Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., CSc. Mojmír Petráň (* 1923  †︎ 2022)

• narozen 28. března 1923 v Praze na Žižkově

• v roce 1942 odmaturoval, členem ilegální organizace Hnutí za svobodu

• našel zálibu ve fyzice a radioamatérství, začal načerno stavět vysílače

• do roku 1945 zaměstnán ve fabrice ve Kbelích u Prahy, kde se vyráběly telekomunikační stroje pro Wehrmacht

• agitátorem a funkcionářem Svazu mládeže

• zažil vybombardování fabriky ve Kbelích i nálet na nemocnici na Karlově náměstí

• aktivně se účastnil bojů při Pražském povstání

• v létě roku 1945 začal studovat medicínu

• roku 1950 dostudoval a poprvé se oženil

• zaměstnán jako vědecký pracovník ve Fyziologickém ústavu Akademie věd

• spoluautorem publikace Elektrofyziologické metody v biologickém výzkumu

• roku 1960 se přestěhoval do Plzně, kde získal místo na Katedře biofyziky

• roku 1964 pracovní cesta do Spojených států

• působil v plzeňském výboru komunistické strany

• v srpnu roku 1964 vymyslel patent na zdokonalení mikroskopu zkoumající děje v živém těle

• v 90. letech doučoval zahraniční studenty v Mariánských Lázních

• zemřel 13. srpna 2022

Mojmír Petráň se narodil 28. března 1923 v Praze na Žižkově. V Lucemburské ulici bydlel až do roku 1954. Roku 1960 se pamětník přestěhoval do Plzně. Jeho otec František pracoval v meteorologickém ústavu, z něhož byl za okupace vyhozen. Poté se zase vrátil. V roce 1956, kdy otec odešel do penze, se rodiče přestěhovali do domu ve vsi Oleško.

Domy plné legionářů

Pokud jde o první pamětníkovo bydliště, v okolních domech na Žižkově ze Stavebního družstva legionářů se tehdy rodiny navzájem dobře znaly. Znali se především jejich otcové, kteří za války sloužili v ruských legiích. Pamětníkův otec sloužil za války ve 2. pluku československých legií v Rusku, kde byl raněn, a tak se vrátil dříve než ostatní.

Mnoho lidí z těchto domů v Lucemburské ulici bylo za války tvrdě postiženo. „O tři baráky vedle bydleli dva bratři Churaví, jejichž otec, generál Churavý, byl za heydrichiády zavražděn. Vedle nás bydlel švec Skřivánek, který se také někam připletl a také ho zavraždili.“

Maminka pamětníka pracovala jako švadlena. „Když jsem byl malým hochem, tak měla dokonce salon. Ten salon byl u nás v jednopokojovém bytě.“ Se salonem jí pomáhaly i tři dělnice, takže to v domě opravdu žilo.

Léta studií

Pamětník chodil v Praze na Žižkově postupně asi do tří obecných škol a potom na gymnázium ve Dvořákově ulici. Na gymnáziu se od tercie učil latinsky a od kvinty řecky. „Řečtinu mě učil velký odborník na řečtinu Kamil Fürst, který napsal mnoho učebnic a slovníků – latinských i řeckých. Byl to velice dobrý učitel. Zemřel za revoluce v roce ´45. Ale doma v posteli, nikoliv na barikádách.“

Pamětník maturoval v roce 1942. Protože tehdy onemocněl, nemohl narukovat.

Radioamatérství aneb o krok blíže k vědě

Už tehdy se začala letmo rýsovat pamětníkova budoucí dráha vědce. Už za studií si velice oblíbil fyziku. „A hojně jsem experimentoval i doma. Začal jsem si hrát s radioamatérstvím tím, že jsem si postavil krystálku[1].“ Všechny postupně získané dovednosti se pamětníkovi hodily zejména v době, kdy Němci zakázali poslech zahraničních přijímačů. „Opatřili všechna rádia cedulkami, že se poslouchání zahraničního rozhlasu trestá smrtí. A pro jistotu ta rádia vykuchali. Jak se říká – vybrabčili z nich cívky na krátké vlny, takže se daly poslouchat jenom vlny střední, na kterých se nedalo poslouchat nic z ciziny.“ Šikovní lidé však tehdy uměli krátké vlny namontovat zpátky pomocí malé cívky, „která se přivěsila k cívkám, které v tom rádiu zbyly po tom vybrabčení“. Dále tak mohli zahraniční vysílání poslouchat.

