Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr. Tomáš Petráček , Th.D. (* 1972)

• narozen 18. května 1972 v Hořicích

• od dětství se zajímal o historii

• vystudoval gymnázium v Hořicích

• v listopadu 1989 členem stávkového výboru na hořickém gymnáziu

• vystudoval historii a antropologii

• v roce 2005 vysvěcen na kněze

• vysokoškolský pedagog na UK a UHK

• vysokoškolský kaplan v Hradci Králové

• postulátor pátera Josefa Toufara

• v roce 2019 jmenován profesorem Univerzity Karlovy

Dne 18. května 1972 se v Hořicích narodil Tomáš Petráček. Jeho otec, Josef Petráček, pocházel ze selské rodiny z Nevratic – tato malá obec se nachází mezi Novým Bydžovem a Hořicemi. Rodinu založil už v Hořicích. Matka Marcela Petráčková, rozená Pětioká, pocházela z obce Tereziny Dary. „To byla vesnice potomků tereziánských vojáků, kteří tam dostali pole a chalupy.“ Její otec byl zednický mistr, který učil na hořickém učilišti. První roky svého života prožil pamětník ve slavné Goldschmidtově vile, nacházející se nad fabrikou, kde jeho otec pracoval jako dělník. Dům kdysi patřil původním židovským majitelům továrny. „Vila měla obrovsky vysoké stropy a rozsáhlou a zanedbanou zahradu, která připomínala džungli,“ vzpomíná Tomáš Petráček.

Po čase se rodina přestěhovala z Goldschmidtovy vily do paneláku na nově postavené sídliště a pamětník začal v roce 1978 navštěvovat základní školu na Daliborce. „V té době byla tato škola vnímána jako nejlepší v Hořicích,“ dodává. Od dětství rodina hodně jezdila na různé výlety po zámcích, hradech a na lyže do Krkonoš. V Hořicích existoval vlastivědný spolek pod vedením pracovnice hořického muzea Věnceslavy Štěpánové, který pamětník navštěvoval. „Díky tomu, že spisovatel Eduard Štorch odevzdal autorská práva na svoje knihy Hořicím, tak měl spolek poměrně dost prostředků.“ Tomáše Petráčka také ovlivnila vlastenecky založená babička z otcovy strany, vášnivá čtenářka a esperantistka. Ta ho motivovala ke čtení. „Dostal jsem od ní velký obraz Antonína Švehly, protože ona byla vychovávána v agrárnické tradici.  Děda se zase hodně hlásil k Sokolu a k takovému národnímu vlastenectví,“ vzpomíná Tomáš Petráček, který se od dětství zajímal o historii. Josef Petráček, pamětníkův dědeček, úspěšně hospodařil v Nevraticích. V padesátých letech jeho hospodářství postihla kolektivizace a rok také strávil ve vězení. Tomáš Petráček dodnes považuje kolektivizaci  za největší zločin, kterého se komunistický režim dopustil na českém národu.

Od dětství hodně četl. Rodina neměla žádnou speciální knihovnu, takže četl vše, co mu přišlo pod ruku. „V té nejstarší vlně to byly verneovky a májovky. Potom začala éra, kdy jsem hodně četl Jiráska.“ V deseti až dvanácti letech došlo k určitému zlomu. „Už jsem začal více vnímat, i na základě různých vzpomínek, poznámek rodiny, ten rozpor mezi oficiálním výkladem historie a tou oficiální ideologií, kterou do nás hustili ve škole a kterou jsme neustále vnímali z té normalizační televize, kde bylo každý týden několik válečných filmů, aby nám připomínaly, za co všechno máme být vděční Sovětskému svazu. „Jak neustále běžely ty filmy o odboji a o rezistenci, tak jedno z takových mých traumat celého dětství bylo, že jsem se připravoval na to, že až mě nějaké to gestapo zatkne a začnou mě mučit, začnou mi vrážet špendlíky pod nehty a strhávat nehty, tak nesmím za žádnou cenu prozradit své kamarády z odboje.“ V té době začal vyhledávat veškerou tehdy dostupnou historickou literaturu s nadějí, že se dobere pravdy.

Rodiče měli vyhraněné postoje, ale báli se

„Oni byli zároveň dost opatrní, zvlášť když jsme byli malí, tak upozorňovali, aby se člověk nějak nepodřekl ve škole nebo aby neměl problémy a aby nezpůsobil problémy rodině. Měli jasné a vyhraněné postoje, ale díky zkušenosti, kterou měli, byli opatrní,“ říká pamětník o svých rodičích. Své okolí charakterizuje následovně: byla to ta část společnosti, která poslouchala Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, BBC a která netrpělivě čekala, až se ty věci začnou posouvat i u nás.“ Rodina dokázala využívat prostor, který tu byl. Babičce se splnil sen a v osmdesátých letech se podívala do Rakouska. „Mohla jet babička s dědou, naši rodiče, ale my jsme museli se sestrou zůstat jako rukojmí doma, aby náhodou nenapadlo rodiče emigrovat.“ Tomáš Petráček i jeho sestra měli dobrý kádrový profil. „Až na dědečkův škraloup z padesátých let, který potom celý život pracoval v JZD. Otec pracoval ve fabrice, matka nejdříve také, potom pracovala v pečovatelské službě,“ vypráví pamětník. Sourozenci proto neměli problém si po základní škole vybrat školu, o kterou měli zájem.

