Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Christa Petrásková roz. Tippeltová (* 1941)

• narozena 26. června 1941 ve Mšeně nad Nisou ¨

• pochází z německé rodiny Tippeltových

• v roce 1943 otec Vendelin narukoval do wehrmachtu

• otec skončil v zajetí a později v československém vězení

• v červenci 1945 chtěla matka Hermina spolu s Christou spáchat sebevraždu

• rodina díky komunistickému smýšlení nemusela do odsunu

• od šedesátých let pracovala v rámci koncernu jablonecké bižuterie

• napsala několik knih a řadu článků s tematikou regionální historie

• v létě 2021 žila ve Mšeně nad Nisou

Čtyřletá holčička vyráží s maminkou na nákup nových botiček z Mšena nad Nisou do Jablonce. Rozhodnou se jet tramvají, ale vlečňák a jeho zadní plošina jsou úplně plné. Maminka si sundává z rukávu bílou pásku s velkým písmenem N, jako Němec a malé Christě nakáže, že nesmí promluvit. Pak nastoupí do prvního vozu a tiše jedou. Christa maminky počínání moc nechápe, ale snaží se mlčet. Tatínek s nimi nejede, vlastně si skoro nepamatuje, že nějakého má. Odešel do války a pořád se nevrátil, je nezvěstný. To slovo také nechápe, ale nutně se maminky potřebuje na něco zeptat. Položí jí otázku v jabloneckém dialektu němčiny a v tu chvíli tramvaj stojí a cestující je s křikem vystrkují z vozu ven. Tramvaj odjíždí a pro botičky jdou raději pěšky. Píše se rok 1945.

Občané druhé kategorie

Christa Petrásková, rodným jménem Tippeltová, přišla na svět 26. června 1941 v Mšeně nad Nisou do německé antifašistické rodiny. Otec musel i přes svůj nesouhlas narukovat do Wehrmachtu a jako politicky nespolehlivý byl přidělen k sanitě jako nosič raněných. Na konci války byl sám zraněn a prošel nejprve americkým a poté ruským zajetím. Domů se vrátil až v roce 1947.

Christa vyrůstala jako jedináček ve velmi skromných poměrech, v jejich domě v Mšeně bydlelo za války i dvacet lidí, v každé místnosti jedna rodina. Potraviny byly na lístky, přilepšit se ničím moc nedalo. Měli alespoň krávu. Maminka každé ráno vstala, podojila ji a Christě i její kočičce nachystala ještě teplé mléko. Christě do něj ještě nadrobila kousky housky.

Když skončila válka, Češi se k Němcům, kteří s nimi žili jako sousedé často ještě dávno před nástupem Hitlera k moci, začali chovat stejně, jako se Němci chovali za války k Židům. Najednou byli občané druhé kategorie, co museli nosit na ruce pásku a v tramvajích směli jezdit jen na zadní plošině. Záhy se mnoho německých obyvatel Sudet stalo obětí takzvaného divokého odsunu, kdy jim skutečnost, že se mají ze svých domů vystěhovat, došel oznámit úředník z národního výboru v doprovodu české rodiny, která si jejich dům vybrala k bydlení. „Tady v ulici bydlela rodina Cážova. Kromě hospodářství s kravami a koňmi měli ještě povoznictví a obchod uhlím, takže měli i peníze. K nim přišla mladá rodina Richterova z Frýdštejna v doprovodu úředníka a ten jim řekl, že si mají do hodiny sbalit věci a vypadnout. Odešli jen s ruksaky na shromaždiště ve Zlatém jelenovi kousek odtud a pak je odvezli do internačního tábora. Jenže ti Richterovi s sebou přivezli ještě dědečka, pro kterého si vybrali náš dům. I my jsme se měly urychleně sbalit a jít. Maminka s tím vůbec nepočítala, celou válku byli proti Hitlerovi, navíc netušila, kde je tatínek. Bylo jí jasné, že jestli nás odsunou někam do Německa, už se nikdy nepotkáme. Oblékla mě a s pláčem jsme obě odešly k přehradě, tam tehdy končilo svůj život mnoho Němců.“ Naštěstí je potkal rodinný známý, zašel s nimi na národní výbor a donutil tamní úředníky vystěhování zrušit. Nikdo si nechtěl vzít na triko smrt matky s malou dcerou. Později si rodina zažádala o české občanství, bylo jim vyhověno a směli si koupit i svůj domek, ze kterého měli být vystěhováni a který jim byl jako Němcům zkonfiskován.