V práci pro Wehrmacht

Ze Žižkova Mojmír za války jezdil do fabriky ve Kbelích u Prahy, kde se vyráběly telekomunikační stroje pro Wehrmacht. Jednalo se o bývalé vojenské telegrafní dílny. Tam se pamětník setkal s několika tehdejšími významnými vědci. A nouze zde nebyla ani o dramatické události. „Když mě enšlušáci načapali a já měl plné kapsy nakradeného materiálu... V tom šacování skončili právě v okamžiku, kdy se dostali na úroveň kapes u kalhot, tam skončili. Takže čirou náhodou nic nenašli.“ Podobných šťastných náhod zažil pamětník ještě mnoho a o svých příhodách mu vyprávěli i kamarádi. Týkaly se především stavění černých vysílačů, které se stavěly například na lampách ukradených Wehrmachtu. Pamětník pracoval ve Kbelích do roku 1945.

Členem ilegální organizace Hnutí za svobodu

Už po roce 1942, těsně po maturitě, se pamětník dostal do ilegální organizace Hnutí za svobodu, kam jej uvedl jeden jeho spolužák z gymnázia. Pamětník pak pro tuto organizaci pracoval až do převratu v roce 1945. „Tam jsem se také seznámil s mnoha pozdějšími dobrými kamarády, například s Václavem Koutným, místopředsedou České národní rady.“

S kamarády v odboji

V té době se pamětník seznámil i s lidmi kolem Masarykova nádraží v Praze včetně Miroslava Bláhy, který tam pracoval jako dozorčí úředník a hlásil česky i německy do nádražního rozhlasu. „A psal pokutové jízdenky chyceným černým pasažérům, které mu přivedli revizoři. Když už ty bloky na pokutové jízdenky měl, tak na ně psal taky jízdenky pro kamarády, a sice tím způsobem, že na originál, který dostal cestující do ruky, napsal například: Praha, Hybernské nádraží – Lanžhot na Moravě. A na to, co zůstalo v bloku a za co musel odvést peníze, napsal: Roztoky u Prahy – Praha. Za dvě koruny čtyřicet nebo kolik to tenkrát stálo.“ Na tyto lístky pak jezdila celá řada protinacisticky smýšlejících lidí.

Nejzáslužnější práci v rámci svého oboru pamětník odváděl právě s kolegy Vystrčkou a Bláhou, kteří pracovali na již zmíněném Masarykově nádraží. Vystrčko byl přitom strážníkem pomocné stráže při Ochranné stráži železnic. „Ale udělali kozla zahradníkem. Vystrčko uměl nádherně sundat plomby ze zaplombovaných vagonů, vevnitř něco ukrást, něco zničit a pak to zase znovu zaplombovat.“ Ten samý kolega se dostal i k vagónu dovezených německých pušek, kterým pak zohýbal hlavně, aby se nedaly použít.

Nově vznikající Svaz mládeže

Znalosti, které pamětník získal, když pracoval v německé fabrice, pak využíval především v odboji. Postavil hned několik vysílačů z německých součástek. „Dodávali jsme je Hnutí za svobodu. Byly to kapesní přijímače a vysílače.“

Ilegální organizace Hnutí za svobodu byla zárodkem později vznikajícího Svazu mládeže. „Nejdříve se to jmenovalo Mládež Hnutí za svobodu, to bylo v ilegalitě. To byl jakýsi pupen Hnutí za svobodu [tvořený] z mladších lidí.“ Ti starší se tehdy snažili organizovat mládež, z které se pak stal Svaz mládeže. V tomto Svazu mládeže pamětník pracoval jako agitátor a funkcionář. Po čase však tuto organizaci kvůli různým tamějším rozporům opustil.