Posuny ve společnosti se promítaly i do života hokejového oddílu, který Tomáš v osmdesátých letech navštěvoval. „Někteří v týmu byli z kariérních důvodů v komunistické straně. Úplně otevřeně se tam v šatně bavili. Létaly tam drsné vtipy typu: Až to všechno praskne, tak musíme komunisty pověsit. Oni se ozvali a ptali se, jestli by pověsili i je. On mu na to vpálil, že když všechny, tak všechny.“

Tomáše v roce 1986 přijali na gymnázium v Hořicích. Hned v prvním ročníku měl konflikt s ruštinářkou, kvůli kterému s několika dalšími studenty dokonce uvažovali o ukončení studia a přestupu na učiliště. Gymnázium v té době patřilo mezi nejmenší v republice. Z velké části se studenti znali již ze základní školy. Tomáš propadl vojenské historii a na hodiny dějepisu připravoval různé referáty. „Od začátku jsme tam měli hodně silnou, divokou a nezávislou skupinu. Náš učitel dějepisu Jan Tomíček určitě vítal naši aktivitu v hodinách dějepisu, ale zároveň myslím trochu trpěl tím, když jsme mu narušovali plán výuky, který měl.“ Pamětník dále hovoří o důležitém setkání s archeologem Jiřím Kalferstem, hořickým rodákem. „My jsme tam u něj, v té podkrovní komůrce, strávili spousty času s ním mluvením o historii a on nás inspiroval.“ Se spolužákem Marcelem Tomáškem napsali dvě odborné studentské práce v oboru středověké archeologie. První pojednávala o zaniklém hrádku Buštěhrad u Hořic a poté se zabývali lokalizací zaniklé vsi Vyželec u Lískovic. Rozhodli se také napsat práci o kulturním životě v Hořicích za druhé světové války. Tomáš vzpomíná, jak jim to celá řada lidí rozmlouvala, že je to příliš ožehavé, příliš politické a nebezpečné téma, aby si nezkazili život a nezmařili tak svoji nadějně začínající dráhu budoucích historiků hned v zárodku.

Kdo chtěl, ten se zorientoval během víkendu

Tomáš Petráček pravidelně četl noviny – Mladou frontu, každý den poslouchal čtvrthodinu zahraničního zpravodajství. „Začali jsme vnímat, že se něco láme, poslouchali jsme zahraniční rozhlasové stanice. Byli jsme ovlivněni západní kulturou. Vnímali jsme, že se všude něco mění, jenom v Československu se neměnilo nic,“ vzpomíná. Se spolužákem Filipem Richtermocem se pokusili o vlastní samizdat. Filip Richtermoc také nakreslil protikomunistický nápis na zeď obchodu nedaleko gymnázia, kam chodili. „Byla to gesta spíše symbolická, ale nějak nám to pomáhalo tu celkovou depresi v komunistickém režimu zvládnout.“

Násilně potlačené studentské demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze se účastnili dva spolužáci z gymnázia a přivezli čerstvé informace o tom, co se stalo. Další zprávy o událostech v Praze přicházely ze sochařské školy v Hořicích, která měla úzké kontakty na pražské umělecké školy. „Kdo chtěl, zorientoval se během víkendu a v pondělí to už ve škole vřelo. Sice nám bylo sedmnáct, ale byly to věci, které se nás dotýkaly, jako když někdo zmlátí studenty. Bylo vidět, že je to nějaký impulz, na který spousta lidí čekala, tohle je něco, co tomu režimu nemůže projít,“ vzpomíná.

Studenti spolu diskutovali, věděli, že pražští středoškoláci budou stávkovat a připojí se tak k vysokoškolákům a k umělcům. Na gymnáziu rychle vznikl stávkový výbor a Tomáš Petráček v něm nechyběl.

