Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Petrof (* 1940)

• narozen 10. května 1940 v Hradci Králové

• pochází z rodiny provozující známou firmu vyrábějící klavíry

• firma Petrof byla znárodněna v roce 1948

• rodiče našli pak zaměstnání pouze v dělnických profesích

• v 50. letech měl pamětník problém dostat se na studia

• pět příbuzných skončilo v roce 1959 ve věznicích s nepodmíněnými tresty

• po roce 1989 získal s rodinou v restituci firmu Petrof zpět

Značka, která osloví. Když vyslovíme „Petrof“, jen opravdu málo lidem se vybaví něco jiného než koncertní klavír, který viděli a slyšeli v koncertní síni, nebo pianino, na kterém dětskými prstíky vyluzovali první tóny v Lidové škole umění. Značku Petrof ani komunisté nezrušili a nenahradili něčím „pokrokovějším“. Tato značka i v době komunismu byla výtečným obchodním artiklem a zdrojem cenných deviz. Jak se asi žilo za komunismu s tímto jménem Janu Petrofovi, pokračovateli rodinné firmy, jež má svůj začátek v roce 1864?

Jeden dědeček továrník, druhý dědeček bankéř

Jan Petrof se narodil 10. května 1940 v pět hodin ráno v Hradci Králové. Je trochu stylistickým nesmyslem začínat příběh datem narození. Ale on to nebyl jen tak obyčejný den. V tento den vstoupila německá vojska do Belgie, Holandska a Lucemburska. A za „kanálem“, ve Velké Británii, byl jmenován jako „Prime Minister“ Winston Churchill.

Jeho otec byl pokračovatelem rodinné tradice ve firmě Petrof, maminka se jmenovala Libánská a její otec byl bankovním ředitelem České průmyslové banky v Hradci Králové. Jan Petrof s trpkým úsměvem dodává: „Jistě si dovedete představit, co to pro nás znamenalo za komunismu... Byli jsme potomci třídních nepřátel. Jeden dědeček továrník, druhý dědeček bankéř.“ Dědečka Libánského ovšem Jan Petrof už nezažil. Zemřel v roce 1939 a tak trochu doplatil na striktní změnu silničních pravidel za protektorátu. Jel totiž se svou služební Tatrou 57 na filiálku banky do Vamberku a zapomněl, že se už jezdí po pravé straně. Ve Vamberku se srazil s německou vojenskou kolonou, auto se vzňalo a dědeček uhořel.

Jan Petrof si z války pamatuje jen málo. Vzpomíná jen, jak museli přijmout ve své továrně uprchlé německé osídlence z Litvy, Lotyšska a dalších zemí, kteří spěšně utíkali před sovětskou armádou. „Byli to hodně zubožení lidé a rozdělávali si na nádvoří továrny ohně.“ A pak už jen vzpomíná na zvuky bomb v krytu v době, kdy byla v Pardubicích bombardována chemička.

První vlně znárodnění ještě unikli

O rodinné historii se doma často mluvilo. Například o historii firmy v době první světové války, kdy jako v každé válce „mlčely múzy“ a „řinčely zbraně“. A tak se místo klavírů vyrábělo v továrně všechno možné, třeba i železniční pražce. Malý Jan Petrof byl rodiči veden přísně: „Všechno jsem musel na talíři sníst, a běda, když ne.“ Jakékoliv zbytečné plýtvání bylo v rodině i v továrně zapovězeno.

V roce 1945, v první vlně znárodnění, měla ještě rodinná firma Petrof štěstí. V továrně bylo zaměstnáno 280 zaměstnanců, a tak se na ni tentokrát znárodňovací dekrety nevztahovaly. Jan Petrof začal chodit do první třídy na Masarykových školách v roce 1946. Všude bylo ještě cítit v té době vlastenecké nadšení. Každý den ve škole začínal zpěvem státní hymny nebo písně: „Čechy krásné, Čechy mé.“

Rodina byla hluboce věřící, a malý Jan tak ve druhé třídě stál společně s dalšími dětmi u prvního svatého přijímání. Tehdy se učilo náboženství pro celou třídu. Jan Petrof také vzpomíná na krásný výlet ve druhé třídě na Trosky, Kozákov, Sedmihorky. Rodiče, kteří měli auta, je dali k dispozici právě pro školní výlet. Byl to pro všechny příjemný zážitek.

