Jiřina Petřková (* 1914  †︎ 2012)

Jiřina Petřková

Pravoslavný duchovní Vladimír Petřek je českým dějinám známý tím, že v roce 1942 pomáhal v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze ukrývat parašutisty, kteří spáchali atentát na Heydricha. Byl zatčen 18. června 1942 a v září téhož roku popraven. Německé běsnění se nevyhnulo ani jeho rodině, která byla zavlečena do koncentračních táborů. Toto je příběh jeho mladší sestry Jiřiny.

Jiřina Petřková se narodila 2. srpna 1914 v Hodolanech u Olomouce do pravoslavné rodiny. Otec byl ředitelem školy, za první světové války se účastnil vlastenecké činnosti, kvůli čemuž se dostal před soud. „Dobře to dopadlo, soudce byl Čech, takže tatínek z toho vyklouzl, jenomže ho poslali na vojnu.“ Otec bojoval na Ukrajině a poté na italské frontě.

Paní Jiřina měla celkem čtyři bratry a pět sester. „Byli jsme velice početná rodina, i tehdy už to byla výjimka, taková velká rodina.“ Studovala reálné gymnázium a následně učitelský ústav. Během studií doučovala německé děti češtinu. Při tom se také setkala s probouzejícím se německým nacionalismem. „Učila jsem jednoho kluka češtině, ale on už byl tak nabitej. Jeho matka byla Berlíňanka, ta byla určitě velice tolerantní, ale z toho gymnázia si ten kluk přinášel takový ‚Deutschland über alles‘. Když se naskytlo jméno Deutschland, to ho přímo elektrizovalo, takové tam byly zřejmě na tom gymnáziu vztahy, poměry. Bylo tam hodně velkoněmeckého cítění.“ Paní Jiřina se v mládí zajímala o kulturu, navštěvovala operu v Olomouci, ráda sportovala, s kamarády jezdila lyžovat do Jeseníků.

 

Polární záře nad jižní Moravou

Po škole odešla paní Jiřina pracovat jako učitelka do menšinové školy. „To byly školy, které vydržoval stát v německých územích, kde český školy byly nouzově umístěný, v takových nouzových poměrech.“ Nejprve učila v Moravské Chrástové, kde žila u rodiny bývalého legionáře Pátečka. Následně učila v Hrušovanech nad Jevišovkou. „Pamatuju si, že na jaře v sedmatřicátým roce byla čtrnáct dní nebo ještě déle polární zář. Ohromná, to bylo nevídané. Opravdu, tam už je rovina v Podyjí, polární zář se tak rozlévala, opravdu skoro tři neděle a lidi říkali, že bude vojna, že to je znamení, že bude válka.“

Na jižní Moravě paní Jiřinu zastihly osudové mnichovské události. „To bylo ponížení, zklamání, zuřivost, vztek, všechno možný.“  Česká škola byla zrušena a paní Jiřina musela odjet zpátky do Olomouce. „Měla jsem takový zaměstnání, nejprve, kde bylo potřeba suplovat za někoho, když byl někdo na dovolené, v lázních nebo měl mateřskou, taková výpomocná síla jsem byla. Zase jsem poznala hanácký venkov.“ Tehdy bydlela opět u rodičů, kteří se po odchodu do důchodu odstěhovali do Černovíru.

Po obsazení Čech a Moravy v roce 1939 Jiřina nadále učila ve vesnicích okolo Olomouce. Mělo to i jisté výhody. „Právě proto, že jsem učila ne ve vnitřní Olomouci, ale ve venkovských osadách, vesnicích, tak jsem nebyla nucena objevovat se, když svolávali kantory a nutili je přísahat a zvedat ruce.“

Paní Jiřina vzpomíná, že období okupace nebylo veselé, sílu čerpala ze soudržnosti rodiny. „Duch rodiny byl takový neotřesitelný, stále stejný, optimistický. Nejhorší byl podzim roku čtyřicet jedna, kdy se blížili Němci k Moskvě. To bylo období hrůzy. Já si pamatuju, že jsem byla v kině, kde dávali týdeník o současné situaci, obrázky z Ruska, z fronty, a byl tam sníh a jak to zašumělo tím sálem. Každý byl: ‚Konečně napadl sníh.‘ Protože to vítězný tažení Němců bylo strašlivý, tu úzkost si nikdo nedovede představit, to byla jediná naděje to Rusko, teď Němci patnáct kilometrů před Moskvou a konečně. Každý očekával už v říjnu, kdy konečně napadne sníh.“ Ve společnosti panovalo přesvědčení, že Němci nakonec prohrají. „Všichni byli přesvědčení, že Němci prohrají. Já nevím, kde jsme ten optimismus brali, jak to bude na dlouhý lokty, ale všichni byli přesvědčení.“