Nerozuměli jí ani Němci, ona nerozuměla Čechům

Christa nezačala úplně šťastně ani školní docházku. Do první třídy nastoupilo asi čtyřicet osm dětí, z toho osm neumělo vůbec česky. Mezi nimi i Christa, jejímž jediným jazykem byl německý jablonecký dialekt, kterému nerozuměli ani Němci odjinud. „Když jsme zrovna nerozuměli, o čem se mluví, nebo jsme nedávali pozor, museli jsme klečet na stupínku. Já klečela dost často, takže jsem dávala velmi dobrý pozor a za půl roku už jsem uměla česky tak dobře, že jsem měla na vysvědčení dvojku, pak už vždycky jen jedničky.“ Učení na základní škole Christě šlo bez potíží, zhoršilo se to s nástupem na gymnázium. Spolužáci ji trochu šikanovali kvůli jejímu původu a tak Christa v patnácti ze školy odešla a nechala se zaměstnat jako dělnice v bižuterní továrně Silka, kde pracovala i její maminka. S přestávkami tam vydržela dvacet let. V osmnácti letech onemocněla kostní tuberkulózou, která se tehdy léčila jen s velkými obtížemi a běžně se na ni umíralo. Mladým lidem se ale podával nový zázračný lék Streptomycin, díky němuž se Christa vyléčila bez jakýchkoliv následků. V sanatoriu se navíc potkala s jistým Josefem Petráskem, který se tam léčil s tímtéž. Zamilovali se do sebe, zakrátko se vzali a narodil se jim syn Josef, později k němu přibyl ještě Martin. Christa se po nemoci pustila do večerního studia v podnikové bižuterní škole a později vystudovala i obchodní akademii v Liberci. Naučila se i spisovnou němčinu, do té doby mluvila jen jabloneckým dialektem.

V roce 1968 prožívala nadšení z nově nabyté svobody a uvolněných poměrů v socialistickém Československu. Kdo mohl, tak cestoval a té možnosti využila i Christa. Dostala vízum na 24 dní do všech států světa a nejprve se vydala za svým mužem do Vídně, kde byl toho času na školení velké novinky, jakou byli počítače. Vízum ještě stačilo na krátký výlet do Holandska, ale už po návratu se začalo šuškat, že nově nabytá svoboda dlouho nevydrží. „Jedné noci byla slyšet letadla. Létala celou noc, tak jsme si říkali, že to budou asi nějaké manévry, ale to ruská letadla přistávala na letišti v Mladé Boleslavi. Ráno jsme si pustili rozhlas a tam už říkali, že jsme obsazení.“ První starostí většiny obyvatel Československa bylo zásobit se jídlem, když bude ta válka. Christa uvažovala stejně, v obchodě ukořistila šišku salámu, k němu už nic a utíkala domů. Nekoukala, cestou šlápla na prkno s hřebíkem a propíchla si botu i nohu. Pak strávila několik týdnů na nemocenské a dlouho kulhala.

Průvodce a knoflíky

Po druhé mateřské dovolené začala Christa Petrásková pracovat v technické knihovně Výzkumného ústavu skla a bižuterie, kde měla na starost překládání zahraniční sklářské literatury. Práce ji přivedla k hlubšímu zájmu o historii skláren v Jizerských horách a konečně měla možnost uplatnit svoji znalost jazyků. Po revoluci pracovala nějaký čas v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, kde jakožto jediná osoba mluvící německy i anglicky dostávala na starost zahraniční turisty, častokrát Američany. Aby neprováděla zadarmo, udělala si průvodcovské zkoušky a začala turistům ukazovat i rodný kraj. V porevolučních letech se také nadchla pro skleněné knoflíky, začala je sbírat a uspořádala několik výstav v Čechách i na Moravě. Ráda fotí a cestuje. Svou zálibu v historii a knihách přetavila v roce 2011 do rubriky v jabloneckém měsíčníku s názvem „Co se stalo před sto lety“. Je také autorkou či spoluautorkou několika knih o historii německého obyvatelstva na Jablonecku, například Osudy Němců z Jizerských hor v letech 1945 – 1948 nebo Jablonec nad Nisou 1914 – 1918, zprávy z neklidné doby v deníku Gablonzer Tagblatt. V roce 2003 si splnila jeden z velkých snů, a to úspěšné dokončení vysoké školy. Promovala na Karlově univerzitě v Praze v oboru etnologie. Christa Petrásková dodnes žije ve svém rodném domě v Mšeně nad Nisou.