Co kdyby se to ještě vrátilo?

Ve třetí třídě přestoupil Jan Petrof na základní školu na Novém Hradci Králové. Psal se rok 1948 a tentokrát už rodinná firma znárodnění neunikla. Malý Jan tak poznal ve škole, kdo to vlastně jsou ty kapitalistické děti. Někteří učitelé už totiž začínali v té době sbírat první kladné body u nových vládců. Jan Petrof nechodil do Pionýra a na náboženství docházel v osmé třídě už jako jediný žák. Hlásil se na stavební průmyslovku – specializace dřevěné stavby a konstrukce, tedy práce se dřevem. „Co kdyby se to ještě vrátilo? Měl bych pak užitečné vzdělání pro působení ve firmě.“

V té době už však jeho otec pracuje jako kopáč na stavbách a maminka, absolventka obchodní akademie s dobrou znalostí dvou světových jazyků, uklízí záchody na hlavním nádraží. Jan Petrof nebyl na průmyslovku přijat. Přesto, tak trochu tajně, navštěvoval stavební průmyslovku čtvrt roku jako nepřijatý žák. Tento rok 1954 se otec Jana Petrofa rozhodl napsat dopis tehdejšímu prezidentovi Antonínu Zápotockému.

V dopise stálo, že kapitalista byl jeho otec, ale on sám ne. Je přece stavebním dělníkem. Je tedy spravedlivé, aby jeho syn, syn dělníka, nebyl přijat na střední školu? Jaká byla odpověď druhého dělnického prezidenta na tento dopis, už dnes nikdo nevypátrá. Možná tam však nějaký zásah byl. Jan Petrof se totiž opravdu stal řádným studentem stavební průmyslovky. Na škole se mu líbilo. „Měli jsme často dílny, obrábění dřeva a kovu, a také jsme často byli na exkurzích v továrnách.“

Továrna na piana a varhany

Sestru Jana Petrofa však na střední školu nikdy nepřijali. Po roce 1948 už celá rodina bydlela v rodinné vile vedle továrny. Vila byla však nuceně rozdělena na celkem pět bytových jednotek. V jedné bydlela rodina Jana Petrofa, ve druhé pak od roku 1956 strýc Evžen Petrof s manželkou a tři bytové jednotky přidělili jiným nájemníkům. Rodinnou firmu museli všichni vlastníci a všichni, kdo se jmenovali Petrof, opustit do týdne. Ani si nestačili vzít všechny osobní věci.

Firma Petrof se přejmenovala na „Továrnu na piana a varhany“. Firma však běžela dál. I komunisti pochopili, že prosperující podnik je trvalým zdrojem devizových prostředků. Kromě vlastníků zůstali kvůli své odbornosti všichni zaměstnanci. Klavíry a pianina Petrof měly věhlas v celém světě. Klavíry byly známy nejenom výborným řemeslným provedením, ale především kvalitním, specifickým zvukem a vynikající mechanikou, která dobře „držela“ tóny. Vyráběly se ze dřeva, které přirozeně vysychalo pět až osm let a teprve posléze bylo finálně vysoušeno ve vysoušecích kabinách.

V roce 1955 přišel nový konstruktér, který započal firemní vývoj a výzkum v novém pojetí. Firma zaznamenala významný úspěch na Expu 1958 v Bruselu. Pamětníci vzpomínají na dvě vystavená špičková koncertní křídla – jedno modré a druhé černé. Výstava byla pro tehdejší státní podnik úspěšná a export klavírů se významně zvýšil. Národní podnik žil z minulosti a v té době zaměstnával špičkové odborníky vyškolené ještě v době první republiky. A státní podnik navíc prodával své výrobky stále pod značkou Petrof. U toho už ovšem zakladatelé a bývalí vlastníci nebyli.