Další krok k vědě

V rámci toho navštěvoval ve fabrice i měsíční kurz, kde se učili matematiku, fyziku, elekrotechniku a radiotechniku. Všechny tyto znalosti pak v životě bohatě uplatnil. Ve fabrice dostával vždy velice zodpovědnou práci. Často tak uváděl do provozu nefunkční stroje, přičemž i vedl velké skupiny pracovníků a měl i plnou důvěru zdejšího německého ředitele fabriky.

Bombardování fabriky ve Kbelích a nálet na Prahu

„Pomalu utíkala válka, až potom fabriku ve Kbelích vybombardovali. Bohužel při té příležitosti bylo přes sedmdesát mrtvých. Lidi se totiž místo toho, [aby šli] do krytu, rozběhli po polích. A v polích měli tehdy Němci několik set letadel, která se tam slétla asi z fronty. A na ta [pole] naházela spoustu malých bombiček. Ale v těch polích okolo byli také poschovávaní mnozí dělníci z fabriky, takže jich tam mnoho zahynulo. A my jsme je potom pohřbívali.“ Nafasovali k tomu kořalku a cigarety. Mrtvé pak dávali do rakví, které se odvážely neznámo kam.

Pamětník zažil i nálet na Prahu, kdy Němci rozbombardovali především hlavní všeobecnou nemocnici v Praze na Karlově náměstí. „Tenkrát zatroubili poplach a už za pět minut začaly padat bomby. A před těmi bombami jsem se schoval do krytu někde U Rozvařilů, kde jsem si pěkně popovídal s německými vojáky. A když jsem vylezl, tak jsem šel směrem k pražskému špitálu a tam hořelo v jednom baráku. Šli jsme hasit.“

Aktivní účast na Pražském povstání

Čas ubíhal a brzy nastalo Pražské povstání, kterého se pamětník rovněž účastnil. Stavěli tehdy vysílačku pro Národní radu na Starém městě v Liliové ulici, v bytě pamětníkovy tety. Stavěli ji ze součástek nakradených z fabriky či z dráhy, přičemž o součástky z dráhy se opět postarali kolegové Bláha a Vystrčko. Důležité přitom bylo sehnat k vysílačce akumulátory, které by ji poháněly, kdyby v Praze náhodou vypadl při revoluci proud. Pamětník však spolu s kolegy nestihl vysílačku dostavět včas.

Pamětník zamířil po cestě kolem nádraží na místo určeného srazu s kamarády. Tehdy už necelý měsíc bydlel u tety, kde tajně spolu s kolegy pracovali na zmíněné stavbě vysílačky. Shromaždiště účastníků odboje bylo ve škole nábytkového průmyslu v Praze na Kollárově náměstí, kam se pamětník právě v den povstání vydal. Nebylo však snadné se na místo určení dostat, protože Václavské náměstí obsadila německá vojska. „Tak jsem šel ze Starého města přes Masarykovo nádraží a přes Karlín. Na Masarykově nádraží se střílelo, takže jsem šel raději dvorem kolem budov, kde je dnes vrchní štáb sociální demokracie.“ Po cestě k Masarykovu nádraží se nacházel vojenský hotel. „A já jsem na to nějak zapomněl a šel jsem dvorem. A plížil jsem se těsně kolem baráku a tam jsem se ohlídl a koukám, že z domu, okolo kterého jsem právě prošel, čouhalo z každého okna několik hlavní pušek nebo jiných střelných zbraní. A já jsem šel tak těsně rovně, že si mě snad nevšimli.“

Pak prošel pod viaduktem v Karlíně, kde hlídal voják s prstem položeným na kohoutku od pušky. Pamětník se ho zeptal, zda je možné projít. A on pokynul, že ano. Mojmír tak zamířil na Kollárovo náměstí, kde měl sraz s ostatními odbojáři. „Když jsem procházel tam, kde vede dráha, U Bulhara, směrem do tunelu pod vrchem Žižkovem, tak tam padnul právě nějaký člověk s prostřeleným břichem. Takže jak jsme tak náhodou šli kolem, tak jsme ho zvedli a odnesli do baráku, kde potom ale bez pomoci zřejmě brzo umřel. A tak jsem se dostal taky do jedné obrázkové knížky o Pražském povstání.“ Fotografie, na které je pamětník vyfocen spolu s dalšími kamarády, kteří mu pomáhají nést vážně raněného, se dostala i na jednu z výstav Fotorevue hned po revoluci.

