Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Od roku osmdesát devět zažívám euforii
narodil se 29. prosince 1944 v Mladé Boleslavi
rodina praktikovala křesťanskou víru
z kádrových důvodů nebyl napoprvé přijat ke studiu na vysoké škole
rok pracoval v zahradnictví
vystudoval obor botanika na přírodovědecké fakultě
v 60. letech cestoval po západní Evropě
v roce 1974 se přihlásil k hnutí Brontosaurus
v roce 1989 docházel na setkání Kruhu nezávislé inteligence
během sametové revoluce byl členem koordinačního centra Občanského fóra
účastnil se výjezdů studentů a herců do regionů
zemřel 25. srpna roku 2022
Václav Petříček se narodil 29. prosince 1944 v Mladé Boleslavi. Obecnou školu vychodil bez větších problémů a věděl, co by chtěl dále studovat. „To byla drzost, protože přednost měli ti, kteří rezonovali, byli spjati s režimem. Což naše rodina rozhodně nebyla.“ Václav se přihlásil na střední školu v Mladé Boleslavi, obdobu dnešního gymnázia, a přestože pocházel z rodiny spjaté s církví, tak díky přímluvě se na školu dostal. Mezi jeho oblíbené předměty patřil dějepis či zeměpis, ale nejraději měl biologii.
„Vysoká škola asi je pro každého, kdo to studoval, nejkrásnější období života,“ vypráví pamětník. Po střední škole měl jasno, chtěl studovat přírodní vědy. „Tak jsem si podal přihlášku na přírodovědu do Prahy. Šel jsem na přijímací pohovory, pak jsem dostal dopis, že pro velký počet zájemců jsem nebyl přijat. Pak mi někdo řekl, že to je tím, že mám škraloup. Tím škraloupem bylo, že chodím do kostela.“
Místo vysoké školy tedy nastoupil do práce v zahradnictví, ostatně už během střední školy chodili do zahradnictví v rámci praxe vypomáhat. Postupem času se naučil poznávat všechny rostliny a dodnes má doma kolem tří set pokojových rostlin z celého světa. Zároveň se na mělnické škole vyučil zahradníkem. Po nějaké době si řekl, že se zkusí znovu přihlásit na vysokou školu. A tentokrát to vyšlo. Díky práci v zahradnictví se najednou ocitl mezi „dělnickou třídou“.
V době vysokoškolských studií se také poprvé dostal do západní Evropy. „Teprve v 60. letech, kdy bylo v Československu takové uvolnění, jsme mohli skoro svobodně cestovat. Jako studenti. To znamená přes cestovní kancelář mládeže, dostali jsme třeba sedmnáct dolarů na měsíc. Takže já jsem se živil tím, že jsem pil vodu a jedl cukr. Tak jsme mohli téměř do celé západní Evropy. Tam stačilo se s někým potkat, kterej mi napsal na další rok pozvání, což byl tak trochu podvod. Takže jsem těch pět roků na vysoký škole procestoval a vzpomínám na to jako na zázrak.“
Na přírodovědecké fakultě vystudoval obor botanika, což byla a je jeho srdeční záležitost. „V roce šedesát devět utekla velká část inteligence na Západ. To byla shoda okolností, která mi umožnila dostat se na obor ochrany přírody pod Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody. Tenkrát jsem brečel štěstím, mohl jsem uplatnit svůj obor a byl tam výkvět tehdejších historiků a kunsthistoriků. Prožíval jsem nebe na zemi.“
V první polovině 70. let úředníci z ministerstva zjistili, že v ústavu jsou pouze dva členové komunistické strany, a to ještě staří lidé. „No tak napřed bylo přemlouvání, což jsem samozřejmě odmítl. Takže mně pak řekli: ‚Hele, je to s tebou zlý, asi skončíš, protože jsi odmítl jít do komunistické strany jako předvoje naší společnosti.‘“
Pamětník našel východisko. V roce 1974 se pod tehdejším Socialistickým svazem mládeže ustanovilo ekologicky orientované hnutí Brontosaurus. „Já jsem váhal, ale pak když jsem zjistil, že tam jsou mí známí z fakulty, protože to vzniklo na Ústavu ekologie a krajiny Akademie věd, že tam se v tom angažuje spousta mladých lidí... Řekli jsme si: ‚Hele, uděláme to taky.‘ Takže jsme vstoupili do toho hnutí, přihlásili se k němu.“
Hned v prvním roce začali pořádat tábory pro studenty se zájmem o životní prostředí, o který byl obrovský zájem. Tím, že byli oficiálně „modelovým táborem“ SSM, tak měli i dostatek vybavení a mohli přijímat i zahraniční návštěvy.
Václav Petříček se také na sklonku 80. let připojil ke Kruhu nezávislé inteligence, kam ho přivedl jeho kamarád a pozdější ministr životního prostředí Josef Vavroušek. „Byl jsem z toho nadšený, poznal jsem známé tváře, mezi nimi Havla, Valtra Komárka... Jednou tam přišel člověk, jak pravítko vypadal. Říkal jsem: ‚Pepo, co to je za panáka?‘ A on říkal: ‚Ty ho neznáš? To je prognostik Klaus.‘“
Během listopadu 1989 se pak dostal do centrály Občanského fóra. „Chodil jsem do takzvanýho Špalíčku, kde sídlilo to koordinační centrum. Nechtěli asi použít ústřední výbor, to bylo zprofanovaný. A začal jsem jezdit dělat revoluci. To znamená, byly takzvaný trojky, student, herec a ekolog. To jsem byl já. A ti jezdili po obcích a tam vykládali, co se na tý Národní vlastně stalo a že už to je nezvratný a jak si to představujeme a přidejte se a podobně.“ Republiku objížděl s herečkou Barborou Hrzánovou a vzpomíná, jak jí vždycky tekly slzy, když vyprávěla o tom, jak byli studenti mláceni. „Od roku osmdesát devět zažívám euforii, jsem nadšenej. Začal jsem cestovat, a to tak, že dneska mám za sebou procestovaných devadesát zemí.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)