Středoškoláci zorganizovali průvod Hořicemi, kterého se účastnili studenti sochařské školy i gymnázia. „Bylo to takové neorganizované, nebyl plán, co se má dělat. Šli jsme přes město, nahoru přes náměstí, okolo zámku jsme šli vyzvednout studenty střední zemědělské školy, kterým to vedení školy nedovolilo a zabránilo jim se připojit.“ Ve Smetanových sadech potom proběhla některá prohlášení a projevy. „Vím, že z toho po městě bylo celkem velké pozdvižení. Někteří nám fandili, někteří troubili, někteří se na nás koukali s podezřením, ale myslím, že velká většina lidí vyčkávala, co z toho bude. Tady sedí to, že takové věci musí rozjíždět studenti nebo lidi, kteří ještě nemají dostatek negativních životních zkušeností nebo jsou ochotni více riskovat.“

Občanská fóra vznikala po celém městě. „To bylo důležité, aby se to přetavilo do nějaké politické akce. To byl rozhodující moment, že řada lidí byla ochotna se k tomu přihlásit.“ Tomáš Petráček vzpomíná na plné náměstí během manifestační generální stávky 27. listopadu: „Hořice jsou totiž takové staré, pokrokářské, národovecké město a myslím, že v tom roce 1989 se to v těch lidech zase probudilo.“ Poté začal Tomáš jezdit i na pražské demonstrace, z Hořic se vypravovaly zvláštní autobusy. „Pro mě jako profesionálního historika zažít něco takového na vlastní kůži, změnu režimu a tu samotnou revoluci, ještě v takovém věku, je strašně důležité. Pro naši generaci to přišlo geniálně, v ten správný čas.“ 

Maturoval 28. května 1990, v týdnech, kdy se v Československu po více než čtyřiceti letech znovu konaly svobodné volby. U zkoušek z dějepisu si vytáhl otázku dějiny mezinárodního dělnického hnutí, kterou ještě z nových osnov nestačili odstranit.

Studium a cesta k víře

Tomáš Petráček toužil po studiích historie a filozofie, ale na filozofii se v roce 1990 hlásilo obrovské množství lidí a u přijímacích zkoušek nakonec neuspěl. Ke studiu historie na Univerzitě Karlově si proto přibral etnologii. Z vážných zdravotních důvodů však musel svá studia na čtyři roky přerušit. Na Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty UK v roce 1999 získal magisterský titul. Po studiích chtěl jít do kněžského semináře – tato možnost ho lákala už v roce 1992, ale kvůli zdravotním problémům to tehdy nebylo možné. Ještě tři roky pokračoval v postgraduálním studiu historie, zároveň v roce 2000 vstoupil do semináře. Tomáš Petráček během studia často pobýval v zahraničí. 

V roce 2005 byl pamětník vysvěcen na kněze. „To bylo završení dlouhé cesty, skoro patnáctileté. Byl to hodně silný moment. Svěcení a první eucharistie jsou v mnoha ohledech iniciační momenty, na které člověk nikdy nezapomene.“ Pamětník uvádí, že kromě prababičky, která byla velmi zbožná a oddaná katolička, víra v rodině tradici neměla. „Víra je základní kontext mého života. Klíč k jeho interpretaci, klíč ke smyslu života. Bez té křesťanské víry příběh lidstva nebo příběh stvoření nedává smysl a zároveň je to zdroj naděje, síly, radosti a energie. Pro mě je to něco tak samozřejmého jako vzduch.“ 

Tomáš Petráček se stal akademickým kaplanem a vysokoškolským pedagogem, působí na Univerzitě Karlově v Praze a na Univerzitě Hradec Králové. Je farním vikářem při kostele Panny Marie v Hradci Králové a sídlením kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. V Hradci se angažuje v křesťanském akademickém klubu Salaš. „Péče o studenty hradeckých vysokých škol, kteří se hlásí nebo se cítí být křesťanskou, speciálně katolickou tradicí ovlivněni, to je práce, která je i pro mě obrovsky obohacující.“

Lidi jako Toufar musel komunistický režim násilím nekompromisně odstranit

Na osobnost a příběh Josefa Toufara narazil Tomáš Petráček již v osmdesátých letech. Bylo to téma, o kterém se nemluvilo, něco, co je divné, podezřelé, co se nesmí říkat nikde veřejně. „Až do roku 2012 se to vnímalo, že tím hlavním tématem jsou ty zvláštní číhošťské události, to, čemu se říká číhošťský zázrak, a Josef Toufar byl vedlejší obětí těch událostí. Až díky knize Miloše Doležala se objevila postava kněze, která je mnohem zajímavější než jenom poslední čtyři týdny jeho valdického martyria. Kněz, který systematicky překračuje stavovské a konfesijní dělení své doby. Člověk, který je nesmírně lidský, který je zcela oddaný svému kněžskému působení, bez jakýchkoliv kariérních nebo kariéristických ambicí, který je v tom každodenním nasazení ve prospěch obyčejných lidí. Fascinující postava a přesně tento typ lidí, taková ta přirozená, morální, duchovní, kulturní autorita. To byl přesně typ lidí, které komunistický režim musel násilím nekompromisně odstranit, aby ty lidi mohl ohnout, přeformátovat a zmrzačit ve smyslu své ideologie.“ Tomáš Petráček se ujal role postulátora. Důležitou událostí při pátrání po osudech umučeného kněze se stalo objevení tělesných ostatků pátera Toufara na ďáblickém hřbitově a jejich uložení v číhošťském kostele.

V prosinci 2019 se Tomáš Petráček stal profesorem moderních hospodářských a sociálních dějin na Univerzitě Karlově.