třech transportech do Terezína a dále do koncentračních táborů na východ. Tehdy netušila nic o holokaustu, politika se u nich doma nikdy neprobírala, natož před dětmi. Žila svými dětskými radostmi a starostmi. (V průběhu válečných let zahynulo kolem 252 holešovských Židů, přežilo asi třicet devět osob, holešovská židovská komunita byla po druhé světové válce krátce obnovena, v šedesátých letech minulého století jako samostatná zanikla a administrativně byla přiřazena k židovské obci brněnské).

Když byla Stanislava ve druhé třídě, rodiče se přestěhovali do obce Kostelec, vzdálené pár kilometrů od Zlína. Do druhé a třetí třídy docházela do nedaleké Štípy, šlo o vícetřídku, žáků bylo ve třídách velké množství, kvalita výuky všelijaká. V roce 1945 bylo vyučování ve Štípě přerušeno, ve škole se ubytovala ustupující maďarská vojska. Do čtvrté třídy docházela do Fryštáku. V té době už přibývalo přeletů spojeneckých letadel nad naším územím a bombardování. Nedaleký Zlín, důležité průmyslové centrum, kde sídlila i část německé zbrojní výroby, se stal cílem několika náletů. K největšímu došlo 20. listopadu 1944. V ten den šla Stanislava s kamarády ze školy ve Fryštáku jako obvykle, byli zrovna na cestě k fryštácké přehradě, když začalo bombardování. V hrůze naskákali do příkopů: „Byla jsem celá od bláta a zašpiněná od trávy, protože jsme leželi v příkopech a jeden za druhým jsme se plížili k té přehradě.“ Domů naštěstí dorazili v pořádku. Nad Zlínem stoupal k obloze z dálky viditelný dým ze zasažených skladišť Baťových závodů.

Partyzáni klepali babičce na okno

O prázdninách jezdívala k tatínkovým rodičům do Polic u Valašského Meziříčí. V oblasti operoval partyzánský oddíl Jana Žižky, který se v lednu 1945 zformoval v 1. čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky. Partyzánům se podařilo přežít především díky podpoře lidí z Valašska, kteří je přes obrovské riziko vlastní smrti zásobovali. Proto navštěvovali partyzáni místní obyvatele s žádostí o potraviny hlavně v noci. Německé kontroly se stupňovaly se vzrůstající aktivitou partyzánů, v oblasti byla nasazena speciální komanda. Stanislava se stala svědkem několika partyzánských návštěv u prarodičů. Pravděpodobně šlo o zimní prázdniny v roce 1945. Spávala přímo pod oknem, na které v noci klepali. Bývala polomrtvá hrůzou, zachumlala se vždy do peřin a jen doufala, že rychle odejdou. I dědeček je vyháněl, jakmile dostali jídlo. Nikdy nevěděli, zda nejde o léčku Němců. (I v Lukovečku, obci sousedící s Fryštákem a přilehlých Hostýnských vrších, operovaly oddíly 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. V Papežíkově vile ve Fryštáku-Žabárně měli partyzáni vysílačku a přechodně tu sídlil, podobně jako ve Svačinově hájence u Lukovečka, štáb partyzánské brigády v čele s mjr. Dajanem Bajanovičem Murzinem.) Za podporu partyzánů zaplatili v posledních týdnech války cenu nejvyšší obyvatelé Němci vypálených obcí Prlov, Ploština, Juříčkova mlýna u obce Leskovec a dalších míst.

Otcův Buick se líbil Murzinovi

Stanislava chodila do páté třídy, když ji babička přemluvila, aby se přihlásila od šesté třídy na gymnázium, kam pak po úspěšném složení zkoušek docházela následující čtyři roky. Roku 1946 přišel na svět mladší bratr Rostislav. Tatínek začal po příchodu do Kostelce provozovat autodopravu ve Zlíně, jezdil s taxíkem, z Kostelce každý den dojížděl. Dlouho měli doma fotografie zničeného Zlína po bombardování v roce 1944, které pořídil. Stanislava Petrželková vzpomíná, jak rodina přišla o automobil, se kterým tatínek provozoval živnost: „Těsně po válce měl Buick, americké auto, celou dobu za okupace to měl rozhozené v garáži, nejezdil s tím. Následně vezl Murzina do Holešova na velitelství. Tam k němu přišel jeden Rus, řekl, že panu veliteli se to auto líbí, tak si ho vzali. Otec přijel domů s lopatkou a se smetáčkem od auta, auto bylo pryč. Po válce nás vyzývali, že si máme vyřídit odškodnění, ale nikdo z nás o něj nežádal.“

Roku 1948 se komunisté dostali k moci. Záhy začalo znárodňování, kolektivizace, vykonstruované procesy s odpůrci režimu. Stanislava Petrželková si vzpomíná, že když byla na návštěvě u rodiny v Policích, z rádia zazníval proces s Miladou Horákovou, strýc se velmi rozčiloval, že chtějí oběsit ženu a matku. Podrobnosti jí ale v tomto období nedocházely, neboť jako mladistvá měla jiné zájmy. V padesátých letech zažila i proměny školství, a když viděla, jak se režim zachoval k živnostníkům, začalo jí docházet, že s gymnáziem příliš uplatnění nenajde. Rodiče si mysleli, že se po maturitě vdá a dále studovat nepůjde. Postavila si ale hlavu a z kvarty gymnázia tehdy složila zkoušky na střední zdravotně-sociální školu v Holešově, kam docházela dva roky. Roku 1951 pokračovala dvouletým nástavbovým studiem zdravotní školy v Kyjově ve specializaci dětská sestra.