 

Atentát

Zvrat do života rodiny Petřkovy přinesl atentát na Heydricha. O tom, že je bratr Vladimír zapojen v odboji, neměla rodina tušení. „On v těch věcech nebyl vůbec sdílný. Leda sem tam něco utrousil. Jenom vím, to bylo už na jaře ve dvaačtyřicátým roce, to už jsem několikrát říkala, jedině taková poznámka, že Zdena (sestra - pozn.) řekla, že ten K. H. Frank by měl zmizet, že toho by měl někdo oddělat, a on řekl: ,Myslíš? Já vím o někom lepším!‘ To bylo jediný, co tak naťukl. A potom Jarek, když tam za ním byl, ten druhý brácha, mladší než Vladimír, tak říkal, že tam k němu choděj nějací lidi, ale nic bližšího jsme nevěděli.“

Vladimír Petřek byl zatčen 18. června 1942, o jeho zatčení se rodina dověděla z novin. „Byla to přirozeně strašná rána, obávali jsme se o něho. Věděli jsme, že osud má zpečetěný.“ Petřkovým bylo jasné, že si Němci brzo přijdou i pro ně. Strach však neměli. „Jakmile jste v tom prostředí, mezi svýma lidma, to pro nás tehdy nic neznamenalo, my jsme se opravdu nebáli. Někteří lidi se nám vyhýbali. Měli jsme různé knihy a zakázaný tiskoviny doma, to jsme museli buď roznést, nebo spálit, ten úklid byl velikej, ale nebáli jsme se.“ Spousta přátel a kolegyň však rodině vyjadřovala podporu.

Němci nakonec rodinu Petřkovu zatkli 2. července 1942. Až do prosince 1942 byli Petřkovi věznění v Olomouci, následně až do března 1943 na Cejlu a v Kouničkách v Brně. V Kouničkách postřelil německý strážný sestru Miladu do krku. „Dozorkyně jí vzala i brejle, ona měla silný brejle, šest dioptrií a ještě nějaký astigmatismus. Když jí sundali ty brejle, tak byla téměř slepá. Já jsem seděla pod oknem a ona přede mnou, to bylo skoro metr od okna. Neviděla toho vojáka u brány, kterej zamířil. Nemohla, páč viděla mlhu. Tak se to stalo. To byl takovej druhej šok. Všechno člověk mohl snést, ale tohle…“ Milada však zranění přežila.

 

Osvětim

V březnu 1943 byla paní Jiřina se svými příbuznými převezena do Osvětimi. „To byla apokalypsa, dneska si ten systém nikdo nedovede představit. Cesta v těch osobácích byla normální, ti doprovázející s námi dokonce mluvili a ukazovali nám, kde co je, když jsme jeli kolem lágru. Ten mužský lágr, to bylo jako vidění z posledního soudu. Dnes už to snad nikdo nepochopí, ale vidíte ty transporty, pětistupy těch mužů, vyzáblých, žlutých… Řvali, ať jdou do kroku, to se nedá vylíčit. To je neopakovatelný, takový systém nemůže být nikde na světě. Ta drezura, přesnost německá, to všechno dohromady s tím naprosto nelidským a nečlověčenským způsobem manipulace s lidmi…“

První noc strávily ženy ve stanu. „To byla zima, v jedné dece jsme byly přitisknuté k sobě. Všechny, když udělaly vpravo v bok nebo vlevo v bok, tak musely současně. Ty krajní se musely střídat, dovnitř, a ty, co byly v teple, jít na okraj.“ Transport paní Jiřiny už neprocházel selekcí. „Naše maminka se bála hrozně, když jsme stáli v těch pětistupech, tak se vždycky schovávala za Květu. Květa byla vysoká, statná, ona se jí držela, maminka malá a tehdy už hubená, tak se jí držela za pas. Dozorkyně ji vždycky vytáhla dopředu. Už se prostě žádný selekce nekonaly, tak se nemuseli bát.“