Sám pamětník se v nadcházející dny účastnil střelby Na Pražačce. „Tam je takový hezký dům s obloukem právě na té křižovatce, co se potom jde dolů k Libni. A tam jsem s kulometem vylezl na půdu a snažil jsem se z něj střílet na školu Na Pražačce, kde tehdy byla nějaká německá posádka. Ale jen jsem vystřelil pár ran, tak se do střechy nad námi strefili kanónem. Takže jsme toho radši nechali a rychle [jsme] utekli. A ten kulomet jsme cestou rozbili a potom nám ho nechtěli spravit zbrojíři, že to neumějí, že je německý, že to neznají. Tak nám ho spravil jistý rada, řidič od pražské tramvaje.“

V rámci Pražského povstání viděl pamětník mnoho padlých, mezi nimi i některé své kamarády. Po své aktivní účasti na Pražském povstání se spolu s kamarády vrátil zase do oné školy, která tehdy byla centrem protiněmeckého odporu. „Vím, že v té škole byl také malý zajatecký tábor, do kterého přivedli řadu německých civilistů. A ti tam pak zůstali až do konce revoluce.“

Za války i po válce komunistou

Když pak do Prahy přijeli sovětské tanky, vydal se pamětník spolu s kamarády vítat Rudou armádu. I přes oboustrannou jazykovou bariéru spolu zkoušeli diskutovat. „Sovětský svaz, jak se tehdy věřilo a jak jsem věřil i já, který jediný se za nás zasazoval už v tom roce, kdy nás sladká Francie opustila... Tak jediný Sovětský svaz se za nás pral.“

Po válce vzrostl počet revolucionářů. „Něco podobného jsem pak zažil v šedesátém osmém roce, kdy opět přibylo tentokrát zase komunistů. Ale tak je to v každé revoluci.“ Pamětník vzpomíná, že v době, kdy se bojovalo, drželi všichni na té jedné straně pohromadě. Zatímco když boj skončil, pospolitost zmizela.

Pamětník pracoval zejména v mládežnických organizacích, kde panovala vcelku volnost a program tu byl zaměřen hlavně na vzdělávání. Do úzké spolupráce s komunistickou stranou se přitom dostal už během války. „To bylo ovšem něco zcela jiného než potom později, zejména po roce šedesátém osmém. To se mnou udělali krátký proces a ani jsem se jim nedivil. A vlastně jsem si jen oddechl.“

To, že je něco špatně, si pamětník uvědomil v době politických procesů. „Bylo nám to divné. Pamatuji se, jak jsem šel jednou s předsedou Spolku mediků, Jirkou Holubem, po Praze, když začínaly první náznaky toho, co se bude dít. A Jirka Holub říká: ‚Má tohleto snad být ta diktatura proletariátu?‘ Tak jsem mu říkal: ‚Spíš diktatura sekretariátu.‘  Ale snažili jsme se přece jenom, aby se komunisti napřeli do budování socialismu, což se jistý čas zdálo, že to tak může být.“

V únoru ‘48 se pamětník neangažoval. Působil tehdy jako medik a zdravotník v Krkonoších. Když se pak z pobytu vrátil do Prahy, už bylo po všem. Zjistil však, že se stal sociálním referentem Svazu vysokoškolského studentstva.