Ze dne na den musely nahradit řádové sestry v nemocnici

Maturovala roku 1953. Od členů široké rodiny dostala nějaké peníze, aby si k maturitě koupila oblečení, šla si tehdy vybrat boty, ale váhala. Prodavačka jí poradila, aby přišla v pondělí, bude nové zboží. Mezi lidmi sice kolovaly fámy o možném pádu měny, ale prezident Zápotocký ujišťoval, že měna je pevná. 1. června 1953 však byla vyhlášena měnová reforma, peníze ztratily původní hodnotu, takže jí už stačily jen na šátek. Nakonec maturovala v přešitých černých šatech s bílým límečkem po babičce a botách, v nichž jezdila na praxi.

Po maturitě nastoupila na rok do nemocnice v Uherském Hradišti, kam bylo toho roku povoláno mnoho absolventek. Dosud se zde o nemocné staraly Milosrdné sestry sv. Kříže řádu sv. Františka. Stanislava netušila, proč mají nastoupit v tak velkém počtu. Vysvětlením byla situace, kdy jeden den ráno ještě řádové sestry v nemocnici fungovaly, na druhý den už zde nebyla jediná. (Po roce 1950 se v Československu stupňovaly perzekuce vůči řádům a kongregacím, řádové sestry musely definitivně opustit oblast školství a výchovy. Postupně byly stahovány z nemocnic a přeřazovány do domovů důchodců, ústavů sociální péče a charitních domovů. V nemocnicích je nahrazoval nově studovaný zdravotnický personál.) Mladé, nezkušené absolventky se ocitly zcela bez zácviku přímo uprostřed nemocniční mašinerie a novou situaci zvládaly ztěžka, nebylo však zbytí. Nakonec musely být řádové sestry aspoň na krátkou dobu přivezeny zpět, aby zaškolily alespoň personál operačního sálu. Stanislava postupně sloužila na novorozeneckém a kojeneckém oddělení. Na osobní život jí v té době čas nezbýval, směny byly dlouhé, výplata směšná. Polovinu výdělku zaplatila za ubytování a jídlo. Práce ji ale bavila.

Kojenecký ústav v Luhačovicích byl průkopnickým pracovištěm

Když po roce nastoupila do nově otevřeného kojeneckého ústavu v Luhačovicích, ještě netušila, že zde stráví celý svůj pracovní život. Ústav vedla MUDr. Marie Damborská, CSc., lékařka spolupracující s tehdejšími kapacitami dětské pediatrie, jako byli prof. MUDr. Josef Švejcar, DrSc., Dr.h.c., či prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. Později šlo zároveň o školicí pracoviště pro pracovníky v oboru, kam jezdili na stáže i zdravotníci ze zahraničí. Práce byla fyzicky i psychicky náročná, vyžadovala neustálé odborné vzdělávání, časté zastupování za jiné profese. Když jednou zaučovala personál v systému žehlení a ukládání plen, spálil jí ruku mandl. Jelikož za ni nebyla náhrada a taktéž nechtěla dělat problémy ředitelce ústavu, která nechala sestru pracovat v prádelně, chodila tehdy přesto s popáleninami do práce – alespoň si hrála s dětmi. Nakonec jí ruku operovali v brněnské nemocnici.

V době rekonvalescence měla více času na osobní život. Spolupracovnice ji přemlouvaly, aby s nimi chodila na taneční zábavy. Byť se jí kvůli bolestem ruky nechtělo, jednou se nechala přesvědčit, šla a na zábavě poznala svého budoucího manžela Antonína Petrželku, povoláním konstruktéra. Brali se roku 1959. Po svatbě žili v Luhačovicích. Svědomitá, energická Stanislava se stala v pouhých dvaceti sedmi letech vrchní sestrou. Pro splnění požadavků na výkon funkce dostudovala další tři roky postgraduálního vzdělání pro vrchní sestry v oblasti pedagogiky v Ústavu dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků v Brně (tzv. 100hodinové kurzy pedagogiky a psychologie), kam dojížděla. Roku 1961 se narodil syn Dalibor, roku 1966 syn Antonín. Jelikož měla dvě malé děti, učila se po nocích, přesto školu zvládla. V rámci zvyšování kvalifikace také při zaměstnání navštěvovala angličtinu. Časem, když paní primářka měla jiné povinnosti, byla pověřována i lektorskou činností; přednášela na odborných akcích jak v Česku, tak i na Slovensku. Pracovní nasazení musela vybalancovat s péčí o rodinu, snažil se pomáhat i manžel. Ten však byl v tu dobu zcela vytížen svépomocnou stavbou bytu, jenž byl pro rozrůstající se rodinu bezpodmínečně nutný. Zpočátku měli po určitou dobu paní na hlídání, mateřská dovolená tehdy trvala pouze dva měsíce a Stanislava nechtěla dávat děti do jeslí. V šedesátých letech vstoupila do strany. Někdo z kojeneckého ústavu prý musel, aby dále mohli dělat svoji práci. Žádnou aktivitu ale nevyvíjela, šlo čistě o formalitu, později ze strany vystoupila. Vzhledem k rozumnému vedení ústavu se jí nedotkly ani žádné pozdější prověrky.