„První šoky, když má člověk už za sebou, tak se adaptuje, ten lidský organismus dělá zázraky. Když jsme přišly do ženského lágru, tak sestra Zdena s hrůzou vzpomíná na ženu přivěšenou na těch drátech, skrčenou. Já ne, to už se mě nedotýkalo. První šoky už jsem měla za sebou. (…) Druhý šok je, jak vás zbaví lidskosti. Ostříhají vám vlasy, seberou vám civilní šaty, dají vám příšerný zakrvácený hadry jako mně. Pod příslibem sprchy a očisty vás vženou pod ledovou vodu…“

Přežít paní Jiřině pomáhalo kamarádství, přátelila se především s dívkami z Valašska, ale i z Prahy. „Záleží na charakteru. Někdo byl takový fňukal, to se nesnášelo, fňukání, to toho člověka taky oslabovalo. Většina děvčat byly opravdu pevně rozhodnutá to přežít.“ Paní Jiřina vypráví, ze byly mladé a plné vzdoru vůči Němcům. „Dávat najevo nějakou slabost, to jsme odmítaly, to bylo něco ponižujícího.“

V Osvětimi řádily nemoci. Podle paní Jiřiny bylo nejdůležitější přežít prvních asi šest týdnů. „Tou dyzenterii (úplavice – pozn. ed) musel projít každý. Kdo to přežil, přežil, kdo to nepřežil, nepřežil. Proto taky to období úmrtnosti bylo nejhorší do těch šesti neděl. Kdo měl za sebou šest neděl nebo čtyři neděle, tak přežil. Tehdy se v lágru už nechytalo do plynu, kdo byl v lágru, byl poměrně bezpečný.“ Onemocněli i Petřkovi. Sestra Zdena jako první onemocněla skvrnitým tyfem. „Tak ji vzali na revier (krankenrevier – ošetřovna, pozn.ed.) a naštěstí netrefila se na Zdenu Nedvědovou, ale trefila se na Ellu Kleinovou, to byla česká Židovka ze Strakonic, lékařka, a vedla tam jeden nemocniční blok a na ten Zdena zrovna padla.“ Zdena se však v krankenrevieru nakazila tuberkulózou, a tak v něm strávila celý pobyt v Osvětimi. Ella Kleinová se starala také o Miladu a převazovala jí ránu na krku. Jenomže Milada onemocněla úplavicí a za dva dny zemřela. Maminka krátce po příjezdu zeslábla a se sestrou Květou odešla do krankenrevieru na blok Zdeny Nedvědové. Brzy poté maminka zemřela. Paní Jiřina, stejně jako sestra Věra, také onemocněla skvrnitým tyfem, ale snášela ho poměrně dobře.

Věznění v Osvětimi znamenalo vykonávat tvrdou, otrockou práci. „Nejprve jsme chodily na gummipflanzen, Němci tam z toho chtěli dělat gumu. To byla práce s motyčkama, to bylo ještě příjemný a bylo docela pěkně, žádný vítr a tohle. Takže tam jsme pár dní chodily, než to objevily ty holky Ukrajinky a ty nás prostě zahltily. Než jsme se došouraly k bráně, tak už tam byly, celej pevnej blok už tam stál na té gummipflanzen. Takže nám zbývaly jenom ty práce terénní a ty byly s krumpáčem, motyky už ne, lopaty a krumpáče. Kdybyste věděl, jak vám ten krumpáč ztěžkne, jak je to hrozná práce, to byste koukal! A to jsem si připadala proti jinejm jako ursus, tak jsem byla pevná prostě a silná. Ale po té nemoci už ta vyhlídka na ten krumpáč byla velice bídná, velice odstrašující, protože to se páčily pařezy a srovnával se terén. Nevím, jestli tam chtěli udělat novej lágr nebo prostě pro něco ten pozemek potřebovali.“

Přes kamarádku Janu Kaufmanovou se paní Jiřina dostala na vnitřní závod do tzv. bekleidungskammer. „To byl závod, který třídil šatstvo po všech těch příchozích nebo těch, co přišli do lágru. Třídil šatstvo po všech transportech. To byly stohy šatstva. (…) My jsme přišly, prohnaný ženy, já jsem zamířila rovnou dozadu, takový dlouhý blok to byl, tam na nás nebylo moc vidět a holky šly za mnou, Květa i Věra a takový upřímný duše, jako byla Karlička Talafová z těch Valašských Klobouk, ta zůstala vpředu, takže ta dozorkyně na ni viděla. Dozorkyně seděla vpředu, měla zvláštní místnost a viděla do bloku. Jenomže ona se bála, do toho bloku, on se trochu zahýbal, nechodila vůbec. Takže my jsme tam měly nádherný život.“

