„Byl tam kostel, v Radnici. To jsem posekal to seno, vojáci přišli na brigády, že jo, a sváželi to seno do kostela.“ – „Do kostela?“ – „Do kostela se vozilo seno. No ale střecha špatná, napršelo tam, zapařilo se to a kostel vyhořel. Seno chytlo a kostel vyhořel. A zničilo se to úplně, to není k poznání. Já jsem se tam byl podívat – a zarostlý.”
„Z Úhošťan jsme odešli kvůli tomu, že chtěli, aby tata, táta teda, otec, aby taky šel do Státního statku dělat. A ten nechtěl právě.“ – „Takže chtěli po něm, aby odevzdal pozemky třeba?“ – „Takže jsme odevzdali všechno, jak jsme měli: stroje, pozemky – Státnímu statku. I s dobytkem. Takže jsme potom o to žádali restituce. To jsme dostali zpátky.“ – „A táta dostal nějaký vyhošťovací list, nebo jak to bylo? Jak to probíhalo? Nevíte?“ – „Dostal papír se seznamem. Jo, ještě takhle. Táta na okrese v Chomutově udělal takovou chytrou věc, že byla uzávěrka, přebíralo se to, Státní statek to přebíral, a bylo vyhodnocování hospodářství. Kdo jak hospodařil. No a my jsme měli přebytek tenkrát asi pětatřicet tisíc. Dobytek, všechno. A obilí, co jsme měli na skladě – to všechno se spočítalo, že to dělalo pětatřicet, co jsme odevzdávali do Státního statku. Kdežto sedláci někteří měli prodělek ještě. Proti nám bydlel sedlák, který měl těch třicet tisíc manko – jako minus. Tak náš táta udělal takový dobrý skutek, že ty peníze, co máme my dostat, tak dal za toho souseda.”
„Vystoupil kvůli tomu, že tenkrát popravili paní Horákovou. Na schůzi jim řekl, že když už popravují ženský, tak že to není žádná dobrá strana. Tak jim to hodil na stůl. Tím skončil.“ – „A projevilo se to doma?“ – „Jo. Když jsme potom se odstěhovali do toho Nejdku, tak nás tam hlídali četníci. Protože jsme měli na kraji les a tam furt někdo hlídal, co tam děláme. Když jsme byli na té samotě, tak co podnikáme. Takže nám viděli až do kuchyně tenkrát – samota, tam nebyly žádné záclony, nic. Tak nám viděli až do kuchyně večer: co děláme nebo jak se tam tváříme.”
Ladislav Petrželka se narodil 8. srpna 1937 v Hostákově u Třebíče, dětství prožil v nedalekém Studenci. Jeho otec Josef, původně švec vyučený u Bati, měl domek se zahradou a ševcovskou dílnou, táhlo ho to však k zemědělství. V roce 1947 proto s rodinou osídlil usedlost opuštěnou po odsunu Němců v západočeském pohraničí a ve Vysoké Jedli u Nejdku pak hospodařil jako soukromý zemědělec. Josef byl předválečný komunista, po zinscenovaném procesu s dr. Miladou Horákovou v roce 1950 ale ze strany vystoupil a na rodinu pak dohlížela Státní bezpečnost. V roce 1955 již Petrželkovi nezvládali plnit vysoké odvody, jimiž komunisté tlačili na soukromé zemědělce, a z Vysoké Jedle odešli. Přesunuli se do Úhošťan na Kadaňsku – znovu šlo o statek, který po válce opustili němečtí majitelé. Ladislav pracoval pro Vojenské lesní podniky – s traktorem jezdil do přilehlého vojenského újezdu Hradiště, kde se v té době ještě nacházely ne zcela zbourané opuštěné německé vesnice. Rodiče v Úhošťanech hospodařili do roku 1961, kdy stavení, pozemky, stroje i dobytek museli odevzdat Státním statkům. Po roce 1961 se rodina usadila v Chodouni na Berounsku, otec Josef se stal skladníkem, Ladislav usedl na patnáct let za volant bagru Jednotného zemědělského družstva ve Zdicích. Po pádu komunistického režimu dostala rodina úhošťanský statek v restituci zpět, k soukromému hospodaření už se ale nevrátila.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