Emigraci nikdy nezvažovala

Politické i společenské rozvolnění druhé poloviny šedesátých let vrcholilo roku 1968. Ačkoliv se o politiku nezajímala a žila pro rodinu a práci, toto dění samozřejmě zaregistrovala. Fandila Dubčekovi jako většina obyvatel v té době, dokonce se s ním setkala osobně, když navštívil jejich pracoviště. V kanceláři ředitelky s ním mohli debatovat. Vybavuje si, že byl skromný a choval se civilně, působil na ni dojmem hodného člověka. V srpnu 1968 ukončil reformní snahy části KSČ příjezd tanků vojsk zemí Varšavské smlouvy, které vstoupily na naše území pod záminkou potlačení hrozící kontrarevoluce. Manželé Petrželkovi měli zaplacený zájezd do Jugoslávie, se zajištěním hlídání dětí částečně chůvou, částečně babičkou. Když se 21. srpna dozvěděli, co se děje, samozřejmě žili v domnění, že se zájezd zruší. Jeli do Holešova na pohřeb babičky, a když se odpoledne vrátili domů, našli lístek, že zájezd ráno odjíždí. Vzhledem k nejisté situaci poslední peníze utratili za konzervy, nikdo nevěděl, zda bude válka, lidé byli vyplašení. Nakonec odjeli, celou dobu ale byli jako na trní a nemohli se dočkat návratu, báli se o děti. O situaci v Československu neměli informace. Místní jim nabízeli, aby zůstali. Manžel, který měl příbuzné v Americe, chvíli přemýšlel nad tím, že by se pokusili dostat děti přes hranice s pomocí Červeného kříže, Stanislava to ale okamžitě zamítla. Tyto případy se táhly a rodiny zůstaly často rozděleny na dlouhá léta. Vrátili se domů.

S manželem žili pro rodinu, byli úspěšní ve svých profesích. Politiku neřešili, jako mnoho jiných se ve volném čase uzavřeli do svého světa, věnovali se dětem, jezdili na dovolené. Stanislava sportovala, pletla, od dětství ráda četla. Neuzavírala se však jen ve své rodině. V rámci města pracovala řadu let v komisi péče o matku a dítě, věnovala čas, podporu a pomoc hlavně matkám samoživitelkám. Organizovala též akce, které mladým a finančně nepříliš zajištěným maminkám pomáhaly – bazárky dětského oblečení, prodejní akce, např. podniku Hedva Moravská Třebová, kde za pár korun maminky pořídily zbytky látek ke zhotovení dětského oblečení, apod. Spoustu svého volného času věnovala též místním sportovcům při pořádání společenských akcí – po více než dvacet let dokázala na každoroční šibřinky (maškarní ples sportovců) zorganizovat skupinu cca dvaceti svých spolupracovnic, připravit kostýmy i vystoupení, které bylo vždy zlatým hřebem celého večera. (Třešničkou na dortu této činnosti je fakt, že se i roku 2024, ve svých 90 letech, účastnila v kostýmu jako plačka programu pochovávání basy). 

Vůči režimu nijak nevystupovala, vzhledem ke svému pracovnímu vytížení se nesetkala ani s lidmi z disidentského prostředí, ani se samizdatovou literaturou, informace o Chartě 77 měla pouze z oficiálních zdrojů. Roku 1989 sledovala s manželem revoluční dění spíše zpovzdálí. Děti vystudovaly vysoké školy. Jejich život se režim poznamenat zákazy studia nebo perzekucemi nesnažil. Stanislava Petrželková odešla roku 2004 do důchodu, z kojeneckého ústavu se později stal domov důchodců. Celý život zasvětila jak vlastním, tak i ostatním dětem, zdravotnické profesi, předávala dalším myšlenky průkopnických metod práce s malými dětmi, které kladly důraz na dětskou psychologii a pedagogiku od nejútlejšího věku. V roce 2024, v době natáčení, žila v Luhačovicích.

 

Zdroje:

https://www.zob.cz/pamatky/pamatky-jizni-moravy/holesov/

https://is.muni.cz/th/16005/ff_d/Kopie__2__-PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf

https://is.muni.cz/th/80078/pedf_m/erika_nemcova_diplomova_prace.pdf