Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Petrů (* 1936)

• narozen 17. srpna 1936 ve vesnici Loučka na Zlínsku

• pocházel z chudých poměrů, rodinu živilo malé hospodářství

• jako osmiletý zažil s otcem bombardování Zlína

• byl svědkem toho, jak Němci v Loučce vypálili sedm usedlostí

• 2. a 3. května 1945 zažil těžké osvobozovací boje

• v patnácti letech nastoupil v Gottwaldově na učiliště

• stal se svazákem, uvěřil komunistické ideologii, ale později ji odmítl

• roku 1955 absolvoval strojní průmyslovku, dva roky byl na vojně

• roku 1959 se oženil, celý život žil v Loučce

• pracoval ve vývojovém oddělní strojírenského podniku ZPS Gottwaldov

„Němci přišli na náš dvůr a řekli mamince, ať zavolá děti. Vyšli jsme ven, na ulici už bylo plno děcek. Vojáci nás nahnali všechny do jednoho baráku. Bylo nás tam nejméně třicet. Když se ozvala silná rána, hlavně malé holky začaly brečet. Vystrašení jsme ale byli všichni. Z okna kuchyně jsme viděli dým a plameny,“ vzpomíná Josef Petrů na 22. duben 1945. Bylo mu devět let a v následujících dnech se bál ještě mockrát. Obyvatelé Loučky měli tehdy obrovské štěstí, že vojáci wehrmachtu jen pálili stodoly a brali majetek. V nedalekých obcích Ploštice a Prlov v těch dnech protipartyzánské komando zavraždilo více než čtyřicet lidí.

Hospodářství v Loučce

Josef Petrů se narodil 17. srpna 1936 v Loučce na Zlínsku. Byl druhým ze tří dětí Marie a Josefa Petrů. Rodina žila v jediné světnici malé chalupy. Měli malé hospodářství, kus pole, dvě krávy, dvě ovce. Maminka ještě chovala prasnici, selata prodávala, a za získané peníze kupovala nejnutnější ošacení. Boty menší děti neměly. „U nás byla taková tradice, že od Velikonoc se začalo chodit boso. A přes zimu jsme nosili dřeváky a silné pletené ponožky,“ vzpomíná Josef.

Loučka měla tehdy asi 80 čísel popisných, vedle chalupníků a domkařů tam hospodařili bohatší sedláci. Do roku 1946 tam nebyla zavedena elektřina. Jak říká pamětník, lidé si hleděli jen práce, aby uživili rodiny. V neděli chodili do kostela. Jeho otec kromě toho sepisoval obecní kroniku a psal si i vlastní paměti, do kterých zaznamenával i to, co se nesmělo. Byl také knihovníkem a lidé za ním chodili, když potřebovali sepsat různé žádosti. Přátelil se s řídícím učitelem Antonín Kučerou, který v dubnu 1945 přispěl k tomu, že se trestní výprava na Loučku obešla bez mrtvých.

Vojáci wehrmachtu obsazují školu

Antonín Kučera ovládal němčinu a školáky v Loučce ji učil už od první třídy. Josef Petrů začal chodit do školy v roce 1942. V roce 1944, když v oblasti sílil partyzánský odboj, obě třídy zabrali vojáci wehrmachtu, kteří měli partyzány chytat. Školáci se museli střídat v malé místnosti, kde se předtím učily dívky vařit. Podle pamětníka se z komanda vyklubali docela slušní lidé. Byli to starší muži kolem padesátky ze Sudet. Byli prý mezi nimi učitelé a právníci. „Ti, kteří byli u nás, nikdy žádné partyzány nechytili. Spíše pomáhali místním lidem. Mužům dávali cigarety, ženám konzervy. Jeden z nich chodil za tatínkem. Debatovali spolu o politice,“ říká pamětník.

Rád opakuje varování tohoto vojáka před Rudou armádou. „Vždycky říkal, nás se nebojte. Strašně se ale bojte těch barbarů z východu, kteří přijdou po nás. Všechno vám seberou, ženy znásilní a můžou zabíjet.“

Ruští parašutisté na třešních

Když se pamětník poprvé potkal s ruskými vojáky, nebál se. „Šli jsme s tatínkem nad naší vesnici k lesu. Ve stráni před lesem byly ovocné stromy a tatínek si všiml, že se na jednom stromě něco hýbe. Někdo zakřičel, ať stojíme. Když jsme přišli blíž, viděli jsme, že na třešni jsou dva chlapi, třetí seděl pod stromem. Jedli třešně a shazovali tomu dole, který měl zraněnou nohu. Byli to ruští parašutisté, mladí chlapci. Pořád opakovali, že chtějí k partyzánům,“ vypráví.