Ačkoliv bydleli v těsné blízkosti své bývalé továrny, měli přísný zákaz tam vstoupit. Dlužno říci, že neměli ani zájem. Jan Petrof byl v továrně jen jednou v sedmé třídě v roce 1953 v hodině fyziky, kdy se učili o využití parního stroje a žáci se přišli podívat na parní elektrárnu, kterou zavedl ve firmě dědeček Jana Petrofa.

Pár zlatých dukátů

Navíc se znovu v roce 1957 začalo nad celou rodinou hodně smrákat. Prastrýc Antonín Petrof bydlel v té době v domovnickém bytě zdravotnického střediska ve známé vile Kristina. V altánku u vily našly děti pár zlatých dukátů. Vyšetřovala to SNB i StB a prastrýc byl zatčen. Při výslechu se přiznal, že peníze tam schoval již před druhou světovou válkou jako podnikatelskou rezervu. Jan Petrof měl namále s pokračováním studia na stavební průmyslovce, protože trest měl dopadnout na celou rodinu třídních nepřátel.

Nakonec Jana Petrofa nevyloučili, ale musel podstoupit potupné shromáždění studentů, na kterém ředitel školy vedl řeči ve smyslu: „On je tady ten Petrof mezi vámi, ale my jsme tak dobří, že ho necháme odmaturovat.“ Jan Petrof skutečně odmaturoval a dostal umístěnku do Stavoprojektu Pardubice, kde začal pracovat jako projektant.

Jako dítě třídních nepřátel neskýtá záruku dobrého šoféra

Považoval za dobré udělat si i řidičský průkaz na auto, nákladní automobil i traktor. Absolvoval všechna potřebná teoretická školení i jízdy. Zbývalo absolvovat poslední zkušební jízdu. Všichni zájemci už v ten den měli zkušební jízdu hotovou. Jan Petrof nemohl ani nastoupit do vozu. Zkušební komisař mu vyhýbavě sdělil: „Já vám to ani říct nemohu a ani to nevím. Musíte se dostavit na úřad ten a ten na Gottwaldově náměstí, dveře ty a ty, a tam vám to řeknou.“ 

Jan Petrof se tedy dostavil do příslušných dveří a tam ho už čekal úředník s příslušným vyjádřením, že jako dítě třídních nepřátel neskýtá záruku dobrého šoféra. Řidičák si nakonec na uvedenou techniku přece jen udělal později na vojně. Armáda totiž řidiče potřebovala a paradoxně svěřila armádní vozidla i „dětem třídních nepřátel“.

Soudruh Jan Petrof má kliku, že zemřel

V roce 1959 přišla pro rodinu Petrofů doba nejstrašnější. Prezident Antonín Novotný vyhlásil likvidaci antagonistických tříd, živlů a třídních nepřátel, tedy především likvidaci velkoburžoazie, obchodníků a živnostníků. Samozřejmě všem byly již zabaveny továrny a všechny další nemovitosti už mnohem dříve. Vládnoucí garnitura však potřebovala peníze, protože národnímu hospodářství se nedařilo. A v bytech třídních nepřátel se pořád nacházela spousta obrazů, šperků, koberců, zajímavých kusů nábytku i další cenné věci. A znovu další vyšetřování, zavírání a zabavování majetku...

Rodičů Jana Petrofa se to nedotklo, protože ti již dávno pracovali v dělnických profesích. Dalších pět příbuzných však zavřeli. Dědeček Jana Petrofa už zemřel, ale dědečkovy bratry, Antonína a Vladimíra, odsoudili na šest let vězení a převýchovy. Starší Antonín do vězení nastoupil ve třiasedmdesáti letech! Oba dědečkovi bratři si trest odpykávali v IIavě, neblaze proslulé věznici pro politické vězně a duchovní. Sourozenci jeho otce Jana Petrofa si trest odseděli v Karviné a ve Valdicích. Teta si pak svoji převýchovu „odkroutila“ také na Slovensku. Mezitím jí samozřejmě zabavili všechny šperky a výbavu.