Podmínky se stravováním byly otřesné. „To je prostě nepopsatelný, to jídlo. Ráno to byla voda a ráno jsme fasovali chleba, bylo to asi čtvrt kila. Kdo ho nesnědl hned, tak ten neudělal dobře, protože mu to někdo ukradl. V poledne taková polévka, to si musel každý nosit lžíci a misku s sebou. To byla jenom polévka, někdy v tom plaval kousek nějakýho tuřínu nebo něco, málokdy. Někdy večer byly brambory ve šlupce nebo zase nějaká taková tekutina, chleba jsme nedostávali. V tom Auschwitzu už si přesně nepamatuju, bylo to hubený, vyžít by se z toho dlouho nedalo.“ Paní Jiřina a její sestry přežívaly především na balíčcích, které jim posílala sestra Marie z Brna. Marie jako jediná z rodiny nebyla zatčena. „Ta už dávno byla z církve pryč a byla vdaná v Brně.“ Balíčky posílali také bývalé kolegyně a další přátelé.

 

Ravensbrück a Neubrandenburg

V srpnu 1943 byla paní Jiřina se sestrami odvezena pryč z Osvětimi. „Transport byl příšerný, v tom jednom vagonu s jedním žánkem, žánek říkali tomu kýblu na exkrementy, bez vody. Já nevím, jestli nám dali někde jídlo.“ Vězni vůbec nevěděli, kam jedou. Nakonec se dostali až do tábora Ravensbrück na sever od Berlína. „Holky byly šťastný, že jedou z Auschwitzu pryč, říkaly, že nikde jinde to nemůže takový být. Taky, když jsme se ocitly v Ravensbrücku na blocích, to bylo úplně něco jiného. My jsme se tam cítily jako v lázních.“ Vězeňkyně z Osvětimi vypadaly po příjezdu velmi špatně. Nejprve strávily šest týdnů aklimatizací a zotavováním, přitom obvykle tento proces trval tří týdny. Poté následovala zdravotní prohlídka. „Potom nás odvezli do Neubrandenburgu, ten lágr se teprve stavěl, byl v začátcích. Byl daleko horší než ravensbrückej, ale lepší než Osvětim.“ Sestra Zdena, která si z Osvětimi přivezla tuberkulózu, zůstala v Ravensbrücku, kde se vyléčila. „Já jsem byla přesvědčená, že když Zdena vyjde z Auschwitzu, tak se z toho dostane.“

Do Neubrandenburgu se paní Jiřina dostala na podzim 1943, počasí jíž bylo nevlídné. „My jsme měly pořád ty letní mundúry a měly jsme jenom dřeváky. První, co holky přinesly z továrny, byly všelijaký mastný papíry a všelijaký hadry a těmi jsme si omotaly nohy. Já si pamatuju, když jsme jedna po druhý chodily a oni se nás ptali, co bysme v té továrně chtěly dělat, nebo na co nás určej, tak se mně ostentativně dívali na ty nohy. Já si pamatuju, že tohle mně nedělalo dobře, že jsem se za ty papíry skutečně styděla. Ale zima byla zima. Já jsem si nic jiného nepřála než dát si kus papíru na záda. Potom jsme snad fasovaly nějaký zimní kabátky a po čase jsme nějaký šatstvo dostaly i z domova.“

Paní Jiřina pracovala v továrně na letecké dílny u frézy. Vypráví, že nesnášela projevy surovosti a nadřazenosti od civilistů, kteří v továrně také pracovali. Jednou se dostala do konfliktu s vídeňskou Němkou, která v továrně pracovala, a nějaký mistr ji proto zmlátil. V továrně pracovala i sestra Věra, střídaly se na směnách. Paní Jiřina se také dostala do rýsovny. „Nedělala jsem tam nic, ale jako že taky rýsuju.“

Paní Jiřina vzpomíná na to, jak bylo německé civilní obyvatelstvo zasaženo nacistickou propagandou. Uvádí příklad svého mistra, který se však k vězeňkyním choval slušně. „Když se dověděli, že jsme z Osvětimi, tak by z nás rádi vytahovali rozumy, jenomže my jsme se dost bály. Jestli je to pravda, se mě ptal, že tam z těch Židů dělají mejdlo. Teď jsem mu něco řekla, něco vyhýbavého, něco o humanitě, a ptala jsem se ho, proč tak smýšlí, a on že má doma jednu knihu a že jsou za všechno, za válku a za všechno, zodpovědný Židé, nedal si to vymluvit. Oni byli zblblí. (…) Lidi opakovali hesla bezmyšlenkovitě a věřili jim.“