Otec zavedl syna domů a šel za učitelem, který o partyzánech věděl. Raněnému udělal provizorní berli. „V noci se chtěl tatínek nenápadně vytratit z domu. Maminka nadávala, že nemá nikam chodit, ať myslí na to, že má tři malé děti, ale on si nedal poradit. S panem Kučerou ty parašutisty k partyzánům zavedli. Nesměl jsem o tom mluvit,“ vzpomíná.

Nákup bot od Bati překazil americký nálet

V listopadu 1944 vzal otec malého Josefa poprvé do Zlína. Chtěl mu u Bati koupit boty ke svatému přijímání. Do Vizovic šli pěšky, pak jeli vlakem. Vybrali si ale špatné datum. Američané právě toho dne bombardovali Baťovy závody. Zasáhli i rodinnou zástavbu. Přes dvacet lidí nálet nepřežilo. „Došli jsme na tržnici a začaly houkat sirény, lidé utíkali do podzemních krytů. My jsme utíkali po silnici směrem k Vizovicím. Když jsme slyšeli výbuchy, zalehli jsme se do příkopu. Bylo nás více, co jsme utíkali. Došli jsme do vesnice Lípa, kde bydlel tatínkův kamarád. Ten nás odvezl na motorce domů,“ vypráví. Boty tehdy nedostal a ke svatému přijímání šel ve vypůjčených.

Tamní partyzáni podle něho neměli dobrou pověst. Nejenže ohrožovali životy vesničanů, ale také pravidelně vykrádali obchod a hospodu. Když přivezli cukr nebo cigarety, všechno prý v noci vyrabovali.  Na obyvatele, kteří měli už tak všeho nedostatek, nezbylo nic. „Bylo mezi nimi plno lumpů, zlodějů a darebáků. K nám chodili akorát krást. Lidé je začali nenávidět,“ tvrdí pamětník.

Odplata za zastřelené gestapáky se obešla bez mrtvých

Mezi Loučkou a Vizovicemi byla frekventovaná vojenská cesta. Na ni, nedaleko Loučky, partyzáni v polovině dubna 1945 přepadli důstojníky gestapa. Dva zastřelili, dva zranili. Měli za to zaplatit obyvatelé Loučky. 22. dubna vesnici obsadili němečtí vojáci s kulomety. Lidé se báli, že je s nimi konec, protože tři dny předtím vypálilo protipartyzánské komando vesnici Ploštici. Mučili a zabili 23 mužů a jednu ženu.

V Loučce se Němci nakonec spokojili s vypálením stodol, chlévů a jednoho domu, a zabráním majetku včetně dobytka a drůbeže ze sedmi usedlostí. Původně hrozili tvrdší odplatou. Jak pamětník popsal, děti měly být ušetřeny. Vojáci je všechny odvedli do jedné chalupy. S velitelem trestního komanda vyjednávali starosta Josef Hlavička a řídící učitel Kučera, který také tlumočil. Velitel držel starostovi pistoli u hlavy a ten musel ukázat, které usedlosti mají vypálit. Než vojáci i s dobytkem a proviantem na vozech odtáhli, pohrozil, že jestli partyzáni ještě jednou přepadnou německé vojáky, vystřílí všechny muže z Loučky od 15 let.

Podle této události vznikl v roce 2013 pětatřicetiminutový film „Loučka 1945 - místo, kde se lidé znovu narodili“, ve kterém si zahráli i tamní obyvatelé.

Loučku zachraňuje rumunské vojsko

O několik dnů později partyzáni opět přepadli na cestě mezi Loučkou a Vizovicemi německé vojáky, kteří vezli cukr na frontu. Dva byli zabiti. „Šel jsem tehdy zrovna z Vizovic od zubaře, viděl jsem rozbité vozy a mrtvé nebo umírající koně. Utíkal jsem to říct doma. Všichni měli veliký strach,“ vzpomíná. Velitelství gestapa ve Vizovicích na to ohlásilo, že 2. května bude Loučka vyhlazena.