V pozdějších revolučních dobách byl Mojmír dokonce v plzeňském výboru komunistické strany, „když se myslelo, že se ta strana dá zreformovat, a byl bych se o to poctivě snažil.“

Po medicíně přece jenom na vojnu

Jakmile pamětník skončil jako zaměstnanec ve fabrice ve Kbelích, začal studovat medicínu, což byl už dávno jeho velký sen. „Začal jsem ji studovat k létu ´45, poněvadž můj ročník nemohl začít hned, neboť bylo přeplněno.“ Aby tehdy jako čerství studenti nemuseli narukovat do armády, vydali se orodovat až k samotnému ministrovi obrany. „Po medicíně jsem šel do takzvané aspirantury, což byla výchova vědeckých pracovníků.“

Vojnu pak měli na vojenské katedře společně se studenty medicíny. Takže chodili na přednášky jeden den v týdnu a v létě chodili na cvičení k vojenským útvarům. „Já jsem například byl u jednoho střeleckého pluku v Janovicích nad Úhlavou a bylo to velmi žertovné, neboť takový nepořádek, jaký tehdy panoval u toho pluku v Janovicích nad Úhlavou, jsem v životě nezažil.“ Na ten nepořádek si pak pamětník šel údajně stěžovat až na samotné Ministerstvo obrany, ale nikoho to tam nezajímalo.

Osobní život a kariéra vědce

V roce 1950 pamětník dostudoval a ve stejný rok se i poprvé oženil. Manželce se pak narodil syn Zdeněk. Manželka byla Židovka[2], pracovala jako sociální pracovnice a potom jako úřednice na Ministerstvu zdravotnictví. V té době se také přestěhovali do Vršovic.

Pamětník pak pracoval ve Fyziologickém ústavu Akademie věd jako vědecký pracovník. „A tam jsem se taky stal autorem jedné velice osvědčené knihy, která pak vyšla třikrát anglicky, jednou v ruském překladu, jednou v čínském překladu a část vyšla i v japonském překladu. A měli jsme z toho dokonce i nějaké peníze.“ Na knize Elektrofyziologické metody v biologickém výzkumu Mojmír pracoval se dvěma kamarády z Fyziologického ústavu Akademie věd. Pomocí této publikace i přátel se pak roku 1964 dostal do Spojených států, kde sháněli někoho, kdo by pomohl „dívat se do mozku, jak pracuje“. Čtyři měsíce tehdy působil na Yaleově univerzitě v Connecticutu. „A tam jsem se snažil vidět, jak pracují buňky v mozku. Ale bohužel jsem neviděl nic.“ Až na konci pobytu ho napadlo, jak pokračovat, aby přece jen bylo něco vidět. Další spolupráce tak pokračovala později.

Pamětník pak na tomto výzkumu pracoval v Plzni, kam se dostal už v roce 1960 díky nabízenému místu na katedře biofyziky. Pamětník byl tehdy vyučen lékařem, „ale medicínu jsem provozoval skutečně jenom na vojně při vojenských cvičeních a jinak jsem vyučoval lékařskou fyziku v Plzni. A začal jsem v té Plzni taky bádat.“

Převratné zdokonalení mikroskopu

„Po návštěvě Ameriky jsem zjistil, jak by se dal podstatně zlepšit mikroskop, aby se jím daly pozorovat děje zaživa, v živém těle.“ Pamětník pak na tomto zdokonalení začal pracovat. Tento vynález, vzniklý v srpnu 1964, znamenal průlom v mikroskopii životních dějů. „Na tom jsem si se svým přítelem a asistentem Hadravským vydobyl dost velké renomé,“ konstatuje. Když pak tento vynález začali s kolegou Hadravským stavět, byl už roku 1966 připraven k použití a k představení v Americe.

„To zdokonalení mikroskopu spočívalo v tom, že se zviditelnila a zvětšila a zobrazila pouze velmi tenoučká vrstva v tom objektu, který se prohlížel. Všecko, co bylo nad a co bylo pod, nebylo vidět. A nemohlo to tedy kazit obraz toho, co bylo zaostřeno.“

Právě prací ve vědě strávil pamětník většinu života a do ciziny se při této příležitosti dostal hned několikrát. „Ačkoliv jsem se tam vlastně z politických důvodů dostat neměl. Ale jak známo – dolar nesmrdí.“ Některé své vynálezy tak se svým kamarádem, spolupracovníkem a žákem Milanem Hadravským dokonce vyvážel osobně do „kapitalistické ciziny za ty smradlavé dolary“ – do Anglie, Ameriky, Německa, Polska, Severní i Jižní Koreje a na Slovensko. Tehdy se na tom vývozu a prodeji hodně vydělalo. „Vyrábělo to později Jednotné zemědělské družstvo u Blovic nedaleko Plzně.“