Po dvou letech od doby, kdy nastoupil Antonín Petrof do vězení, volali z vězení rodině, ať si pro Antonína ihned přijedou, a to určitě autem. Po příjezdu do věznice ihned pochopili, proč Antonína Petrofa propouštějí. Měl totiž otevřenou, nakažlivou TBC. Antonín Petrof zemřel čtrnáct dní poté v plicním sanatoriu v Liberci. Vladimír Petrof si odseděl ze svého trestu pět let ve vězení a oba mladší uvěznění strýcové Jana Petrofa si odseděli tři a půl a dva a půl roku.

Samozřejmě jim komunisté zabavili veškerý majetek včetně cenné sbírky poštovních známek. Teta Jana Petrofa si odseděla dva a čtvrt roku. Rodina si navíc ještě vyslechla cynické řeči od příslušníků StB ohledně zemřelého dědečka: „Soudruh Jan Petrof má kliku, že zemřel, protože bychom si ho taky vypůjčili na tu převýchovu.“ To všechno se odehrávalo již v šedesátých letech, kdy se velká většina politických vězňů na amnestii vrátila z vězení.

Jan Petrof pak pracoval u Lesostaveb. Tento podnik zajišťoval opravu hájoven, potoků, lesních cest apod. A tak se přece jen nakonec dostal k tomu, co se mu už jako mladému chlapci líbilo, tedy ke konstrukci dřevěných staveb. Rok 1968 a následující dobu už prožil Jan Petrof relativně bez problémů. Dokonce vystudoval Vysokou školu ekonomickou. V roce 1968 se narodila jeho první dcera a nedlouho poté i druhá dcera.

Privatizace se táhla osm let

Bývalá rodinná firma dále vyráběla klavíry a pianina pod značkou Petrof. Užití jména a zavedené značky Petrof ale nebylo nikdy oceněno. Jan Petrof si myslí, že ve vězení udělali nátlak na dědečka a jeho bratry, a ti pak dali souhlas k užití jména a loga. „Nejdříve nás to, že jsme viděli naše jméno na klavírech, velmi iritovalo. Připomínali jsme si tak pořád všechny křivdy. Pak už jsme to ani nevnímali,“ vzpomíná Jan Petrof.

Pamětníkův otec zemřel v roce 1989. Zažil ještě přeplněné velvyslanectví NSR občany NDR, kteří prchali ze „socialistického ráje“, a věřil, že „to konečně praskne“. Listopadu 1989 se už ale nedočkal. Maminka zemřela mnohem dříve.

Rok 1989 znamenal významný předěl v životě Jana Petrofa. Jako nejstarší z rodu původních vlastníků vedl celý proces restituce a následné privatizace rodinné firmy zpět do rodinného vlastnictví. Bylo to opravdu složité. Tři příbuzní Jana Petrofa nechtěli do takového projektu vůbec jít. Privatizační proces se vlekl téměř osm let. Projekt byl totiž koncipován tak, že bylo potřeba privatizovat nejen rodinnou firmu v Hradci Králové, ale i další čtyři továrny v pohraničí a v Moravském Krumlově.

Nezbytně museli nalézt banky, které budou ochotné takto náročný projekt financovat a také garantovat zaměstnanost. Ze začátku to šlo, ale pak pochopitelně ubývalo zakázek. Navíc neefektivní převážení mezi jednotlivými podniky zdražovalo výrobu. Z dob socialismu zdědili staronoví majitelé také velmi nevýhodnou obchodní smlouvu ohledně exportu do Spojených států amerických, kam tehdy firma vyvážela čtyřicet dva procent svých výrobků. Jan Petrof celý proces nastartoval a také dotáhl do konce.