Jednotky gestapa se už blížily k Loučce hrozbu split. Místní obyvatele zachránily rumunské jednotky osvobozujícího vojska, kterým veleli Rusové. „Rumuni zahájili dělostřeleckou palbu. Gestapáci se zastavili a vrátili se do Vizovic. Byla to otázka necelého dne a mohla být Loučka i s lidmi zlikvidována,“ říká pamětník. V kopcích nad vesnicí, kde Němci vybudovali zákopové pásmo, začaly těžké boje a pokračovaly až do 3. května odpoledne. Granáty dopadaly i na vesnici, kde se schovávalo několik Němců. Hořely domy a stodoly. Obyvatelé to přečkali ve sklepích. „V jedné uzavřené stodole byly koně německých důstojníků. Byli uvázaní, nemohli utéct, padaly na ně hořící trámy. Viděl jsem pak, jak vesnicí běhali popálení koně jak šílení a řvali bolestí.“

Rumuni a Rusové vypili celou pálenici

Loučka byla osvobozena, ale klid tam ještě nebyl. Do vesnice se stáhlo rumunské vojsko. „Nejdříve se chovali docela slušně. Poráželi dobytek a vařili maso v kotlích. Pak zjistili, že u nás máme velkou pálenici. Kořalku nabírali do puten a hranců, pili to z hrnků jako vodu. Za hodinu na ně byl strašný pohled. A začali být nepříjemní. Ženské musely být schované, aby je neznásilnili. Dvě ženy ale chytili. Druhý den pokračovali dál na frontu. Jenže přišli Rusové. Kradli hodinky a pak zase ten alkohol. Ženské už doma vařily a znovu se musely utíkat schovat. Naštěstí si oficíři přišli s nimi udělat pořádek a byl konečně klid,“ popisuje konec války v Loučce.

Lidé začali opravovat domy. Skoro všechny byly poničené, škola byla v troskách. Otec pamětníka patřil k obecním samaritánům, kteří měli nařízeno vyhledat těla německých vojáků a pohřbít je tam, kde je najedou. Čtyři rumunské vojáky pochovali na kraji vesnice. Další muži sbírali zbraně a munici, která tam po bojích zůstala. V obci byl zřízen revoluční výbor, který jako první vedl řídící učitel Kučera.

Poválečná léta v Gottwaldově

Ve volbách roku 1946 v Loučce vyhráli lidovci, komunisté byli na druhém místě. Prvním předsedou tamního národního výboru byl lidovec. Jednotné zemědělské družstvo se v Loučce zakládalo až v roce 1960. V únoru 1948, kdy komunisté převzali v republice moc, bylo pamětníkovi jedenáct let a žádné velké změny v životě ve vesnici nevnímal. Na podzim začal jezdit do měšťanky do Luhačovic, kde se učil ruštinu, občanskou výchovu a musel poslouchat učitele, kteří vychvalovali Stalina. Roku 1951 nastoupil do učení ve znárodněných Baťových závodech. Zlín byl už přejmenovaný na Gottwaldov. Poprvé byl pryč z domova. Bydlel na internátu a zažíval tam prý tvrdou drezúru. Po roce přešel na strojní průmyslovou školu. Stal se svazákem. „Uvěřil jsem tomu, co nám říkali. Dokonce jsem opravdu věřil, že procesy se Slánským, Miladou Horákovou nebo generálem Píkou byly spravedlivé. Když zemřel prezident Gottwald, jel jsem do Prahy uctít jeho památku,“ vzpomíná Josef.

Nejhorší je, když potkáte blbce

Když se v roce 1958 vrátil domů z vojny a nastoupil do strojíren v Gottwaldově, začal být kritický. „Viděl jsem, jaký je ve fabrice binec, všude samí funkcionáři, kteří nic nedělali. Začalo mi docházet, že je všechno jinak. Pak jsem poznal moji ženu, narodilo se nám první dítě. Měl jsem starost o rodinu, tak jsem se rozhodl do politiky nemíchat. A tak to bylo až do důchodu,“ říká. Z režimů, které zažil, byl podle něho komunistický ten nejhorší.

Za nejdůležitější v životě považuje vzdělání. „Když má člověk vzdělání, může něčeho dosáhnout. A také jsem svým dětem vždycky říkal, aby si dávaly pozor na blbce. Když potkáte blbce, a on zjistí, že ve vás něco je, tak vám bude škodit, až z toho budete zoufalí.“