V roce ´89 se pamětník oženil, vzal si Taťánu Holáskovou, plzeňskou psychiatričku. V tomto roce už ale jinak bylo všechno složitější. „Pak jsem měl zase jet přednášet na jednu konferenci do Spojených států a zase mně házeli klacky pod nohy. Tak jsem si říkal, že už jsem zralý pro penzi. Tak abych měl pokoj od všelijakých ústrků, že radši půjdu do penze a odjedu do té Ameriky jako soukromá osoba. Ale nebylo to o nic jednodušší. Poněvadž pak zase místo našich kádrováků mě začali pouštět nebo nepouštět kádrováci z všelijakých plzeňských výborů, takže jsem si nějak zvlášť nepomohl.“

Po učitelství na fakultě odešel pamětník do penze, „protože mi nikdo neřekl, že téhož roku už to praskne“. Když se pak Mojmír vrátil z ciziny, zjistil, že místo, které uvolnil svým odchodem, získal kolega Hadravský. Pamětník už se tak do fakulty nechtěl vracet a zůstal v penzi. „A jen jsem se občas nechal najmout na nějaký melouch, jako bylo třeba vyučování cizinců, kteří měli studovat na zdejší Lékařské fakultě v angličtině.“ To už byla 90. léta, kdy se pamětník věnoval doučování zahraničních studentů na jejich internátech v Mariánských Lázních.

Zvláštní vztah k Němcům

Pamětník má i německé předky z pohraničí, a to ze strany otce i matky. Jeho dědeček pocházel z česko-německé jazykové hranice v Podkrkonoší. Jeho manželka, tedy pamětníkova babička, zase pocházela z Hořic v Podkrkonoší z české rodiny. „Takže tam se to na těch jazykových hranicích vždycky takhle míchalo, za Rakouska.“

Díky pamětníkovým německým předkům se tak celkově jeho vztah k Němcům utvářel velmi zajímavým způsobem. „Když jsem mluvil s jedním Němcem, tak jsem se s ním vždycky dohodl krásně. Dokonce jeden Tyrolák poté, co jsem s ním mluvil asi čtvrt hodiny, říká: ‚Já nejsem žádný Němec, já jsem Rakušák! Z Tyrol!‘ A podobně to bylo v mnoha případech. „Ale Hitlerovce jsem nenáviděl z gruntu a od začátku.“ Pamětník i po revoluci často jezdil do Německa.

Vědec v důchodu

Pamětník je i ve svých pětadevadesáti letech stále činorodý. Věnuje se především psaní vědeckých článků a také svému oblíbenému překládání poezie[3] a odborných knih[4] z latinského jazyka. I nadále žije se svou třetí manželkou Taťánou v rodinném domě v Plzni na Roudné.

[1] Krystalka je primitivní rozhlasový přijímač, který ke své činnosti nepotřebuje napájení.

[2] V době německé okupace pak byla poslána do koncentračního tábora v Osvětimi, který přežila. Byla z dvojčat, takže prošla rukama Mengeleho. „A možná proto, že byla z dvojčat, tak to přežila. Její bratr to nepřežil. Ani rodiče nepřežili.“ Přežila jen jedna její teta.

[3] Některé tyto pamětníkovy překlady vyšly i knižně, například ve sbírkách Rudolfa Mertlíka.

[4] Například od profesora fyziologie, Jiřího Procházky, ale také klasiku od Jana Evangelisty Purkyně. Nejvíce si pamětník vydělal díky překladu a publikaci knihy přeložené z originálu Jiřího Procházky. Zaplatili mu ji tehdy těsně před měnovou reformou v domnění, že o ty peníze přijde jako ostatní. On měl však pocit, že se něco děje, a tak ty peníze, co tehdy dostal na ruku, hned běžel uložit do spořitelny, což se povedlo „asi tři hodiny předtím, než spadla klec“.