V roce 2004 odešel do důchodu a předal pomyslné žezlo rodinné firmy své nejstarší dceři Zuzaně Petrofové Ceralové. Ale důchodový věk se v rodinné firmě příliš nenosil. Jan Petrof stále jezdí na zahraniční obchodní cesty a dělá všechno, co je kde potřeba. Konečně ve firmě pracuje téměř celá rodina, která společně prožila i velmi těžké časy. Bylo nutné nejdříve intenzivně investovat do vývoje, aby výrobky Petrof vydržely na špičce ve svém oboru.

Pak přišla po roce 2001 ekonomická krize. Významně se navíc začaly prosazovat na trhu elektronické klávesové nástroje. Firma musela rušit filiálky, propouštět zaměstnance. „Klíčové lidi jsme však vždy zaplatili,“ říká Jan Petrof. V Hradci Králové bylo dlouhá léta učňovské středisko specializující se na výuku výroby klavírů, pianin a dřevěných nástrojů. Dlouhou dobu tak byl dostatek kvalifikovaných lidí do výroby. „Bohužel nyní je zájem o toto řemeslo čím dál tím menší,“ posteskne si Jan Petrof.

Každý týden si zahraju, ale veřejně jsem nikdy nehrál

Jan Petrof obdržel v roce 2008 medaili Za zásluhy od prezidenta Václava Klause. „Velmi si toho vážím, byl jsem nejstarší a beru to jako vyznamenání za celý rod,“ říká skromně Jan Petrof. Rodinná firma nakonec problémy zvládla. Nyní vede rodinnou firmu již pátá generace vlastníků. Mgr. Zuzana Petrofová Ceralová, pokračovatelka rodinné tradice, byla navíc jmenována v roce 2005 prezidentkou Evropské konfederace výrobců hudebních nástrojů (CAFIM).

Jan Petrof s hrdostí dál vypráví o tom, v čem že je zvuk klavírů Petrof tak výjimečný. Datuje se to již od založení firmy, kdy pradědeček našeho pamětníka záměrně vytvořil novou koncepci zvuku. Zvuk klavírů Petrof je známý svým jemným slovanským romantickým tónem, oproti bouřlivým tónům klavírů od vídeňských a berlínských výrobců. Je to právě hudba Smetany, Dvořáka, Čajkovského, Liszta, Schuberta, Schumanna, Chopina a dalších skladatelů, která se tak měkce a líbivě line z klavírů Petrof. „Nechci hanět konkurenci. To opravdu nedělám. Dnes jsou na vzestupu klavíry značky Yamaha. Jsou technicky výborné, ale zvuk – pořád stejný, ostrý až řinčivý. My pořád chceme držet zádumčivý, slovanský, romantický tón našich klavírů,“ dodává Jan Petrof.

Vlajkovou lodí rodinné firmy je dnes koncertní křídlo nazvané podle zakladatele firmy Antonín Petrof. Doba se změnila. „USA už nejsou naším největším odběratelem, ale jsou to Rusko, Čína, Austrálie, Evropa a bojujeme o Jižní Ameriku,“ říká Jan Petrof. Co hra na klavír a Jan Petrof? „Na klavír jsem se učil od druhé třídy. Já jsem ‚sluchař‘. Víceméně zahraji, co slyším. Každý týden si alespoň jednou zahraji. Ale na veřejnosti jsem nikdy nehrál. Jenom chvíli na vojně, ale pak se kapele nechtělo někde pořád stěhovat těžké piano,“ vzpomíná Jan Petrof.

Rodinná firma v roce 2017 otevřela ve svém areálu multifunkční objekt Petrof Gallery. Zahrnuje firemní prodejnu, kde si každý zákazník může zahrát na spoustu klavírních nástrojů, stylovou kavárnu a samozřejmě i koncertní sál. Pořádají se zde pravidelné koncerty, recepce, výstavy i další akce. Jan Petrof je stále u toho. „Rodinná firma rovná se poctivá práce pro další generace,“ říká Jan Petrof. A k tomu by měla být ještě přidána prostá lidská slušnost. „Lidé by měli být na sebe slušní, i když mají jiné názory.“