 

Osvobození

Od začátku roku 1945 bylo slyšet blížící se frontu. „V lednu už začaly u Štětína kaťuše, už začaly varhany, to byla hudba opravdu, to se neslo z daleka, to bylo dunění, to byly krásný zvuky, krásný a pořád, nepřestávalo, den za dnem, den za dnem. Tehdy, bylo to už v březnu, teprve u Němců nastala panika.“ Tehdy paní Jiřina odmítla poslechnout jednoho mistra, když již byla na odchodu zpátky do lágru, a on ji surově zmlátil.

Vězeňkyně nechtěly odejít z Neubrandenburgu, ale obyvatelé města je vyháněli z bloků. „Já jsem říkala: ‚Já na transport nejdu, já zůstanu tady!‘ Přišel esesák s puškou a střílel. Viděla jsem, že nestřílí na nás, ještě tam někdo se mnou zůstal, střílel do stropu. Všechny holky jako jeden muž vyrazily ven, bály se. Venku stála Věra a řvala do okna: ‚Jiřino, pojď už!‘ Tak jsem vylezla. Některý holky se schovaly někde v tom lágru.“

Z Neubrandenburgu se vydaly směrem k Neustrelitzu. Silnice byly plné vojenských transportů a německých civilistů, kteří utíkali před postupující Rudou armádou. „Já si pamatuju, že jsme byly celá parta. Květa byla v jiné partě za námi.“ V nastalém chaosu a zmatku se dozorkyně a strážní rozutekli. Ženy přenocovaly ve stodole, která byla přebudována na ubytovnu pro německé civilisty. „Spaly jsme hned za vraty. Tam jsme se docela dobře vyspaly. Ani jsme neslyšely ty německý uprchlíky, jak vstali velice brzy a zase, aby měli volný silnice, tak odjížděli.“

Brzy se setkala se sestrou Květou. Osvobození vězni se soustřeďovali kolem zajateckých táborů. „Tam byla potrava a jednak nějaká organizace.“ U zajateckého tábora strávili přibližně jeden měsíc. Zajímavostí je, že v nedalekém táboře Sachsehnhausen byl vězněn Antonín Zápotocký a několik dalších komunistů. Dozvěděli se o skupině českých vězeňkyň a Zápotocký se s nimi chtěl setkat. Paní Jiřina, přestože nechtěla, šla jako zástupkyně k Zápotockému. „Pořád na mě dorážel, čím se živíme, jak jsme se tam dostaly a kdesi cosi.“ Paní Jiřina tehdy nechápala „dvůr“ obdivovatelů, který se kolem Zápotockého vytvořil. „Působil na mě jako podivín.“

V Ravensbrücku byly drženy lidické ženy, pro které byl z Kladna poslán autobus. Paní Jiřina s nimi odjela do Čech. Nejprve šla k tetě. „Návrat byl napjatý, protože nás čekaly Jobovy zprávy. Utajit to neštěstí před těmi ostatními, neukázat ani kousek toho, nemoct si promluvit s nikým, nebyl to žádný jásot. V Praze byl veliký chaos. Mohli jsme se uchýlit k sestře. Vzkázala, že máme přijet do Brna.“

Do Čech se vrátila také sestra Zdena, která byla dříve převezena do tábora v Nové Roli u Karlových Varů, kde pracovala v porcelánce. „Z té Nové Role děvčata vezli někam připojit se k nějakému transportu. Ony se bály. Zdena z toho transportu utekla a dostala se po vlastní ose až do Prahy. To byla cesta nevídaných dobrodružství. Když to vyprávěla po válce, ještě to měla v čerstvé paměti s detaily, tak to jsem se úplně třásla. Jaké nebezpečenství ji očekávalo ještě od civilistů, nejenom od německejch vojáků.“

Z početné rodiny Petřkových za války zahynuli rodiče, bratři Vladimír, Miroslav a Jaroslav a sestra Milada. Válku přežila paní Jiřina, bratr Emil a sestry Marie, Květa, Věra a Zdena. Po válce se paní Jiřina usadila v Praze a opět se věnovala pedagogické činnosti.

 

Podle rozhovoru pořízeného Janem Dvořákem (skupina orální historie Ústavu pro studium totalitních režimů) pro portál Paměť národa zpracoval Vladimíř Kadlec.